Komturova smrt
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/379599/bmid_komturova-smrt-fD9-379599.jpg
4
645
645
Možná, že jednou budu s to zachytit podobu nicoty… Bezejmenným vypravěčem románu je výjimečný portrétista, který dokáže vystihnout tvář člověka tak, aby se líbil sám sobě. Všechno funguje téměř dokonale, dokud ho nenavštíví muž bez tváře s žádostí o portrét. A dokud ho neopustí jeho žena. Vnitřní rovnováhu nalezne v horské samotě, odhodlaný s tvorbou podobizen navždy skoncovat. Nečekaně však přichází další nabídka – taková, která se opravdu nedá odmítnout. Následuje vír událostí, které s ním cloumají ze strany na stranu: Jaké tajemství skrývá obraz Komturova smrt? Kdo přesně je tajemný pán „z domu odnaproti“ a jaká je jeho minulost? Proč si za horentní sumu objednal svou podobiznu? A jak je možné, že právě jeho portrét prolomí vypravěčovu tvůrčí krizi a probudí v něm uměleckého ducha? Haruki Murakami ve své fenomenální románové partii opět úspěšně buduje stále spletitější síť otázek, nejistot a pochybností. Nad tím vším ovšem kraluje otázka, která se v díle opakovaně vrací: Co je špatného na tom, když umělec ztvárňuje jen to lepší z nás?... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , OdeonOriginální název:
騎士団長殺し Kišidančo goroši, 2017
více info...
Přidat komentář
Výjimečná kniha. I když po dočtení jsem si uvědomila, že v průběhu jsem se několikrát domnívala, že se děj bude ubírat úplně jiným směrem. A možná jsem si mnohem víc slibovala i od závěru - navíc zrovna u něj jsem měla dojem, že mi časově nesedí některé z vysvětlovaných událostí.
Líbilo se mi zasazení děje do současného Japonska. Pozoruhodné bylo i postupné propojování reálného světa se světem idejí a představ. Jen mi to po dočtení celé nedávalo smysl - proč o tom autor vlastně takto psal, když se nic nevyřešilo a ani mi nepřišlo, že by se uzavřel nějaký kruh. Každopádně jsem ale ráda, že jsem s Murakamim do Japonska vydala, stálo to za přečtení.
Někdy se musí stát spousta věcí, abychom poznali jakou hodnotu má máš zdánlivě obyčejný život.
Kniha byla moc hezká, japonský, uctivý styl nelze přehlédnout a líbí se mi myšlenka, že vše co se nám děje je skutečné, i když to neexistuje a že konec nemusí být opravdu konec, dokud sami nechceme, vždycky to může být nový začátek.
Název a obálka knihy mě trochu odrazovaly, protože jsem si neuměla vůbec představit, o čem to vlastně bude a to černé temno v ruce nebylo nic moc...pak jsem našla odvahu knihu otevřít a už to jelo. Těžká kniha v ruce a pomalu se linoucí příběh, který byl chvílemi milý, ale dokázal i zneklidňovat. Četla jsem knihu s delšími časovými rozestupy, kdy si to ve mně všechno "sedlo" a mohla jsem zase pokračovat. Kdo nespěchá a nežene se za rychlým a dramatickým příběhem, bude jistě spokojený. Za mě dost dobrý :-)
„Realita je to, co vidíte na vlastní oči“, zašeptal mi Komtur do ucha. „Stačí je pořádně otevřít a podívat se. Soudy si můžete nechat i na potom.“
Další z Murakamiho „velkých“ příběhů (750 stran) je za mnou … další z příběhů o podstatě lidské existence (v japonském stylu). Byla to moje už x-tá (prostě hodně) knižní cesta do Japonska … do její historie, současnosti, do japonské mentality /rovnou podotýkám, že na japonskou zdvořilostní konverzaci si asi nikdy nezvyknu, ta letargie, kterou v ní cítím, mě přivádí spíš k zuřivosti :-)/, do duše jednoho osamělého skoročtyřicátníka, který (opět) neví, co si počít se svým životem, a samozřejmě (opět) taky do „temného, záhadného a podivného světa mimo realitu“.
