Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509372/bmid_les-v-dome-6479c873c40b8.jpg
4
4595
4595
Nečekaně mrazivý román od autorky bestsellerů Hana, Tiché roky, Listopád. Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne. Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
Troufám si říct, že kniha ve mě vyvolávala přesně to, co ve mne vyvolat měla. Cácory mi bylo od prvních stran velmi líto. Je nepochopená a hlavně nemilovaná a je tím velmi traumatizovaná. Naopak ostatní členi domácnosti mě zvedali ze židle. Hlavně tedy babička s matkou, ty jsme měla chuť obě nejen proplesknout, ale i je někam zavřít.
Kniha je napsána poměrně syrovně, pouze z pohledu Cácory. Může se tak zdát, že je emociálně plochá, nicméně přisuzovala jsem to k prožitému trauma. Cácora velmi málo mluví, bojí se všech a všeho, nikam nezapadá. A přesně to, jsem z celé knihy cítila.
Co mi na knize vadilo byl stále se opakující les a dlouhý úvod o plzácích. Nějak mi to tam nezapadalo, přišlo mi to jako snaha o poetično, které bohužel nezafungovalo.
Kniha je čtivá, nepřišla pro mě žádná hluchá místa. Paní Mornštajnová má nezaměnitelný styl. Dokáže psát z pohledu staré ženy, dospívající dívky, malé holky a pokaždé je to pro mě autentické. Na druhou stranu jsem hlavní postavu měla chuť fakt proplesknout. Její chladnokrevnost byla místy opravdu na pováženou. Byl to čistě její charakterový rys, nebo důsledek traumat, která musela prožít? Kolik mezi námi chodí takových cácor? Z pohledu statistiky zažila nějaký způsob zneužívání každá pátá žena. Rozhlédněte se ve třídě, po kanceláři. Je velmi pravděpodobné, že mezi vašimi spolužačkami a kolegyněmi jsou takové cácory, které si s sebou celý život nesou palčivé tajemství. Tolik k závažnosti tématu. Kniha mě bavila, i když jsem velmi brzy odhalila, kdo se skrývá za vůní lesa. Posledních několik vět mě rozsekalo. Nejdřív mi spadla čelist, potom mi vyhrkly slzy a nakonec jsem pevně objala svoje spící dítě a přísahala si, že udělám všechno pro to, abych ho před takovýma věcma ochránila.
Knížku asi nemám potřebu číst znova, ale bude ve mně rezonovat ještě dlouho.
Paní Mornštajnová psát umí, o tom žádná. Kniha je tedy rozhodně čtivá, ale to téma už je na mě too much. Rozhodně to není knížka po které "s chutí" sáhnu znovu, takže poputuje dál. A upřímně mi občas myšlení a jednání malé holky přijde trošku nerealistické. Za mě pořád nejlepší první tři autorčiny knihy.
Tahle knížka to je tedy mazec. Uf!
Ke konci knihy už člověk některé dílky skládačky dává dohromady a tuší nicméně úplný závěr je nakonec velkým zvratem.
Nějak se mi podařilo vyhnout se mediální smršti, která vydání knihy předcházela, takže jsem knihu četla bez veškerých očekávání, příběh mě tak vtáhl, že jsem nemohla od knihy odejít. Jak už zde bylo řečeno, téma je hrozné a o to důležitější je na něj poukazovat.
Postavy pro mě byly krajně nesympatické, ale příběhu to dává na autenticitě... Rozhodování hlavní postavy jsem moc nepochopila, myslím si, že když je člověk dospělý, dokáže se zachovat racionálně a o minulých událostech dokáže přemýšlet jinak než dítě... Konec pro mne nebyl moc překvapivým, myslím, že jakmile se dozvíme, o čem vlastně celá ta kniha je, tak člověk na konci nemůže být ani překvapen... Kniha je však svým stylem čtivá, proto dávám celkem 4 hvězdy, čte se rychle a zanechala ve mne opravdu silný pocit znechucení....
Lidé se mě často ptají, jaké jsem měla dětství. Už se ani nesnažím, se jim to vysvětlovat. Pokaždé slyším, každý za sebou něco máme. Ano, ale někteří lidé si toho z dětství nesou více, jiní méně. Po přečtení této knihy, vím, co jim budu říkat. Tohle je moje dětství.
Autorka umí neuvěřitelně vystihnout dětské myšlení a strachy. To, čím je dospělí zastrašují, aby mlčely.
Nemám slov. Přečteno se zatajeným dechem. Neuvěřitelně citlivé téma a depresivní čtení, přitom jsem si i přesto přála, ať nikdy nedospěju ke konci. Chtěla jsem, aby příběh pokračoval, chtěla jsem víc. Tohle z hlavy jen tak nedostanu.
Skvěle napsaný příběh, pro mě společně s Hanou nejlepší kniha autorky. I když je to mrazivé čtení, kniha se dá těžko odložit.
Další výborná kniha od - pro mne - nejlepší české spisovatelky. Příběh sám o sobě je děsivý, co ale oceňuji více je to, jak je napsaný. V knize nejsou žádné brutální scény, žádné explicitní násilí, přesto se temnota neslyšně plíží kolem a pohlcuje a stravuje protagonisty příběhu jak v hrůzném hororu. Závěr je už jenom třešnička na dortu, který Paní spisovatelka zvládá se suverenitou sobě vlastní.
