Komturova smrt
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/379599/bmid_komturova-smrt-fD9-379599.jpg
4
645
645
Možná, že jednou budu s to zachytit podobu nicoty… Bezejmenným vypravěčem románu je výjimečný portrétista, který dokáže vystihnout tvář člověka tak, aby se líbil sám sobě. Všechno funguje téměř dokonale, dokud ho nenavštíví muž bez tváře s žádostí o portrét. A dokud ho neopustí jeho žena. Vnitřní rovnováhu nalezne v horské samotě, odhodlaný s tvorbou podobizen navždy skoncovat. Nečekaně však přichází další nabídka – taková, která se opravdu nedá odmítnout. Následuje vír událostí, které s ním cloumají ze strany na stranu: Jaké tajemství skrývá obraz Komturova smrt? Kdo přesně je tajemný pán „z domu odnaproti“ a jaká je jeho minulost? Proč si za horentní sumu objednal svou podobiznu? A jak je možné, že právě jeho portrét prolomí vypravěčovu tvůrčí krizi a probudí v něm uměleckého ducha? Haruki Murakami ve své fenomenální románové partii opět úspěšně buduje stále spletitější síť otázek, nejistot a pochybností. Nad tím vším ovšem kraluje otázka, která se v díle opakovaně vrací: Co je špatného na tom, když umělec ztvárňuje jen to lepší z nás?... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , OdeonOriginální název:
騎士団長殺し Kišidančo goroši, 2017
více info...
Přidat komentář
Murakamiho rozsáhlý román Komturova smrt (přes 700 stran velmi drobným písmem) patří přesně k těm knihám, které jsou na první pohled vlastně o ničem, ale když se trochu zamyslíte (stačí věnovat tomu pár minut po dočtení poslední stránky a nebýt jako polovina tuzemských literárních kritiků :)) ), dojde vám, jak je celá ta stavba a struktura téměř geniální. Tedy, má své mouchy, ale k těm později.
Neskutečně pomalu vyprávěný komorní příběh o několika měsících v životě jednoho malíře - portrétisty - v době, kdy se dočasně rozešel se svou ženou. Oba si našli někoho jiného, on se uchýlil do izolace v horách, kde žije a maluje v domě po jednom mnohem slavnějším kolegovi. A celý ten příběh lze samozřejmě číst jako malířovu iniciační cestu, která vede (do jisté míry) zpátky na začátek, kdy se toho nakonec zdánlivě příliš nepromění, jen si náš milý malíř projde krátkým obdobím plném magických podivností, což ho nějakým způsobem přeformuje, avšak ne až tolik.
Zajímavější je však ta druhá rovina románu. Text je totiž doslova přecpaný metaforami a celý ho rámuje fakt, že je jakousi studií metafory, v jeho jádru je metafora metafory (tedy jakási meta-metafora), což je prostě skvělé. A když si tuhle základní myšlenku uvědomíte, najednou začne dávat celý román zcela jiný smysl, každý jeho detail má své místo, každá drobnost odkazuje k jiné a najednou z Komturovi smrti vyvstává neskutečně provázaný a plastický text, kde skutečnost, že se stalo mnohé, aby se zas tolik nezměnilo, nejen přestane vadit, ale pojednou působí jako jediné možné rozuzlení.
Leč drobné výhrady mám. První je topornost a neuvěřitelnost dialogů, zvlášť v případě některých postav, například vypravěčovy manželky Juzu. Ale těžko říct, zda je tohle chyba autora, či překladu. Druhá výtka je, že pomalé tempo vyprávění je někdy pomalé až příliš, a to zejména vinou mnohého opakování již řečeného, někdy navíc opravdu příliš rychle za sebou, což otravuje (ale zdá se, že u japonských autorů nejsou tyhle nadbytečné repetice nic neobvyklého). Trochu mě mrzelo i to, že se autor na konci trochu zpronevěřil úvodu, kdy se už nevrátil k předjímající situaci, již celý román začíná. Na druhou stranu v metaforickém smyslu (a o ten tu jde především), lze i tohle obhájit...
Poklidný příběh s prvky tajuplných okamžiků, míst a lidí. Komturova smrt se četla krásně, nebyl to příliš akční děj, přesto vyprávění a popisování obyčejných věcí bylo poutavé. V napětí čtenáře udržoval obraz, rolnička, tajemný soused i Marie. Jediné co mě trochu nudilo byl svět za poklopem. Za mě asi nejlepší kniha pana autora. Velké díky překladateli.
