Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509372/bmid_les-v-dome-6479c873c40b8.jpg
4
4595
4595
Nečekaně mrazivý román od autorky bestsellerů Hana, Tiché roky, Listopád. Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne. Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
Další "rychlé prachy". Jako všechny knihy paní Mornštajnové, i tato je čtení maximálně na dva dny. Co z toho lze odvodit? Autorka si vybírá lákavá témata, kdy ví, že tím osloví spoustu lidí. Lidé mají rádi útlé knihy, žádné dlouhosáhlé romány, jen ať to "odsejpá", takže to vede zákonitě k tomu, že příběh klouže po povrchu a to nejen v této poslední knize. Kvalita literatury zde absolutně chybí. Takový příběh, co jste v tomto případě nuceni číst pár hodin, stihnete senzacechtivě vyposlechnout v čekárně u doktora, na lavičce v parku.. a na téhle úrovni se pro mě autorka pohybuje. Přečetla jsem celkem její 4 knihy a tahle byla rozhodně poslední. Škoda, že dnes není úspěšnost zdaleka přímo úměrná kvalitě literatury.
Za mě skvělý příběh a jak je už u Mornštajnové zvykem příběh jsem hltal do poslední strany.
Alena Morštajnová nepíše veselé knihy, po Listopádu další top kniha, která mě dostala a stále mě nutí nad ní přemýšlet. Při čtení jsem objímala svoji 8mi letou dceru častěji, šílené si představit, co hlavní hrdinka prožívala právě v tomto věku, bez ohledu na to, že je to fikce, i ve skutečném životě se tyto věci dějí! Dala bych 6* i víc ;-)
4/5*
Hrozivý příběh ukrývající jedno převeliké táhnoucí se tajemství, ze kterého se vám neudělá dobře.
Jedna hodně pochroumaná rodina, ve které si jednotliví členové lžou navzájem, stejně tak jako lžou sami sobě. Bohužel jsem nedokázala soucítit vůbec s nikým, protože každý jeden z nich se dopustil hrozných věcí a ani s odstupem času si nedokázali připustit, že jejich chování bylo zavrženíhodné.
Konec byl strašlivej, ta finální věta, která zapadla do babiných strašidelných historek, byla tím posledním hřebíčkem do rakve všech zúčastněných, a to i čtenáře ;).
Autorka je bezpochyby velmi talentovaná a z její prózy opravdu mrazilo, podobně jako u Hany. Několik věcí mi ale na knize překáželo. Kupříkladu jakési odosobnění hlavní postavy, které nebylo přiřknuto žádné jméno a mluvilo se o ní pouze jako o cácoře. Taky by mne zajímalo, co přesně bylo poselstvím celého příběhu ? Protože ani jedna postava se nepoučila a donekonečna si všichni jen lhali do kapsy a zarytě mlčeli (krom úplného závěru, ale nevím, jestli tohle může být považováno za hrdinství ). Nicméně chválím alegorii lesa, kterou autorka výborně užila a zdařile s ní pracovala.
Tahle kniha je jedna velká deprese, která nekončí - tak jen, abyste věděli, pokud se na ni chystáte.
Nemůžu říct, že bych byla zklamaná, ale nejsem ani vyloženě nadšená. Měla jsem asi moc velká očekávání, jelikož všechny předchozí knížky Aleny Mornštajnové se mi moc líbily. Říkám si, že kdyby tuhle knížku napsal někdo jiný, možná bych z ní nadšená byla, ale po skvostech jako Hana nebo Tiché roky jsem prostě čekala trošku víc.
První kapitoly vypadaly slibně, pak jsem postupně začala mít pocit, že něco podobného jsem už někdy četla, a ne jednou. Ale čtivé to bylo, to zase jo. Ke konci napětí rostlo a zhruba poslední třetinu knihy jsem přečetla téměř jedním dechem.
Bylo to dost depresivní čtení, nicméně bylo poměrně brzy jasné, co je špatně a co se vlastně v domě děje. Přesto jsem byla celou dobu napjatá a zvědavá, jak to všechno skončí a samotný závěr byl pro mě poměrně šokující. (Hlavně teda ta poslední věta.)
Autorka potvrzuje svůj talent ponořit se do života komplikované osobnosti, vcítit se do zraněné mysli, přizpůsobit se jejím omezeným vyjadřovacím schopnostem a s pomocí ich-formy vtáhnout čtenáře do jednoho z nejsmutnějších příběhů, co jsem v poslední době četl.
A pevně ho v něm přidržet.
90 % (zatím 1127 hodnocení s průměrem 87 %).