Po dlouhé době jsem se rozhodla, že nějakou knihu nedočtu... Bylo tam tolik špatnosti a ponurosti, že se mi prostě už nechtělo pokračovat. I bez toho je všude kolem spousta negativních věcí, takže když si můžu vybrat, tak jsem si prostě vybrala nečíst dál...
(SPOILER)
Přečtena za pár hodin. Mornštajnová má zkrátka styl. Přiznám se, že první polovina knihy mi chvílemi přišla zbytečně zdlouhavá. Zato rozuzlení a samotné finále bylo bravurně vylíčeno. Samotný konec až mrazivý a temný.
Padla zde slova, že kniha není vhodná pro slabší povahy. To si úplně nemyslím, určitě existují daleko horší příběhy. Ač je v tomto případě pravda dost vlezlá, drala se mi pod kůži, vzteky jsem zadržovala slzy.
Smutný je fakt, že zneužívání dětí se stále děje. Že spousta dětí žije v takových pocitech jako hlavní hrdinka. Z toho je mi vážně úzko.
Je důležité rozlišit téma knihy a způsob, jakým byla napsána.
Zvolená koncepce je do jisté míry málo výmluvná. Dle mého názoru postrádá dusivější podtext, který by příběh dostal na úroveň, jenž mu rozsahem sděleného náleží.
Každý spisovatel má svoje omezené hranice, svoje hřiště, na kterém svoje příběhy rozehrává a nakonec předvádí čtenářské obci. Tím chci jen naznačit, že každý má své hřiště jinak zbarvené a veliké.
Závažné téma obalené v thrillerovém hávu. Pár konkrétních postav, některé schválně potlačené a tudíž více nápadné.
Několik skutečně povedených literárních zákoutí, kterými paní Mornštajnová knihu obohatila, aniž by na ně kladla důraz. Pozorný čtenář je objeví a obohatí si tak, jinak vcelku poklidně tvořený text.
Kniha je samozřejmě čtivá a psaná lehkým jazykem. Neskýtá odbočky a uličky, v kterých by se mohl čtenář ztratit.
Příběh rozruší každého člověka. Upozorňuje opět na život za zavřenými dveřmi a strach, jenž za nimi mnohdy panuje, o němž nikdo jiný nemá ponětí.
I přes výtky, které jsem napsal, je kniha potřebná a vlastně i chytře napsaná.
Je taková, jakým je život sám...
Škoda, že hlavní téma knihy bylo intenzivně propíráno v mediální smršti po jejím vydání, takže mi chyběl moment překvapení a vlastně jsem celou dobu jen čekala na to, kdy k jeho odhalení dojde. Přestože motiv traumat z dětství a následné ovlivnění životů hlavních postav se současnou českou prózou táhne jako červená nit (např. Símka, Srpny), patří podání Aleny Mornštajnové k tomu nejlepšímu, alespoň mě se její styl vnitřně dotýká nejvíce.
Autorku mám moc ráda, četla jsem všechny její knihy. Možná byla má očekávání vzhledem k reklamě a kauze předcházející vydání vyšší, nebo jsem jen očekávala poutavější zpracování daného tématu...tato kniha se mi líbila nejméně že všech autorčiných. Ale ve výsledku ji hodnotím kladně. V žádném případě se nejedná o brak.
Autorka knihy - Alena Mornštajnová - patří ke spisovatelkám, která si téma dané knihy vždycky nějak promyslí nebo prostuduje. To platí i o této knize, protože se v ní objevuje velmi silné téma. Noční můra každého rodiče a hlavně každé matky. O to méně pochopitelné je, když se to všechno děje s tichým souhlasem někoho, kdo má za vás bojovat. Z tématu této knihy je mi velmi smutno.
Tichá voda břehy mele ..
Tohle bylo silné téma až mi z toho bylo dost úzko. Přečetla jsem ji za dva večery a po přečtení jsem zůstala ležet jako paralyzovaná. Sama mám dvě děti a tohle bych nikdy nedopustila. Tohle by se nemělo dít a už vůbec ne dětem.
Mornštajnová je brilantní ! Smekám !
Kniha, která ukazuje, jak velkou moc mají dospělí lidé nad dětmi, které vychovávají. Tak velkou, že stačí málo a ovlivní a třeba i zničí celý jejich život.
Velmi dobře tady bylo vykresleno, jak se malé dítě chová a jak vnímá svět, když žije v takovém prostředí v jakém žila hlavní hrdinka. V knize nebyla snad jediná pozitivní věc. Při čtení je člověku úzko, ale i proto je kniha tak dobrá. Dají se zde najít chyby. Bylo by možné příběh odsoudit právě za všechnu tu hrůzu bez jediného světlého momentu. Mě ovšem autorka skvěle vtáhla a výborně se jí podařilo vykreslit atmosféru a udržet reálnost toho všeho. Navíc má celé tohle dílo velkou hloubku. Od této autorky to byla má první kniha a rozhodně jsem byla spokojená.