Opět skvělé vyprávění alá Murakami. Opět promyšlený příběh, kdy nikdy nevíte co bude dál. A co bylo nevyřčeno - vše - to si můžete sami představit, dokončit,....
Konečně jsem přišla na to, proč Murkamiho knihy miluji. Protože příběhy, které vypráví, jen tak nikdo nevymyslí. Protože v každém okamžiku čtení nevím, co bude dál a jak to dopadne, o to víc chci číst dál. Komturova smrt není jiná a přináší skvělé postavy, nálož na fantazii (ty obrazy bych chtěla vidět), sem tam i hororové prvky a pomrkávání již známých motivů z jiných Murakamiho knih (což je velice sympatické). Bravo!
Moje první setkání s autorem dopadlo na výbornou. Detailní styl popisu událostí a činností mi absolutně sedl, i když se mnohým zdá zdlouhavý, moc podrobný a zbytečný, u mě vůbec nevyvolával takové pocity. Murakami prostě vypráví takovým způsobem, že to nenudí, ať píše, co píše.
Nadpřirozená linka mi zpočátku přišla nevhodná, myslel jsem, že jde o reálný román. Pak se to ale nějak poddalo a opět jsem propadl kouzlu autora, tentokrát mystice, záhadě. Navíc četba ve mně vyvolávala velkou představivost.
Zcela okouzlující je neskutečně slušné jednání a diskutování hlavního protagonisty s bohatým sousedem. To je koncert etikety. Nemohu jinak než 5*, 24. 1. 2021.
"Humpfrey: „Všechno souvisí se vším ostatním!‘ Kdo to řekl?“
Bernard: „Tajemník vlády?“
Humpfrey: „Hmmm… Těsně vedle, byl to Lenin.“"
To je citát ze seriálu Jistě, pane ministře, který mne stále napadal při posledních sto padesáti stranách Komturovy smrti. Vše souvisí se vším! To by vskutku mohlo být motem této knihy.
Ale teď zcela vážně. Po dočtení Komturovy smrti si pohrávám s myšlenkou, že bych pozměnil mé hodnocení u povídek od pana Murakamiho (Podivná knihovna, Útok na pekárnu a Birthday girl). Komturova smrt mne ve všech směrech tak příjemně překvapila, že povídky vedle ní opravdu vypadají jako odpad.
Nejsem asi schopen šířeji se rozepisovat o obsahu knihy, ale přesto mám několik poznámek.
Ta první bude asi mnohými považována za značně heretickou, ale nemohu si pomoci. V průběhu čtení jsem jednomu mému příteli napsal, že Murakami, kdyby jen trochu chtěl, by mohl být mnohem lepší King, nežli je King. Nezdá se mi totiž, že by Murakami s trochou snahy nedokázal vymýšlet obdobné příběhy jako King a osobně považuji jeho jazyk za mnohem lepší. Ne, opravdu jsem si knihu z čistě čtenářského pohledu ohromně užíval, protože ten styl…. Owww ten styl! Ač je kniha dosti rozsáhlá, právě díky formě jsem se k ní vždy rád vracel a používal jsem ji jako takový uklidňující, či lépe možná meditativní materiál.
Ale když už hovoříme o délce… Musím uznat, že té knize, inu pokud ne škodí, tak alespoň dosti přidává na obtížnosti v chápání. Tolik motivů, tolik komplikací, tolik podivností… No proč to okecávat, prostě jsem se v polovině začal dost ztrácet co do množství kliček a odkazů a… věcí. Aby bylo jasno, mě to setsakra bavilo, ale plně chápu, že pro mnohé se tím kniha mohla stát nestravitelnou.