Opět, jako vždy u paní Mornštajnové, postavy bez šance na to, zažít byť jen špetku štěstí. Kniha plná beznaděje, kniha, které strohé, realisticky popisné psaní autorky přidává na tísnivosti.
Nemohu se ubránit srovnání se Zahradou mrtvých duší od Lukáše Bočka, ačkoliv jde o úplně nesrovnatelné knihy a pojítkem je tu pouze motiv, nemohu v žádném případě říct, že by Les v domě se svou úplně jinou formou zaostával, ale Lukášova kniha je pro mne nedotknutelná niterní hvězda a pro mě přeci jen někde jinde. Nejde o lehké téma, fascinuje mne a líbí se mi (a zároveň nelíbí) styl psaní Aleny Mornštajnové, to, jak dokáže na dvou stránkách popsat děj několika dní, týdnů, měsíců i let, aniž byste měli pocit nedostatečnosti sdělení, informací, děje...a Les v domě je zkrátka skvělý. Těžký . Kéž by to všechno skončilo už v polovině knihy jinak. :(((
A snad jen jednu výtku ode mne kniha schytá, a to, že hrozně plýtvá místem. Větší font, větší odsazení řádků, obří okraje kolem textu, doslova desítky úplně prázdných stran. Kniha tak navozuje pocit mnohem většího rozsahu než jaký ve skutečnosti má.
Další smutná kniha ze které mrazí a kde absolutně chybí aspoň trochu lásky. Náročné téma, tak dobře napsané a ta úžasná metafora. Taková beznaděj a nepochopení z dětství, poznamená na celý život, chudák Cácora a kdoví, kolik jich kde takových ještě je...
(SPOILER)
(SPOILERY) "Načpak takový velký výbuch," ptá se v Čapkově Krakatitu dědeček-Bůh inženýra Prokopa. A doporučuje mu, aby místo destrukčních výbušnin vymýšlel raději něco, co by spíš "svítilo a hřálo". Možná jsem staromódní dědek, ale myslím si, že i knížky by měly (přes zobrazované zlo) alespoň TROCHU svítit a hřát. Dávat nějakou naději. A když ne přímo ukazovat, tak přinejmenším naznačit, že tam někde vpředu je mizerný světýlko na konci tunelu.
Román Les v domě na jakoukoli naději a víru zcela rezignoval. Nic takového jako úsměv, laskavé slovo nebo pohlazení tam nenajdete, nepomohla by vám ani lucerna. Při čtení narazíte jen na krystalickou depresi a bezútěšnost a stokrát budete v průběhu četby potlačovat chuť vyhodit knížku oknem.
Všechny vztahy mezi jednajícími postavami jsou patologicky pokřivené, poznamenané zlobou, lží a záští.
V románu narážíte jen na citově vyprahlé jedince bez lásky k bližnímu a bez zrnka empatie. Všechno tu jde od desíti k pěti, od pěti k nule a od nuly dolů k červeným číslům.
Selhávají zde úplně všichni: prarodiče, rodiče, kamarádi, učitelé, sociální pracovníci, policie. Upřímně, než žít v takovémhle světě, to si radši nasbírat košík muchomůrky zelené.
Navíc - a v tom spatřuji nejzásadnější vadu románu (!!!) - přichází knížka se zcela zrůdným poselstvím: Bylo-li vám někdy ublíženo, jste navždy ztraceni, propadli jste peklu a vaším osudem je šířit zlo dál a dál - a to je moc špatná zpráva pro všechny oběti násilí. Protože autorka svým příběhem říká: miláčkové, neexistuje naděje, že by se někdy našel někdo, kdo by vám podal pomocnou ruku. Na něco takového zapomeňte. Prostě jste si vytáhli kratší slámku a tak je vaším osudem prožité zlo pouštět dál po větru. Čekají vás jen komplikované vztahy s rodiči, inklinace k alkoholu a promiskuitě, jistota, že už nikdy nebudete mít nikoho rádi, že budete jen lhát, jako když tiskne, že bez mrknutí oka pošlete nevinného kluka do pasťáku... Žádné prozření, žádná katarze, jen úděl předávat veslo zla dalšímu pokolení.
Nicméně...
...nicméně přesto přese všechno vypráví paní Mornštajnová opravdu silný příběh s velmi uvěřitelným a psychologicky věrohodným závěrem (kteréžto tvrzení nijak neumenšuje moje výše zmíněné výtky) a z mého pohledu je to autorčina nejlepší knížka. Ten konec má vážně sílu antického dramatu, za něj přihazuju jednu hvězdičku navíc, a je jen převeliká škoda, že to čtení je POUZE o depresi a nikoli i o naději.
