Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509372/bmid_les-v-dome-6479c873c40b8.jpg
4
4407
4407
Nečekaně mrazivý román od autorky bestsellerů Hana, Tiché roky, Listopád. Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne. Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
Za mě opět jedna z knížek, nad kterými se přemýšlí ještě dlouho po přečtení. Téma moc smutné, ale bohužel věřím, že v mnoha rodinách se toto děje s tichým přihlížením ostatních členů rodiny. . Je to zvrhlé, zrůdné a každého, kdo tohle prožije, moc lituji. Je poznamenaný na celý život.
Knihy od této autorky mám moc ráda. Knihu jsem přečetla za dva dny, ale téma je to moc smutné. Chtělo se mně brečet a křičet. Tohle se někde děje za zavřenými dveřmi. Život je někdy krutý a smutný.
AUDIOKNIHA: Smutné čtení (poslouchání) bez naděje. Děti jsou křehké bytosti, které se prostě NEMŮŽOU bránit, i kdyby moc chtěly...a právě o to silněji a bolestivěji celý příběh vyznívá. Stupňování napětí s pozvolným odkrýváním hrozivých tajemství jsou klíčovými technikami A. Mornštajnové, které vždy čtenáře přikovají k jejím knihám, ač jsou témata temnější a temnější. Litárně - jako vždy - vynikající. Interpretace Ivany Uhlířové - skvělá.
Ke knížkám paní Mornštajnové se budu stále vracet. K téhle určitě ne. Ne proto jak je napsaná, za to dávám pět*. Číst znovu nebudu kvůli temnému a těžkému ději. Čím jsem starší, tím hůř takové věci snáším. To nic nemění na tom, že si velice cením, že autorka tohle téma použila.
Tato kniha vás vezme za srdce a donutí k přemýšlení. Je smutné, že právě děti jsou často vystavovány ze strany dospělých, a bohužel i těch nejbližších, zneužívání, a nemají možnost se bránit. Autorka už svými předcházejícími romány dokázala, že umí psát, a také to, že témata, která si vybírá, jsou společensky velmi naléhavá. Ocenila jsem poetický jazyk této výjimečné knihy i velmi dobrou psychologii jednotlivých postav. Strhující a zajímavý děj mě natolik zaujal, že jsem tento román přečetla prakticky za dva dny. Doporučuji k přečtení, protože větší otevřenost v komunikaci chybí nejen ve styku s dětmi, ale i mezi dospělými...
Nikdy nevíme co za zdmi se v rodinách děje,to ani netušili sousedé co malá Cácora zažívala.Je to dech beroucí a velice smutná kniha,která má mnoho otázek,proč se dotyční tak zachovali,jak nešťastnou duši mělí,že lhali... .Paní Morštajnová umí psát a za to veliký dík.
Babi považovala knihy za zbytečnost a čtení za ztrátu času a neváhala to říct nahlas.
"spoiler" Velice čtivá kniha, autorka zaujme hned od začátku a čekáte, jak to všechno dopadne. Pro mě docela škoda konce, čekala jsem něco víc. Navíc mi chybělo vysvětlení zmizeni "taty".
Zhruba do poloviny depka, od poloviny horor. Hrozný příběh, o kterém do té poloviny netušíte, jak moc hrozný je. Ale sakra dobře napsaný.
Další "rychlé prachy". Jako všechny knihy paní Mornštajnové, i tato je čtení maximálně na dva dny. Co z toho lze odvodit? Autorka si vybírá lákavá témata, kdy ví, že tím osloví spoustu lidí. Lidé mají rádi útlé knihy, žádné dlouhosáhlé romány, jen ať to "odsejpá", takže to vede zákonitě k tomu, že příběh klouže po povrchu a to nejen v této poslední knize. Kvalita literatury zde absolutně chybí. Takový příběh, co jste v tomto případě nuceni číst pár hodin, stihnete senzacechtivě vyposlechnout v čekárně u doktora, na lavičce v parku.. a na téhle úrovni se pro mě autorka pohybuje. Přečetla jsem celkem její 4 knihy a tahle byla rozhodně poslední. Škoda, že dnes není úspěšnost zdaleka přímo úměrná kvalitě literatury.
Za mě skvělý příběh a jak je už u Mornštajnové zvykem příběh jsem hltal do poslední strany.
