Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415694/bmid_dedina-VtQ-415694.jpg
4
2606
2606
Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, příběh jedné současné vesnice vyprávěný očima jejích obyvatel. Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je potřeba toho tolik napravit na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění, které nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.... celý text
Přidat komentář
Realita české vesnice - věřila jsem každé slovo, často mi bylo ouzko. Přes varování samotné autorky mne jazyk knížky neskutečně bavil.
Příběhy z jedné dědiny, takové oddychové čtení. Protože jsem prvně četla Vrány, nemůžu dát plný počet.
Uvěřitelné příběhy obyčejných lidí, přehlídka lidských špatností i toho dobrého, co v každém je. Mě to bavilo, čteno s radostí, pochopením, dobrá kniha. Nářečí mi nevadilo, taková směs hanáčtiny a toho co jsem slýchala v dětství (hradecko) . Jo a pracuji v JEDNOTĚ :-))
Obyčejné příběhy z jedné vesnice, kde si všichni vidí navzájem do talíře. Sama jsem z města, ale dětství jsem trávila i u prarodičů na venkově. Nářečí ke knize naprosto sedí, reálně popsané myšlení hlavně starší generace dává možnost nahlédnout na každodenní venkovský život.
Napůl jsem četla a napůl poslouchala jako audioknihu. Tu mohu vřele doporučit, nářečí je v ní parádně namluveno.
Jako městská holka si přesně takto představuji život na dědině, všichni vědí o všem, závist, klepy... Mrzí mě, že kniha byla psána tak, že v ní nebyla jediná kladná postava, ke které by člověk pocítil sympatie. Jak je psáno v komentářích níž, všechny ženy ve vesnici byly vlastně povahově stejné, ničím se neodlišovaly.
Kniha mě bavila od první věty. Bylo v ní něco "syrového".
Všechny příběhy něčím zaujaly. Ať už rázností, chtíčem po jiném, lží a balamucením, až po něco čemu se řiká "co se škádlívá, rádo se mívá". Ani na chvíli jsem se nenudila a moc se mi líbilo nářečí jakým je kniha napsána. Určitě jsem ji nečetla naposled.
Čekala jsem víc, hloub, protože vím, že v jiných knihách Petry Dvořákové to bylo. Ale možná každý najde na různých místech různé něco, podle svého momentálního rozpoložení.
Příběhy lidí z jedné vesnice, lehce humorné, čtivé, jednoduché. Nejsem ani moc nadšená ani zklamaná. Jen si asi příběhy nebudu dlouho pamatovat, ale alespoň jsem zavzpomínala na dobu, kdy jsem na vesnici bydlela
Za mě tato kniha, ne. Než humorné mi to přišlo smutné, ne smutné z pohledu lítosti, ale smutné z pohledu povah lidí. Primitivní, hloupé.
Kniha mě vrátila zpět v čase, kdy jsem žila na vesnici. Veškerý volný čas jsme trávily u babičky, která měla velké hospodářství, kdy snad kromě páva bylo na dvoře a v chlívě kde co. Učila nás lásku ke zvířatům i k půdě. Bylo automatické, že nejdříve povinnosti a pak volnost. Tak jak v knize obchod, tak tam to bylo čekání na "Pojízdnou prodejnu", kde si vše vyříkaly ženské, chlapi na to měli hospodu. My děti jsme neřešily sousedské spory.
Na postavách čtyř povídek této knihy je ukázka tvrdé reality života lidí.
Čtení umocňuje krásné nářečí a mě ještě uchvátila na rubu obalu mapka vesnice, kde jsem se krásně zorientovala.