Proto jsem přemýšlela, co mě na Murakamim tolik láká, že poměrně pravidelně podléhám pokušení vrátit se tam? Zdá se totiž, že opakovaně vstupuji do téže řeky (a ono to tak vlastně i je, proto ty 4*), když totiž přečtete víc jeho knížek, lehce podlehnete zdání, že se jedná o jeden (podotýkám, že osvědčený a skvěle fungující) příběhový vzorec, který ovšem funguje (a to mě nepřestává udivovat, a láká zjistit, jak ještě dlouho to tak bude) pro mnoho příběhů. Funguje totiž dokonale i na mě, napadá mě pro mé pravidelné návraty takový příměr … vracet se do tohoto světa je něco jako chodit na pravidelné procházky do oblíbeného parku, procházíte se po známých cestičkách, posedíte na oblíbené lavičce a přestože tam jdete znovu a znovu, jste tam rádi, zamilovali jste si ten výhled z té lavičky tam nahoře na kopci, odkud je tak pěkný rozhled po celém parku, víte, kde se co děje, a tak můžete v klidu sledovat co je kolem nového. Je to totiž tak, že i když jdete do známého parku a procházíte se známými cestami, nikdy to není stejné, bloudíte očima po známém prostoru, a přesto se vám najednou zdá něco na tom pohledu divné, chviličku to trvá, ale pak to přijde jako blesk z čistého nebe, ten starý vykotlaný strom u rybníka už tam není, na zemi zbyl jen ztrouchnivělý pařez a trochu pilin, nedaleko se ve větru třepotají proutky nově zasazených stromků, a rybník se vám najednou na chvíli zdá tak cizí, jenže pak se rozhlédnete kolem, a už zas víte, kde jste.
A takhle nějak je to i s těmi mými „návraty“ … hned na prvních řádcích se ujistím, že vím, kde jsem /záhadnou krajinu osvětluje stříbrný měsíc, domem zní Puccini, Strauss, Mozart, a další hudební velikáni – prostor je připravený/, a tak se v klidu /přesto s určitým očekáváním nějaké změny, která vždy doufám, že přijde/ můžu vrátit zpět na řádky příběhu, abych zjistila, kam mě podivný sled událostí zavedl tentokrát …
… navážu tak na to známé „jestli si mě chceš odvést domů“ musíš vstoupit, sestoupit, případně projít „temným, záhadným, podivným světem mimo realitu“ … na příběh tradičně rozvětvený, pracující se symboly a se znaky, s vícero možnostmi výkladu (pozor, zde platí, že přečíst neznamená vždy porozumět), často vám text bude připadat spíš jako obrazy ze sna (taky tak interpretačně mnohovýznamové), dostanete spoustu informací, a přitom všechny, a nebo taky žádná, mohou být významné a důležité …
Budete se tedy možná muset rozhodnout, jak příběh číst? … zda jen pro zážitek (i tak se dá Murakami číst), anebo se snahou porozumět, přijít tomu na kloub … narazíte totiž poměrně brzo na nějakou záhadu a příběh se jako mávnutím proutku rázem na chvíli změní na detektivní, ovšem s tím rozdílem, že na konci nepřijde vyřešení, rozuzlení oné záhady, ale její interpretace je ponechána na čtenáři … přitom zapomeňte na nějaké jednoznačně dané řešení, protože žádné takové prostě není :-) …
A ještě jeden postřeh přidám, přestože jde o poměrně spletitě se rozbíhající vyprávění, události jsou určitým způsobem, až schematicky, řazeny chronologicky a vrstveny jedna za druhou (občas tak vyprávění působí jako naprosto triviální … co jsem měl k večeři, postup přípravy jídla, postup přípravy malby obrazu, jakým autem jedu, jaké jsou jeho technické paramatetry, apod.), nenechte se tím ovšem zmást, vše má v příběhu svůj důvod, pomáhá vytvořit řetěz událostí, který má celkem přísně logickou návaznost a k něčemu vede … jen na konci se spíš nedozvíte k čemu :-) … možná interpretace je totiž už na vás …
… až se o to budete pokoušet, vzpomeňte si, že jdete po cestě a dívejte se pod nohy, pak možná odhalíte (na té cestě se „válet“) sem tam nějakou nápovědu … lesklé střípky charakterů, matná zrníčka motivací či tajemně pavoučí sítě propojení postav … to vše dohromady vás pak posune k cíli … anebo, možná se vůbec nic takového nestane :-).
