Houbařka
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/406858/bmid_houbarka-pRl-406858.jpeg
4
3162
3162
Co všechno skrývá mycelium? Viktorie Hanišová debutovala v roce 2015 nadšeně přijatým románem Anežka o komplikovaném vztahu matky a adoptivní dcery, o skrytém rasismu a stereotypech. Také v pozadí nového příběhu je ukryto rodinné tajemství, které si hrdinka odnáší ze svého dětství a na které se snaží zapomenout. Jenže lze skutečně uniknout tomu, co se už jednou stalo? Sára žije ve staré chalupě na Šumavě a živí se sběrem hub. Každé ráno si nazuje letité pohorky, popadne košík s utěrkou, v kapse pohladí ostrý nožík a vyrazí. Už sedm let chodí po stejné trase, sedm let od jara do podzimu sbírá houby na týchž místech a za pár stovek je prodává. Jako dobrovolná poustevnice se s nikým nepřátelí ani neopouští Pošumaví. Jen občas vyrazí za psychiatričkou do Plzně přesvědčit ji o svém vyrovnaném duševním stavu. Zpráva o matčině smrti proto Sářin život příliš nezmění. Avšak co se zdá jako nepatrnost na povrchu, bouřlivě bují pod ním.... celý text
Přidat komentář
Nic jsem o knizce nevedela a byl to trochu tim padem sok. Velmi kvalitni cteni, pri kterem jsem citila uzkost z nevysloveneho i pri pouhem popisu hub.
Úplnou náhodou jsem narazila na tuto skvěle napsanou knihu. Přečetla jsem ji, promiňte mi toto otřelé výrazivo, jedním dechem. Ó, jak přeútěšné - nenalézám zde žádné dnešní povinné téma - ani náznak!, absence chyb, či stylistických přehmatů. Smekám před autorkou. Příběh jsem skutečně prožívala a jitřila jej ve snech, tím se dojem z Houbařky ještě více umocnil. Zas jednou, stal se zázrak, postavy byly uvěřitelné a dováděly mne k různým emocem...
Ano, stačí mít šťastnou ruku nebo dobrý den a člověk potká knihu, která nebyla psána zbytečně. Teď si dám asi pauzu, protože příběh bude ještě doznívat. A tyhle chvíle na čtenářství miluju.
(SPOILER)
Kniha mě pohltila, otevřený konec jen dodal na síle příběhu a ještě více nutí čtenáře k zamyšlení. Velice věrohodné zpracování tohoto tématu, před kterým stale spousta lidí zavírá oči přesně jako Sisiina matka. Tíživá kniha, která se ale nedá odložit. Toto téma by se mělo více probírat a společnost by měla být připravená pomoci každé takové Sisi.
SPOILER
K tomu závěru...
Na poslední stránce se dozvídáme, že Vojta stále nepřišel pro knihu, které končí výpůjční lhůta. Spolu s tím, že se jedná o knihu o houbách a Vojtově poněkud autistické povaze, se mi zdá, že Vojta by nepřišel snad jen v případě, že se mu něco stalo.
Druhá verze je, že to bylo jeho poslední sbohem, odjel do Prahy a Sisi, která se cítí osamělá, si plánuje uvařit své sušené muchomůrky sama. Soudím to z její bezvýchodné situace a žádné naděje a světla na konci tunelu. Nemá už na světě vlastně nikoho.
Anebo... dekuji za komentar od 00110110, diky ktere jsem si uvedomila, ze konec vypujcni doby muze slouzit vlastne jako casomira kdy se ma Sara vypravit za Vojtou a knihu mu tak vcas vratit! Dava mi to tak i nejvetsi smysl, protoze Sara po celou dobu knihy ukazuje, jaka je bojovnice. Verim v dobry konec! :)
Zajímavý byl dopis od matky. Celou dobu jsem čekala na nějaké rozřešení a dost mě zklamalo, že jsem se ho nedočkala. Osobně jsem si to uzavřela tak, že matka chtěla dát dceři najevo, že se nějak dozvěděla o té plánované sebevraždě otce? Nezdá se mi to moc logické, ale jiné vysvětlení mě nenapadá. Budu ráda když klidně i do zpráv napíšete jak to vidíte vy (matčin dopis i konec knihy), případně jestli se k tomu někde nevyjádřila sama autorka.
zdárně přečteno ... ale připadala jsem si v té knize nějak zmatená .. nejspíš je to mnou .. nevím ... ale jiné knihy mě od této autorky bavily více ...
Výborně napsaná kniha. Časté, nepěkné téma, zpracované velmi sugestivně.
Z oběti je jednodušší udělat viníka. Ve všech rodinách jsou tajemství, ovšem, pokud nefunguje základní model rodič - dítě = opora a podpora, je to strašné.
