Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509372/bmid_les-v-dome-6479c873c40b8.jpg
4
4592
4592
Nečekaně mrazivý román od autorky bestsellerů Hana, Tiché roky, Listopád. Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne. Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
Postupně čtu všechny knihy od paní Morštajnové. Hana byla skvělá, ty všechny další knihy vlastně už ani nevím, a Listopád mně přišel vysloveně hrozný.
Jakmile přišel čas na Les v domě, děj mě vtáhnul, četlo se to dobře, velmi mi to připomínalo knihy od Petry Soukupové.
Rozhodně mě nebavil ten koncept příběhu, dalo se s tím lépe pracovat. Za mě průměr, škoda.
Paní Mornštajnová psát prostě umí. Nikdy nezapomenu, jak mnou cloumaly emoce, když jsem četla její Hanu.
Téma sexuálního zneužívání dětí se v knihách často neotvírá. Je jedině dobře, že na něj autorka upozornila. Příběh vyprávěný mladou ženou, která si touto hrůzou prošla, byl čtivý, bylo cítit tíseň malého děvčátka. Ale... já nevím, když jde o tolik závažné téma, měla bych v knize všemu uvěřit. Nevěřila jsem, že nikdo neřešil, že dítě nechodilo vůbec do školky, tedy ten povinný, předškolní rok. Nevěřím, že odsoudí mladého kluka za zneužívání na základě svědectví-nesvědectví 9-ti leté holčičky, bez přímého důkazu. A nevěřím, že když už ten děs Cácorka přetrpěla a dokázala odejít a postavit se na vlastní nohy, by řešila situaci v závěru tak, jak ji řešila.
Nevím, myslím, že autorka příběh mohla podat více věrohodněji. 70%
Moc jsem se na tuto knihu těšila a kvůli médiím a kauze kolem knihy jsem tušila téma. Raději bych šla úplně do neznáma. I tato kniha okamžitě vtáhne a nepustí. Ošklivé postavy, ošklivé téma a přesto člověk musí lapen číst dál a dál. Autorka pro mě nadále zůstává mistryní svého řemesla a řadí se k mým nejoblíbenějším, přestože mi nebývá lehce po dočtení jejích příběhů.
Četla jsem hned po vydání knihy, přečetla rychle, opět kniha, která vás vtáhne a nepustí. Cácory mi bylo neskutečně líto. Konec mě šokoval, nevěděla jsem, o čem to bude, kauzy jsem si všimla, až po přečtení knihy. Byla to velmi smutná kniha, ale skvěle zpracovaná a napsaná. Nejdříve jsem si myslela, že je to nejslabší kniha od paní Mornštajnové, ale jak se teď na to dívám s odstupem, tak není, pořád se mi kniha vybaví i s detaily, jen je to hodné šílené téma a to způsobí, že si myslíte, že je to slabší kus, ale není, je to opravdu správné zpracování, dokonce bych řekla decentní k takovému tématu. Je to jiná kniha než od paní Mornštajnové známe, ale o to taky jde, pokud autor píše stejně, používá stejné vzorce a šablony, tak to my čtenáři nemáme rádi. Takže dávám 5 hvězdiček.
Nejdřív mi přišlo, jako by to ani paní Mornštajnová nepsala, nebylo tam nic pozitivního, žádný závan víry, že bude líp. Všichni byli toxičtí a z příběhu sálala bezmoc hlavní postavy. Tohle bylo opravdu těžké téma a je mi z toho zle, nicméně je to tak naturalistické a zároveň bravurně napsané až to budete chtít přečíst na jeden zátah.
Knihu jsem si půjčila, aniž bych věděla o čem je. Tohle jsem opravdu nečekala. Nemohla jsem přestat číst, chtěla jsem vědět, jak to celé dopadne.
