alekis diskuze u knih
Komentář od Tatjany mě velmi zaujal. Dík za upozornění, milá přítelkyně, snad se mi podaří knihu získat a snad ji budu vnímat stejně jako ty :-).
Když čtu komentář od mé oblíbenkyně tatjany1737, tak je mi jasné, že tuto knihu nikdy číst nebudu... :-)
Knihu jsem nečetla, pouze anotaci, takže je moje dilema možná trochu mimo mísu.
Cituji z anotace: "Už deset let přežívá sedmnáctiletá ranhojička Kiva v nechvalně proslulé věznici Zalindov."
Takže Kiva je v nechvalně proslulé věznici zavřená od svých sedmi let?
Ovšem - asi je potřeba hledat vysvětlení na jediném pravém místě - v knize. :-)
K mému příspěvku ze 6. 12. 22.
Moniska2410 smazala úplně nejen "svůj" komentář, v kterém jsem poznala velmi snadno svoje věty, ale celou knihu Mezi krásou a ošklivostí ze svých přečtených. Tolik k tomu.
Abych nebyla za lhářku, která si zde cosi vymýšlí: podobně jsou využity komentáře od cornetka z 15. 2. 22 a od Red-Haired z 12. 12. 21 ke knize Dívka v zeleném svetru.
Další případ je u knihy Objetí mravenečníka, kde částečně využila komentář od eva3992 ze 14. 9. 21..
Jde o části komentářů, popřípadě jednotlivé věty, není v mých silách ani v mém úmyslu přesně specifikovat, co vykradla a co - možná - připsala sama. Je to ztráta času a do dalších jejích plagiátů se už vůbec upouštět nehodlám. Každopádně, jde docela dobře poznat, co píše sama a co ne.
Miluji knihy Daphne du Maurier. A v mých oblíbených na DK je Tatjana1737, proto si vždycky čtu její komentáře, i když někdy žasnu, jaké obří klády dokáže stvořit - jsou ale čtivé a zajímavé.
Takže k této knize, která se mi díky ní připomněla, jen krátce:
Ten ubrečený Max je maximální hajzlík a debil, že jsem sprostá jak kanál. Dovede si domů mladou nezkušenou dívku a hodí ji to černočerné vody tajemství a hrůz!! Jo, je tajemný a mlčí a mlží! Neřekne jí nic o všem, co předcházelo..!
A teď v tom plav, holka, plácej se v tom! A muč samu sebe děsnými myšlenkami: vždyť ona, ta první, ta jedinečná, byla tak krásná, tak oblíbená... a já jsem proti ní šedá nezajímavá hloupá myš!
Nemožný, neskutečný, ničemný Max! Je melancholický, je zasmušilý a zachmuřený, je to pitomec. Jeho mladá žena je ve všem sama!! Hozená na pospas šílené hospodyni a poťouchlému milenci první ženy.
Maxi, takový chlap jako ty podle mě patří na pustý ostrov, aby si tam léčil svoje frustrace. Tam je to pro tebe to pravé!
Autorka ho stvořila s nějakým úmyslem - ale je to jeden z nejhorších knižních "hrdinů", jaké znám - pokud pominu všechny zločince a magory, to on není, ale je to prostě mizera! Trápení ho neomlouvá! Trápil svoji ženu o hodně víc.
Jdi se vycpat, Maxi!
Zjišťuji, že uživatelka Moniska2410 použila 18. 11. 2022 části mého komentáře k této knize z 30. 10. 2018.
Moniska2410, to děláte často?? Tohle se dělá?? Styďte se!
Nechcete opsat třeba celou knihu, nejlépe renomovaného autora a vydávat ji za svoje "dílo" ?
To se vám můj komentář tak líbil, že jste ho částečně zkopírovala - řeknu: "upravila"? Myslela jste, že se na to nepřijde? Přišlo - úplnou náhodou.
Možná by stálo za to podívat se do dalších vašich "komentářů" a zjistit, čí komentáře jste opráskla. Byla by pro to mě ale ztráta času.
