Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509372/bmid_les-v-dome-6479c873c40b8.jpg
4
4595
4595
Nečekaně mrazivý román od autorky bestsellerů Hana, Tiché roky, Listopád. Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne. Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
Možná půjdu ve svém komentáři tak trochu proti proudu, ale nejnovější román Aleny Mornštajnové mě příliš neoslovil. Autorka v něm nastoluje závažná témata, avšak při jejich zpracování pouze sklouzává po povrchu. Kniha sice zřejmě naplní své ambice stát se bestsellerem, ale náročnější čtenáři by ji mohli ledacos vytknout. Mně například vadila rozvláčnost, s jakou hlavní postava příběhu líčila vztahy v naprosto dysfunkční rodině. I když na druhé straně chápu, že autorka se tím snažila vykreslit tíživou a postupně houstnoucí atmosféru v domě, kde přebývalo zlo. Ony hrůzné události jsou v knize popsány až v samotném závěru, a to na několika stránkách. Ukvapený, dramatický a ne příliš věrohodný konec budiž vnímán jako snahu autorky o vyšperkování příběhu.
Alena Mornštajnová opět prokázala svou "řemeslnou zručnost", avšak Les v domě za jejím "majstrštykem" - románem Hana svou kvalitou značně pokulhává.
Já myslím, že ta kauza kolem námětu knize velmi uškodila. Pro mě tedy. Vadilo mi, že jsem celou dobu věděla.
Od začátku knihy člověk věděl, co se tam v tom domě vlastně děje. Škoda. Kdybych to netušila, třeba by moment překvapení úplně změnil pohled na knihu jako celek.
Myslím, že se jedná o nejslabší knihu autorky. To ovšem neznamená, že je vyloženě špatná. Téma mi zkrátka nesedlo, mám doma malou dceru a tohle bylo opravdu těžké čtení, děj jsem prakticky věděla, kvůli kauze, která otřásá sociálními sítěmi. A přišlo mi to takové ... nevím, neukončené?
Raději si znovu přečtu Hotýlek.
Náročná četba, kterou jsem musela na chvíli odložit..tolik zla a zmaru bylo na mě moc...pořád jsem říkala, že takhle špatný život nemůže být napořád a čekala až aspoň trochu vysvitne sluníčko a pořád nic...a závěrečná věta to celé uzavřela:-(
První zklamání od autorky. Kniha byla strašně jednoduchá, forma stejná jako u ostatních knížek. Samotný příběh jako bych již někde slyšel, nepřišel mi originální (a teď nemam na mysli tu šáhlou toybox..).
Nečetla jsem si anotaci, nečetla jsem ani komentáře, ale knihu napsala paní Mornštajnová, tak jsem se do ní pustila s jistotou, že to bude opět skvělé čtení.
A teď nevím, jak to popsat, jako krásná kniha? Citová devastace, šílený příběh, ale skvěle napsaný? Od prvních stránek na mě padala tíseň a temnota a také smutek, beznaděj, ta kniha bolí...
Kolik takových cácorek svět ukrývá...
Napsané krásně, přečtené rychle, ale jednou stačilo.
Byl to velmi těžký příběh. Bylo mi hlavní postavy velmi líto a furt jsem doufala v jiný konec.
Pro mě těžká a hodně depresivní četba. Doporučuji si ji nechat na tu správnou náladu. Přečteno jedním dechem...
Hodně zajímavá kniha a přečtená velmi rychle. Na internetu jsem se posledních pár dnů až týdnů pohybovala se zavřenýma očima jakmile jen trošku na mě vyskočil titulek s Mornstajnovou. Diky tomu, že jsem si ty články nečetla, jsem si nezkazila překvapení o hlavním motivu knihy, ten motiv přichází snad až někdy kolem půlky. Hlavní hrdinky mi bylo líto, stejně tak těch 2 kluků. Konec se mi "líbil" v rámci možností i když byl částečně otevřený a nezodpověděl třeba na otazku jak to bylo s "tátou".
Na plný počet to za mě není, Hana a Tiché roky u mě vedou.
PS: první 4 věty jsou the best! A navozují velké očekávání.
Byla to síla. Atmosféra příběhu je tak tíživá, že ji v sobě mám ještě týden po dočtení. Mornštajnová je prostě paní spisovatelka a ukázala to i v této knize. Ale musím říct, že i když má kniha opravdu emočně silný příběh nezapůsobila na mě tolik, jako autorčiny předchozí knihy. Myslím si, že je to tím že jsem si pointu metafory lesu v domě vyspoilerovala kauzou, která kolem knihy koluje internetem. Kdybych knihu četla dřív, věřím, že by na mě kniha zapůsobila více. To nic nemění na tom, že je to skvělá kniha a poslední dva odstavce mě opravdu dostaly do kolen. Nemůžu ale dát pět hvězdiček, protože na moji milovanou Hanu nebo Slepou mapu to prostě kapičku ztrácí.
Uff brr, tak tohle byl těžký příběh. Dlouho mě kniha tak nepohltila a na konci nerozplakala.
Hned od počátku čtení na mě dopadala tíseň, cítila jsem to plíživé a všeobjímající zlo. Zároveň jsem si kladla otázku, jaká žena může vyrůst z dítěte, které žije v prostředí bez citu, v prostředí, kde jsou hádky, výčitky a hněv užívány jako naprosto běžné a samozřejmé. Tu odpověď jsem dostala. Snaha o nápravu byla, ale vyzněla kvůli omezenosti společnosti jako slabý vzdech. Zároveň mě strašně, ale strašně vyděsil konec. Ne, tohle se opravdu dít nesmí a nemůže. Pokud jsem si z knihy něco vzala, tak to, abych se měla na pozoru, byla otevřená vůči ostatním a neignorovala signály, které by mohli někteří vysílat jako prosbu o pomoc. 85%
Masakr!!! Bylo mi během čtení po celou dobu strašně ouvej. Bolelo mě na srdci a zároveň jsem v určitých situací viděla své dětství a normálně jsem brečela. Bolelo mě to číst, protože přesně ty pocity dítěte jsem zažila. Kdy nejsou v rodině žádné city... Jenom bolest, alkohol, násilí. Ach jo, velice smutné čtení. Rozhodně se nudit nebudete, ale připravte se na nemilé téma. Opět se autorce kláním za příběh.
