Ignis fatuus
Petra Klabouchová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/543373/bmid_ignis-fatuus.png
4
403
403
Audiokniha Ignis fatuus, autorka Petra Klabouchová, čtou Klára Suchá a Aleš Procházka, režie Daniel Tůma. HOROROVÝ PŘÍBĚH Z MAGICKÉ ŠUMAVY, KDE SI ŽIVOT A SMRT PODÁVAJÍ RUCE. Na zakázaném území Šumavy, kolem řeky Křemelné, se koncem sedmdesátých let začínají probouzet pradávné legendy. Pohraničníci zde stále častěji hlásí výskyt neznámých světelných jevů. Roste podezření na možné nepřátelské plány Západu. A krajem se opět šíří odvěké pověsti o bludičkách a beztělcích. Do míst, jež byla po desetiletí nepřístupná, je vyslána vědecká expedice, která má záhadná zjevení prozkoumat. Vědci věří, že najdou rozumné vysvětlení, ale možná právě oni uprostřed šumavských slatí o rozum přijdou. Jde skutečně o přírodní úkazy, nebo si tu s nimi něco temného pohrává? Každý z nich si v duši nese minulost svou i svých předků — a zdejší kraj nezapomíná. Tentokrát se bude mstít sama Šumava.... celý text
Horory Romány Literatura česká
Vydáno:
2024
,
Host
, Audiotéka
Interpreti: Aleš Procházka , Klára Suchá
více info...
Přidat komentář
Chtěla jsem napsat už asi před měsícem, ale zalekla jsem se, protože tu byly jen pozitivní komentáře. Když jsem si teď přečetla, že pár lidí to vidí podobně jako já, konečně jsem našla odvahu. Za prvé - kniha by podle mě měla být uvěřitelná, i když jde o horor nebo fantasy. To mi tady nezafungovalo. Za druhé - postavy by měly mít jakž takž propracovanou psychologii. A to mi tu taky nesedí. Postavy jednají nekonsistentně a zmateně. Za třetí kniha není originální - taková míchanice všeho možného, co už člověk viděl a četl jinde. Jazykově se mi to zdá až přetížené obraznými vyjádřeními, které mi často nedávají smysl. Co si mám třeba představit pod mlhou páchnoucí jako kosti? Jak páchnou kosti? Zmatená skupinka vědců bez jasně zadaného úkolu pobíhá po Šumavě a bojí se úplně všeho, to si asi z knihy odnesu.
Nelíbilo. Čeho je moc, toho je příliš, a stary_hnidopich má pravdu. Nemá moc smysl psát jiné/další výhrady k ději nacpanému keltomilskými a záhadologickými bláboly. V příběhu, který mi zmateností a přeplácaností připomněl mojí dávnou srážku s Lovecraftem, hodnotím jako jedinou pozitivní, rozumnou a sympatickou bytost to vlčí psisko a pevně doufám, že lesama kolem Křemelný courá zdrávo a spokojeno až dodnes. Věnuji mu proto pár hvězdiček.
Tři Sekery (a samozřejmě Trhlina, která je tematicky dost podobná a úrovní mnohem lepší) nasadily laťku příliš vysoko. Možná je škoda, že obě knihy vyšly současně.
Nemám slov, naprosto skvělý počin autorky! První kniha, u které jsem se kdy tak bála, že jsem ji nechtěla číst před spanim, jedno velké psycho se zajímavým zakončením. Šumava mě teď delší dobu nebude lákat ;D. Tleskám :), skvělá kniha.
Hodně sugestivní, hodně drsné, hodně děsivé. Má to atmosféru, vtáhne to stejně, jako světélka na blatech. Pozor, při čtení se vám mohou dít různé věci! ;-)
(SPOILER)
Knihu jsem vzal do ruky, protože mám rád Šumavu a dějiny 20. století. Už expozice naznačila míru utrpení, které při čtení budu zažívat. Parta ajznboňáků jede autobusem z Volar přes vojenský újezd Dobrá Voda stavět železnici "tam nahoru" do hor. Všechno špatně. Ajznboňáci nestaví železnice, to je jako plést si řidiče a asfaltéry. Traťoví dělníci nejezdí autobusem, protože nová trať navazuje vždy na nějakou starší, která vede, světe div se, až na tu stavbu. Z Volar do Hartmanic je to několik hodin po okreskách naprosto nelogickou trasou, kudy žádný přímý autobus nikdy nejezdil. Jediná železnice široko daleko je trať z Klatov, která končila vytrhanými kolejemi v Železné Rudě. Za Hartmanicemi byla závora a ostnaté dráty, na Rovinu mohli jen vojáci, autobus ani náhodou. Rovina je náhorní planina, 1000 metrů nad mořem, nikam dál nahoru stavět železnici už se nedá, všechny cesty vedou z kopce, stejně jako náš příběh.
