Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509372/bmid_les-v-dome-6479c873c40b8.jpg
4
4319
4319
Nečekaně mrazivý román od autorky bestsellerů Hana, Tiché roky, Listopád. Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne. Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
Hodně zajímavá kniha a přečtená velmi rychle. Na internetu jsem se posledních pár dnů až týdnů pohybovala se zavřenýma očima jakmile jen trošku na mě vyskočil titulek s Mornstajnovou. Diky tomu, že jsem si ty články nečetla, jsem si nezkazila překvapení o hlavním motivu knihy, ten motiv přichází snad až někdy kolem půlky. Hlavní hrdinky mi bylo líto, stejně tak těch 2 kluků. Konec se mi "líbil" v rámci možností i když byl částečně otevřený a nezodpověděl třeba na otazku jak to bylo s "tátou".
Na plný počet to za mě není, Hana a Tiché roky u mě vedou.
PS: první 4 věty jsou the best! A navozují velké očekávání.
Byla to síla. Atmosféra příběhu je tak tíživá, že ji v sobě mám ještě týden po dočtení. Mornštajnová je prostě paní spisovatelka a ukázala to i v této knize. Ale musím říct, že i když má kniha opravdu emočně silný příběh nezapůsobila na mě tolik, jako autorčiny předchozí knihy. Myslím si, že je to tím že jsem si pointu metafory lesu v domě vyspoilerovala kauzou, která kolem knihy koluje internetem. Kdybych knihu četla dřív, věřím, že by na mě kniha zapůsobila více. To nic nemění na tom, že je to skvělá kniha a poslední dva odstavce mě opravdu dostaly do kolen. Nemůžu ale dát pět hvězdiček, protože na moji milovanou Hanu nebo Slepou mapu to prostě kapičku ztrácí.
Uff brr, tak tohle byl těžký příběh. Dlouho mě kniha tak nepohltila a na konci nerozplakala.
Hned od počátku čtení na mě dopadala tíseň, cítila jsem to plíživé a všeobjímající zlo. Zároveň jsem si kladla otázku, jaká žena může vyrůst z dítěte, které žije v prostředí bez citu, v prostředí, kde jsou hádky, výčitky a hněv užívány jako naprosto běžné a samozřejmé. Tu odpověď jsem dostala. Snaha o nápravu byla, ale vyzněla kvůli omezenosti společnosti jako slabý vzdech. Zároveň mě strašně, ale strašně vyděsil konec. Ne, tohle se opravdu dít nesmí a nemůže. Pokud jsem si z knihy něco vzala, tak to, abych se měla na pozoru, byla otevřená vůči ostatním a neignorovala signály, které by mohli někteří vysílat jako prosbu o pomoc. 85%
Masakr!!! Bylo mi během čtení po celou dobu strašně ouvej. Bolelo mě na srdci a zároveň jsem v určitých situací viděla své dětství a normálně jsem brečela. Bolelo mě to číst, protože přesně ty pocity dítěte jsem zažila. Kdy nejsou v rodině žádné city... Jenom bolest, alkohol, násilí. Ach jo, velice smutné čtení. Rozhodně se nudit nebudete, ale připravte se na nemilé téma. Opět se autorce kláním za příběh.
(SPOILER)
Tady v komentarich jsem cetla, ze pani nechape, proc byla kniha napsana, a ze je pro ni zklamanim. Naopak ja se domnivam, ze by se o tomhle tematu melo vice mluvit. Protoze treba zrovna takovy clovek muze byt i ve vasem okoli a nevite to. Osobni pribeh moji kamaradky, ktery mi do jiste miry pripominala tato kniha, je jednim z nich. Jeji tatinek umrel, mama si nasla noveho pritele, a ten chodil tuhle moju kamaradku v noci prznit.. Kdyz v sobe nasla odhodlani to mamce rict, tak ji to take neverila, tim to bylo uzavrene. Takove trauma, co si v sobe do budoucna nese, to je neco, co nejde popsat, treba do triceti let nebyla schopna navazat normalni partnersky vztah. Kdyz doslo na intimni chvili, zacala se strasne trpat a dostala zachvat A ten pan, co ji to udelal, chodi bez jakehokoli trestu po meste Chrante svoje deti.
A nechapu tu diskusi o autorskych pravech. Vsak tohle se deje dnes a denne a spouste detem a ty pribehy jsou tak podobne.
Za me plny pocet hvezdicek. Pani Mornstajnova je opravdu sazka na jistotu, krome knih pro deti jsem precetla vsechny, vsechny jednim dechem. Vyborne odvedena prace.
