Čo sa varí v Kremli: (Ako vybudovať impérium nožom, naberačkou, vidličkou)
Witold Szabłowski
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/502153/bmid_co-sa-vari-v-kremli-cKh-502153.png
5
60
60
Ako vybudovať impérium nožom, naberačkou, vidličkou Prečo s posledným ruským cárom Mikulášom II. zastrelili aj jeho kuchára? Čo sa varilo prvým likvidátorom černobyľskej katastrofy? A kto dal Gagarinovi pred odletom do kozmu vypiť pohár mlieka? Spoznajte Rusko cez kuchynské dvere vo vynikajúcej kulinárskej reportáži Witolda Szabłowského! Po úspešnej knihe Ako nakŕmiť diktátora prichádza poľský reportér Witold Szabłowski s jej voľným pokračovaním. Tentoraz vo svojej kulinársko-reportážnej knihe nazerá pod pokrievku Ruska a bývalého Sovietskeho zväzu. Szabłowského kniha Čo sa varí v Kremli vám prezradí, čo jedával Stalin na svojej tajnej dači neďaleko Moskvy, čo sa pieklo v peciach obliehaného Leningradu či aké bolo prvé jedlo vodcov Ruska, Ukrajiny a Bieloruska po rozpade ZSSR. Szabłowski nám však ponúka aj niekoľko „receptov“ z obdobia veľkého ukrajinského hladomoru a v špeciálnom predslove k slovenskému vydaniu nás pozýva „do kuchyne“ v obliehanej mariupoľskej fabrike Azovstaľ. Spoznajte Rusko, krajinu, ktorá buduje svoju moc nožom, naberačkou, vidličkou a... hladom. Asi nie je náhoda, že v krajine, v ktorej sú ľudia zo všetkého najviac kŕmení propagandou, je prezidentom a neobmedzeným diktátorom práve vnuk kuchára – Vladimir Putin.... celý text
Literatura faktu Historie Příběhy
Vydáno: 2022 , AbsyntOriginální název:
Rosja od kuchni: Jak zbudować imperium nożem, chochlą i widelcem, 2021
více info...
Přidat komentář
Dějiny každodennosti - pohled na ruské a sovětské dějiny pohledem kuchařů a kuchyňského personálu slavných mužů, přišlo mi to dobře napsané.
Popravdě ty carské dějiny mě moc nebavily, ale jakmile se to přehouplo do období druhé světové války a po ní, bylo to o poznání zajímavější. A Krym už mě zase nikterak nebral. Po stránce informační vynikající, ale historie není mnou vyhledávaný žánr. 85%
Posloucháno jako radiokniha. Úžasná kniha a neméně skvělé rozhlasové zpracování.
Teda hlavně ty části o Černobylu, fuuha. Skvělá kniha. Jako audio se to poslouchalo moc hezky. Moc se mi líbilo, že to bylo právě z pohledu kuchařů.
Audio ČRo: Ani jsem nevěděl, že tento titul existuje a jsem za něj rád. Nový pohled na známou historii skrze historii neznámou. Jednoduše zajímavé.
Audiokniha na Českém rozhlase, naprosto skvěle zpracovaná. Vše podstatné už tu bylo napsáno. Kniha je úžasná. Už ten nápad, jak obyčejní lidé, kuchaři a kuchařky, popisují politickou situaci na pozadí tak ,,obyčejné" práce, jako je vaření, je skvělý. Některé kapitoly jsou k pousmání, při čtení jiných je vám úzko. Tuhle knihu bych ráda vlastnila tištěnou a ráda bych si ji i přečetla.
Kniha výtečná stejně jako všechny ty popisované kremelské laskominy. Velké dějiny Ruska ve 20. století skrze každodennost obyčejných lidí v nízkých patrech mocenské pyramidy. Je tam všechno, co člověk může očekávat: velké dějinné i malé osobní tragédie, kulinářské umění, ironie i humorné detaily ze zákulisí vysoké politiky. Hrůza, dojetí i smích. Z obrazu dějin, jak je podává tato kniha, nejvíc ze všechno vystupuje zvůle, pokrytectví a zkorumpovanost sovětské moci. O to víc se zvýrazňuje tragičnost a často dojemná lidskost vyprávěných příběhů. A to přitom být kuchařem v SSSR (s výjimkou Černobylu) často bývala docela výhra (a někdy dokonce jediný způsob, jak nezemřít hlady). Po audioknize určitě sáhnu i po tištěné.