Sběr hub beru jako zástupnou, nicméně důležitou součást. Zrovna v tomto období, kdy při ranních procházkách se psem občas zabloudí můj pohled mezi kořeny stromů a pročesávám mech, jestli neobjevím houbu s molitanem. Protože podle knihy jsem se pasovala na přizdisráče :-)
" Vzpomněla jsem si, jak si matka v divadle zakrývala oči rukama. Když se na jevišti odehrávalo něco děsivého, dívala se před sebe úzkými průzory mezi prsty. Obraz před ní zešedl a vzdálil se, viděla jen tupé odlesky toho, co se v dramatu odehrávalo, už jí to nenahánělo strach.
Ve skutečném životě to dělala podobně. Odjakživa byla zvyklá dívat se na svět přimhouřenýma očima, měla klapky na očích jako kůň zapřažený do povozu a viděla jen omezenou výseč před sebou. Přefiltrovala si svět mezi roztaženými prsty a s tím, co z něj zbylo, zacházela jako s modelínou. Všechny ostré a špičaté hrany zatlačila, chtěla jen samé oblé měkké záhyby. "
Nejsou houby jako houby. A to, co vidíme v mechu, je jen zlomkem toho, co roste pod zemí. Stejně neviditelné a spletité bývá rodinné podhoubí… Houbaření jsem si užila. Za příběhem pro mě trochu vázl nemastný neslaný jazyk. A sílí ve mně tísnivý pocit velmi podobné atmosféry současných českých románů některých českých autorek. Dám si pauzu a pak se uvidí.
(SPOILER)
Vyprávění pěkně odsejpá, úplně mě pohltila ta atmosféra, ta bezmoc, ta šeď, kterou musela hrdinka zažívat. Když se v příběhu začne naťukávat ten “spouštěč” všeho a Sisi vlastně vzpomíná, trochu mi tam chybí to pojmenování problému. Jasně, víme o co jde, ale přeci jen, dost by mi to tam zapadlo.
Jinak mě celá ta rodina dost štvala. Egoistickej, namachrovanej otec a Evžen, přizpůsobivej Milan a ožralá matka. Je mi blbě jen to píšu.
Jo a otevřenej konec! Ten mě teda taky trochu naštval!
Určitě ale stojí za přečtení, jen já to budu zas chvíli rozdejchávat.
Kniha, jenž mě hodně zasáhla. Silný a smutný příběh o dívce a jejích útrapách, se kterými si podle mě žádný člověk nemůže vyrovnat a bude jím poznamenán na celý život.
Moje první knížka od této autorky. Byla jsem natolik zasažená příběhem a strhujícím psaním, že jsem si ihned objednala její další díla.
Knížka je tak krásně smutná, autentická.. Rozhodně doporučuji, přečetla jsem jedním dechem.
První kniha V.H., kterou jsem přečetla a určitě ne poslední. Jsem moc ráda, že máme hned několik českych autorek, které skvěle píší. A Viktorii mezi ně po Houbařce řadím.
Příběh je smutný, tíživý. Rodina Sisi je totálně dysfunkční, její matka naprosto selhala. Pro mě, jako pro mámu, nepochopitelné, až mi to svírá srdce. Dítě je přece na prvním místě! Kniha je krásně napsaná.
(SPOILER)
Při čtení jakékoliv knihy mi v hlavě vyskakují body, které zmíním v recenzi. U Houbařky to tak nebylo, kromě jediné připomínky: prostředí hub mi blízké není, avšak v příběhu nerušilo. Jinak z knihy zůstává jen hluboký smutek, beznaděj, bolest a lítost.
Už v první části, kde se nenápadně zmiňovaly určité minulé události, jsem měla neblahé tušení. Když jej sama autorka černé na bílém potvrdila, chvíli se mi nechtělo číst dál. Matčina lhostejnost a ignorování toho, co se dělo, pro dosažení alespoň zdánlivé rodinné pohody, mě ale doslova zničily. Vztah s matkou, který osobně považuji za jeden z nejdůležitějších v životě, si nedokáži spojit s takovou zradou. Jak mohla svoje dítě nechat tak trpět?
Při představě, jak se život rodiny vyvíjel na začátku správným směrem, jsem nemohla přestat dumat nad tím, jestli nějaká maličkost či náhoda mohla ovlivnit budoucí směřování. Vžila jsem se rovněž opět do věku 25 let, který si spojuji s nadějemi, nadšením ze života a ze samostatnosti, a Sáry mi bylo tak moc líto, tím víc, že trpěla následky už dlouhá léta, a navíc bude jistě poznamenaná navěky.
Kniha, která ve mě zanechala hlubokou stopu smutku.
