Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415694/bmid_dedina-VtQ-415694.jpg
4
2604
2604
Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, příběh jedné současné vesnice vyprávěný očima jejích obyvatel. Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je potřeba toho tolik napravit na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění, které nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.... celý text
Přidat komentář
Protrpěla jsem to do konce s vírou v nějakou pointu, ta ovšem nepřišla... Takové "Bábovky" z vesnice. Postavy se mi okamžitě začaly plést, do teď v tom nemám jasno a nejsem si jistá, zda jsem správně pochopila, kdo ke komu patřil a to jsem ji četla rychle a souvisle. Příběhy "ze života na vesnici" o ničem... Spousta postav a jejich příběhů bez konce či náznaku nějakého posunu. Ocenit musím to, jak autorka dokázala knihu udržet v nářečí, neslevit, ani to nepřehnat. Znovu ji nepřečtu a ostatní knihy autorky mě teď také nelákají. Když Dědinu vynecháte, nic se určitě nestane...
Kniha není špatná. Je to spíš taková oddechovka, vyloženě převratné myšlenky v ní nenajdete. Ale že bych se k ní vrátila, to asi spíš ne. Knížku doporučuji vyloženě v létě k vodě nebo při situaci, kdy nechcete o ničem moc přemýšlet. Nářečí mi nevadilo, naopak lépe vystihlo prostředí.
Nemam rada, kdyz nekdo mluvi narecim. Nedokazu to poslouchat dele nez ar minut. Takze jsem se opravdu bala, jestli knihu neodlozim. Ale byla to pecka a vubec mi to nevadilo. Naopak jsem se pri cteni nachytala, ze se mi do mysleni vkradaji pres den nektera slova :-D Co se tyce pribehu tak jsem se pomerne dost ztracela v postavach. Jednou je totiz nekdo oslovovan jen prijmenim, pak jen krestnim a jak jsou do deje primichany i tchyne, svagrove, strejckove a teticky a necetla jsem to na jeden zatah, po par dnech uz jsem v tom mela trochu gulas. I presto je prostredi dediny vykresleno velmi poutave, troufám si rict i verne a autorka vas proste umi vtahnout do deje a do cteni se po odlozeni vubec nemusite nutit. Uvitala bych i druhy dil.
Perfektni knizka, napsane opravdu ze zivota!Nemohla jsem se odtrhnout! Za mne 5 hvezdicek
Několik prvních stran se mi četlo trochu obtížněji, ale opravdu jen pár... než jsem si zvykla na hantec, ve kterém je psaná celá knížka.
Jinak, celkově se mi četla dobře, děj jednoduchý, žádné složité zápletky...taková oddychovka. Obzvláště se mi líbila část, ve které řezník vypráví o zabijačkách...musela jsem si koupit tlačenku... mňam!
Obdivuji, jak autorka skvele vystihla atmosferu na vesnici, prestoze je v mladsim/strednim veku. Takhle si to presne pamatuju, kdyz jsem pred 25 lety travila prazdniny na chalupe a u babicky. Obavala jsem se nareci, ale kniha se cetla velmi hezky a svizne. A chvalim i vtipne pasaze, ktere mi prisly opravdu jako ze zivota.
Ze všech čtyř příběhových linií je mi docela smutno a upřímně by mě zajímalo, do jakého časového období je kniha zasazená. Jasně, doba porevoluční, ale otázkou je jak moc.
Sama pocházím z vesnice a nejsem si jistá, jestli to na vesnicích funguje pořád ještě takhle (myslím tím pomluvy, závist, neustálé řešení, co si kdo pomyslí, …).
I když dost možná ano, protože při návštěvě rodičů mám pocit, že mi rentgenují i spodní prádlo :)
Každopádně, Dědina se velice rychle četla, nářečí vůbec ve svižnosti nepřekáželo. Petru Dvořákovou mám moc ráda a po Sítích, Já jsem hlad a Proměněných snech to bylo něco úplně jiného. Určitě doporučuji.
lehce humorný příběh... mi postupně začal připadat těžce násilný. prostě jsem se u čtení dřel. možná míň by bylo víc. je to opravdu naše vesnice - a nejenom ta česká, slovenská vypadá navlas stejně. jenom mě nějak nebaví číst o tom, co vidím denně za okny, v kostele, v krámu, na ulici a navíc poslouchám to samé.
nicméně, autorka si zaslouží pochvalu za odvahu a vytříbený styl, takže dílko nezatracuji. jenom mě přešla chuť na její další knížky.
Nečekala jsem, že se mně kniha bude až tak moc líbit. Hodně pravdivé a realistické vylíčení vesnických poměrů a vztahů. A příjemným přídavkem byla přidaná mapka.
Tohle je bonbónek, do kterého se rychle začtete. Nářečí je fajn, jsem od Ostravy a bez problémů. Místní jsou pěkně popsáni, a děj na sebe hezky navazuje. Pokřivené charaktery postav, přemilí staříčci a bábinky, generační rozdíly v pohledu na život na vesnici mě hodně bavily... A hlavně si nahrabat a naškudlit víc než sused :)
Musím přiznat, že jsem nečekala, jak se mi kniha bude líbit. Nářečí mi problémy vůbec nedělalo, je dost podobné tomu, které znám od dětství, i když jsem odjinud. Rozdělení na 4 části bylo jen přínosem. Těžko se hodnotí, když nemůžete napsat více, abyste neprozradili pointu, protože ke každému příběhu toho mám tolik... Líbí se mi, že hodnocení postav nechává autorka na čtenáři. A také se mi líbilo, že u každého z příběhu jsme mohli nakouknout na situaci z jiného pohledu. A rozhodně příběhy nebyly humorné, ale smutné. Proč jsem na tuto knihu nenarazila dříve? Určitě ji doporučuji.