Lenka: je to kniha, která dokáže zaujmout. Pro mě je podstatné, že autorka - podle mě úspěšně - použila mimo fiktivních též skutečné postavy a události a na ně napasovala čtivý napínavý příběh. V knize - SPOILER - Eve zjistí, že Němci chystají velkou operaci u Verdunu - tuto informaci předá, ale francouzské vedení ji zcela podcení - toto je skutečnost! - přečetla jsem si jen info na Wiki a stačilo!!! 300 000 padlých na obou stranách, 10 měsíců bojů! Rovněž je do děje zasazeno skutečné vypálení a vyvraždění vesnice Oradour...
Proto mám raději šťastné, radostné (ale nikoliv pitomé, probůh, to ne!) konce, protože ty méně či více nešťastné, ve všech oblastech lidského života, převládají. Statistiku asi nikdo zatím nedělal - vědci by se toho mohli za pomoci grantu chopit.
Varování! Následující (rozkošný) citát, ač delší, aby se nepřetrhla nitka, je z oblasti červené knihovny, bacha na kopřivku! :-)))
Někdo zaklepal. Napadlo mě, že mi chce Eve možná svěřit, co má v plánu, až dorazíme do Grasse, ale za dveřmi stál Finn. Vypadal jinak a chvíli mi trvalo, než jsem si všimla. Oholil se, oblékl si sako (odřené na loktech, ale hezké, tmavě modré), boty měl dokonale naleštěné.
„Pojď se mnou na večeři,“ řekl bez úvodu.
„Eve asi dnes večer dolů nepůjde. Vypadala, že si dá k večeři whisky.“ Cokoli, co jí přinese rychlé zapomnění. A vzhledem k tomu, co jsem se dozvěděla o Lili a jak ji to pronásleduje, jsem ji také lépe chápala.
„Gardinerová je pro dnešek vyřízená.“ Finn si pohladil kapsu, v níž zachřestily Eviny náboje. „Půjdeme jen my dva. Pojď se mnou povečeřet, Charlie.“
Jeho tón způsobil, že jsem se napřímila. Podle toho, jak se oblékl, zřejmě neměl na mysli obvyklou rychlou zastávku na doplnění pohonných hmot v nejbližší restauraci. „To má být – to má být rande?“ zeptala jsem se a musela se přemáhat, abych si nezačala upravovat rozcuchané vlasy.
„Ano.“ Neuhnul pohledem. „Tohle chlap dělá, když se mu nějaký děvče líbí. Vezme si sako. Vyleští si boty. Pozve ji na večeři.“
„Neznám nikoho, kdo by to dělal. Ne po tom, co už jsme…“ Před očima se mi mihlo, co jsme dělali včera večer v autě se zamlženými okny a za přerývaného oddechování.
„To protože máš zkušenost jen s kluky. Ne s chlapy.“
Povytáhla jsem obočí. „A tenhle fousatý hlas moudrosti patří muži, kterému ještě není třicet?“
„Nejde o věk. Jsou kluci, kterým je padesát, a chlapi, kterým je patnáct. Jde o to, co dělají, ne jak jsou staří.“ Odmlčel se. „Kluk si něco začne, pak vezme roha a šmytec. Když s děvčetem udělá chybu chlap, napraví ji. Omluví se.“
„Takže toho lituješ.“ Vzpomněla jsem si, jak včera, když mě hladil po zádech, nezřetelně pronesl, takhle jsem to nechtěl. Sevřelo se mi srdce. Mě to nemrzelo ani trochu.