Kniha má prostinký děj, snad ten nejběžnější mezi horory. Skupina lidí se ocitne na opuštěném tajemném místě, kde se jim dějí hrozné věci a postupně umírají (podtyp 1A, odplata za hříchy minulosti). Říčka Křemelná má od pramene k ústí sotva 30 km, dvě hodiny cesty libovolným směrem vám stačí k dosažení civilizace. Naši hrdinové ovšem dostávají instruktáž a připravují se na celodenní pochody, jako by je měli vysadit v srdci Aljašky. Po předvedeném výkonu v terénu se ani nedivím. Jejich (nebo snad autorčin) orientační smysl se vzpírá popisu. Alibi tvořené útokem na psychiku tajemnými ději v okolí i substancemi, které jim kolují v krvi nestačí na zmatené poskakování po zcela náhodně volených místech v okolí Křemelné. U některých z nich to zřejmě souviselo už z výkony z dětství. Šestiletá holčička, vyrůstající ve Stodůlkách se takhle v podvečer vydala hledat svoji maminku. Hledala ji tam, co vždycky. V zahradě u školy, na Rovině, u Scherlova dvora. No všechna čest, to je asi 15 km hustým lesem a několik set metrů převýšení. Zřejmě slušnej turistickej oddíl. Mimochodem zahrada. Autorka je z neznámého důvodu přesvědčena, že okolí Křemelné kde v květnu běžně leží sníh a v červnu i září mrzne je něco jako zahrada Čech. Neustále narážíme na různé ovocné sady plné jabloní a ořešáků. Zoufalství ztracených hrdinů vrcholí rozhodnutím vydat se do Bavorska, načež vyrazí směrem na západ! V knize dojdou na místo, které je od jejich polohy směrem na východ, ve skutečnosti by se po několika usilovných hodinách pochodu do Bavor utopili ve vodní nádrži Nýrsko, hluboko ve vnitrozemí. Přehrada Nýrsko je totiž starobylá nádrž, kde Keltové topili děti, které propadaly ze zeměpisu.
Keltové jsou v knize všude. Tento starobylý národ, o kterém nevíme prakticky nic, může na Šumavě za úplně všechno. Protokoly z vědecké laboratoře, kterými je kniha protkána a stylem a jazykem působí jako nepovedené nástiny článků z časopisu Enigma, detailně rozebírají keltské zvyky a obyčeje. Ale nebojte, když dojdou vybájené keltské vycucánky, nastoupí starý dobrý Ivan Roubal, protože co by to bylo za strašidelné historky ze Šumavy bez hladových prasátek.
V závěru knihy, kdy už jsou všichni hezky mrtví a autorka takňák bilancuje, přijde závěrečný twist. Dívka, v roce 1939 nejvýše osmiletá, má v roce 1952, kdy byly Stodůlky srovnány se zemí, rovněž osmiletou dceru. Keltská plodivá síla? Ignis Sanctus?
Jak je vidět, shlédnutí Krále Šumavy a Asterixe s Obelixem na dobrou knihu nestačí. Ruce pryč od Šumavy!
Na knizku jsem se tesila. A moc me zaujala. Jen asi trochu jinak nez ostatni ctenare. Hororove prvky - ano, velmi povedene. Napinave a prekvapive. No - byly vysvetleny - tedy skoro. Kazdy kraj ma sve povesti, ty sumavske nejsou vyjimkou. A dusevni nemoci a poruchy napdnou mnoho lidi. Co me vsak vydesilo nejvic, vehnalo mi slzy do oci a rozklepalo me jak ratlika - to byl ten politicky prvek. To nakladani s lidmi jako s bezcennym odpadem. A ta lidska odevzdanost, neschopnost se branit. Ty odporne manipulace. Pres deti, praci, stare rodice, majetek. Jak jsme to prezili. Lide musi byt velmi odolny zivocisny druh.
Dala jsem 5 hvezdicek, ale prece jen bych pulku strhla. Chvilemi to bylo ponekud prehlcene silnymi slovy. Ucinku by se dosahlo i kratsimi popisy.
Moje prvni kniha od teto autorky a ja smekam. Za napad, za seznameni s pro me zatim nepoznanou krajinou, za zazitek z knihy, za styl jakym pise, za jazyk. Dekuji a tesim se na vase dalsi knizky.
Knize rozhodně neupírám čtivost. Městské legendy a záhady přitahují lidi jako světlo můry. Trošku mi to připomnělo nedávný seriál na ČT To se vysvětlí, soudruzi! Akorát tady v mnohem lepším kabátu a bez té humorné vložky. Mnohdy jsem se bála. Večer za tmy bych to nečetla. :D
Zamrzelo,chyba na mé straně.Ale tentokrát poprvé jsem nepochopil.Všechny knihy autorky mám přečtené krom faraona a byla to skvělá četba.Třeba zkusím někdy znova?A změním názor...
