Holka ze hřbitova

recenze

Juliet Youngová psala svojí mamince celý život dopisy a pokračuje v tom i po její smrti. Nechává je na jejím hrobu, což je pro Juliet jediný způsob, jak se vyrovnat se smrtí milovaného rodiče. Je to pro ni způsob, jak si s ní udržet jedinečný vztah, který je spolu pojil.

Declan Murphy má záznam v trestním rejstříku a veřejně prospěšné práce, které vykonává právě na hřbitově. Když najde Julietin dopis neodolá a přečte si ho. Už to je dost hrozné, ale on na něj ještě odepíše. Na dopis, který si nikdy neměl přečíst.

To, co začne jako vtrhnutí do soukromí následované vztekem skončí hromádkou dopisů, které si mezi sebou Juliet a Declan vyměňují. Ani jeden však nemá nejmenší tušení, s kým si píšou. A možná je to tak lepší. Jejich korespondence je příliš osobní na to, aby se setkali tváří v tvář. Nebo je to možná právě ten důvod, proč by se setkat měli.

O knize Dopisy ztraceným jsem se dozvěděla díky Víkendovce, což je článek, který pravidelně každý týden postuje CooBoo. Krátká zmínka o téhle knize mi stačila, abych věděla, že je to čtení přesně pro mě. Navíc se skutečně nádhernou obálkou.

Na jednu stranu zněla kniha podle anotace jako obyčejný young adult příběh, ale přišlo mi, že v tom bude něco mnohem víc. Něco, díky čemu bude kniha také mnohem lepší než průměrný romantický příběh. Netušila jsem, jak moc dobrá bude, ale rozhodně jsem předpokládala, že nadprůměrná.

Příběh je vyprávěn v ich formě, přičemž se po kapitolách střídá pohled Juliet a Declana. V tomhle případě příběh právě s kombinací ich formy, toho, že sami hrdinové vyprávějí, jak se cítí a sdělují čtenářům své nejhorší obavy, působí mnohem emotivněji, než kdyby byl napsán er formou. Člověk se tak dokáže do hrdinů kompletně vžít.

Jelikož se to jmenuje Dopisy ztraceným, tak tu nechybí ani dopisy, e-maily nebo chaty. V podstatě skoro v každé kapitole se s nějakou verzí dopisu můžeme setkat. Právě to, jak jsou napsané se mi líbí na celé knize asi nejvíc. Přeci jen právě dopisy jsou samým jádrem příběhů, i když nejsou celým příběhem. Navíc se nejen díky nim čte kniha doopravdy rychle.

Z příběhu jsem opravdu nadšená. Popravdě mi kniha trochu připomněla P. S. Líbíš se mi od Kasie West. Je vytvořená na hodně podobném základu, ale zároveň je úplně jiná. Je to příběh o lásce, ale řeší také mnohem hlubší a závažnější témata. Smrt, zradu, zoufalství a mnoho dalšího. A právě to dělá z knihy něco skvělého. Něco, co je mnohem víc než jen obyčejný young adult román.

Z knihy v podstatě prýští emoce. Každý odstavec má v sobě pocity, které jsou jasné na první pohled, ale mezi řádky je jich ještě mnohem víc. Celý tahle kniha je jimi nasáklá, a to je podle mě jeden z hlavních důvodů, proč na mě kniha udělala opravdu silný dojem.

Hodně se mi také líbí, že tady autorka nevytvořila žádnou umělou zápletku. Hodně často se v knihách ke konci něco odhalí, což způsobí roztržku, která působí naprosto nepřirozeně už jen z toho důvodu, že se na ni hodně rychle zapomene. Ale v tomto případě si tohle autorka odpustila a kniha je také díky tomu opravdu skvělá.

Hlavní postavy, které mají nějaké problémy nejsou v literatuře novinkou. A rozhodně se nejedná o nějaké maličkosti. Přestože je to zajímavé, tak většinou to jsou pořád jedny a ty samé problémy dokola jen vytvořené unikátním způsobem. V tomto případě bych ale řekla, že se na to Bridgit Kemmer podívala z úplně jiného úhlu pohledu a vytvořila tak postavy asi s těmi nejoriginálnějšími problémy, které jsem kdy viděla.

Kromě toho byly ale postavy perfektně popsané a nebyl nejmenší problém odhadnout, co jsou vlastně zač. A to nejen u hlavních postav, ale i u těch ostatních, jejichž pocity nebyly zrovna dvakrát moc rozepsané.

Kladem také určitě je, že oba hlavní hrdinové jsou neskutečně sympatičtí, a tak jsem o nich četla opravdu ráda. Jediná postava, která je v této knize neskutečně otravná je Julietina kamarádka. Řekla bych, že k tomu nebyl žádný specifický důvod, který by byl zaklíněný v ději, takže mě to docela dost mrzí. Její chování mě akorát vždycky otrávilo. Naštěstí se v knize zas až tak často neobjevovala.

Dopisy ztraceným je naprosto úžasná kniha, ke které se v budoucnosti rozhodně ráda vrátím. Zanechala ve mně opravdu silné pocity a zapsala se do mého srdce. Pokud vím, tak má mít i druhý díl, který si, za předpokladu že v Česku vyjde, opravdu ráda přečtu, ale trochu se bojím, aby to celé nezkazil. Podle mě je totiž tahle kniha perfektní, jaká je a není nic, co by nezůstalo nevyřčeno.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Albatrosmedia - CooBoo.

Maminka Juliet Youngové byla reportážní fotografka a cestovala po celém světě. Juliet si s ní vždycky psala dopisy. Dokonce i po její smrti jí na hrobě nechává psaníčka. Je to jediný způsob, jak se s tím Juliet dovede vyrovnat. ... více

Komentáře (0)