„Ničeho nelituju,“ opáčil klidně. „Jenom mě mrzí, že to nebylo… pomalejší. Po večeři a schůzce, ne po rvačce a modřině na rtu. Tak se s děvčetem nezačíná. Líbíš se mi, Charlie. Jsi nejchytřejší ženská, kterou znám, něco jako kalkulátor v černejch šatech a to se mi líbí. Máš pořádnou vyřídilku a i to se mi líbí. Snažíš se zachránit každýho, koho potkáš, sestřenici, bratra i beznadějný ztroskotance jako jsme Gardinerová a já a to se mi líbí ze všeho nejvíc. Proto jsem se přišel omluvit. Přišel jsem tě vzít na večeři. Přišel jsem v saku.“ Odmlka. „Nesnáším saka.“
Bojovala jsem s úsměvem, ale marně. A on mi úsměv oplatil, kolem očí se mu udělaly vějířky vrásek a mně se podlamovala kolena. Odkašlala jsem si a zatahala se za pruhované tričko. „Dej mi deset minut na převléknutí.“
„Dobře.“ Zavřel dveře. Vzápětí dovnitř dolehl jeho hlas.
„Mohla by sis zase vzít ty černý šaty?“
Lenka, jana 14
Překvapily mě vaše příspěvky, myslela jsem, že si tento můj nikdo nepřečte.
Lenka: "nejste zároveň míň chlap, když se vám to líbí" - tohle do kamene tesat, přesně to si myslím. Podotýkám, znovu, že ta "červená knihovna" určená pouze a výhradně ženám, neb muži by z ní jistojistě dostali kopřivku a průjem, je tam maličká, je to o úplně jiných věcech, a "Alice" je skutečná postava! Stálo by za to informovat se víc, ale tipuju, že je to spíš ve francouzštině, tudíž... Bon žůr :-).
Jana 14: řeknu, jak to je - mám ráda šťastné konce :-). Mně to přišlo tak akorát. Dlouho trvalo, než se dali do kupy, nebylo to až tak hrr, sex v autě to začal a pak teprve první rande. Pokusím se vyhledat citátek o saku a vyleštěných botách, a dodat sem ... :-).
SPOILER!!!
Hlavní postavu, Eve Gardinerovou, poznáváme zkraje jako ženu středního věku, která má zdeformované, úplně zničené ruce - má rozdrcené všechny klouby. Jak k tomu došlo a proč, dozvíme se docela pozdě. Já jsem si celou dobu představovala, že ji mučili při výsleších...
Podstatné je, že autorka v tomto případě poněkud podcenila nás čtenáře - čtenářky. Mohl by se vyjádřit lékař, ale myslím, že i laik odhadne, že tu něco nesedí... Jestliže má člověk rozdrcené všechny klouby v prstech a přežívá ve vězení, nejspíš bez odpovídajícího ošetření, hrozí akutní nebezpečí infekce, a to nemluvím o bolestech k nevydržení, a to nemluvím o nemožnosti provést veškeré úkony, ke kterým ruce potřebujeme.
Eve by musel někdo ošetřovat, krmit, mýt ji a - stahovat jí kaťata a pucovat jí zadek. To je realita. Autorka veškeré tyto věci diskrétně zamlčela, pokud jsem při čtení neusnula, nebo... že by můj kámoš dr. Alzheimer byl na vině?
Myslím, že ne, že jsme se opravdu nedozvěděli, jakým způsobem Eve přežila celý ten drastický útok a následné uzdravování - s následným doživotním postižením.
Samozřejmě, kniha je jinak opravdu velmi dobrá (nechci říct zábavná, ale je) a přináší témata k zamyšlení. Znovu upozorňuji na poznámku autorky vzadu, je nezbytné si ji přečíst, zvlášť to, jak pokřiveně se ve společnosti pohlíželo na dívky a ženy, které se staly zpravodajskými agentkami, a to ještě víc v období 1. WW. Pomohl prý až James Bond.
Člověk snadno odsoudí to, o čem nic neví, to je velmi jednoduché - také jsem to u sebe postřehla, nejsem výjimka.
Správně bych k této knize neměla nic psát, nečetla jsem ji. Po přečtení komentáře, který skvěle napsal marlowe, nemám ani v úmyslu ji číst.