Na knihu jsem se vrhl jako hladový vlk poté, co jsem četl vynikající knihu U severní zdi. Zklamání bylo obrovské navzdory většinovému názoru ostatních čtenářů. Christie2020 píše, že pro ni byl začátek zmatený. Pro mě byla zmatená celá kniha. V určité části, podobně jako Melodka a další čtenáři, jsem vyčenichal podobnost s Trhlinou, která se mně taky nelíbila. U Trhliny alespoň čtenář věděl, proč tam ta parta leze, u Ignis fatuus se to dozvídáme až na samém konci, i když nějaké náznaky se snad během příběhu objevují. Celkově je to guláš, kdy pejsek a kočička jsou hadra.
Taky jsem narazil na nesrovnalost autorky a na 100% to není součást děje. Při cestě zpět se vyšplhají na téměř lysý vrchol, odkud vidí široko daleko. Za moment jsou tam mladé břízky a za pár následujících vět už jsou tam vzrostlé stromy, takže mohli vidět prd a ne do dáli. Znovu upozorňuji, že to není součást iluzí, přeludů a halucinací. Prostě na tuto knihu chci zapomenout a doufám, že Petra Klabouchová příště zaperlí zase něčím tak skvělým jako U severní zdi.
Připomíná Trhlinu od Kariny, ale nedosahuje jejich kvalit. Každopádně je to čtivé, ale ne úplně přesvědčivé.
Knihu jsem vybrala do čtenářské výzvy jako místo poslední dovolené, tedy Šumavy. Jen jsem si nevšimla, že je hororová! Musela jsem číst jen za světla, ale nešlo přestat, potřebovala jsem vědět,co bude dál. Fakt povedená kniha. Jen se teď na svou milovanou Šumavu budu bát a za mlhy nevystrčím ven ani nos.
V zakázaném území kolem šumavské řeky Křemelná se koncem sedmdesátých let začíná probouzet k životu dávná legenda. Pohraniční stráž zde stále častěji hlásí výskyt neznámých světelných jevů. Roste podezření na možné nepřátelské plány ze strany Západu. A krajem se opět šíří odvěké pověsti o bludičkách a beztělcích. Tak tohle je část anotace knižní novinky Ignis Fatuus, jedné z nejzajímavějších knih tohoto roku, které u nás vyšly.
Spisovatelka Petra Klabouchová vzala jednu z mnoha historek a legend, které se na Šumavě po generace tradují a přetavila ji do temného a děsuplného příběhu. Ten se točí okolo expedice, která měla prozkoumat a objasnit nevysvětlitelné jevy, které se vyskytují hluboko v šumavských lesích, v zakázaném prostoru, kam dlouhá léta nevkročila ani noha. Že se všechno zvrtne, to asi nemusím zdůrazňovat. K základní kostře pak nabalila všemožné pověry a zkazky, které kombinuje historickými událostmi. Vyprávěním se pak prolínají skutečné zápisky z experimentálních pracovišť pro výzkum paranormálních jevů, které fungovaly na ČVUT a VŠCHT.
Díky velmi kladným ohlasům, které se kolem knihy Ignis Fatuus začaly po vydání množit jako houby po dešti, jsem měl opravdu vysoké očekávaní. Ty se však povedlo daleko předčit. Kniha je fantastická a já si její čtení opravdu užil. Temný, velmi zábavný a neuvěřitelně čtivý příběh, ve kterém se mísí všemožné legendy a historky z drsného šumavského pohraničí spolu se skutečnými reáliemi. Mrazivá atmosféra, která vás donutí znejistit vždy, když uvidíte mlhu. A v neposlední řadě i skvěle napsané postavy. Pokud jste Ignis Fatuus ještě nečetli, doporučuji to velmi rychle napravit.
Kompletní recenzi najdete na Seznam Médium!
Asi tu nebudu zdlouhavě popisovat děj knihy. Myslím, že to už bylo řečeno mnohokrát a anotace taky ledacos prozradí. Spíš bych chtěla napsat, jako pocity jsem z knihy měla. Šumava je kraj mého dětství a dospívaní. I v dospělosti se sem pořád vracím. Stále tu je co nového objevovat, ač se z velké části stala turistickou atrakcí. Proto jsem se ráda začetla do příběhu, který popisuje tu tajemnou část krásné Šumavy v době, kdy do této oblasti byl vstup zakázán. Záhadná mlha, nebezpečná světla, beztělci, keltové.... to všechno jsou legendy, kterými je tento kraj opředen. Líbilo se mi, jak autorka hlavní děj prokládala kratšími "babskými povídačkami". Mou nejoblíbenější záhadou vždy zůstane tanec s mrtvolami u kaple v Hůrce, což teda nějaká povídačka není, ale fakt, který tu všichni znají. Také mě překvapilo, že můj otec potvrdil, když zde jako voják sloužil na hranicích, že světélkování v lesích byl opravdu sám svědkem. 4 hvězdy jsem dala proto, že jsem se chvílemi trochu ztrácela v pasážích, kde postavy halucinovaly a běhaly zmateně po lesích.