Kdybych ale mohla dát k této knížce jen jedno jediné doporučení, bylo by to – nespěchejte! Nespěchejte při čtení téhle knihy. Příběh, který vám vypráví, totiž plyne pomalu, dává si na čas, vlastně přímo k pomalému čtení vybízí, navíc, jak jsem říkala, více méně nic nevysvětluje, spíš jen čeká. Máte totiž v rukou příběh ... nevyslovených pocitů a úmyslů …
„Při každém setkání si navzájem vyměníme cosi, ze sebe samých.“
Řekla bych, že pro skalní fanoušky Murakamiho bude tento příběh velice milým a příjemným počtením. Shledáme se tam se všemi prvky, pro které tohoto spisovatele čteme. Nemůžu si ale pomoct, ačkoli se počítám mezi věrné čtenáře, trochu mě tento příběh zklamal. Měla jsem z něho pocit určité neúplnosti a ačkoli jsem zvyklá na to, že Murakamiho ne vždy všechno vysvětlí a mnoho věcí nechá na čtenářově fantazii, tak tady mi přišlo, že se snad ztratil i autor sám. Tolik věcí nedokončených, slibných zápletek pohřbených i jedinou větou.. Proto 4 hvězdy
Je to už moje sedmá zdolaná kniha od Murakamiho. Tím pádem vidím, že řada motivů a nápadů se opakuje z jeho dřívějších knih. Ale přesto, nemůžu si pomoct, pořád je to skvělé! Mísení realistických rovin s mystickými je pořád parádní, postavy zajímavé, děj mimořádně čtivý.
A vynikající jazyk a skvělý cit pro to, vyjádřit velmi přesně a srozumietlně komplikovanou myšlenku. A ty metafory.
Takže i když jsem měl mnohokrát pocit, že "tohle už jsem jednou četl", tak i přesto dávám plný počet hvězdiček.
Na dlouhou dobu toto bude asi múj poslední pokus číst něco od Murakamiho. Vím, že v knize je určitě pár vět, citací, které by zněly moc krásně a oduševněle a možná jsem měl v plánu některou takovou větu tady vypsat, abych navnadil potencionální čtenáře, obávám se ale, že se mi všechny tyto věty někam poztrácely, když moje pozornost při čtení knihy úprkem opouštěla mé vědomí ve snaze se zachránit před nezměrnou lavinou nudného balastu. Jak jsem v závěru knihy zjistil, dočetl jsem jí zřejmě hlavně proto abych si mohl uvědomit, že je načase vrátit se zpátky ke čtení knížek, které mají v závěru nějakou pointu. Kniha je to táhlá a vleklá jak porod jezevčíka a pomalá a nudná jako přímý přenos maratonu unavených šnekú.
Nelíbila se mi. Začátek dobrý, ale pak to nabralo nadpřirozený směr a konec nezáživný.
Bylo zde hodně pro Murakamiho obvyklých motivů (nejvíc mě pobavilo, že si hlavní hrdina jako každý jiný hrdina z jeho knih připravuje "jednoduchý oběd" či "jednoduchou večeři"), ale přesto byla něčím úplně jiná a opět úžasná :) Souhlasím ovšem, že prsa Marie se řešila až moc často, což působilo u školačky zvláštně.
Za mě velké zklamání. Je to opravdu ryzí Murakami, kterého miluju, román má vše, co jeho předchozí knížky, ale... možná proto, že je to stále stejné, není to ono. Možná kdyby mistr knížku proškrtal na polovinu a nepoužíval tolik osvědčené motivy z těch předchozích, ztratila by na rozvleklosti a byla stravitelnější. Ústřední motiv o hlednání inspirace a cesty sebevyjádření je mi velmi blízký, škoda ho.
