Virus, ze kterého šílíme

recenze

Bernhard Henri-Lévy, francouzský filozof, intelektuál a spisovatel, sepsal delší esej, ve kterém se zamýšlí nad pandemií koronaviru. Vidí nebezpečí především v tom, že strach, který vyvolala, ohrožuje nás i základy evropské civilizace.

Deník The New York Times o Bernadu-Henri Lévym napsal: „Bernad-Henri Lévy činí a píše vše tak, že jej nelze pominout. Je intelektuálním dobrodruhem, který obrací zájem veřejnosti k politickým záležitostem, které nejsou zrovna v módě.“ Skutečně je to tak, Bernhard-Henri Lévy píše velice strhujícím stylem a na všeobecné mínění se moc neohlíží. I právě proto – aniž byste s ním museli ve všem souhlasit – si myslím, že se vyplatí s ním zamyslet nad stále ještě probíhající pandemií koraniviru:
A pakliže je pravda, že „epidemie je společenský fenomén, který má i několik lékařských aspektů“, jak s oblibou napůl ironicky říkal velký německý lékař konce 19. století a otec patologické anatomie Rudolf Virchow, pak nastal okamžik teď anebo nikdy: musíme se vzpamatovat a pokusit se některé z těch nelékařských aspektů této záležitosti popsat.
Některé jsou potěšitelné.
Zažili jsme chvíle opravdové občanské uvědomělosti a vzájemné pomoci.
Nelze ani vypsat radost nad tím, že jsme konečně přišli na to, že národ ponížených (ošetřovatelského personálu, pokladních, zemědělců, přepravců, popelářů, rozvozců…), kteří se ocitli ve světle ramp, nejenže existuje, ale má i mimořádnou důstojnost.
Jiné jsou ale nemilé.
Byla vyřčena slova, objevily se návyky a vrátily se reflexy, které mě naplnily zděšením.
V téže době, kdy umírali lidé, byly virem a virem toho viru napadeny i principy, na kterých mi vždy záleželo a které jsou tím nejlepším, čím se vyznačují západní společnosti.
A protože ideje také umírají, neboť žijí ze stejné hmoty jako lidé, a protože by docela dobře mohlo dojít k tomu, že až epidemie pomine, tak ony zůstanou jako zdechlé medúzy ležet někde na břehu a zmizí beze stopy, poněvadž stejně jako my sestávají víceméně jenom z vody, tak chci na tomto místě říct něco na jejich obranu.
Jaká je vlastně hodnota našeho života? A kdy náš život vlastně stojí za to, aby byl žit? O tom Bernard-Henri Lévy uvažuje takto:
To představuje radikální rozchod s tím, co se nám po celá staletí usilovně snaží říct veškerá moudrost světa, nejen ta židovská: že život není životem, když je jenom život…
Taková byla lekce starých Řeků. Filozofové všech směrů, od Platóna až po Aristotela, od stoiků až po epikurejce, ba i kyniky (ani Diogenes, který vyjel na Alexandra Makedonského: „Odstup mi ze slunce!“, si ve svém sudu nežil jenom pro sebe), učili, že život nestojí za nic, když neusiluje o „dobrý život“.
Byl to i názor Friedricha Nietzcheho, jinak velkého kritika řecké filozofie, se kterou se nicméně shodl na tom, že život nikdy není jen to, že je, a že pokud nemíří k něčemu jinému, pokud neusiluje o velký život, pokud okénka a vrátka svého těla neotevře dokořán inteligenci jiných lidí a věcí, tak si nezaslouží být nazýván životem.
Je to moudrost všech filozofií, opravdu všech. Rozcházejí se v názorech na všechno, snad kromě jediného: že lidství není nikdy jen identita sama o sobě a pro sebe, nikdy je nelze redukovat jen na sebe sama – a že má trvalý charakter pouze tehdy, když opustí stav izolace a uzavřenosti, který představuje život v okamžiku zrození. Toho dosahuje konáním, pozorováním, spinozovskou snahou o zvýšení síly svého bytí anebo třeba políbením od Boha.
Je to poselství každého lidského dobrodružství.
Je to poselství umění.
Je to poselství literatury, která je podle Sartra hledáním „široké cesty“, na níž se v oslepujícím světle města, davu i světa odhalí naše nejintimnější jádro, až po Becketta, vypravěče lidstva ve stavu zoufalého uzavření, který Čekání na Godota uvádí slovy: „Venkovská cesta. Strom…“
Ta současná epidemie paniky zvedá hlavu právě proti tomuto všemu, proti výkřiku „dejte nám konečně cestu!“, kterým se myslící a mluvící lidské pokolení ozývá od doby, co existují knihy. Vypíná se na paličkách viru, co zešílel a ze kterého lidi začínají šílet, nafouklá jako jako obrovská socha Baala na náměstích našich vymetených měst.

V neposlední řadě stojí za povšimnutí i velice zdařilá grafická úprava knihy, která se nakladatelství Kalich opravdu podařila – od výrazné obálky až po černé listy, kterými jsou odděleny jednotlivé kapitoly. Tato kniha jako celek tedy určitě stojí za pozornost.

Dlouhý esej z pera předního současného filozofa reflektuje tzv. covidovou krizi, již nazývá První světový strach. Ohrožuje nás – základy evropské civilizace – více nemoc, nebo to, jak na ni reagujeme? Co nám tato kritická situace ... více

Komentáře (0)