Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509372/bmid_les-v-dome-6479c873c40b8.jpg
4
4592
4592
Nečekaně mrazivý román od autorky bestsellerů Hana, Tiché roky, Listopád. Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne. Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
O této knize již bylo napsáno hodně a už před čtením jsem proto věděla, o co se bude jednat. Knihu jsem si chtěla přečíst, protože autorka patří mezi moje oblíbené spisovatele. Začátek knihy, asi tak 100 stránek se trochu vlekl, ale potom to dostalo spád a zbytek knihy jsem přečetla na jeden zátah, prostě nešlo přestát číst. No a konec knihy mne šokoval.
Paní Mornštajnová, co mi to děláte? Doposud byl pro mě les oázou klidu a pohody. Silné téma, čtivé jako vždy...přesto mi tam chvílemi něco vadilo.
To, že AM luxusně píše, víme. Ale tohle mělo teda grády! Téma, při kterém se vám chce řvát, napovídat, měnit slova či věty.....ale jen čtete dál a dál jedním dechem a v závěru se málem udusíte.
Mám podobné pocity jako jiní čtenáři, sto stránek sice hnusných, nicméně stále se opakujících informací. Kdy už to příjde? Jo, po přečtení jsem si nalila dvojku a nezůstala u jedné, hnus, depka, chuť knihu vyhodit. Bylo mi fyzicky zle. Druhý den jsem měla vztek na Morštajnovou, asi to lákavé téma měla oželet a nechat na TOY, zda osobní příběh vyjádří jinak než už to udělala. Mám pocit, že takto je dehonestována oběť a je to celé podivné... a ušetřila by si i trapas s ukradeným námětem....vím, že je to neskutečné téma, že se o tom musí mluvit, ale kdo to nezažil, by asi neměl.
Ani si neumím představit, ze by autorka nenapsala knihu se závažným tématem. Dlouho jsem přemýšlela, kde bude ta zápletka, co je v rodině špatně, proč se k malé dívce všichni chovají tak jedovatě a proč se tolik bojí lesa. To, co přijde, je naprostá šílenost a bylo mi už jen při čtení těžko. Nicméně takovými tématy by se společnost měla zabývat a Alena Mornštajnová i tohle dokázala zpracovat. Kniha literárně výborná, příběh velmi smutný a děsivý.
(SPOILER)
Instantní deprese, Mornštajnová umí psát jako nikdo.
Ale mrzí mě, že nevím co se stalo s otcem, prostě jenom utekl? Nebo jsem něco přehlídla?
Na knize je napsáno nečekaně mrazivý román... Teď jsem dočetla a po tom konci mám opravdu husí kůži... Je to znepokojivé a ošklivé a přesně to měla asi kniha vyvolat... Ačkoli to bylo čtivé, přečetla jsem ji asi za 3hodiny, protože mě zajímalo jak to dopadne, už nikdy víc....
"Říkáte, že si štěstí zasloužím.
Tak já vám o sobě něco povím."
Kauza kolem knihy je známa asi už všem, za sebe musím říct, že pro mě silnější než příběh Hany. Ať už AM inspirovalo cokoliv, tak tento příběh vám zlomí srdce a čekáte, zda alespoň konec bude pozitivní, protože kniha je smutná jako Hamlet, jako pondělí. Tolik křivdy, tolik negativního. Rodina, ve které dívenka vyrůstala je zkažená skrz na skrz. Vždyť na malém dítěti nikdo nevidí nic dobrého! Matku nezajímá a tatínek, který se k ní choval hezky a četl jí pohádky zmizel neznámo kam. Nikdo jí nevěří, a proto se upne na imaginární kamarádku. Rvalo mi to srdce a na straně 217 jsem se rozbrečela tak, že slzy nešlo zastavit.
A konec?
V životě jsem neměla po přečtení posledních vět takovou husí kůži po těle. Úplně mě to zmrazilo.