„Nevěřím, že utrpení zušlechťuje. Trpěla jsem hodně, ale necítím se být ani trošku ušlechtilejší.“ (Raja, kuchařka z Černobylu)
Za mě zajímavější než autorova mnohem známější kniha Jak nakrmit diktátora. Možná je to tím, že se autor zaměřuje víc na obyčejné lidi a to, jak vnímali dobu. Tohle jsou skutečné déjiny vidéné skrz kuchyni. Turkové na Krymu jsou přímo ukázkovou kapitolou. Z těch velkých okamžiků zaujme Poslední večeře SSSR a do dnes populární Černobylské katastrofy přidává autor další zapomenutý střípek.
Mohu doporučit. Skvěle popsané příběhy ze zákulisí života Kremlu, ruských a sovětských vůdců i běžného života, například hladomor při obléhání Leningradu. Přesto jsem měla s poslechem problém, protože Rusko je prostě Mordor...
V zimě 1941 si šestnáctiletý Valja zapsal, že až jednou skončí obléhání Leningradu, dal by si bramboračku s houbami a masové koule s kaší, ale že "nemá cenu o tom snít, protože se nedožijeme toho, abychom to ještě někdy jedli". Zemřel o pár měsíců později, blokáda trvala další dva roky a hladu podlehl milion lidí... Witold Szabłowski ukazuje, že politická moc se často demonstruje přes jídlo a bohužel to nejsou jen opulentní hostiny mocných, ale i cílené vyhladovění populace. Málokde je to tak patrné jako v Rusku, kde pohostinnému lidu s prostou (ale chutnou) krmí vládne nelítostná imperiální moc, která se neštítí deportací ani uměle vyvolaného hladomoru jako na Ukrajině ve 30. letech. Devadesátileté stařenky vzpomínají, že zázraku přežití se dostalo jen tomu, kdo loupil a kořistil, nebo těm, kdo pracovali třeba ve školní kuchyni, kde přece jen něco k snědku bylo. Autor vyzpovídal i kuchařky, které vařily při tragédiích sovětského režimu; ty v Afghánistánu plakaly pro mladé hochy semleté ve válce s nejasným smyslem, ty od Černobylu nechaly v lese zamořeném radiací své mládí (z patnácti jich třicet let po havárii osm nežije a šest má vážné zdravotní problémy). Druhá rovina knihy vypráví o vládcích Kremlu, jejich kuchařích a chutích. Paradoxně platilo pro Mikuláše II. i pro Leonida Brežněva, že ač se jejich stoly prohýbaly pod horami kaviáru a dalších pochoutek (jako salát Olivier s tetřívky a raky), car posnídal jen jedno vejce a generální tajemník jedl hlavně pečené brambory s klobásou nebo smetanou. Být osobním kuchařem je celoživotní poslání, po smrti vůdce nesmějí "ličnici" vařit v Kremlu a oddanost dovedl až do krajnosti Ivan Charitonov, jenž následoval carskou rodinu do bolševického zajetí a byl spolu s ní v červenci 1918 v Jekatěrinburgu popraven... Kniha je plná postřehů z "kulinární historie", třeba že účastníci Jaltské konference (1945) pojídali okouna se šampaňskou omáčkou či krocana s kdoulemi, zatímco při podpisu Bělověžské dohody, která v prosinci 1991 ukončila existenci Sovětského svazu, se podával guláš z divočáka uloveného ukrajinským premiérem. A v neposlední řadě je kniha zajímavým pohledem na Rusko ještě v době, kdy polský reportér mohl hovořit třeba s lidmi, kteří připravují menu pro kosmonauty, zatímco po invazi na Ukrajinu jej zcela ovládla propaganda, jejíž součástí je i fabulace o Putinově dědečkovi, jenž měl vařit Rasputinovi, Leninovi i Stalinovi. (10/10)
Autor se vydává po celém Rusku, včetně zemí, které byly součástí sovětského svazu. Hledá kuchaře a pamětníky, kteří byli u důležitých momentů z historie Ruska. Osmnáct příběhů, které nám přiblíží osudy lidí, kteří vařili pro vůdce, a to od období Mikuláše II. až po Putina. Je to kniha o tom, jak může být kuchařské umění zneužito k politickým cílům a jak Rusko krmí své obyvatele především propagandou.