Kniha s opravdu ponurým rodinným prostředím. Děj se postupně stupňuje až je to opravdu nesnesitelné. Téměř poslední odstavec to jen potvrzuje. S hlavní hrdinkou jsem cítila lítost, i jsem na ní měla vztek. Takový konec knihy jsem opravdu nečekala, ale řekla bych, že vlastně to skončilo "dobře".
Knihu jen tak nezapomenu a budu nad ní dlouho přemýšlet. Nejhorší asi je, že takový příběh by se opravdu mohl stát a možná se i někomu již stal.
Dlho som rozmýšľala, ako budem hodnotiť túto knihu. Nenechám si ju doma, nebudem sa k nej vracať. Nepáči sa mi téma, ani spôsob akým je napísaná, ani rozruch, ktorý sa po jej vydaní spustil. Na druhej strane, je to tak neskutočne bolestivý príbeh, má toľko skutočných predlôh, že ukázať na jediný konkrétny prípad by som si vôbec netrúfla, teda ja, ako čitateľka, toto určite hodnotiť nebudem. K žiadnemu nikdy nemalo dôjsť a ja cítim neskutočný hnev, bolesť, smútok a strach o všetky deti, obeei násilia, ktoré kedy boli niečomu podobnému vystavené, lebo tým trpia naveky. Ako vnímať spravodlivosť, vinu a trest, keď sa nakoniec obeť rozhodne bojovať? Zdá sa to jednoduché, že? Aby tí zlí trpeli tiež
2,5*
Noooooo, co napsat??? Tohle byla vážně síla.... Je mi z toho až k pláči, skvěle napsané.... Jen tak nezapomenu.
A je to tady! Mornštajnová mě zase dostala!
Ale měl jsem na mále, protože první půle knihy mě k smrti nudila a kdyby se nejednalo o tuto autorku, už bych asi s knihou praštil do kouta. Ale zase tak mimořádné dílo to také není, ale rozhodně v našem rybníčku patří paní Alena ke špičce. Krásně drsné, dojemné a tragické, tak to ona umí, a proto jí hltám.
Někde v diskusích jsem zahlédl, že ji někdo nařknul z plagiátorství, že prý podobné téma zpracovala nějaká zahraniční autorka. Podle mě je naprosto normální, že se v tomto tématu, které je mimochodem nr.1 , můžou shodnout dva umělci. Ona se taky dost ostře ohrazuje, no ale proti pomluvám se holt bojovat nedá.
Od autorky jsem četla všechny nedávno vydané knihy (tedy na první dvě), a s její tvorbou jsem naprosto spokojená. Tedy do doby, než jsem se dostala k Lesu v domě. Mediálně propíranou kauzou jsem věděla, o čem kniha je a jaké rozuzlení nás čeká.
Bohužel, nedokážu posoudit, zda-li autorka opravdu provedla plagiátorství či ne.
Co provedla rozhodně, je nedostatečná rešerše. Poprvé jsem měla dojem, jako by kniha od Mornštajnové byla odfláknutá.
Naprostá beznaděj, která ze stránek čišela, by mi asi nevadila. Vadily mi očividné nelogičnosti (z důvodu spoileru nebudu uvádět), ale tyto nelogičnosti jsou právě v závěru knihy, a nevšimla jsem si jich pouze já.
Ani prostředí a zvolené téma mi nesedělo. Za mě nejslabší autorčin počin, ale určitě na ni nezanevřu. Moc se těším na její další knihy.
Drsná současnost z nižšího (nejen duševního) levlu společnosti, člověku se až dělá špatně z toho, co vše jsou lidi schopni dělat... Velmi emotivní!
Les v domě pro mě dostal nový rozměr po účasti na besedě s Alenou Mornštajnovou, kterou jsem měla možnost navštívit na akci Česká vlna 23, kde o knize a tom jak vznikla, autorka mluvila.
Alena Mornštajnová říká, že jejím tématem bylo zlo a také lež, dvě slova, která ovšem naprosto přesně vystihují celou tuhle knihu.