Alena Morštajnová nepíše veselé knihy, po Listopádu další top kniha, která mě dostala a stále mě nutí nad ní přemýšlet. Při čtení jsem objímala svoji 8mi letou dceru častěji, šílené si představit, co hlavní hrdinka prožívala právě v tomto věku, bez ohledu na to, že je to fikce, i ve skutečném životě se tyto věci dějí! Dala bych 6* i víc ;-)
4/5*
Hrozivý příběh ukrývající jedno převeliké táhnoucí se tajemství, ze kterého se vám neudělá dobře.
Jedna hodně pochroumaná rodina, ve které si jednotliví členové lžou navzájem, stejně tak jako lžou sami sobě. Bohužel jsem nedokázala soucítit vůbec s nikým, protože každý jeden z nich se dopustil hrozných věcí a ani s odstupem času si nedokázali připustit, že jejich chování bylo zavrženíhodné.
Konec byl strašlivej, ta finální věta, která zapadla do babiných strašidelných historek, byla tím posledním hřebíčkem do rakve všech zúčastněných, a to i čtenáře ;).
Autorka je bezpochyby velmi talentovaná a z její prózy opravdu mrazilo, podobně jako u Hany. Několik věcí mi ale na knize překáželo. Kupříkladu jakési odosobnění hlavní postavy, které nebylo přiřknuto žádné jméno a mluvilo se o ní pouze jako o cácoře. Taky by mne zajímalo, co přesně bylo poselstvím celého příběhu ? Protože ani jedna postava se nepoučila a donekonečna si všichni jen lhali do kapsy a zarytě mlčeli (krom úplného závěru, ale nevím, jestli tohle může být považováno za hrdinství ). Nicméně chválím alegorii lesa, kterou autorka výborně užila a zdařile s ní pracovala.
Tahle kniha je jedna velká deprese, která nekončí - tak jen, abyste věděli, pokud se na ni chystáte.
Nemůžu říct, že bych byla zklamaná, ale nejsem ani vyloženě nadšená. Měla jsem asi moc velká očekávání, jelikož všechny předchozí knížky Aleny Mornštajnové se mi moc líbily. Říkám si, že kdyby tuhle knížku napsal někdo jiný, možná bych z ní nadšená byla, ale po skvostech jako Hana nebo Tiché roky jsem prostě čekala trošku víc.
První kapitoly vypadaly slibně, pak jsem postupně začala mít pocit, že něco podobného jsem už někdy četla, a ne jednou. Ale čtivé to bylo, to zase jo. Ke konci napětí rostlo a zhruba poslední třetinu knihy jsem přečetla téměř jedním dechem.
Bylo to dost depresivní čtení, nicméně bylo poměrně brzy jasné, co je špatně a co se vlastně v domě děje. Přesto jsem byla celou dobu napjatá a zvědavá, jak to všechno skončí a samotný závěr byl pro mě poměrně šokující. (Hlavně teda ta poslední věta.)
Autorka potvrzuje svůj talent ponořit se do života komplikované osobnosti, vcítit se do zraněné mysli, přizpůsobit se jejím omezeným vyjadřovacím schopnostem a s pomocí ich-formy vtáhnout čtenáře do jednoho z nejsmutnějších příběhů, co jsem v poslední době četl.
A pevně ho v něm přidržet.
90 % (zatím 1127 hodnocení s průměrem 87 %).
Opět, jako vždy u paní Mornštajnové, postavy bez šance na to, zažít byť jen špetku štěstí. Kniha plná beznaděje, kniha, které strohé, realisticky popisné psaní autorky přidává na tísnivosti.
Nemohu se ubránit srovnání se Zahradou mrtvých duší od Lukáše Bočka, ačkoliv jde o úplně nesrovnatelné knihy a pojítkem je tu pouze motiv, nemohu v žádném případě říct, že by Les v domě se svou úplně jinou formou zaostával, ale Lukášova kniha je pro mne nedotknutelná niterní hvězda a pro mě přeci jen někde jinde. Nejde o lehké téma, fascinuje mne a líbí se mi (a zároveň nelíbí) styl psaní Aleny Mornštajnové, to, jak dokáže na dvou stránkách popsat děj několika dní, týdnů, měsíců i let, aniž byste měli pocit nedostatečnosti sdělení, informací, děje...a Les v domě je zkrátka skvělý. Těžký . Kéž by to všechno skončilo už v polovině knihy jinak. :(((
A snad jen jednu výtku ode mne kniha schytá, a to, že hrozně plýtvá místem. Větší font, větší odsazení řádků, obří okraje kolem textu, doslova desítky úplně prázdných stran. Kniha tak navozuje pocit mnohem většího rozsahu než jaký ve skutečnosti má.