Brrrr... Wau!
Nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Je mi zle při pomyšlení, že to není jen nějaká vymyšlená fikce, že se bohužel takové věci dějí a ještě víc je mi zle z toho, že se tak chovají i lidé kolem, že jen přihlížejí... Je mi líto všech takových obětí, i když lítost je to poslední, co by potřebovali. Po přečtení této knihy mi to došlo... Tleskám a těším se na další knihu
Jakmile jsem se dozvěděla, že Alena Mornštajnová napsala další knihu, nemohla jsem se dočkat. Věděla jsem, že to bude jiné, mrazivé, mysteriózní a depresivní. Jiné, než autorčiny předchozí knihy.
Říkáte, že mám být šťastná.
Říkáte, že se to musím naučit.
Říkáte, že si štěstí zasloužím.
Tak já vám o sobě něco povím.
Tyto čtyři věty najdete pod nádherným přebalem knihy a najdete je též na začátku první kapitoly. Po přečtení vět posledních vám všechno dojde. Dokonce pochopíte i samotný název knihy. Možná si vše uvědomíte již dřív, ale možná ne.
Příběh o životě bezejmenné ženy, kterou babička, matka a všichni ostatní nazývají pouze Cácorou. Příběh, který se vám vryje do paměti, ať chcete či ne. Příběh, který si musí každý z vás přečíst, aby si o něm udělal svůj obrázek.
Já osobně jsem knihu musela číst po kouskách. Tíživá atmosféra, emoce a bezmoc. To vše na mě působilo depresivně. Od strany 250 se mi udělalo doopravdy zle.
Víc říkat nemusím. A ani nechci.
Pokud jste četli Símku od Lucie Huškové nebo Neděli odpoledne od Viktorie Hanišové a byli jste spokojení, Les v domě ve vás zanechá ještě větší trhlinu.
Paní Mornštajnová je sázka na jistotu, nečekala jsem ani v nejmenším to, co jsem s další přečtenou stranou cítila. I přes depresi a tíživé téma jsem mile potěšena, že autorka umí překvapit a nebojí se vybočit z dosud zajetých kolejí. Navždy pro mě ale zůstavá na prvním místě kniha Hana, která byla má první.
P.S.: Jsem fakt ráda, že jsem knihu četla HNED PO VYDÁNÍ. PO TÉ KAUZE, KTERÁ SE PŘED NEDÁVNEM OBJEVILA BYCH BYLA DOST NAS*ANÁ, ZA TY SPOILERY VŠUDE!
Ten konec je totálně brutální. Skoro jsem nedýchala, dočetla jsem právě teď. Nebudu si nalhávat, že se podobně věci nedějí, ale přála bych si, aby se jejich oběti dokázaly vzepřít svému strachu. Na světě asi není spravedlnost, ale stále věřím v právní systém. A taky věřím v rodičovskou lásku, která mohla tomuto všemu zabránit. Nejvíc ze všech mi ale stejně bylo líto Jakuba, chudák kluk, vůbec za nic nemohl. Ale ten konec! Neskutečný. Podle mě je kniha dobře napsána, jen ta metafora s lesem mi přišla popravdě trochu zvláštní, a kdybych omylem nenarazila na diskuzi týkající se této knihy, možná bych ji ani nikdy nepochopila.
Každá kniha od autorky je velmi čtená a nutí k zamyšlení po přečtení, těším se na další.
(SPOILER) Tak tohle je jedna velká deprese. Knihu jsem neodložila jen proto, jelikož jsem věřila, že zkrátka bude líp. Že se osud hlavní hrdinky zlomí, že se objeví jiskřička naděje. A když už to tak vypadalo, tak to hlavní postava uplně podělá. Samozřejmě, život není vždy procházka růžovou zahradou a i takové hrozné věci se dějí. Tím nemyslím jen zneužívání dětí, ale i to příšerné zacházení a psychické týrání. U této knihy zkrátka nevidím důvod, proč bych ji doporučila dále, nedejbože se k ní vrátila.
"Myslela jsem si, že když budu taková, jakou si mě lidé přejí mít, když budu říkat, co chtějí slyšet, přijmou mě mezi sebe." :-(
Nečekaně mrazivý román, ano tento popis opravdu sedí. Přijde mi, že každý další autorčin román je temnější a depresivnější, než ten předchozí :-/
Příběh je strašně smutný :-( Tak strašně smutný, že mi po dočtení tekly slzy, nad osudy všech postav v knize, nad bolestí, kterou zažívaly a nad tou bezmocí, kterou musely cítit během svého života...