(SPOILER)
Tady v komentarich jsem cetla, ze pani nechape, proc byla kniha napsana, a ze je pro ni zklamanim. Naopak ja se domnivam, ze by se o tomhle tematu melo vice mluvit. Protoze treba zrovna takovy clovek muze byt i ve vasem okoli a nevite to. Osobni pribeh moji kamaradky, ktery mi do jiste miry pripominala tato kniha, je jednim z nich. Jeji tatinek umrel, mama si nasla noveho pritele, a ten chodil tuhle moju kamaradku v noci prznit.. Kdyz v sobe nasla odhodlani to mamce rict, tak ji to take neverila, tim to bylo uzavrene. Takove trauma, co si v sobe do budoucna nese, to je neco, co nejde popsat, treba do triceti let nebyla schopna navazat normalni partnersky vztah. Kdyz doslo na intimni chvili, zacala se strasne trpat a dostala zachvat A ten pan, co ji to udelal, chodi bez jakehokoli trestu po meste Chrante svoje deti.
A nechapu tu diskusi o autorskych pravech. Vsak tohle se deje dnes a denne a spouste detem a ty pribehy jsou tak podobne.
Za me plny pocet hvezdicek. Pani Mornstajnova je opravdu sazka na jistotu, krome knih pro deti jsem precetla vsechny, vsechny jednim dechem. Vyborne odvedena prace.
Brrrr... Wau!
Nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Je mi zle při pomyšlení, že to není jen nějaká vymyšlená fikce, že se bohužel takové věci dějí a ještě víc je mi zle z toho, že se tak chovají i lidé kolem, že jen přihlížejí... Je mi líto všech takových obětí, i když lítost je to poslední, co by potřebovali. Po přečtení této knihy mi to došlo... Tleskám a těším se na další knihu
Jakmile jsem se dozvěděla, že Alena Mornštajnová napsala další knihu, nemohla jsem se dočkat. Věděla jsem, že to bude jiné, mrazivé, mysteriózní a depresivní. Jiné, než autorčiny předchozí knihy.
Říkáte, že mám být šťastná.
Říkáte, že se to musím naučit.
Říkáte, že si štěstí zasloužím.
Tak já vám o sobě něco povím.
Tyto čtyři věty najdete pod nádherným přebalem knihy a najdete je též na začátku první kapitoly. Po přečtení vět posledních vám všechno dojde. Dokonce pochopíte i samotný název knihy. Možná si vše uvědomíte již dřív, ale možná ne.
Příběh o životě bezejmenné ženy, kterou babička, matka a všichni ostatní nazývají pouze Cácorou. Příběh, který se vám vryje do paměti, ať chcete či ne. Příběh, který si musí každý z vás přečíst, aby si o něm udělal svůj obrázek.
Já osobně jsem knihu musela číst po kouskách. Tíživá atmosféra, emoce a bezmoc. To vše na mě působilo depresivně. Od strany 250 se mi udělalo doopravdy zle.
Víc říkat nemusím. A ani nechci.
Pokud jste četli Símku od Lucie Huškové nebo Neděli odpoledne od Viktorie Hanišové a byli jste spokojení, Les v domě ve vás zanechá ještě větší trhlinu.
Paní Mornštajnová je sázka na jistotu, nečekala jsem ani v nejmenším to, co jsem s další přečtenou stranou cítila. I přes depresi a tíživé téma jsem mile potěšena, že autorka umí překvapit a nebojí se vybočit z dosud zajetých kolejí. Navždy pro mě ale zůstavá na prvním místě kniha Hana, která byla má první.
P.S.: Jsem fakt ráda, že jsem knihu četla HNED PO VYDÁNÍ. PO TÉ KAUZE, KTERÁ SE PŘED NEDÁVNEM OBJEVILA BYCH BYLA DOST NAS*ANÁ, ZA TY SPOILERY VŠUDE!
Ten konec je totálně brutální. Skoro jsem nedýchala, dočetla jsem právě teď. Nebudu si nalhávat, že se podobně věci nedějí, ale přála bych si, aby se jejich oběti dokázaly vzepřít svému strachu. Na světě asi není spravedlnost, ale stále věřím v právní systém. A taky věřím v rodičovskou lásku, která mohla tomuto všemu zabránit. Nejvíc ze všech mi ale stejně bylo líto Jakuba, chudák kluk, vůbec za nic nemohl. Ale ten konec! Neskutečný. Podle mě je kniha dobře napsána, jen ta metafora s lesem mi přišla popravdě trochu zvláštní, a kdybych omylem nenarazila na diskuzi týkající se této knihy, možná bych ji ani nikdy nepochopila.
Každá kniha od autorky je velmi čtená a nutí k zamyšlení po přečtení, těším se na další.
Těžká kniha ke čtení, smutná, depresivní, Cácory a její citové deprivace mi bylo strašně líto, ale i o takových věcech je nutné psát a číst je, protože se bohužel dějí ...
Přečteno jedním dechem, ale jednou stačilo ...
Plně souhlasím s komentářem mé oblíbené Šánky.