Tak to bylo opravdu zajímavé počtení a jsem za něj ráda. Svojí zkušeností se přiřazuji k těm, kteří vnímají knihu jako dokument o současném stavu české vesnice. Ač jsem z velkého města, s obyvateli "dědiny" přicházím do styku a atmosféra v knize ji přesně vystihuje. Samozřejmě jsou oblasti, kde se žije spokojeněji a šťastněji, ale tam, kde tomu tak není, je to jako v Dědině - jaký otec, takový syn, mnoho práce za málo peněz, přetrvávající pocit křivdy-osobní i společenské; sobeckost, závist, ale přes to přese všechno je tu stále láska - k půdě, k rodině, tradici. Pro citlivější nátury /jako jsem já/ jsou některé pasáže příliš surové a šokující, přesto stojí za to si knihu přečíst. Nářečí není vůbec na škodu a rozdělení do čtyř částí nevnímám jako problematické, protože díky postavám, které jsou v příbězích opakovaně zmiňovány, získává román souvislost a celistvý tvar. Co je ale nejdůležitější, dozvíte se mnoho nejen o anonymní dědině, ale především sami o sobě!
Takový je opravdu život na dědině, až mně z toho bylo úzko, jak je ta knížka pravdivá. Navíc je to "přeložené z češtiny" do našeho nářečí, nádherné čtení "v rodném jazyce".
Autorka výborně vylíčila charaktery postav, poměry v rodině a prostředí dědiny. Umocnila to použitím nářečí a hovorového jazyka, jak lidé mluví na Vysočině. Je mi to blízké, protože jsem z Valašska z vesnice, kde se mluví také místním nářečím. Některé slova v knize byly velmi podobné těm, které se používají tady na Valašsku. Moc se mi líbil styl autorky, který vše výstižně popisoval, ale nesoudil. Nechává na čtenáři, aby přemýšlel nad postavami, jejich touhami a sny, které často pramení z nevyřčených vět v minulosti i v přítomnosti.
Dědina je skvělá kniha a já ji doporučuji všem, kteří rádi čtou o osudech obyčejně neobyčejných lidí.
Nevím, kdo přišel s tou hloupostí, že pravda je jen jedna. Pravd je nespočet a každý máme svoji. Petra Dvořáková to dobře ví.
Přiznám se, že se mi do Dědiny moc nechtělo, od přečtení Selskýho baroka před pár lety jsem totiž měla dojem, že vesnický život je ztělesněním líné nudy. Ale tohle byla úplně jiná liga. I jako zarytý vegetarián jsem si od autorky nechala líbit barvité pasáže o zabíjačkách aj. a na zemitost jednotlivých charakterů jsem se vysloveně těšila.
Knihu DOPORUČUJI (nejen Jiřímu Hájíčkovi) k přečtení, protože i zdánlivě obyčejná témata jsou v ní popsána neobyčejně zajímavě a čtivě. Venkov tu žije. Příběhy samotné sice nemají vyhrocenou, nebo extra překvapivou pointu, ale jsou syrové a opravdové.
Pokud jste z města, třeba to trochu pozmění váš pohled na lidi z dědiny a pochopíte lásku k půdě. Jako já.
Pozn.: Trochu mě překvapilo, jak autorka píše, že jde o "jazyk Vysočiny". Mám velkou část rodiny v okolí Rajhradu na Jižní Moravě a takto se i tam mluví (zejména ve starších generacích) běžně.
Zmiňuji také proto, že v rajhradském klášteře autorka trávila část mládí a pokud tuto svoji životní kapitolu ještě literárně nezpracovala, pak se moc přimlouvám, ať to udělá. Mimochodem, životní příběh P. D. je barvitější, než jakýkoliv román!
Po přečtení každé takové knihy s tématikou vesnice, mezilidských vztahů, kořenů, rodiny atd. mi je vždycky smutno z toho, jak si někteří lidé nesou křivdy své i svých předků klidně i po několik generací. Krásná ilustrace souboje mezi starou a mladou generací (Maruna, její manžel vs. Zbynďa) nebo i mezi starou a tou nejmladší (babička vs. vnučka). Chybělo mi trošku větší propojení příběhů, ale možná o tohle v knize ani nešlo. Jsem ráda, žekniha nepředkládala žádný názor, žádné soudy, jen postavy, které si žily svůj vlastní život.
A humorného (jak se píše v popisu knihy) mi na tom nepřišlo nic...
Žádné zázrak to tedy nebyl, od knihy jsem očekávala víc. Četlo se to ale celkem dobře, dějově nic složitého nečekejte, ale také jsem měla trochu zmatek v postavách.
Dala bych 3,5, ale za to nářečí dám 4, jako bych slyšela prarodiče.