Winterbergova poslední cesta

recenze

Winterbergova poslední cesta (2021) / Matematicka

V roce 2021 jsem se v rámci festivalu Meeting Brno vydala na procházku po Brně se spisovatelem Jaroslavem Rudišem po stopách jeho knihy Winterbergova poslední cesta. V té době byla kniha už vydaná v němčině a připravoval se k vydání její český překlad. Tato pouť s živým spisovatelem po konkrétních místech ve městě, ve kterém jsem studovala, mě motivovala si přečíst knihu, když v češtině vyšla, i když jsem z vyslechnutých úryvků věděla, že nepůjde o lehké čtení.

Děj knihy je poměrně jednoduchý: Wenzel Winterberg, stoletý tramvaják z Berlína, který se narodil v českém Liberci (německy Reichenbergu) se vydává na železniční putování střední Evropou v doprovodu svého pečovatele Jana Krause, který pochází z Vimperka (německy Winterbergu). Při tomto putování chce pátrat po smrti své milované Lenky, své životní lásky, která zemřela dřív, než se mohli vzít. Cestuje výhradně vlakem, vyzbrojen starým rakousko-uherským baedekrem z roku 1913. Ale pozor: Jaroslav Rudiš je zkušeným autorem, který už vydal několik knih, které byly úspěšné v České republice i v německy mluvících zemích. Takže jeho kniha není ani líbivým cestopisem, ani životopisem Wenzela Winterberga, ani jednoduchým příběhem s napětím, ani odborným pojednáním o dějinách střední Evropy, ani zprávou o historii a současnosti středoevropských železnic. Od každého z výše uvedeného v knize něco najdete, ale autor tyto roviny až mistrovsky propojuje – s jakousi vlastní poetikou a zvláštním proudem řeči především hlavní postavy Wenzela Winterberga, který se blíží například poetice Bohumila Hrabala.

Dlouho se zdá, že hlavním tématem je bitva u Hradce Králové, která Winterbergovi, který trpí „záchvaty historie“, prochází srdcem – jeho dva dědečci v ní bojovali proti sobě, každý na jiné straně:
Celá Evropa je mokrý, hluboký hrob ve Svíbském lese u Hradce Králové, do kterého nás všechny pohřbí, ano, ano, všude se hýbe země a snaží se s námi mluvit, krajina nedokáže strávit tu spoustu mrtvých a zvrací, všude se otevírají hroby, všude se mrtví plazí vzhůru a živí padají do hlubin. Ano, ano, tak je to, milý pane Krausi, proč se nezajímáte o dějiny? Proč se neumíte dívat skrz historii? Proč jste nečetl Překolejení Alp? Kdybyste se zajímal o dějiny…“
A Winterberg najednou usnul.
Vytáhnout špunt.
Vypustit vzduch.
Zavřít oči.
Dobrou noc.

Postupně se ale na pozadí těch takzvaných „velkých dějin“ – především druhé světové války a následného odsunu Němců a komunismu v Československu – začínají vyjevovat i „malé dějiny“ – životní příběhy Wenzela Winterberga a Jana Krause:
„Co jste dělal za války?“
„Maloval jsem.“
„Jasně.“
„Opravdu, bohužel ne tak dobře jako Václav Sochor. A proto jsem také musel dělat to, co se tak ve válce dělá.“
„A co?“
„Kopat hroby.“
„A kde jste maloval?“
„To je jedno.“
„Hm.“
„Za války jsem se stal strojvůdcem.“
„Strojvůdcem, co kopal hroby?“
„Ano, i to jsem musel dělat. Za války bylo jedno, že mám slabé oči. Dělal jsem strojvůdce rychlodráhy.“
„V Berlíně.“
„Ne.“
„Tak kde?“
„Na tom nezáleží.“
„Ale Lenka, Lenka přece byla…“
„Ano… Já Lenku miloval.“
„A Angličana.“
„To s tím nemá nic společného. Nechte mě.“
„Teda, chci říct…“
„Nechte mě.“
„… vážně to není jednoduchý.“
Winterberg mlčel a mně bylo zase trochu mdlo a musel jsem otevřít okno.

Ke zcela překvapivému obratu dojde, když se hlavní postavy místo „pane Winterbergu“ a „milý pane Krausi“ začnou oslovavat „Wenzele“ a „Jane“. Tady už se objevuje otázka osobní viny, osobních rozhodnutí a jejich vlivu na celý další život. Nebudu prozrazovat, co se stane, jen napovím, že život pro Němce, který se narodil v roce 1918, nebyl v době 2. světové války příliš snadný a stavěl ho před velká rozhodnutí, kterým musel čelit jako člověk osmnácti- až dvaadvacetiletý.

Takže – při čtení této knihy se vyplatí trochu trpělivosti. Ano, mnohé se tam opakuje. Na druhou stranu v těchto opakovaných pasážích a přesných citacích z baedekru Rakouska-Uherska z roku 1913 se dozvíte hodně o střední Evropě. Navíc žádné „opakování“ tu není bezúčelné, stejně jako detaily týkající se jídla, železnice a dalších okolností cesty. Vše se postupně skládá v jeden obraz, vše přispívá k poznání hlavních hrdinů. I když mi Winterberg se svými „výlevy“ taky občas už byl protivný, po dočtení musím uznat, že vše mělo v knize své místo. Kniha Winterbergova poslední cesta se zařadí k nemálo beletristickým knihám, které bych si ráda někdy přečetla ještě jednou – a už teď jsem přesvědčena, že při dalším čtení bych v ní našla další zajímavé významy a souvislosti. Děkuji Jaroslavu Rudišovi za pozvání na tuto zvláštní „jízdu“ střední Evropou, které jsem ráda přijala.

Jan Kraus je pečovatel a v Berlíně se stará o umírající. Pochází z Vimperku, od roku 1986 žije v Německu. S umírajícími tráví poslední chvíle jejich života. Někdy to jsou jen dny, jindy týdny, málokdy měsíce. Jedním z těch, které ... více

Komentáře (0)