Tvář za závěsem ti hledí do duše a ví

recenze

V šedi (2023) / katy238

Jsou knihy, které je těžké uchopit. Některé, protože mají osm set stran tištěných na křídovém papíře a není je fyziologicky možné držet v jedné ruce. To ovšem není případ malé knížečky na první pohled nenápadného vzhledu, kde křídová je pouze ilustrace na obálce pod názvem titulu.

V šedi.

Bára a Marek jsou spjati životem, jako bývají matka a její jediné dítě. Čelí spolu osudu, který jim příliš nestranní a době, která se těší na to, až jim podkopne nohy. Byť se zdá, že v Praze je snadné se ztratit pozorným očím, opak je pravdou. Oba žijí své životy nenápadně v souladu s tím, co očekává jejich okolí, které sice všudypřítomnou šeď a uniformitu v hlavách i v okolí chválí jako ten nejlepší klid na práci, ve skutečnosti lační po vzoru pavlačových babek poté největší „špíně“ jaká se dá najít v duších sousedů, kolegů, spolužáků, kohokoliv. Prázdné pohledy lační po naplnění zpěněných vyschlých úst.

Vítejte v Československu v 80. letech minulého století.

Oni dva však odolávají, vycházejí z bytu jako vzorní občané, pečlivě všechny zdraví a plní plán své občanské odpovědnosti tak, jak velí nejenom strana, ale zažité poměry všech kolem. Cítí, jak je každodenní realita překrývání sebe sama tlustou štípavou dekou drtí, ale nejsou naivní. Žít znamená dýchat úsporně a oni cítí, že se již pomalu dusí. Jenže jinak to nejde.

Jednoho dne však musí přijít to, co přijít muselo a Bára najednou od osudu dostane další kopanec. Šedé drápy se vztáhnou i na Marka a ona náhle ví, že musí bojovat o to jediné, co dodává jejímu životu ještě barvu.

Jenže, co když ten boj narazí na nezájem? Je možné zachránit někoho, kdo to nepřijme? A je možné obhájit si cizí čin sám před sebou?

V šedi není rozsáhlá dlouhá kniha o několika generacích čelících otevřeným útrapám totalit, jako gestapo, tribunály 50. let nebo internace v Jáchymově. Ilustruje vhled do životů, které se děly na krátkém časovém úseku. Nemluví příliš o historii a nezaobírá se budoucností. My již dnes víme, že přišel listopad 1989 a mnohé zavedené pořádky a zvyky skončily Některé hned, mnohé ještě hnily nějakou dobu potom ve svých nositelích, co se neuměli chovat jinak. Ovšem to, co moje generace vnímá už jen jako úsměvnou vzpomínku na bábu od sousedů, co si zapisovala, co děláme jako děti v jejím okolí a byla vzteklá, že z ní máme srandu, to bývala v jejích nejlepších letech realita. Kniha tohle ale neřeší ani prorocky.

Realita klidu na práci a šedého smradu, který se šířil z lidí a který uměl zadusit. Ticho a klid, které tížily a pod kterými se hroutila inspirace. Strach a špína v záhybech prodaných duší. Relativně útlá kniha v sobě obsahuje svědectví toho všeho, co se dnes snaží zalepit tupá nostalgie jako ten jediný správný směr. Realita byla však jinde, jak ukazuje příběh Báry a Marka, který je sice fiktivní, ale mnoho čtenářů má šanci samu sebe v oněch časech poznat.

Vedlejší postavy příběhu vyprávěného z pohledu vypravěče v třetí osobě vystupují více či méně naléhavě a Vy jako čtenář nerozpoznáte, zda se jedná o dobro či zlo. Všichni jsou stejní i jiní. Všichni jsou stejně schovaní v sobě, a i když máte pocit, že své duše otevřeli, často jen ukazují pečlivě namalovanou fasádu domu, dovnitř Vás ale nepustí.

Bára se proto potácí mezi lidmi sama a celý život prožitý v nedůvěře i vůči nejbližším jí nedovolí chovat se jinak i ve chvílích největší hrůzy a zoufalství. Musí být stejně šedá, i když už na ni ukazují ti ostatní dbalí prstem, že ona má přece na tváři cejch abnormality. Šarlatové písmeno věčné hanby.

V šedi je kniha na jednu stranu velmi přímočará a jasná. Hledat v ní nějaké myšlenkové rébusy, jak co kdo myslel a pomalu si při čtení kreslit rodinné stromy, není třeba. Co kniha řekne, to platí. Není to náznak, není to jinotaj. Je to přesně takový hnus, o jakém čtete. Ukazuje Vám výsek několika životů v době klidného hnusu a pochybných hodnot. Na druhou stranu se často zaseknete a přemýšlíte, zda to, co jste si právě přečetli, je vůbec možné. Pokud patříte mezi porevoluční děti jako já, bude Vám to připadat jako nějaká divná dystopie. Pokud patříte do generace našich rodičů, budete mít výraz poněkud jiný. To však už záleží na tom, jak a kde jste žili. A to ví každý o sobě sám nejlépe.

Je to však brutální vrt do období vcelku nedávného, které mnoho lidí pamatuje a každý dle sebe. Na mně to zanechalo hluboký dojem a jsem ráda, že mnoho otázek, s jakými hrdinové knihy museli bojovat, se nemusím vůbec zaobírat. Že mi může být jedno, jak na mně čumí bába od sousedů, kterou asi štvu a nevím ani čím. A že je mi to úplně jedno, že její řeči se možná někam dostanou, ale nic neznamenají. Teď.

Díky za to. Všem však doporučuji se do V šedi ponořit. Pro to vyprávění, pro tu předanou zkušenost, pro připomínku a ilustraci časů, které nikdy nechci zažít a už vůbec se podle takového zrůdného vzoru vůbec jakkoliv muset řídit. Nádherné ilustrace v knize navíc vyprávění vhodně dokreslují a dojem z napsaných slov ještě násobí. Působí jako pěst, která vždy ve vhodnou chvíli udeří do stolu, aby upozornila na vyřčené, žádný zvuk rány se však neozve. Jen zarezonuje němá ozvěna ve Vás jako ve čtenáři šokovaném právě prožitou částí vyprávění.

Smrad se už naštěstí větrá a nikdo tomu nemůže zabránit, i kdyby jakkoliv chtěl opět prodat svou duši. Nikdo o to už nestojí, jakkoliv se o tom snaží dnes mnozí lhát.

„V tomhle světě neexistují výjimky. Slepci, mrzáci, kněží, štětky, teplouši, copak o nějakých víš? Už jsi snad slyšel o tom, že by v naší krásné vlasti někdo neměl nohy, neviděl, věřil v boha nebo jsi snad někdy viděl vdovu, sirot... více

Komentáře (0)