Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415694/bmid_dedina-VtQ-415694.jpg
4
2604
2604
Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, příběh jedné současné vesnice vyprávěný očima jejích obyvatel. Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je potřeba toho tolik napravit na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění, které nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.... celý text
Přidat komentář
Za mne trošku zklamání. Sama z vesnice jsem, ale nemůžu si pomoct, na mě většina příběhů působila hrozně pesimisticky. Přitom život na vesnici je krásný! Spousta věcí je v knize pravdivých, občas trochu přitažených za vlasy, ale proč ne, tak to na vsi chodí. Jen bych řekla, že podobné rodinné vztahy, lidské povahy, najdeme nejen na vesnici, ale i ve městech...pouze v jiném prostředí, ale stejní lidé. Závist a další neřesti jsou zkrátka všude. Bod navíc dávám za obálku, ta se mi fakt líbila :-)
Úžasné! Hlavně vyprávění těch starých lidí, jejich bolesti, smutky, starosti a radosti. Neměla jsem žádná očekávání a byla jsem velmi mile překvapená.
Bohužel jsem měla na základě kladných ohlasů od knihy příliš velká očekávání a taky (nevím proč) představu, že se děje jednotlivých vypravěčů nakonec propojí. Třetí příběh mě trošku nudil, ostatní tři se mi zdály opravdu jako vystřižené z vesnice. A nářečí i vulgarismy? K dědině určitě patří :).
Děkuji Vám, paní Dvořáková, za skvělý čtenářský zážitek.
Dokonalé, není co dodat. Jsem z vesnice, takže vím, o čem paní autorka píše. Po přečtení poslední povídky mi běhal mráz po zádech... Kdo četl, ví. A kdo jste nečetl, nenechte si tuto knihu ujít, určitě stojí za přečtení.
Kniha perfektní. Jak jazyk, tak i obsah knihy. Kouzlo vesnice, všichni se znají, největší drbárna v místním obchodě a běda, jak nevstaneš za svítání a nepomůžeš rodičům, to Tě teprve pomluvěj. Občas mě mrzí, že jsem holka z města a tímhle jsem si neprošla. V dnešní době by to některý rozmazlenci potřebovali. Níže jsou 3 úryvky z knihy, pro představu. Víc takových knížek!
Knížku jsem přečetla na dovolené, v klidu a jedním dechem. Ačkoli jsem veskrze městský člověk, který pohlíží na klidný vesnický život idealisticky, určitý vhled jsem během života díky známým a příbuzným získala. Použitý jazyk i výrazy do knihy patří. Přemýšlela jsem, co mi ta kniha připomíná... A při čtení poslední povídky mi to došlo - taky cítíte jemný závan Emila Zoly ("Země")??
Petra Dvořáková umí napsat příběhy, které mohou být na jedné straně pro čtenáře důvěrně známé a posléze něčím i hodně vzdálené. Nářečí ke knize rozhodně patří, vulgarismy mě nepohoršovaly. Jen Maruně, Josefovi a jejich potomkům dala autorka zbytečně moc prostoru. V závěrečné příběhu jsem jen zalapala po dechu a v úvodním u epizody s kuřátkem jsem při čtení ve vlaku vykřikla: No, to ne. Momentálně mi totiž odrůstají vlastní kuřátka... Za přečtení kniha rozhodně stojí, bavilo mě střídání jednotlivých vypravěčů.
Dobrá kniha. Nářečí mě bavilo a k příběhům se šiklo (vulgarismy už se mi líbily méně). Ano, tak to na vesnici chodí, ale lidé tam nejsou o nic lepší nebo horší než ve městě. Jsou jen trochu jiní. Já jsem prožila první čtvrtinu života na vesnici, druhou ve městě, třetí jsem opět na vesnici a tu poslední kdo ví.....
Vzhledem k tomu, že jsem měla knížku půjčenou z knihovny, tak jsem se k mapě nedostala (prozkoumám dodatečně v nějakém knihkupectví).
Kniha Dědina vypráví čtyři příběhy různých lidí. Opět se asi ukazuje, že na povídky nejsem. Příběhy mě příliš neoslovili a celé čtení mi kazil neskutečný počet vulgarismů. Ačkoliv jsem ze začátku měla pocit, že jsem opět malá holčička nebo že jsou Vánoce a já se dívám na klasické české filmy, potom se můj čtecí zážitek zhoršil a já se do čtení musela nutit. Už už bych knihu nedočetla, bylo mi jedno co bude s hlavními hrdiny. Upřímně se zamýšlím, pro koho tato kniha je? Nářečí a nespisovná slova mi nevadily, ale těch vulgarismů.. myslím, že lidé z města nemohou pochopit některé starosti těchto lidí, ale naopak si myslím, že vesnické lidi toto akorát urazí. Velká škoda.
Tato kniha mě velmi potěšila! Upřímně, po varování jsem měla trovhu obavy z jazyka, ale nakonec jsem se rychle začetla a příběh sedláků a chalupniků mě pohltil. Kniha dokázala dokonale navodit atmosféru bežné dědiny, úplně, jako bych sama byla svědkem událostí, či ještě lépe - slyšela vsěchno od zdejší drbny! I po přečtení mám pocit vesnické atmosféry.