Přečtěte si ji, brečte, nadávejte, kruťte hlavou a pak...pak si važte života a těch, kdo vás vychovali a milovali vás
Knihu jsem měla dlouho rozečtenou, protože jsem musela sebrat odvahu ji dočíst. Mám z příběhu špatný pocit což bylo asi autorčiným účelem
no, už dávno jsem se při čtení knihy necítila tak hrozně, co říct, příběh hrozný ale očividně to je napsáno dobře, když máte pocit, že vás kniha vtáhla dovnitř. Každopádně stačilo jednou, jdu někam zahnat špatnou náladu a knihu mažu ze systému. uff
Recenze čtu povrchně; snažím se jim nevěnovat příliš mnoho pozornosti, abych se následně nekategorizovala mezi zaujaté čtenáře. Ale tady jsem pochybila. V tomto případě bylo rozhodně na místě se informovat lépe, namísto automatické volby oblíbené autorky. Možná trochu z nepřipravenosti (a možná tento názor sdílí i někdo další) pak znamenalo prvních sto čtyřicet stran těžkou, smutnou, neutuchající depresi. Hodnotím to jako skutečný výkon prokousat se tím utrpením, protože jsem se musela neskutečně přemlouvat k pokračování v bláhové naději, že se to zlomí, zlepší, že už to zlo nebude tak děsně bolet. To jsem se samozřejmě nemohla víc mýlit, protože zhruba v polovině se to zlo propadlo do pekla a tam zůstalo.
Taková neskutečně hrůza se nemá dít. Už vůbec ne dětem, ne v rodině, ne a ne a ne – nikdy a vůbec! Nicméně děje. Rve mi srdce slyšet o takových hrůzách v reálném světe, takže je logicky nevyhledávám ani na papíře. Autorka pravděpodobně literárně velmi "uspěla", protože se jí podařilo vykreslit tragický dětský osud i s jeho důsledky skutečně věrohodně. Opravdu umí. Ale já knihu obratem prodávám. Tohle doma nechci.
Nic není takové, jak se zdá. A tak ani kniha s hodnocením přes 85 % nemusí být tak výborná, jak se tváří. Vůbec nerozporuji téma, které je silné a zpracované citlivě, metaforicky a žádné explicitní popisy nehrozí. Bohužel pocitově čtěte sto stránek pořád to samé. Myslím, že by příběhu prospělo značné zkrácení, nehledě na to, že i celé zakončení je rozporuplné z hlediska vývoje hlavní postavy. Příběh je neveselý, bohužel jsem kolikrát našel paralely se svým životem, což mě vlastně během čtení utvrdilo, že budu s knížkou na jedné vlně. Bohužel se tak nestalo, příliš mě od vnoření do příběhů rušily nelogické kroky postav a určitých událostí, jakoby se autorka zaměřila pouze na emoční zásah a zbytek vařila z vody. Za mě zklamání, zvlášť po Haně, už se budu zdráhat od autorky číst něco dalšího.
...no drsné...ale skvělé...
Mornštajnovou mám přečtenou komplet, ale ani jednu takto jedním dechem,
ráda po dočtení pročítám komentáře a respektuji, co čtenář, to názor, ale tady si dovoluji nesouhlasit s až takovou kritikou. Je to další hluboký příběh, který nese punc Aleny Mornštajnové. Umíte to někdo lépe?
Myslím, že žiadna kniha vydaná v poslednom obdobi nespôsobila taký rozruch ako práve Les v domě. Ja ako veľká milovníčka kníh Aleny Mornštajnovej som bola veľmi zvedavá, o čom je ten rozruch. Ak sa odosobním od útokov a kritiky na údajne okopírovanie motívu a plagiátorstvo, musím uznať, že kniha je výborná. Venuje sa hroznej téme zneužívania deti a opisuje príbeh dievčaťa, v koži a rodine ktorej by sa nechcel ocitnúť nikto z nás. Nejde len o tragicky osud dievčaťa, ktoré cely život nevedelo čo je to láska, ale najmä o to, že tu sa potvrdilo pravidlo, ako zlo plodí ďalšie zlo. Zničené a premrhané životy nevinných ľudí je niečo, čo sa naozaj čítalo doslova so stiahnutým hrdlom.
