Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509372/bmid_les-v-dome-6479c873c40b8.jpg
4
4320
4320
Nečekaně mrazivý román od autorky bestsellerů Hana, Tiché roky, Listopád. Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne. Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
Tak nějak nevím co napsat. Knihu jsem dočetla ale celou dobu jsem čekala co se začne dít. Vývoj událostí se mi vůbec nelíbil. Spíš mě to celé děsně rozčilovalo. Ano, téma bylo opravdu těžké a smutné ale i tak se dalo zpracovat lépe.
Mám spoustu nezodpovezenych otázek a dle mého nedotazenych zapletek. Vše se tak nějak sebehlo ale nebylo nic pořádně vysvetleno a dotazeno. Co se stalo s otcem? Věděl, co se v domě děje? Víc bych rozvedla osud Jakuba, Adama a jejich matky.
Kdyby se mě někdo zeptal, zda si má knihu přečíst, tak bych řekla, že rozhodně ne. Nevím proč by někdo měl chtít tohle číst. Kdyby tam byl alespoň malý světlý konec, tak možná, ale tohle? Depka.. V dnešní době raději něco hezkého. Já vůbec netušila o čem kniha bude a kdybych tušila, tak si ji nekoupím.
A ve finále ten konec? Blbost.. Asi měl šokovat ale nepovedlo se.. Jsem zklamaná.. Myšlenka dobrá a provedení špatné..
Od paní Mornštajnové jsem ani méně nečekala. Opět velice silný příběh o rozeznani pravdy a lži, o lidských emocich a utrapach.
V životě jsem nečetla tak depresivní knihu. Mockrát jsem jí chtěla vzdát a odložit, ale vždycky jsem se k ní musela vrátit a pokračovat, i když četba byla pořád těžší. Kniha je psána v "ich formě", jako výpověď děvčátka, které se dějí hodně zlé věci. Má to určitě svůj cíl a své výhody, jen mi úplně neseděly ty hodně "dospělé" a promyšlené důvody jednání u malého šestiletého dítěte. Proto dávám bodík dolů. Na rozdíl od dalších čtenářů, které v komentářích pode mnou mrzelo, že ani na konci nebyla jiskřička optimismu a naděje, tak já bych naopak řekla, že ta jiskřička naděje tam přeci jen byla. Jít s pravdou ven a začít situaci nějak řešit sice Cácoru nepřiměl Jakub, ale dokázala to situace malé sestry. Řešení bylo sice hodně dramatické, ale "vřed se otevřel" a třeba alespoň ta akce, kterou kniha končí, mohla nastartovat pozitivní změny.
Ufff. Tak smutnú, až deprimujúcu knihu som dlho nečítal. Pani Morštajnová je Pani spisovateľka. Podala nám smutný príbeh dieťaťa, ktorého rodina poznačila na celý život. Viac už nepoviem, nakoľko kniha je tak dobre napísaná. A.M.dávkuje čitateľovi po malých kúskoch hrôzu, ktorá v ňom ešte dlho rezonuje. Pokiaľ by som vedel, že je to také smutné až tragické, ani by som po knihe nesiahol, ale aj pre tento fakt neľutujem. Je to kniha, na ktorú sa nezabúda a budem si ju pamätať veľmi veľmi dlho. U mňa plný počet bodov.
Temný, depresivní příběh plný smutku, bolesti a osamělosti malé Cácory. Celé trauma, které prožívá od mala, ovlivňuje její dospívání, rozhodování a volby.
A.M. opět otevřela téma, které není zrovna lehké. Nelze hodnotit jinak než plným počtem.
(SPOILER) První kniha, kterou doporučuji nečíst. Tedy pro ty, kdo neradi čtou o dlouhodobém psychickém vydírání dítěte. Zde v "přímém přenosu" je vykresleno, jak vzniká v člověku trauma, tedy ztráta citového pouta k nejbližším osobám. Babička ani matka netuší, co to je láska, děda ji zneužívá, dcera (vnučka) je vnímána jako kus hadru. Kniha nemá jediný jasný bod, ani žádnou naději. Jen zlo a zlo. Už bych to nečetla, kdo si s chutí přečte knihu o týrání dítěte? Sama mám holčičku v pěstounské péči, a vím, že šťastné konce existují. Paní autorko, škoda, že jste aspoň na konci trochu štěstí nedala.