Jenže celý tento jeho komentář je veskrze geniálně napsaný! A platí, podle mého soudu a pocitu, pro veškeré knihy jaké existují - a pouze proto píšu tento příspěvek.
Malý citát:
"Knihy mají povznášet ducha – a nikoli ho ubíjet a vláčet ho od první do poslední stránky bahnem deprese a poraženectví."
Taky si to myslím.
Připsala jsem (a smazala) ještě hafo filosofických úvah, ale nakonec mám pocit, že tu nejsou potřebné. Jen na závěr: marlowe, jseš dobrej! A přidám citát všeobecně známý: naděje umírá poslední! :-)
Knihu jsem ohodnotila za 5* a komentovat nemám potřebu, myslím, že drtivá většina komentujících všechno vychválila za mě.
Výrazný zjev pana Maršálka původně moje sympatie nevzbudil. Jeho vlas a vous (pokud mu nic nepadá do cukroví) mi nevadí, jen ten jeho neustálý hodně výrazný úsměv mi připadá trochu přes... Trochu až násilný...
Po přečtení jeho knihy jsem ale usoudila, že on je prostě takový - vysmátý jak jojo. Budiž mu přáno.
Knihu jsem zmákla asi za dvě hodiny, je neskutečně čtivá, svěže psaná, děj velice rychle odsýpá, stojí to za ten čas a opravdu může inspirovat. Takže, nesuďme člověka jen podle toho, jak se tváří :-).
Do své knihy vložil mnoho ze života svého a své rodiny, svých přátel a známých (předpokládám s jejich souhlasem). To podle mého děj hodně oživilo, zdůrazním dvě věci: přilétá z Londýna, kde je už mistrem v oboru a doma jde na pole vybírat brambory... A nezakryl smutnou skutečnost, že jeho maminka propadla alkoholu. To by možná každý nedokázal.
Na závěr: asi ve třech komentářích je zde zmíněno s negativním podtextem, snad s trochou závisti, jak si Maršálek zvykl na život v luxusu a jak má z toho přebujelé ego...
Haha! A co má podle vás jako dělat, lidi?
Kniha, jsem přesvědčená, mapuje jeho život, tak jak ho žil a žije dosud. Ten člověk vyšel z poměrně mála, z obyčejné rodiny a pouze...podtrhávám!, že pouze vlastním velkým úsilím se vypracoval tam, kde je! Tak proč by si dnes ten svůj život v dostatku neužil v pohodě a štěstí?
Maršálku, přiznávám ti to, seš dobrej! :-)
Moc se mi líbí komentář Tatjany1737 z dneška. Je tu drobná pochybnost, zda negramotná dívka může dosáhnout a uspět tak, jako naše literární hrdinka - ale na to se přece moc hodí citát: Svět se hne, kam se síla napře." :-)
Navíc autorka - jinak by to ani nešlo, to by pak z příběhu byl horor - poslala Kye dobré přátele a pomocníky. Svět je už holt takový: dobrý i zlý.
Ad "ODPAD!"
Je zajímavé - vlastně je to spíš naprosto nepochopitelné, že pokud čtenářka již ví, že "každá kniha z tohoto vydavatel'stva je priam tragická", proč ty knihy vůbec otvírá, čte je a posléze je hodnotí jako "odpad!".
Číst knihu, kterou považuji za odpad, byť by to byl třeba Hamlet, Bible či jiné, je neskutečná hloupost, zbytečnost, je to ztráta času. Ten čas, který nám je daný, je ohraničený. Není nekonečný.
Proč tedy číst nějakou knihu, která je podle mého mínění odpadem (a o níž to už předem "vím"), a ne takovou - myšleno všeobecně - která mě povznese, poučí a pobaví?
Ale na závěr: musím konstatovat, že proti gustu není žádný dišputát, každý ať čte co chce a hodnotí jak chce.
Porucha popsaná v knize je k vidění ve filmu Marnie Alfreda Hitchcocka. Doporučuji, byť je to starší film, takto se dnes už netočí - ale stojí to za to!