Jak už tu napsala jedna z uživatelek přede mnou. Také mě ovlivnila pověst, která knihu doprovázela, takže jsem takřka 200 stran čekala, kdy "to" přijde. A pak "to" přišlo, kniha mě okamžitě vtáhla do děje a dočetla jsem jí jedním dechem (prvními stranami jsem se naopak protrpěla a vůbec mě nebavily, což mi k autorce vůbec nešlo).
Takže za mě hodnocení bohužel průměrné a ve mně zůstal smutek v duši. Smutek z toho, co si někdo prožívá a dusí to v sobě, aniž by si toho okolí všimlo. Je mi té holčiny neskutečně líto a budu asi ještě dlouho přemýšlet, proč se v některých okamžicích zachovala právě tak, jak se zachovala. Sobeckost, neomalenost, arogance a neempatičnost jejích nejbližších jí dostaly až na samé dno. A to hned několikrát. :-(
U paní Mornštajnové mne vždycky zarazí to uvědomění si. Když jsem četla Hanu, měla jsem husí kůži a strach z jakékoliv nemoci, která by mohla přijít. Za tři měsíce dorazil covid a zúčtoval nám to, všichni víme. Les v domě mne opět nezklamal. Líbila se mi metafora mezi tím "co zlého" může skrývat les. V jeden moment jsem si řekla, "neudělá snad Cácora tohle". Spoilerovat nebudu, ale vší zlo, které v dívence bobtnalo, a pak v pubertě dozrávalo a pralo se snad v naději, že bude lépe, stejně dohnal osud a následně jeho zadostiučinění. Na příběhu se mi velmi líbilo napětí, které opět bylo zahaleno do poetičnosti metafory, ale zároveň příběhu, který působí velmi realisticky. V dnešní době vlastně nepůsobí, ale může z ní vycházet.
Konec je překvapivý a tak trochu ruší můj celkový dojem. Docela by mě zajímalo, proč autorka vymyslela zrovna tohle řešení. No aspoň máme o čem přemýšlet. Jinak se mně knížka hodně moc líbila. Napsala ji chytrá citlivá ženská, to je jasné z každé stránky.
Navzdory tématu byla pro mě kniha spíš průměrná. Možná doplatila na to, že jsem kvůli kauze ohledně námětu, která byla propíraná v médiích, už předem věděla, jaká témata kniha řeší. Tím pádem prostě celou dobu víte a jen čekáte, kdy to bude řečeno tzv. "na plnou pusu" a nepřijde ani žádný šok. Holčičky mi bylo celkově hrozně líto, chování všech jejích příbuzných tam bylo vlastně dost otřesné. Kniha v tomto dobře ukazuje, jak toxické rodinné prostředí a výchova ovlivňují naše vlastní chování - babička -> matka -> dcera (a i dcera má pak na svědomí lež, která zásadně ovlivní cizí životy, aniž by si vlastně přiznala, že to bylo špatně).
Nedokážu úplně posoudit, zda byl autorka "oprávněná" otvírat takové téma, zda udělala dostatečnou rešerši, zda neměla psát citlivěji apod. Jsem ale přesvědčená, že je o tom potřeba mluvit a upozorňovat na to, že takových případů bohužel není málo. Spíš je jich moc.
Přečteno jedním dechem, posledních asi sto stránek s husí kůží po celém těle a sevřeným žaludkem. Zhruba uprostřed knihy jsem si říkala, že už by se děj mohl posunout, ale ten závěr byl strhující. Moc se mi líbí, jak do sebe nakonec všechno zapadlo (obrazy lesa, truhlárny, psa, kamarádky Moniky, nic tam nebylo navíc). Ta lhostejnost vůči dítěti bude ve mně (jako matce malých dětí) rezonovat ještě velmi dlouho. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si myslím, že kniha ani nemohla skončit jinak.