Měla jsem velké štěstí, že jsem knihu četla hned v prvním týdnu jejího vydání. Nebyla tedy opředená mediální smrští a já si tak mohla plně zažít ten šok(!), tu hrůzu(!), kterou si Cácora prožívala. Už tak byl její život složitý, nehezký a pro dítě těžko pochopitelný. Když jsem dočetla do bodu B, úplně jsem se třásla a chtěla břečet spolu s Cácorou. Byly to veliké emoce a zřejmě i úmysl autorky. Tím, že se recenzemi prozradilo téma knihy, byli mnozí čtenáři o sílu těchto emocí připraveni. Když jsem knihu dočetla, zůstaly ve mně i nějaké otazníky. Nemohla jsem se srovnat se zmizením otce. Pochopila bych to u Cácory, ale ve vztahu k vlastním synům a tomu, že se s nimi pravidelně stýkal, mi to skřípalo. Mrzelo mě také, že v dospělém věku Cácora neřekla Jakubově mamince, jak to bylo. Na druhou stranu, život jí zanechal na duši takové šrámy, že se nelze ničemu divit, natož soudit. Za mne, silný příběh, který se mi dostal hluboko pod kůži a paní Mornštajnové přeji, aby zase brzy našla chuť psát.
Otřesný příběh o životě dítěte v extrémní rodině, které se snad jako rodina ani nedá říkat, je vyprávěn nanejvýš poutavě. Zdá se, že se jedná jen o drobné události ze života malého děvčátka, avšak tušíme, že je zde v pozadí něco hodně nepěkného. Na konci převažuje znechucení a lítost nad osudy všech těchto ubožáků. Určitě hodné pozornosti a ocenění.
Tuto knihu nemusím nějak extra představovat. Snad jen můžu říct, že je to čtení ponuré a depresivní. Cácora měla těžké dětství, bez citů a bez emocí, nikdo si ji nevšímal. Rodina ji držela od dětí a tak nebyla socializovaná a ze všeho byla překvapená. Všichni věděli, co se doma děje, ale nikde se o tom nesmělo mluvit. Je smutné, že se cácory nikdo nezastal a naopak i po letech ji obviňují z toho, že vlastně žije, je nevděčná a ulhaná. Je to velmi silná kniha a jsem moc zvědavá na náš pondělní čtenářský klub, kde se budeme o této knize bavit.
Autorka opět nezklamala, opět velmi čtivé, téma drsné až mi šel mráz po zádech a dlouho mi to zůstane v hlavě
Ne, ne, ne, me se ta kniha teda moc nelibila :( a tak strasne jsem se na ni tesila... za me TOP je Hana. Toto me zklamalo. Nebylo to takove vaaaau, jake jsem cekala. Obal knihy, krasny.
Kromě Listopádu jsem od Aleny Mornstajnove četla vše a tato kniha je to mne velkým zklamáním. Autorka píše čtivě, to je známá věc, ale děj mě nějak nedokázal vtáhnout. Vyprávění ženy o svém dětství, kde spousta dojmů, pocitů i situací mi přišlo cíleně upravených, domyšlených z pohledu dospělého, aby příběh měl lepší efekt na čtenáře.
Díky kauze kolem knihy jsem zhruba věděla o čem je a trochu mě to mrzí, protože by pak možná dojem z ní byl trochu jiný,jak bych si sama při čtení odkrývala skutečnost.
Paní Mornštajnová umí zpracovat těžká a závažná témata. Píše tak, že si její knihu dokáže přečíst kdokoliv, protože čtenáře nezahltí a nepřetíží fakty.Její příběhy jsou atraktivní a čtivé. Nejde o procházku rozkvetlým růžovým sadem. Tady jde opět o velni silný příběh. Paní Mornštajnová vynesla na světlo světa téma, o kterém se příliš nemluví. Bohužel se to ale děje. Je to děsivé a hnusné, ale děje se to. Upřímně, příběh je napsaný tak, že se v něm může najít naprosto kdokoliv. Vy, já, všichni. To dokazuje, že paní spisovatelka umí psát. Pravdou je, že kdo něco podobného nebo dokonce stejného prožil na vlastní kůži, bude vyprávění prociťovat jinak, protože se vzpomínky a prožitky z hlavy vymazat nedají. Je možné je jenom vytěsnit, zpracovat a nějak se posunout dál, ale pořád to tam někde je. Mornštajnová do poslední chvíle nic neříká na "plnou hubu." Čtenář může mít neblahé tušení, že se něco hnusného děje nebo mohlo dít, protože ta rodina je jiná a divná. Všechno u nich je pokroucené a převrácené. Minulost jednou dožene každého z nás a vždycky to bude v ten nejnevhnodnější okamžik. Cácora byla strašně něšťastný člověk. Nesympatizovala jsem s ní, ale ani ji nebudu za její chování a činy soudit. Při čtení jsem si vzpomněla na jiný příběh. Jde o Renčův Requiem pro panenku, i když ten byl vyprávěn jen velmi volně. Renč se příběhem Evy Kováčové (Reného) nechal inspirovat. Na to měl právo, stejně tak i paní Mornštajnová. Je velmi nutné takové příběhy vyprávět. Zamýšlet se nad nimi. A i samozřejmě dělat všechno proto, aby se nic podobného nestávalo a nikdo si nemusel procházet osbním peklem na zemi, které mu nachystala jeho vlastní rodina.