Neuvěřitelnou radost mi v knize udělalo hned několik věcí. První věcí byla zmínka o Praze (Připouštím, zde si připadám dosti infantilně, ale prostě mne to potěšilo. Jo a nejsem Pražák!). Druhou věcí byla hudba. Jsem milovníkem klasické hudby (Jo a jsem sakra nasranej jak dlouho jsem už nebyl ve filharmonii!) a zvláště pak miluji Schuberta, takže jistě chápete, že jsem si to užíval. Nu a největší radost mi udělala z knihy plynoucí potřeba zjistit si konečně taky něco o Japonsku. A zjistil jsem tedy různé věci…
K příběhu, ideám, metaforám… Nemám asi moc co říct. Vše co bych napsal, vyznělo by špatně. Bylo celkem zábavné napsat si na papír vývoj děje, ale chronologicky pozpátku, to bylo opravdu úsměvné. Také mne fascinovalo zakončení (skoro) ve světě metafor. To člověku opravdu přineslo mnoho námětů k přemýšlení a dále… no to už bych se zase zakecával. Prostě je to skvělá kniha. Končím.
Bohužel se jedná o jednu ze slabších knih mistra pera. Kniha má rozehráno mnoho linií, které nedokáže smysluplně sloučit dohromady. Přestože je kniha, vzhledem k obsahu, až úmorně dlouhá, působí konec velmi zkratkovitě.
(SPOILER) Tenhle příběh jako by byl nanášen štětcem na plátno. Tu se nám vyjeví tohle, tam se nám vyjeví zase něco jiného. Plyne pomalu a systematicky a já jsem si jeho četbu užívala. Za klíčovou scénu považuju průchod hlavního protagonisty plazivkou, jakousi porodní cestou. Při průchodu skrze ni si ujasnil, co musí dál v životě udělat. Ač to tak dlouho nevypadalo, ve skutečnosti vůbec nešlo ani o Marii (ta byla celou dobu relativně v pohodě) ani o vídeňská dobrodružství Tomohika Amady, ale o znovuzrození vypravěče. Zmizení Marie i obživlé ideje z obrazu Komturova smrt byly, jak se zdá, především katalyzátory, jež přiměly hlavního protagonistu podniknout něco, do čeho by se sám o sobě nikdy nepouštěl. Na závěr se musím ještě pousmát nad tím, jak vzornou poporodní péči poskytl vypravěči po pádu do jámy pan Menšiki.
Kto číta Murakamiho, vie, čo očakávať a presne to aj dostane. Je pravda, že ja som si od jeho poslednej knihy dala pauzu asi 4 roky a možno práve preto som si mohla Komturovu smrť o to viac vychutnať. Občas som dvíhala obočie, občas som sa červenala, po celý čas si ale užívala typickú murakamiovskú mystickú atmosféru plnú metafor.
Čo by som vedela HM vytknúť je, že vždy prezradí, čo za hudbu postava počúva, v akom aute sa vezie (niekedy aj s rokom výroby), často vieme, čo má oblečené, aké jedlo je, ale keď dôjde na knihy, tak len lakonicky poznamená, že ten niekto číta nejakú knihu - ale akú?? :) Určite by sa z toho dali čerpať zaujímavé inšpirácie, Murakami si ich ale zjavne necháva schválne pre seba..
Každopádne, ak niekomu nevadí, že v knihe vystupujú ideje a metafory ako postavy, tomu knihu vrelo doporučím, nováčikom by som ale predsa len s Kišidančó goroši (v originále to znie skvelo :) nedoporučovala začínať, Murakamiho si treba radšej vyskúšať na kratších dielach.
Ano, i tentokrát si ze mě Murakami udělal svého spojence. Kniha to byla sice dlouhá, tempo vyprávění pomalejší, přesto mě to moc bavilo a čtení jsem si užíval rovněž i díky skvělému překladu. Příběh to byl jaksepatří tajuplný a znepokojivý, přesto mi byl vnitřně i tématicky blízký, a představa pobytu v osamělém ateliéru na vrcholku hory řádně rozehřívala moji představivost. Tak třeba v příštím životě.
Můj první Murakami mne nadchl. Líbilo se mi, že děj byl naprosto nepředvídatelný, velmi čtivá kniha, těším se na další.
Dá se uměním ztvárnit to nejlepší z nás?
Tenhle Murakami mě opět fascinoval. I na kraji své dálší "sátky" je to prostě pan spisovatel. Líčení obyčejných věcí, která používá jsou tak barvitá, že mám chuť stát se písmem nad který přemýšlí, abych byla alespoň trochu s ním spřízněná (byla jeho součástí). Je to pro mě opravdu fascinující spisovatel.