P.S. Ta jelení svíčková s mrkvovými knedlíky na Rovině je fakt výborná.
Vezměte to nejděsivější, co se na území Šumavy odehrálo od dob Keltů po normalizaci, přidejte osvědčené hororové scény, vědecký experiment ve prospěch socialistické společnosti, psychický teror, traumata z minulosti a spoustu strachu. Protřepte, zamíchejte, rozdrťte, rozmixujte, vyvrhněte... A pokud jste Petra Klabouchová, vznikne z toho román, který nejde jen pod kůži, ale jde rovnou hladově po duši. Není to horor, kde se před zlem prchá. Tady zlo dokáže přemýšlet a i přes všechna zvěrstva, co napáchá, nakonec vzbuzuje soucit (nebo minimálně respekt). Ignis Fatuus není o tom, kdo stojí na správné straně. Ani o tom, kdo přežije. Protože ono toho o vás ví víc než StB a nakonec si vás to stejně najde... (A navíc je tam nejlíp popsaný vlkopes snad od dob Bílého Tesáka).
Základem tohoto úžasného, mysteriózního thrilleru, je skutečná záhada, která pojednává o tragické výpravě, uspořádané Státní bezpečností. Odehrála se na Šumavě, někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, v okolí říčky Křemelná a měla objasnit původ podivných, agresivních světélek. O téhle záhadě neexistují žádné skutečné důkazy a tak autorka předkládá verzi svou. Já mám sice trochu jinou, ale tahle románová se mimořádně povedla. Autorka k základní kostře přidala ještě spoustu dalších šumavských legend a babských povídání, které knihu obohacují. Velmi jsem si oblíbil Květu a psa/vlka Jacka. Povedená je i struktura knihy prokládaná vyšetřovacími spisy. Ze skutečných historických realit, které s románem souvisejí, zmíním Psychoenergetickou laboratoř (PEL), nechvalně proslulý pavilon číslo 17 v bohnické psychiatrické léčebně a samostatně útočící psy (SUPy). Tohle je rozhodně letos zatím nejlepší beletristická kniha, kterou doporučuji milovníkům magické Šumavy a mysteriózních příběhů.
Citace: Milovníci Šumavy, co nesnáší mizerný počasí? Právě tenhle psí marast šumavskýmu kraji nejvíc sluší. V mlze, když prší vlhkost ze stromů a vzduch voní hořkosladce po tlející trávě.
Začátek byl pro mě hodně zmatený, děj spíš zajímavý než strašidelný a nejlepší mi asi přišel konec.
Šumavu miluju, je to kraj mého dětství. Ale bílá světla mě naštěstí neprovázela.
Na knihu jsem se těšila, zaujala mě totiž ta předchozí od autorky. Kniha Ignis fatuus byla skvělou reklamou pro Šumavu...člověka láká prozkoumat okolí řeky Křemelná, ty okolní lesy a tak. Asi nejvíc mě v knize bavily ty zápisy STB o jednotlivých osadách, jejich historii, jevech, které v lokalitách pozorovali atp. Bát jsem se tedy nezačala ani na chvíli, ale bylo to hodně mlžné, hodně větrné a hodně ezo
Štítky knihy
Šumava pověsti horory pohraničí mysteriózní, mystéria české horory
Autorovy další knížky
| 2023 |  U severní zdi |
| 2021 | Prameny Vltavy |
| 2024 | Ignis fatuus |
| 2020 |  Anglická zahrada |
| 2019 | Podvod zlatého faraona |
"To, co má člověk přímo před očima, bývá nejvíce neviditelné."
Šumava moje srdcová záležitost, každé léto od dětství jasně daná prázdninová destinace. Je krásná a příroda tu může vyprávět historii, ale nikdy mě nenapadlo, že až tak krutou. Nejsem někdo, kdo by cíleně sáhl po knize u které se bude asi bát, ale po přečtení U severní zdi, mě lákala tajemná obálka, jako světla v mlze.
Mělo to atmosféru, podzimní chlad i pach tlejícího listí. Čas se zastavil, ale příběh běžel dál, až na za mě zbytečně překombinovaný konec jsem spokojená.
"Vyděšenejm se nejlíp vládne, ať si hraješ na boha, kněze nebo na vojáčky."