Po Sítích, kterými mě autorka naprosto uchvátila a probudila ve mně touhu číst (častěji) české autory, jsem se neskutečně těšila. Velkou radost mi udělala slovníčkem, oceňuji i upozornění na jazyk, ale ani přes opakovanou snahu jsem nedočetla. Nemohla jsem se začíst.
Věřím ale, že jiné čtenáře nadchne. Třeba jednou i mě, když se k ní znovu vrátím.
Tak tato kniha mne opravdu neoslovila, neuchvátila. Avizovaný humor jsem v knize nenašla, pesimistického vyprávění bylo na můj vkus moc.
První příběh jsem horko těžko dočetla (takovou bábu bych fakt potkat nechtěla), u druhého mi vadila sprostá slova.
Nářečí mi nevadilo. Připadá mi, že je to nářečí zplácané z více nářečí, což beru, že se tak na Vysočině mluví a četlo se mi to v pohodě.
Třetí příběh jsem jen začala, ale nedočetla.
Tohle není čtení pro mne, ač jsem se na knihu hodně těšila. Nedokážu číst jen samé negativní zprávy a tady byly pouze tyto. Pesimismus, závist, omezenost... Tohle opravdu není jen na vesnicích, ač se to takhle po čtení knihy musí jevit.
Jednu * za docela hezkou obálku, ale jinak...
V knize Dědina si přečteme čtyři příběhy z reálného života, které jsou dokonale vykreslené tak jak to v životě chodí i to že je kniha psána nářečím má své kouzlo.
Velké zklamání. Kniha bez děje, z vesničanů naprostí neschopní vidláci v depresi. Žádný děj. Od knihy jsem čekala mnohem víc.
Úžasné. Tak veľmi čtivú knižku som už dlho nečítala.
V knihe sa nachádzajú 4 príbehy 4 rodín, kde každá sa potýka s inými problémami. Či už riešia neposlušné vnúčatá, zahýbajúceho manžela, generačnú priepasť medzi staršími a mladými ľuďmi, ľudskú nevraživosť či nepodarené deti, každý jeden príbeh bol naprosto jedinečný a mal svoje vlastné čaro. S postavami som sa tak zžila, až mi bolo vždy ľúto že daný dej už skončil a začína iný. Vôbec sa od toho nedalo odtrhnúť. A ten jazyk bol čerešničkou na torte. Atmosféra ktorú autorka vytvorila je naozaj nezabudnuteľná.
Autorka se již dopředu čtenářům omlouvá za použitý jazyk. Myslím, že bez toho nářečí by to nebylo ono. Při čtení se mi vybavovali různí lidé z rodiny i z mé rodné vesnice, kteří mluvili velmi podobně.
Do ruky příjemně drsný přebal s talířem, jen usednout ke stolu.
S pusou dokořán jsem sledovala jak snadno mě Petra ponořila do prázdninového dětství mého i mých synů. Právě na Vysočině.
Soucítila jsem s malou Petrunou, měla vztek na babičku. Moc se mi líbilo propojení jednotlivých příběhů skrz postavy z předchozích částí.
Po schůzce s řezníkem jsem si musela dát pauzu. Odskočit si do města. Vydýchat vesnický stereotyp, se kterým se tak často setkávám!!
Klíčem k celé knize je pro mne myšlenka maminky Josefa.
"Když rozvoráš mez nebo remízek, rozvoráš tým hranicu mezi lidmi. Strháš starý pořádky, který to tady držely pohromadě."
To by se dalo tesat do kamene.
Petra Dvořáková ve svých knihách zraje jako víno. V Dědině se jí mistrně povedlo vykreslit naše horší vnitřní JÁ.
Myšlenky pokroucené totalitou a s ní spojenou násilnou devastací našich zdravých křesťanských kořenů.
Kdo trochu, či trochu víc zná vesnický život z této stránky a dokáže v knize najít i sám sebe, má šanci použít Petry nabízenou ruku k zamyšlení a třeba i k přesměrování vlastních podobných myšlenek laskavějším, vstřícnějším a radostnějším směrem. . . .
Stejně tak mezi řádky vystupují důvody proč jsou změny ve společnosti tak pomalé a jak dlouho funguje síla zvyku. Třeba i sedlácká poctivost, tvrdost a neústupnost, jak píše marca_m.
Opravdu skvostná kniha, byť jen s jemnými jiskřičkami humoru a naděje.
Tohle není příjemné čtení - autorka umí být nemilosrdná v líčení společenství, které spojuje minulost a "pole, závist, chtíč a otčina", tvrdost, pokrytectví a předsudky. Přitom většině postav nemůže člověk nerozumět - a nejlépe z toho vlastně vychází řezník, který je schopný empatie, i když je to chlap na zabití...
Milé lidské příběhy ze života na dedině. Kniha je příjemným relaxem a vtáhnutím do vesnického života.