Nad chováním babičky a maminky mi zůstával rozum stát :-( Osud Jakuba a Adama byl velmi smutný a nespravedlivý.
Když vám celý život budou všichni tvrdit, že lhát je jediná možnost, že je to v pořádku, že je to jediná možná cesta..... zastrašování malé nevinné holčičky, další a další lži.....budete umět vůbec někdy mluvit pravdu? Uvěří vám vůbec někdo ?
"Místnost náhle potemněla. Les v dálce se zachvěl očekáváním. Copak to nikdy neskončí?"
P.S. O sporu vím, na mé hodnocení vliv nemá. Paní Mornštajnová již dříve ukázala, jak skvělá je paní spisovatelka, proto se kauzou nezabývám.... věřím, že v tomto bolestivém tématu se bohužel najde více obětí :-( Už jen z toho důvodu je třeba o tom mluvit.....i kdyby to zachránilo byť jen jeden dětský svět.
V dnešních dnech člověk po Mornštajnové sahá jako po záruce jisté kvality. Autorčinu tvoru sleduji již několik let, a tak jsem si její nový román nemohl nechat ujít. Myslím, že pro literární svět je vydání její nové knihy vždy svátkem.
Obdivovat její práci s jazykem a "čtivost" textu by bylo nadbytečným komentářem, na to jsme u autorky zvyklí. Jsem rád, že se pustila znovu do příběhu se "sociálně-psychologickou nálepkou", neboť její román Listopád se vymykal tomuto schématu a moc k ní neseděl.
Při četbě jsem stále přemýšlet na metaforou lesa, jakou má funkci, jak s ní autorka pracuje a k čemu směřuje. Musím konstatovat, že práci s touto metaforou využila brilantně. Více nemohu sdělit, čtenář si domyslí sám.
Co bych však autorce vytknul, že příběh byl neproporční; úvodní pasáže, část osamostatnění hlavní hrdinky a konec příběhu si žádaly o něco větší promyšlenost. Konec nemohl být jiný. Zúčtování muselo z logiky věci dřív nebo později přijít.
Přesto musím ocenit s jakou čtivostí byl tento těžký příběh zpracován.
Alena Mornštajnová patří mé nejoblíbenější české spisovatelky, její tvorbu jsem objevila přesně v den, kdy vyšla Hana a já ji přečetla během jedné noci. Od té doby se na každou její novinku neskutečně těším.
Les v domě je bolestivé čtení... Příběh zpracovává nejedno těžké téma, ale je (jak už jsme u autorky zvyklí) napsaný neskutečně čtivě.
První polovinu knihu jsem měla pocit, že nic horšího už nemůže přijít - pletla jsem se. Dlouho se mi nestalo, že bych po dočtení zůstala zírat s otevřenou pusou - ty poslední 2 odstavce?!
Jednoduše zase pro mě bezchybná záležitost. Autorka mě nezklamala a těším se na další její knihu!
Tak to byl opravdu silný a hlavně smutný příběh. Holčičky mi bylo moc líto a vlastně i její matky za to, co si vytrpěly. Kniha byla opravdu čtivá, škoda toho tak trochu otevřeného konce a co se stalo s dalšími postavami z knihy???
Jako spousta dalších i já jsem sáhla po knize až po tom mediálním humbuku, takže jsem věděla o čem bude i jak zhruba skončí. Přesto to byla jízda, která mě nutila neustále číst dál, i když jsem měla dost smutné, naštvané a zhnusené pocity. Velmi se mi kniha líbila. Jen škoda, že nebyl více rozvedený konec a my nevíme, jak to vlastně dopadlo dál. Co se stalo mimo jiné třeba s Jakubem? Toho mi bylo také líto
(SPOILER) Na Mornštajnovou nadprůměrné, jinak takové běžné spotřební zboží s těžkým tématem a místy naivním jazykem. Zápletka - jádro příběhu - (sorry Toy Box, fakt to nejsi ty, fakt ne) zničený dětský život skorobratra je vlastně strašně pitomě a plytce podaný a zbytek příběhu je na to naroubovaný tak nějak... aby to drželo.
Temný les, temné téma, temná kniha. Já ji četla jen za slunných dní. Ale celkově se mi četla dobře a líbila se mi.
Štítky knihy
zneužívání zrada tajemství pedofilie samota mateřství historické romány
Skrýt reklamy
Pro mě těžká a hodně depresivní četba. Doporučuji si ji nechat na tu správnou náladu. Přečteno jedním dechem...