V knize sledujeme dívku, kterou známe jen jako cácoru. Vyrůstá s matkou a prarodiči v domě na kraji vesnice kousek od lesa, o kterém cácora z vyprávění babičky ví, že není bezpečný.
Celé toto rodinné prostředí je neskutěčně toxické a opravdu velmi dysfunkční, ale navenek samozřejmě působí jako perfektně fungující rodina. Ven se nic nesmí dostat.
To lidské zlo, které zde autorka popisuje, je cítit opravdu od prvních stránek. Bylo mi líto té malé holky, která byla vlastně dost zanedbávaná a bez pořádné výchovy a v některých ohledech působila až opožděně.
Cácoru sledujeme od jejího útlého dětství až do dospělosti. Sledujeme, jak bojuje se sama se sebou, se svými rozhodnutími, se svým osudem.
Bohužel jsem díky kauze věděla, o co v příběhu jde. Ale i tak pro mě bylo překvapením, jakým způsobem Alena Mornštajnová vše odhalila. A i díky tomu pro mě byl konec svým způsobem překvapením.
Je to smutné až nepříjemné čtení. O to víc, že takových lidských osudů existuje nejspíš víc, než si dokážeme představit
Opravdu těžké téma, četlo se opět stránka po stránce jak je u paní Mornštajnové zvykem. Jediné, co mi na knížce vadilo a pak jsem už na to začínala být háklivá, bylo zmiňování lesa až příliš často.
No... to bylo téma... snažit se od tématu odprostit a nenadávat a neřešit jej i mimo příběh bylo obtížné. Naprosto chápu postoj hlavní autorky a velmi mě mrzí, že je společnost takto "zlá". Moc mě mrzí, že je možné o takových věcech psát a ještě hůř, že se reálně dějí. Kéž by bylo snažší obrátit se na někoho s pomocí a v prvé řadě, kéž by nebylo takto ubližováno dětem!
Příběh je napsán poutavě, vlastně se i pěkně četl, ale téma je to opravdu náročné.
Téma závažné, ale zpracováno tak, že z toho autorská macha úplně stříká.
Musím říci, že pro mě byla knížka velmi ponurá, všechny postavy takřka záporné. Nikde žádná jiskřička naděje. A i když se dalo tak nějak očekávat, co se z příběhu vyvine, byl konec pro mě překvapivý. Přes to přese všechno knihu hodnotím více než dobře....
(SPOILER) Těžko se četlo, těžko se komentuje. Velmi bolestné téma. Ani nenacházím slova, která by vyjádřila mé znechucení a nepochopení k postoji matky a babičky. Nemůžu to pochopit, ani komentovat. Styl autorky opět skvělý.
(SPOILER) Naprosto záměrně jsem nijak nepátrala po aféře, která kvůli této knize vypukla. Nerada znám dopředu až příliš děj knihy, kterou se chystám číst.
Mornštajnová je skvělá spisovatelka, napětí v knize postupně bobtná, pomalu se přibližujeme k odhalení celého příběhu a paralela s lesem je naprosto úžasná (i když se mi tedy možná bude vtírat do hlavy při každé další návštěvě lesa).
Velmi podobné, vlastně stejné téma, je zpracováno v knize Houbařka od Viktorie Hanišové. A zatímco Hanišová je ve svém stylu drsná, nebere si takové servítky (aspoň mi to tak přišlo), Mornštajnová je ve svém vyjadřování poetičtější, ráda opisuje věci pomocí paralel a její styl je zastřenější. Obě knihy každopádně stojí za přečtení a u obou knih čtenář zůstává z reakcí okolí nechápavě zírat na stránky knihy. Nicméně, paní Mornštajnová snad promine, Houbařka se mi dostala pod kůži víc. Les v domě je úžasná kniha, ale jedničkou z knih od paní M. pro mě zůstávají Tiché roky.