Možný spoiler
Nejdříve ocituji z komentáře pethyn4419: "Tohle je jedna z těch knížek, které by svým rozsahem a přesahem byly kultovní snad i kdyby se lidem nelíbily." Rozsah snad ne, ale přesah určitě...
První díl eposu jsem jakž takž dočetla bez výrazného nadšení a rozechvění, ale ocenila jsem úsilí a nesmírnou fantazii autora...
Pokusně jsem začala tento druhý díl, s úmyslem, že ho odložím, pokud mě bude bavit méně než ten první. Ach jo... Jak ráda bych poslala Štíra, poutníky - zoufalce, co za ním putují, Jádro, Síť, Hegemonii a celý Vesmír, v němž už neexistuje naše milá Země, někam do pryč!
Jsem asi ve čtvrtině a zatím čtu pořád dál... Proč jenom, když je tolik jiných skvělých knih?! Proč ztrácím svůj čas? Autor kousek za začátkem asi na padesáti stranách popisuje setkání VIPů všeho druhu včetně Gladstonové, nejvyšší VIPky Hegemonie, kde každá z padesáti postav, všichni jmenováni i s jejich tituly, generálové, admirálové... už nevím... každá ta postava o něčem mluví... Přeskočila jsem.
Ale čtu stále dál. No, snad se pořádně naštvu a celý tento neexistující, vymyšlený a nepravděpodobný Vesmír nechám jeho osudu... Nebo se tím zase prokoušu, zjistím, nebo nezjistím, co za potvoru je vlastně ten Štír, jestli moje oblíbenkyně Brawne Lamia obživla - momentálně jsem tam, kde jí Štír obřím kovovým trnem propíchl lebku, fujtajbl!, a jestli se z miminka Ráchel stane zase dospělá žena a všechno bude OK?
Když už tady rozebírám tuto vysoce hodnocenou sérii, musím dodat věc, kterou mám na mysli už déle, protože se vyskytuje i jinde. Konkrétně: tady lidé snadno cestují Branami z planety na planetu - vejdou do jedné a vyjdou z druhé Brány v mžiku. A vždycky jsou tu zmíněny určité charakteristiky té planety - je to pojato přibližně tak, jako kdyby celá planeta byla taková, jaká je po vyjítí z Brány. Přičemž něco tak velkého, jako je planeta, protože takové vesmírné těleso má své parametry, nemůže to být nějaký směšný asteroidek, musí být nesmírně různorodá, se světadíly, póly, pásmy... To mě příliš nebere, neomračuje, s tím si autor moc nevyhrál.
No, jsem zvědavá, kam se s touto knihou a možná s jejími pokračováními dostanu. Je to velký epos, spousta stran... Nerada bych ztrácela čas něčím, co nestojí za to. Ještě tomu dám šanci, co když se to Lamii jenom zdálo, že je mrtvá? Navíc, začíná válka mezi národem Vyvrženců, zatím stejně tajemných, jako Štír, a Hegemonií Člověka...
Spoiler!
Kniha je zajímavá, čte se velmi dobře a mohu ji doporučit, ačkoliv tato depresivní témata obvykle nevyhledávám. Rozklad fungující skupiny, v tomto případě rodiny, díky rafinované a neúprosné manipulaci, to je dost smutné téma. A navíc využití dítěte pro svoje cíle, to je ještě horší.
K věci. Co mi chybělo, co bych uvítala v tomto románu. Protože Jocelyn ztratila milovaného manžela a musela se vrátit z USA zpět do Anglie, k matce, kterou v podstatě od malička nenáviděla, přála jsem si pro ni, jakožto romantická duše, nějakého sympatického muže. Ten by po nějaké době dokázal její ztrátou poznamenané srdce potěšit a rozveselit. Žádný se bohužel neobjevil, nebyl vymyšlen... Doufám, že se tak stalo na dalších, nenapsaných stránkách :-).