Líbí se mi spojení všech těch umělechcých druhú jako jsou malířství, kresba či literatura jako umění slova (odkaz na Dostojovskeho Běsy), hudba (odkazy například na Mozartova Dona Giovanniho či Schubertovu Rosamunde) či představa umění historie a letmého pohledu na jedno z nejznámnějších období, které nás provází až do současnosti a pár lidí, kteří toto období zažili ještě jsou živi. Vysvětlení taky části jednoho ze světových náboženství, člověče, neber to.
Myslela jsem že "Kroniku ptáčka na klíček" už nic nepřekoná, což se samozřejmě stalo ale tady "Komturova smrt" se řadí ne stejnou pozici jeho skvělých sáhodlouhých knih.
Možná jsou některé věci již jednou vysloveny, přesto jsou stejným balzámem, který nutí číst a zjistit vše, očistit celý příběh, vše vysvětlit a být u toho, kdy Murakami prostě vše vysvětlí. Motiv rolničky mi ovšem utkvěl hodně v paměti. Rolničky mám velmi ráda, a tím, že Murakami z nějakého svého dobrého smýšlení použil právě tuto věc, je pro mě krásné, usmévné a jednoduše radostné zjištění.
Jediné, co mě rozličovalo, bylo Komturova, tak já vám teda něco řeknu, VÁŽENÍ!!
Nemám už asi co dodat, je vidět, jak mě to uchvátilo, pobavilo a obohatilo a jakou tato kniha umí vyvolat knižní kocovinu.
Murakami aj úplné banálnosti podáva tak, že mi vôbec nevadí ani x-týkrát čítať o príprave ľahkého obeda alebo zabuchnutí dverí na Jaguáre. Naopak, práve tieto banálnosti jeho knihám dodávajú kompaktnosť a to nezameniteľné čaro.
Magický realismus je za hranicí mojí snesitelnosti. Kdy si to přestanu ověřovat?
Murakamiho obrovská řemeslná zručnost a fantazijní výbava ústí pro mě do zklamání a vzduchoprázdna.
Zážitek ze čtení, který jsem měla skoro 250 stran pomalu vyprchal a protože mám svou zkušenost (a komentáře to potvrzují) s nemastně neslanými závěry HM příběhů, odpustím si dlouhá močení na parkovištích a jiné laskominy a věnuji svůj vzácný čas jiným autorům.
Pro mne rozhodně nejslabší Murakami. Je to takový derivát všech jeho předchozích velkých děl a každá myšlenka, linka, nebo motiv už byli použity někde jinde. Platí to jak pro hlavní témata, jako boj se zlem za účelem znovuzrození (proměna "kluka v muže"), prolínání reality a snu, tak i pro méně důležité motivy jako například velká černá díra v zemi, ve které člověk ztrácí kontakt s reálným světem (ano koukám na tebe Ptáčku na klíček), vtah hlavní hrdina x "zvláštní dívka", zvláštní, tajemná vedlejší postava, fantazijní postavy promlouvající ke čtenáři, všudy přítomná hudba atd... Murakami si bohužel v mých očích nedrží ani jeho "běžného standartu" a hlavní postava je vyloženě nezajímavá, chyběl mi můj oblíbený suchý humor a atmosféra (tak úžasná v jeho minulých knihách) už také není to co bývala...
Nebýt Murakamiho předchozích knih, tak mě kniha určitě zaujme, ale ve světle jeho předchozích knih je to pouze slabý, opakující se derivát jdoucí po stejné koleji. I mistr tesař se holt někdy utne :)
Velmi dobrá kniha. Děj plyne pomalu, ačkoliv se tam chvílemi "skoro nic neděje", hodně popisů i dialogů se opakuje, přesto příběh krásně plyne a čtení nenudí. Ke konci jsem tápala, co je vlastně ještě realita a co ne. Čekala jsem, že v knize bude více vysvětlen záhadný muž bez tváře a že děj se bude více točit kolem něj, ale bohužel jsem se nedočkala. Je to velmi dobrá kniha, které rozhodně stojí za přečtení a zamyšlení.
Lahůdka pro milovníky Murakamiho knih. Najdete v ní mnohé jeho oblíbené motivy. Nechybí napětí, ale většinu času se přistihnete při tom, jak s mírným úsměvem očekáváte další stránku jen tak, pro vychutnání :-).
Štítky knihy
malířství japonská literatura magický realismus
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Krásně dlouhé. Nepochopené, avšak příjemné, nenudné.