Toto bylo skvělé čtení, absolutně předčilo mé očekávání. Neskutečně zajímavé, psáno poutavě, čtivě. Už jen samotný nápad, ukázat to, jak to vlastně chodí v Rusku, pohledem přes kuchyň. Je to skvěle promyšlené, propracované, přehledné. Doslova jsem hltala každou stránku.
Dozvěděla jsem se v knize tolik nového. Kromě toho, co třeba rádi jedli prezidenti se dozvíme, jaké jídlo se podávalo večer před rozpadem SSSR. Díky pamětníkům se dočteme, jak se jim podařil přežít hladomor na Ukrajině. Jaké jídlo letělo společně z Gagarinem do vesmíru. A jedna z nejsilnějších kapitol pro mě bylo, vyprávění kuchařek, které vařily v Černobylu po jaderné katastrofě.
Ač je kniha literaturou faktu, čte se jako poutavý román. Nemohla jsem se od knížky odtrhnout. Navíc tu najdete i fotografie, a i několik receptů na jídla, o kterých se dočtete.
Pokud se chcete dozvědět více, jak to chodí v Rusku. Poutavě, chytře a bez nudných pasáží, rozhodně sáhněte po této knize, nebudete litovat. Za mě rozhodně příjemné překvapení.
Výtečná knížka nejen o kuchyni, jídle a kuchařském umu ve vztahu k ruské politice, dějinám a společnosti, ale také obecně o člověku a jeho strategiích, jak se vyrovnat s bizarní realitou Sovětského svazu/Ruska a jak v ní přežít. Szabłowski má neocenitelný dar dostat se k pozoruhodným postavám, které stály na pozadí velkých dějinných událostí typu jaltská konference, podepsání dokumentu o rozpadu SSSR, genocidní hladomor na Ukrajině, perzekuce a deportace krymských Tatarů, sovětská válka v Afghánistánu nebo likvidace černobylské jaderné katastrofy, anebo patřili k nejužším spolupracovníkům diktátorů a funkcionářů typu Stalina či Brežněva. A umí s nimi hovořit. Líbí se mi, že v duchu nejlepších tradic polské literární reportáže Szabłowski jako subjekt z textu nemizí někam do pozadí, a naopak v řadě reportáží figuruje jako jedna z postav, která s respondentem sedí, pojídá různé domácí dobroty, leckdy poněkud svérázné, a - v bývalém SSSR už to asi jinak být nemůže - zpravidla to zapíjí nemalým množstvím vodky. Navíc od nich většinou vyzví nějaký ten zajímavý recept, o něž se na konci každé kapitoly se čtenáři podělí. Nejsem bohužel žádný velký kuchař, ale bavilo mě to i jen číst a chuť těch jídel a ingrediencí si živě představovat (malý tip - nečtěte to hladoví!).
Navzdory tomu, že popisované situace jsou leckdy kuriózní a prakticky od žádného z protagonistů (snad až na zástupce krymských Tatarů) nezazní kritika sovětského totalitního režimu (naopak na něj většinou nostalgicky vzpomínají), odkrývá kniha zároveň velmi pěkně a názorně zrůdnost tohoto systému. Opulentní hostiny v dobách, kdy obyvatelstvo hladovělo, olbřímí protekčnost a současně paranoidní nejistotu, jež panovaly ve všech sférách kolem tehdejších mocných (a samozřejmě nejen tam), ale i rafinované a cynické zneužívání jídla či naopak jeho nedostatku k dosahování reálných politicko-ideologických cílů. Kniha je napsaná strhujícím stylem, čte se jedním dechem, řada situací je v podstatě zábavná a úsměvná, když se však hlouběji zamyslíme nad jejich povahou, důsledky a kontextem, zamrazí nás. Kéž by se dalo říct: ještě že už je to pryč... Ale k popisovaným osobnostem patří i Vladimir Putin a jeho nejspíš víceméně vylhaný dědeček-šéfkuchař Spiridon. A právě tento Vladimir nám v tom brání.
Naozaj. Čo sa varí a varilo v Kremli?
