Dědina
Petra Dvořáková
Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, příběh jedné současné vesnice vyprávěný očima jejích obyvatel. Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je potřeba toho tolik napravit na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění, které nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.... celý text
Přidat komentář
Po dočtení, a vlastně i během čtení trochu rozporuplné pocity. Je to autentické, až z toho mrazí, ale možná až moc! :) Chybí pak nějaká "kladná" postava, ke které si můžete vytvořit vztah a upřímně jí fandit. Jinak hezky napsáno, autorčin běžný kvalitní standard, čtu ji ráda.
Velmi originální kniha, ač ze současnosti, připadá mi prostředí Dědiny coby městskému člověku jako jiný svět, který se přes atributy moderní doby stále mentálně pohybuje v jakémsi historickém bezčasí. Zásluhou použití nářečí působily příběhy velmi autenticky a vůbec se mi nečetly hůře, naopak jsem si i tu jejich jazykovou stránku vychutnávala. Také střídání vypravěčů umožňuje nahlédnout postavy z různých úhlů pohledu. Velmi čtivá kniha, místy vtipná, místy dojemná...
Prostě o životě na dědině a myšlenkových pochodech tamních obyvatel. Jsem z dědiny, tak se mi kniha četla dobře a nic mě nepřekvapilo. Oddechové čtení, mapka na spodní části obálky pobavila.
Kniha, která chytne za srdce, jde na dřeň. Autorka ve čtyřech příbězích zachycuje vesnický život. Zvolená forma vypravování - v nářečí - je nápaditá a příběhu dodává realističtější rysy.
I když osudy jednotlivých postav působí úsměvně, skrývají problémy, na které upozorňuje obálka knihy: "pole, závist, chtíč a otčina".
Motiv talíře je nápaditý - na vesnici si sousedé vidí do talíře, přitom nevnímají vlastní problémy.
Úvodní i závěrečné autorčino slovo pobavilo aneb tu jitrnici tam vidím :-)
Obdivuhodné, jak autorka udržela střídání vypravěčů a jak se vcítila do mužských postav.
Podobně jako u Bohumila Hrabala jsem měl při popisu zabíjačky pocit, že ze stránky kape mastný.
"»Co mají na voběd?« zeptám se, aby řeč nestála. Střechová se podivá na jídelníček na nástěnce.
»Kuskus se zeleniou,« přečte.
Takovou šlichtu bych do huby nedala, pomyslim si, ale nahlas to neřeknu. To je taky to jejich pořád zdravý. To nemuže chutnat nikomu. dyť vidim, jak to jedno děcko vedle druhyho nese zpátky a sype se to do kybla se zbytky. Voni pořád tady ty městský učitelky dělají, jak my jíme nezdravě, a v televizi taky. A ty naše báby moc dobře věděly, co zdravý je. A hlavně - co zasytí."
Suprovní. Život na vesnici jaký opravdu je. Aspoň tak si ho představuji. Rychle přečtená oddechovka.
Líbilo se mi použité nářečí i věrné (asi, nevyrostla jsem a ani nežiji na vesnici) vykreslení prostředí, kde si každý navzájem vidí do talíře. Ale celkový příběh mi přišel vlastně dost o ničem.
Knížka se mi moc líbila - musím říct, že mě až šokovalo, jak věrně je venkovské prostředí popsáno a jsem vlastně ráda, že se skrývám v anonymitě velkoměsta :) Místy jsem se ztrácela ve vztazích jednotlivých lidí a musela jsem se vracet. Stojí za přečtení!
Četla jsem Dědinu po autorčiných Sítích a Chirurgovi a velmi oceňuji, jak věrohodně autorka dokáže vykreslit postavy. Kniha mě bavila, ale upřímně řečeno o něco méně než ty předchozí. Za mě zajímavé čtení, ale ne až tak poutavé.
Děkuji za tuto knihu,která mi připomněla,jak to bývalo stejné na naší vesnici.Jak byla důležitá zem,která nás živila,jak se stálo za záclonou,když přijela sousedům návštěva.:-D.Místní drbny,majetky...Jen jsem si u čtení pokyvovala..I ten sváteční pokoj babička měla.Nářečí mi nevadilo,dost se podobá našemu,ale myslím,že bez toho by tato kniha nebyla ono.
Kniha se mi četla dobře, lehko. Vyrůstala jsem v podobné vesnici, znám náturu těchto lidí.
Chvílemi jsem měla pocit, že se tam vracím.
Líbil se mi i jazyk, který autorka použila.
Vtipné, oddechové čtení. Vrátilo mě to zpět k babičce a dědovi, kteří žili v podobné vesnici na Moravě. To co mě u nich dřív rozčilovalo, mi dnes i díky této knížce, vyloudilo sentimentální úsměv.
Kniha psaná nářečím,skvělé,zatím jsem nic podobného nečetla,pravdivě popisuje život na vesnici,kde si lidi vidí téměř do talíře, moc hezky vystihuje jak lidé přemýšlí,co si myslí,perfektně vystihla vesnickou náturu.
Když jsem knihu četla, bylo to jako u nás na vsi.Doporučuji!
Po přečtení knihy mám pocit, že víc rozumím myšlení a životu svých prarodičů. I když ta kniha rozhodně nebyla o nich a ani jim žádný příběh nebyl podobný, už mi dává smysl tzv. "vesnická mentalita".
Dědinu by si měl přečíst každý, ať lidi z města, tak z vesnice! Knížka je perfektní sonda do mezilidských vztahů a ukazuje různé pohnutky člověka. Dvořáková k tomu přidané nářečí, kterým postavy mluví, tím získala Dědina další rozměr. Za mě jednoznačné doporučení! :)
Výborná záležitost. Při čtení jsem měla mnohdy pocit, jako bych stála vedle jednotlivých postav. Zasmála jsem se, po chvíli nechápavě kroutila hlavou, částo poznávala vesnickou náturu, jak ji znám od nás.
První kniha od Dvořákové, po které jsem sáhla a určitě né poslední. Jako humorné čtivo mi to moc nepřišlo, ale autentické to bylo víc než dost. Věřím, že přesně takto to chodí v rodinách. Lidé nekomunikují, podvádí se, handrkují se o každou korunu Přesně, jak to autorka vystihla v knize. Nářečí všechny příběhy jen podtrhuje a dodává jim na pravdivosti. Tohle se povedlo a bavilo mě to.