Další smutná kniha ze které mrazí a kde absolutně chybí aspoň trochu lásky. Náročné téma, tak dobře napsané a ta úžasná metafora. Taková beznaděj a nepochopení z dětství, poznamená na celý život, chudák Cácora a kdoví, kolik jich kde takových ještě je...
(SPOILER)
(SPOILERY) "Načpak takový velký výbuch," ptá se v Čapkově Krakatitu dědeček-Bůh inženýra Prokopa. A doporučuje mu, aby místo destrukčních výbušnin vymýšlel raději něco, co by spíš "svítilo a hřálo". Možná jsem staromódní dědek, ale myslím si, že i knížky by měly (přes zobrazované zlo) alespoň TROCHU svítit a hřát. Dávat nějakou naději. A když ne přímo ukazovat, tak přinejmenším naznačit, že tam někde vpředu je mizerný světýlko na konci tunelu.
Román Les v domě na jakoukoli naději a víru zcela rezignoval. Nic takového jako úsměv, laskavé slovo nebo pohlazení tam nenajdete, nepomohla by vám ani lucerna. Při čtení narazíte jen na krystalickou depresi a bezútěšnost a stokrát budete v průběhu četby potlačovat chuť vyhodit knížku oknem.
Všechny vztahy mezi jednajícími postavami jsou patologicky pokřivené, poznamenané zlobou, lží a záští.
V románu narážíte jen na citově vyprahlé jedince bez lásky k bližnímu a bez zrnka empatie. Všechno tu jde od desíti k pěti, od pěti k nule a od nuly dolů k červeným číslům.
Selhávají zde úplně všichni: prarodiče, rodiče, kamarádi, učitelé, sociální pracovníci, policie. Upřímně, než žít v takovémhle světě, to si radši nasbírat košík muchomůrky zelené.
Navíc - a v tom spatřuji nejzásadnější vadu románu (!!!) - přichází knížka se zcela zrůdným poselstvím: Bylo-li vám někdy ublíženo, jste navždy ztraceni, propadli jste peklu a vaším osudem je šířit zlo dál a dál - a to je moc špatná zpráva pro všechny oběti násilí. Protože autorka svým příběhem říká: miláčkové, neexistuje naděje, že by se někdy našel někdo, kdo by vám podal pomocnou ruku. Na něco takového zapomeňte. Prostě jste si vytáhli kratší slámku a tak je vaším osudem prožité zlo pouštět dál po větru. Čekají vás jen komplikované vztahy s rodiči, inklinace k alkoholu a promiskuitě, jistota, že už nikdy nebudete mít nikoho rádi, že budete jen lhát, jako když tiskne, že bez mrknutí oka pošlete nevinného kluka do pasťáku... Žádné prozření, žádná katarze, jen úděl předávat veslo zla dalšímu pokolení.
Nicméně...
...nicméně přesto přese všechno vypráví paní Mornštajnová opravdu silný příběh s velmi uvěřitelným a psychologicky věrohodným závěrem (kteréžto tvrzení nijak neumenšuje moje výše zmíněné výtky) a z mého pohledu je to autorčina nejlepší knížka. Ten konec má vážně sílu antického dramatu, za něj přihazuju jednu hvězdičku navíc, a je jen převeliká škoda, že to čtení je POUZE o depresi a nikoli i o naději.
Co říct na závěr? Myslím si, že dobrý román by měl mít vždycky nějaký čtvrtý rozměr, nějakou nadstavbu, která by jej kvalitativně odlišovala od novinové zprávy. "Vyhořela ubytovna, všichni zemřeli a žhář nebyl nikdy dopaden." To je zpráva z novin. Román podle mého skromného názoru by měl přinášet něco víc, než jen "informaci o zločinu a obětech". Kromě sdělení, že kolem nás existuje zlo, by měl nabízet i onu výše zmíněnou katarzi.
Štítky knihy
zneužívání zrada tajemství pedofilie samota mateřství historické romány
Skrýt reklamy
Čtivé to je, ale připadá mi, že jen díky tomu tématu. Literárně mi to přišlo úplně ploché - jedna dějová rovina, postavy by zasloužily mnohem více vykreslit, moc by mě zajímaly jejich historie a tak vůbec je ta knížka podle mě literárně nic moc.