I když jsem díky médiím tušila, o čem knížka je, nemohla jsem se od ní odtrhnout a posledních dvě stě stran jsem přečetla za jeden večer (noc). Velmi silný zážitek!
Po tom, co bulvárním tiskem proběhly zprávy o "ukradeném" příběhu, jsem neměla vůbec v plánu si knihu kupovat. Ale dostala se ke mně jako dárek, tak jsem si ji musela přečíst:-) A rozhodně jsem nebyla zklamaná. Autorka píše čtivě a v tomto případě, vzhledem k tématu knihy, i poměrně decentně. Opět jsem se utvrdila v tom, že některé ženy by mít děti neměly. Za základní povinnost dobrého rodiče považuji děti před jakýmkoli zlem chránit, ať pochází odkudkoli a vyskytuje se kdekoli...
Od Aleny Mornštajnové jsem četla Hanu a Listopád. Obě zmíněné knížky byly skvělé, takže jsem věděla, že si budu chtít přečíst i Les v domě (časem i autorčiny starší knížky), bez ohledu na to, o čem knížka bude. Nechtěla jsem si zjišťovat žádné informace, nečetla jsem anotaci, prostě jsem se chtěla nechat překvapit. To mi úplně nevyšlo, protože dřív než jsem se ke knížce stihla dostat se kolem ni strhla velká kauza, která mi část knihy bohužel vyspoilerovala. Ale i tak je to další kniha od paní Mornštajnové, ze které jsem nadšená a budu ji všem doporučovat!
Les v domě je čtivý, skvěle napsaný, příběh vás nutí neustále pokračovat dál. Knížku jsem přečetla za tři dny a věřím tomu, že kdybych měla čas, tak by mi možná stačilo jen jedno odpoledne. Jde o hodně silné, mrazivé až depresivní čtení, neustále jsem čekala na světlo na konci tunelu a ono nepřicházelo a nepřicházelo.
Je mi úzko, když si uvědomím, kolik dětí vyrůstává v takovém prostředí jako naše hlavní hrdinka, které se říká Cácora. Vyrůstala v domě plném lží. S matkou jejichž chování jsem ještě z části dokázala pochopit, ale i s babičkou, kterou jsem nechápala a hlavně tam byl les. Metafora lesa byla použita dokonale.
Les v domě, kniha, která celkem pochopitelně obletěla média a sociální sítě, nejen díky kauze, která knihu doprovází od samotného počátku.
Příběh nás seznamuje s jednou nekompletní rodinou, jejímž středobodem je malá dívka, dcera a vnučka. Očima této dívky sledujeme celý příběh - pocity osamění, strachu, nepochopení v kontrastu s touhou po lásce a porozumění. Tato dívka, přezdívaná cácora, má od dětství slušně naloženo. Opustil je tatínek, matka i babička mají směrem k cácoře velmi toxické chování, nad kterým zůstává rozum stát, a v domácnosti s nimi žije ještě dědeček, který všemu tiše přihlíží. Cácora se cítí všemi nenáviděna, nechápe svůj úděl na světě plném lidí, kteří ji nenávidí, a při první příležitosti přilne k někomu, kdo o ni projeví alespoň částečný zájem. Ani tento vztah však nedopadne vyloženě happyendem a cácora je víc a víc utvrzována v její nedůvěře vůči lidem.
Celá kniha je protkaná zoufalstvím - jak hlavní hrdinky, tak i čtenáře, který už už čeká na nějaký obrat směrem k lepšímu, který však nepřichází. No a závěr celé knihy tomu nasadí korunu...
Líbilo se mi to moc, dávám 5/5 a všem, kteří ještě nečetli, moc doporučuju.
Kniha byla uvedena dlouhou disuzí o výběru tématu. Je otázka, jak moc jí uškodila, z měné pohledu byla spíše reklamou. Dané téma je však třeba zpracovávat asi citlivěji, než to dělá autorka. Pokud bystě od ní chtěli přečíst jednu knihu, rozhodně doporučuji spíše Hanu.
Štítky knihy
zneužívání zrada tajemství pedofilie samota mateřství historické romány
Skrýt reklamy
Paní spisovatelka opět nezklamala. Jak začnete číst, nemůžete přestat. Na příběh Cácory jen tak nezapomenu.