Jako vhled do japonské kultury to pro mě bylo zajímavé. Určitě je těžké překládat z tak odlišného jazyka, tak odlišné společnosti, takže pár "nepřirozených" vět (většinou se to týkalo dialogů) určitě nepokazí jinak zajímavě formulované příměry a popisy. Autorovo dílo jinak neznám, knihu jsem si vybral proto, že mi zapadá do Čtenářské výzvy, a kvůli zvědavosti, proč je autor "in". V dnešní době je pro takový druh knihy určitě nutná trpělivost, takže mi kritizovaná "rozvleklost" nevadila, myslím si, že to je i záměr. Jinak se musím přidat k výhradám vůči uspěchanému konci, který tak ostře kontrastuje s rozvážným tempem zajímavého příběhu.
No, Kafka ani Wonderland to samozřejmě není, ale Murakami dokazuje, že má pořád ještě co říct (i když vlastně stále to samé). Každopádně od vydání 1Q84 u nás je tohle první knížka, u které jsem se opět bavil.
Vzala jsem si jí v rámci čtenářské výzvy, skočila jsem u kapitoly 27... půjčila jsem si jí celkem 5x... jen na první půjčení jsem se dostala až ke kapitole 27 a to s těžkým bojem a nepochopením a odporem... nevím proč má tenhle autor věhlas, je knihy jsou nudné, otravné a strašně zbytečně roztahané... furt všechno omílat dokola, to je horší než ordinace. Život je krátký na to číst blbý knihy a tohle je přesně ta blbá kniha ;)
Hrozně rozvleklá kniha. Zhruba ve dvou třetinách jsem Murakamimu a hlavnímu hrdinovi knihy přestal "věřit". Dočetl jsem ji jen proto, abych zjistil jaké má rozuzlení, ale bylo to docela utrpení.
Murakami píše vždy zvláštní, trochu mystické knihy a mám je rád, ale tady to bylo hodně samoúčelné.
Je vidět, že stárne, opakuje se a na můj vkus se tady až moc často zaobírá prsy třináctileté dívky.
Za mně nejslabší Murakamiho kniha.
…5* je na Komtura málo… Zajímavý příběh, krásné vyprávění, které vtáhne do děje a i mě nutí si popřemýšlet. Když jsem viděla, že se blížím ke konci, už jsem si šetřila kapitoly na další dny – u mě jasná známka toho, že se ještě nechci s příběhem loučit, že se mi to FAKT hodně líbí.
Dávám pět hvězd, i když jsem váhal mezi 4 a 5. Začátek je hodně pozvolný, konec jakoby rychle vyvanutý (ale známe svého autora). Některé postupy známe z jiných M. knih, takže jsou malinko recyklované. Nicméně - druhá a třetí třetina jsou mistrovské. Toto geniální promíchání vrstev reálného a imaginárního světa umí HM skvěle. Když se probudím uprostřed noci, poslouchám, jestli neuslyším tenký hlas rolničky :-)
mňam. majstrovská pochúťka namiešaná zo všetkých ingrediencií, podľa ktorých je poznať Murakamiho rukopis. dať dokopy takéto dielo, cítil by som sa veľmi dobre.
a stačí pohľad do jeho pracovne, aby bolo jasné, čo v tvorbe musí dominovať: http://www.harukimurakami.com/author
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Murakamiho knihy se naštěstí krásně a hladce čtou, ten člověk to prostě umí. Takže bez mrknutí oka zvládnete více než 700 stránkovou knihu vlastně téměř bez děje a s minimem postav ze které trčí vložená "magicko-realistická" linka trochu jako bolavý palec. A ona vás za to neodmění ani žádným dechberoucím závěrem.
Přes tohle všechno se mi Komturova smrt líbila, je to prostě typický Murakami - moc dobře napsané, plné všelijakých kulturních i popkulturních odkazů a krásně vykreslené atmosféry.