• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 16 knih

Nové komentáře u knih Milan Jariš

Přísaha

„Hodně dobově poplatná hra. Spíše než patos, který snad k tématu patří, vadí zveličená a nereálná pozice komunistů v posádce, což už při dnešním čtení působí spíše úsměvně. Provozovat tuto hru už dnes nelze. Ale nešlo by to už ani v roce (třeba) 1985.“... celý text
— Blue

---

Rozhlasové hry

„Vždy něco zajímavého najdete“
— palka452

---

N. G. Černyševskij

„Osobnost Černyševského se jeví jako velmi pozoruhodná persona druhé poloviny 19. století v Rusku. Myslí od mládí ohromně aktivní, kdy se naučil několik jazyků, včetně arabštiny a perštiny; ohromně vzdělaný, o čemž svědčí doktoráty i práce o historii; naprosto neúnavný, kdy články a spisy rostly jako houby po dešti; až po svou ohromující nezdolnost a odhodlanost, o čemž zase hovoří obrovské zaujetí pro revoluci i dvacetileté vězení, kdy vznikly jedny z jeho nejvýznamnějších děl. Stejně tak jeho myšlenky dle všeho předběhly v ledasčem svou dobu, respektive následníky Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. Jak moc by se s nimi ztotožnil nechme stranou. Líbí se mi jeho citát "...nezáleží na tom, bude-li car či ne, bude-li konstituce či ne, ale na společenských vztazích, na tom, aby jedna třída nesála krev druhé". Ačkoliv ve svém stejném deníku měl i poznámky, které naznačenou smířlivost popírají, typu: "Oni by měli být pověšení." Černyševova osobnost je však důkazem, že jakkoli bylo Rusko vždy izolováno (a stále je) od západu, vždy mělo ve svých řadách osobnosti s velkým potenciálem. Co se mi však nelíbí, respektive mě pobavilo, byly poslední tři stránku tohoto medailonku, kdy tendence a stranická zaujatost ze slov Milana Jariše vyloženě čiší. Což se dnes jeví sice značně úsměvné, na druhou stranu to poněkud vyvolává skepsi ke stranám předchozím. Zvlášť při neznalosti Černyševského díla. Nicméně takové už je riziko při drtivé většině textů z roku 1948 a následujících desetiletí=o)“... celý text
— Kozel

---

---

Vzadu sedím já

„Milan Jariš představuje ve svém románě „Vzadu sedím já“ dobu po mnichovské zradě, těžký život v protektorátu Čech a Moravy a počátky druhé světové války. Ústřední postava Emil Kočka je mladík, hlásící se k ilegálnímu hnutí mládeže, který už nechce sedět vzadu, nechat se vláčet okolnostmi a řídit lidmi, které nezná a které považuje za neschopné jakýchkoliv revolučních akcí. Jariš si zvolil zajímavé, výbušné a úderné téma, bohužel se mu nepovedlo ho náležitě zpracovat. Dramatické momenty vyznívají hluše a bez šťávy, dějová linka namísto aby pádila vpřed plná napětí, točí se na místě a podává spíš obraz doby a lidí v ní, než aby směřovala k nějakému zásadnímu zvratu či vyvrcholení. Přestože Jariš píše o drsných a pohnutých událostech, zločinech proti lidskosti, židovské genocidě a praktikách gestapa, měl jsem celou dobu pocit, že sedím s přáteli v družné debatě na odpoledním čaji o páté. O zvýšené hladině hormonů nemůže být ani řeči, už proto, že strach má v Jarišově podání podobu jakési familiérní emoce, která inklinuje více k lhostejnosti, než že by byla děsivá. A s ostatními citovými projevy jednotlivých protagonistů to není o mnoho jiné. Nemohu ovšem říct, že bych se při četbě nudil, na druhou stranu si „Vzadu sedím já“ do své osobní knihovničky bestsellerů nikdy nezařadím.“... celý text
— ludek.n

---

Případ Artur

„Když ne nic jiného tak jsem se od srdce zasmál.Vtipné dialogy mi připomínají pana Velinského.“
— jarin58