Co říct na závěr? Myslím si, že dobrý román by měl mít vždycky nějaký čtvrtý rozměr, nějakou nadstavbu, která by jej kvalitativně odlišovala od novinové zprávy. "Vyhořela ubytovna, všichni zemřeli a žhář nebyl nikdy dopaden." To je zpráva z novin. Román podle mého skromného názoru by měl přinášet něco víc, než jen "informaci o zločinu a obětech". Kromě sdělení, že kolem nás existuje zlo, by měl nabízet i onu výše zmíněnou katarzi.
Moje první přečtená kniha od této autorky. Žádnou kauzu o které píší ostatní v komentářích jsem nezaznamenala, tudíž se to nijak neodrazí v mém hodnocení. Knížka se četla dobře, ale občas mě nudily popisné půlstránkové pasáže o ničem (popis lesa), prostě jen nedůležitá omáčka okolo. Konec mi přišel moc uspěchaný.
Po Haně pro mě druhá nejlepší knížka od AM. Příběh je smutný a krutý. Těžko představitelné, že by se mohl stát skutečností. Po Listopádu jsem si trochu "spravila" chuť na četbu její další tvorby.
Náročné čtení o náročném tématu, napsané tak, že ho stejně přečtete jedním dechem.
Autorka umí skvěle vybudovat atmosféru i vystavět příběh. Kniha je navíc psaná s jistou strohostí, což ještě přidává na naléhavosti.
I přesto, se u mě nadšení nekoná.
Kniha mi přišla napsaná jaksi odosobněně, a tak ve mně kromě odporu nenechala vlastně žádné emoce.
Navíc jsou tu jisté nelogičnosti, hlavně ohledně jednoho ztraceného otce.
Zkrátka beznaděj a žádné světlo na konci tunelu. Nevím, co si z knihy kromě nekonečného smutku mám odnést? Asi mi tu chybělo nějaké poselství, že se ze zajetých rodinných vzorců dá, i když obtížně, vystoupit.
Kniha skvěle napsaná, ale bohužel jsme se prostě nepotkaly.
Přes náročnost a naléhavost děje jsem knihu přečetla jedním dechem.
Toto jsou přesně ty situace, které nám dávají možnost uvědomit si, jak ledabyle se chováme, když někoho soudíme.
Knihy Aleny Mornštajnové jsou krásné, znám je všechny. Tím spíš si snad mohu dovolit říct, že tato kniha byla něčím jiná. Jinak napsaná. Netvrdím, že špatně, nicméně forma, na kterou jsem od autorky zvyklá, se mi v této knize trochu vytrácela, proto o hvězdičku méně.
Uff, to bylo náročné čtení.... musela jsem si dělat pauzy a chvílemi jsem neudržela slzy, tolik beznaděje, nepochopení malé dětské dušičky. Člověk si uvědomuje, že tohle se v životě opravdu někomu děje a kolik takových "obětí " potkáváte, aniž něco tušíte... Bravurně napsáno, svou syrovostí a přímočarým stylem, tento další počin od Mornštajnové řadím mezi Top knihy.
Knihy AM mám ráda pro její přímý, až prostý styl. Tato kniha se ale ztrácí v roztahanych větách, tak, že místy až nudí. Děj klouzal hodně po povrchu, nešel do hloubky.
Zpočátku jsem vůbec netušila, jaké tajemství se v knize ukrývá. Pak přišlo prozření a smutek. A obava o další oběť v řadě. Konec byl opravdu překvapivý a šokující.
Trošku náročnější čtení.
Další kniha Aleny Mornštajnové nezklamala, četla se jedním dechem. Téma je výborně zpracované, promyšlené, ale je to téma opravdu náročné. Hlavní hrdinka prožila dětství plné traumat, citového strádání. Při čtení vás obestře smutek, temnota, beznaděj, není to jednoduché čtení a rozhodně vám nepozvedne náladu. Spíš vás napadne, kolik takových cácor znáte, ale vlastně neznáte, protože jsou sice trochu zvláštní, ale vás nenapadne, čeho to může být důsledkem.
Hodně se mi líbila metafora "lesa" a také závěrečná přeměna na "lež".
Les zde funguje jako výborná metafora. Autorka se nebojí upozornit na téma, které stále bývá dost tabu. Trochu jsem se nedokázala ztotožnit s postojem hlavní postavy, ale takto jí chtěla autorka vylíčit, tudíž to respektuji.
Doporučuji!
Zhruba do poloviny depka, od poloviny horor. Hrozný příběh, o kterém do té poloviny netušíte, jak moc hrozný je. Ale sakra dobře napsaný.