Ovšem, myslím, že podstatně víc rozšířit a zkonkretizovat si zasloužila část knihy o prodávání falešných obrazů. Autorka něco nakousla, ale tato linie šla brzy do vytracena...
Čekala jsem totiž, že se z kupce uměleckého díla vyklube specialista na padělky (nebo aspoň milionář, který se zamiluje do Jocelyn a vyřeší její finanční potíže a všechny ostatní trampoty...).
Pokud by se tak ale stalo, to by pravděpodobně narušilo a potlačilo dějovou linii o boji tří žen (když sem zařadíme i desetiletou dcerku Ruby) se smrtelným nebezpečím, představovaným velice rafinovanou Hannah... Proto autorka tuto linii téměř nerozvinula. Dost slabý, aspoň podle mě, byl v tomto případě také popis práce policie.
Ovšem, vylíčení povahy psychopatky je vynikající. V dnešní době by nejspíš její činy byly omlouvány těžkým dětstvím a složitým mládím, což se dnes "nosí". To ale neomlouvá, jakými cestami se posléze vydala hledat svoje štěstí a jak ohavnými sobeckými způsoby se rozhodla dosáhnout svých cílů.
Možná je tady mezi námi nějaký odborník - lesák?
V jednom komentáři pod knihou píše člověk, který se sázením stromků zabývá, že to nejde takto, jak je popsáno v povídce, protože o stromečky se musí pečovat, jinak zahynou. Něco jenom maličko o tom vím, že se vysazují paseky a oplocují proti zvěři, potom se chodí malé stromky obžínat, aby je nezadusila tráva - většinou na tyto práce chodí (chodily? - dělá se to ještě?) ženy. Jde o ekonomickou stránku věci: když se už tolik úsilí věnovalo, vložilo do zalesnění paseky, je potřeba, aby ty stromečky v co nejhojnějším počtu přečkaly bez úhony nebezpečné roky, vyrostly a po x letech byly zase vykáceny.
Takže je povídka fikce, zbožné přání autora, nebo je psaná podle pravdy?
Myslím, že podle pravdy. Muž, který sázel stromy přece věděl, kolik žaludů vysel, kolik jich vzešlo, kolik stromků nepřežilo, kolik jich zničila zvířata nebo počasí... zůstalo jen nějaké procento, které pak vyrostly do dospělosti. To je v textu jasně uvedeno.
Šel na to způsobem, jakým to dělá příroda (myslím, že se nepíše, že by vypěstovával a vysazoval sazenice, malé stromečky, než opravdu vyséval - i když ty břízy, ta jejich malinká semínka..? Možná je na těch úhorech sypal, rozséval po hrstích a ony - některé - vyrostly a byly z nich březové háje...
Příroda nemá žádné lidi, kteří zapíchnou sazeničku do půdy a pak ji hlídají a ošetřují než zesílí. Semeno spadne na zem, uchytí se nebo ne, roste a buď přežije, nebo zahyne.
Na Šumavě, pokud vím, jsou místa, kde jsou po samovýsevu už vzrostlé smrčky... Pokud to byla fakt fotka ze Šumavy...
Takže ten muž ve skutečnosti nesázel stromy, ale vyséval semena a nechal na přírodě, ať to udělá podle svého. Přesto se mu podařilo zalesnit velké území... Zdánlivý zázrak... spíš ale obyčejná lidská úpornost a vůle. Takovou cestu si vybral - jen těžko by se po ní vydal kdokoliv jiný. Ale je to důkaz, že když se člověk rozhodne, když za něčím jde, musí z toho něco být.
Tato povídka je tak krátká a tak poměrně jednoduchá, není to žádné literární veledílo, je to popis úseku života jednoho člověka. Ale to, co popisuje, poselství do ní zasazené, v tom tkví její výjimečnost a neobyčejnost. Díky autorovi jsem se dozvěděla neobyčejný příběh o jednom neobyčejném člověku.
Krása.