Otřesný příběh zneužívání a lhostejnosti. Křehká dětská duše byla pošlapána tím nejhorším způsobem a hlavně těmi, kteří, se měli vždy starat o dobro a bezpečí dítěte. Příběh má i přes vážné téma lehkost a určitou poetičnost. Moc jsem si užila nekonečné houbařské procházky se Sisi.
Výborná kniha, která se čte jedním dechem. Autorka (opět) ukazuje, že čtenáře dokáže vtáhnout do děje hned na prvních stránkách a pevně ho držet až do konce. I když je příběh velmi tísnivý, nezanechá ve čtenáři žádnou pachuť či smutek, spíše jen naději a smíření.
Knihu jsem si užila. Ráda lezu lidem do hlavy a nad jejich myšlením a skutky přemýšlím. Představuji si sama sebe v jejich kůži. Proč udělali tohle a tamto. Tady tomu nebylo jinak.
Krásná záležitost, reálná a smutná, skvěle napsaná, rozhodně doporučuji..
Za mě krásně propojená symbolika lesního a duševního podhoubí... Denně si takhle vyrážíme po svých (zajetých) trasách do lesíka pro "výpěstky" a denně jsme (ne)překvapování... Někdy v dešti události, jindy v parnu všedních dnů... Někdy na nás vykoukne samá jedovatá minulost a jindy příslib voňavé budoucnosti.. A někdy naším blízkým dovolíme sdílet s námi "naše místa", jindy se jimi plížíme sami...
Paní Hanišová hezky zachytila základní "houbová vlákna" obtíží Sáry, proměnlivou dynamiku jejich růstu i jejich výsledné plody... Nejsou předvidatelné, ani logické - ale takové už houby i duševní onemocnění ve své podstatě jsou...
(SPOILER)
Podobně jako hlavní hrdince knihy, houbařce Sáře, mi zejména při začátku čtení vířily myslí úvahy, které mě odpoutávaly od děje. Opravdu nerada totiž kritizuji něčí dílo, zvlášť když je jako v tomhle případě zřejmé, že si s ním jeho autor dal práci.
Viktorie Hanišová si zcela jistě předem připravila podrobnou osnovu, týkající se postav, kulis i rozvinutí příběhu, včetně rozvržení obou časových rovin. Jenže mně přesto pořád připadalo, že čtu obsáhlejší slohovou práci, vyprávění, které je sice dobře zvládnuté, ale postrádá nadhled anebo aspoň podprahový druhý plán…
Tíživé základní téma je zpracované velmi realisticky a nerozhoduje přitom, zda s ním má autorka osobní zkušenost, nebo se důkladně věnovala rešerši. Jenže vypravěčka, ať je jí současných 25, anebo dětských 9, 10 let, na mě ve skutečnosti působila jako neměnně mladá dívka, u níž bylo vlastně překvapující, že problémy dokázala vůbec pojmenovat a alespoň nějak řešit. Současně jsem ale neměla pocit, že je to tvůrčí záměr, který by měl pomoct dokonalému ponoru do postavy.
Fandila jsem vypravěčce a fandím i autorce. Cením si postřehů, které v průběhu knihy přece přišly, i popisů, díky kterým jsem se mohla se Sárou procházet mezi stromy a sdílet její rozpoložení. Jen to něco málo, co se tak obtížně definuje a i v dobré literatuře ne vždy objeví, nějaký specifický, utajený, originální rozměr příběhu, mi tady při čtení trochu chybělo.
PS, možná odpověď pro čtenářku soukroma níž ohledně závěru:
Podle mě hlavní protagonistka opouští (vlastním rozhodnutím) svou minulost. Samozřejmě i spolu s tím, co měla ráda, ale je si vědomá toho, že pokud to neudělá, bude se dál držet v představě, že aspoň mladší z bratrů o ni jeví opravdový zájem. Uvědomuje si zkrátka, že chce a musí začít sama za sebe, bez stínů minulosti, které se v lese tak dobře schovávají... :-).
Po Hájíčkovi je Hanišová můj další letošní objev na domácí půdě. Také mě dostala hned od první stránky. Skoro od začátku ve mně přetrvával tísnivý pocit, ale od čtení se nešlo odtrhnout nebo na něj aspoň nemyslet. Sářina vnitřní prázdnota, beznaděj a bezmoc byly naprosto hmatatelné a pochopitelné. Strašně dobře odvyprávěné, silné a depresivní.
Štítky knihy
přátelství, kamarádství Šumava sexuální násilí zneužívání rodinné vztahy pro dívky samota sebedůvěra, sebevědomí psychická traumata vyrovnání se s minulostíAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Po precteni Rekonstrukce jsem si chtela precist dalsi knihu od teto autorky. Nevedela jsem tedy o cem kniha je a tak, cim vic jsem se o hlavni hrdince dozvidala, tim vice jsem se bala toho "velkeho odhaleni", ktere pokladam za nejvetsi zradu, jake se kdy kdo muze dopustit.