Odkedy sú dochované zápisy kuchárov a spôsob varenia v Kremli, tak až po súčasné udalosti siaha reportáž autora. Možno sa aj vie, čo sa varilo pre cárom Mikulášom II., ale od revolúcie v Rusku je kulinárskych informácii do dnešnej doby omnoho viac. Čo jedol cár Mikuláš, Lenin, Stalin, Chruščov, Brežnev, Gorbačov, Jeľcin, čo sa varilo v Afganistane, pre kozmonautov ruského vesmírneho programu či ľuďom po jadrovej havárii v Černobyle?
Recepty jedál a spôsoby ich prípravy sú len okorenením podstatnejších príbehov zo zákulisia kuchyne. Najmä z pohľadu kuchárov a kuchárok komunistického režimu. Boli to nie veľmi známe tváre, ktoré však dozaista boli svedkami dejinných udalostí globálneho charakteru.
Od taniera číslo I. až po tanier XVIII. ochutnáte spôsob, štýl vládnej kuchyne a tiež nezmyselnosť bezhlavých skutkov, ktoré sa v minulom režime diali.
Kuchárov a kuchárky z tejto knižky som si zamiloval. Je až na neuverenie, čoho boli svedkami a ako dokázali pozdvihnúť, zmeniť vzťahy či zamútiť vodu v dobe aparatčikov.
Áno. Opäť je tu zopár dobrých receptov, ale neviem či by ich čitateľ chcel vyskúšať úplne všetky a podľa nich variť. Pre mňa mali skôr informačnú hodnotu. Klobúk dolu pred autorom, ktorý spísal možno posledné svedectvá žijúcich kuchárskych osobností. Tí, ktorí boli aj hrdinami svojej doby. Kuchárska vynaliezavosť zasahovala a zasahuje do diania na Ukrajine, Kryme, Gruzínsku a v samotnom Rusku. Kniha vychádza v pohnutej dobe a cítiť, že výpovede svedkov akoby teraz boli viac úprimnejšie. Avšak aj tu má propaganda svoje chápadlá a nie všetko čo je predostreté „ľudu“, musí byť pravda, čo bolo zistené aj samotným autorom.
Tento titul je však unikát. Knižne nebolo reportážnym spôsobom asi nič podobne zosumarizované, viac menej z „prvej ruky“. Skôr filmovo. S odstupom času, budeme všetky súvislosti hodnotiť s chladnejšou hlavou a sebaistejším postojom. Kniha má čo povedať súčasníkom a perspektívne aj generácii nepoškvrnenej železnou oponou.
A prečo treba spievať kysnutému cestu? Dočítate sa aj túto „pikošku“.
Autorovy další knížky
| 2021 |  Jak nakrmit diktátora |
| 2016 | Vrah z města meruněk |
| 2018 | Spravedliví zrádci. Sousedé z Volyně |
| 2023 | Rusko pohledem z kuchyně |
| 2021 | Tančící medvědi |
S Witoldom som už mala tú česť. Knihou Ako nakŕmiť diktátora ma navnadil na ďalšiu, no a vybrala som si Čo sa varí v Kremli, aby som nadviazala na tematiku kuchyne.
Oceňujem tento nápad (a následný výskum, cestovanie, rozhovory...) pretavený už do dvoch autorových kníh - priblížiť významné historické míľniky tej-ktorej krajiny prostredníctvom jedla, resp. rozprávania kuchárov súdobých dejateľov. Tuto od Mikuláša II., hladomoru na Ukrajine (výpovede babiek, ktoré ho zažili na vlastnej koži, sú neskutočne silné), pokračujúc príbehom Stalinovho kuchára a jeho ženy, obliehaním Leningradu, kuchyňou druhej svetovej vojny cez hostinu na Jalte, Gagarinove krmy, kulinárske hody v Kremli, zážitky z vojny v Afganistane, silné dojmy z rozprávaní kuchárok v Černobyli až po poslednú večeru ZSSR, Putinovu kuchyňu a na záver gurmánske pochúťky Krymských Tatárov.
Každá kapitola (nazvaná výstižne "Tanier") je rozprávaním o rodine kuchára i toho, pre koho varil. A na konci každej sú vybrané tie najlepšie podávané recepty.
Odmysliac jednoznačný politický postoj autora, človek sa od rozprávačov priamo i medzi riadkami dozvie veľa zaujímavého - nielen o sýtych či hladných ruských bruchách. Všetko v pútavom, vlastne reportážnom románe rozprávanom ľudsky, citlivo, so zdravým sedliackym rozumom, vtipne, dojímavo i napínavo.