Čtivá kniha. Postavy dobře vykreslené, jednají podle uvěřitelné motivace. Přesto se mi nechce věřit, že takoví lidé na vesnici žijí: vždyť to je tupé a zoufalé přežívání, užírají se drobnými i většími jedovatostmi a naschvály, dřou se do úmoru, honí se dokolečka za vlastním ocasem. Fakt mi z toho bylo až ouzko. Ale vlastně, když vzpomenu na kamarády a známé od nás ze vsi, možná bych pár takových našel, byť ne v tak krystalicky čisté podobě. Kniha se tedy četla dobře a jakoby sama, ale motaly se mi postavy: Jaruna, Maruna, Heluna, všechny byly tak nějak stejné jak přes kopírák... Dočetl jsem a hned začal zase od začátku, to už byl ten propletenec osob trochu zřejmější ;-) Hvězdičku ubírám za tu stejnost všech těch ženských a pak taky, že mi první kapitola silně připomínala knihu Vrány od stejné autorky. Naopak oceňuji, že kniha otevírá i závažná témata jako vztah k půdě a smrt.
Ve spoustě situací jsem poznal to, co se kolem mě dělo za dětství a dospívání na malé vesnici. Mentalita lidí, situace všechno sedí ... jen jsem podle pár náznaků pochopil že děj by se měl odehrávat tak po r. 2010. A za to hvězdu dolů, protože takhle si pamatuju vesnici z devadesátek ... v době kterou autorka popisuje už to vypadalo jinak.
Tak tady přesně platí – komedie pro ty, kdo to nezažili, tragédie pro ty, co tím žijí :-) Tenhle vesnický mikrokosmos je totiž vykreslený naprosto přesně, syrově a bez příkras, bez zbytečného omlouvání a nadržování jedné, či druhé straně. Ne, že by život na vesnici byl všude jen ve stylu „pole, závist, chtíč a otčina“, ale ať hodí kamenem, kdo nikdy nenarazil na podobné postavičky, nebo nezažil podobnou situaci. Poflakovat se po návsi, občas nakouknout přes plot do oken kuchyní, trochu šmírovat, co se děje u sousedů ve stodole, nakrmit králíky čerstvě posečenou travou a v sobotu v podvečer zajít na pouťovou zábavu. Prostě perfektní čtení! A použité nářečí už byla jen třešnička na dortu.
Čekala jsem od autorky něco jiného, ale zklamaná jsem nebyla. Jednoduchý příběhy, příjemná nostalgie v návratu do dětství.. za mě humorné dílo
Tohle bylo docela zklamání po předchozích knihách, které jsem od autorky četla. Děj v podstatě žádný a spíš než humorné mi to přišlo smutné.
Před Dědinou jsem četla Vrány a Chirurga, Vrány výborný, Chirurg už ne tolik, ale stále dobrý, do Dědiny jsem tedy šla s velkým očekáváním, které se bohužel úplně nenaplnilo. Jako studentka bohemistiky oceňuji, že je kniha psaná v dialektu, četla se mi dobře a měla jsem ji rychle přečtenou, ale příběh mi přišel spíše takový jalový, nic extra.
Zakoupila jsem si jako mluvené slovo. Moje nejhorší investice. Něco tak promitivního a hloupého jsem dlouho nečetla, potažmo neslyšela. Nepomohlo ani čtení předních herců.
Audiokniha. Takový průměr na zabití času. Poslouchám v autě o přesunech z místa na místo a stačí. Žádný hluboký zážitek jsem nečekal, volba byla kvůli čtenářské výzvě.
Kniha je rozdělena na víc části, víc vypravěčů. Kdyby byla kniha celá ve stylu řezníka Ládi, četl můj oblíbený Jiří Vyorálek, dám okamžitě plný počet hvězdiček. Babské tlachy, drby nebyli tak zajímavé a ke konci už nudili.
Moje první kniha této autorky a jsem ráda, že už jí mám za sebou. Nářečí mi nevadilo, ale celkově zbytečně drsná řeč, kdy člověk se jde "vychcat", ale kočka vyčůrat. Pocházím z vesnice, a ikdyz drby ano, tak tolik ne. Ani tolik závisti. Jsem zvědavá na další knihy této spisovatelky, snad budou lepší.
Kniha je velmi čtivá, moc mě bavil dialekt a smýšlení lidí, které mě vracelo do dětství.