Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509372/bmid_les-v-dome-6479c873c40b8.jpg
4
4594
4594
Nečekaně mrazivý román od autorky bestsellerů Hana, Tiché roky, Listopád. Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne. Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
"Myslela jsem si, že když budu taková, jakou si mě lidé přejí mít, když budu říkat, co chtějí slyšet, přijmou mě mezi sebe." :-(
Nečekaně mrazivý román, ano tento popis opravdu sedí. Přijde mi, že každý další autorčin román je temnější a depresivnější, než ten předchozí :-/
Příběh je strašně smutný :-( Tak strašně smutný, že mi po dočtení tekly slzy, nad osudy všech postav v knize, nad bolestí, kterou zažívaly a nad tou bezmocí, kterou musely cítit během svého života...
Nad chováním babičky a maminky mi zůstával rozum stát :-( Osud Jakuba a Adama byl velmi smutný a nespravedlivý.
Když vám celý život budou všichni tvrdit, že lhát je jediná možnost, že je to v pořádku, že je to jediná možná cesta..... zastrašování malé nevinné holčičky, další a další lži.....budete umět vůbec někdy mluvit pravdu? Uvěří vám vůbec někdo ?
"Místnost náhle potemněla. Les v dálce se zachvěl očekáváním. Copak to nikdy neskončí?"
P.S. O sporu vím, na mé hodnocení vliv nemá. Paní Mornštajnová již dříve ukázala, jak skvělá je paní spisovatelka, proto se kauzou nezabývám.... věřím, že v tomto bolestivém tématu se bohužel najde více obětí :-( Už jen z toho důvodu je třeba o tom mluvit.....i kdyby to zachránilo byť jen jeden dětský svět.
V dnešních dnech člověk po Mornštajnové sahá jako po záruce jisté kvality. Autorčinu tvoru sleduji již několik let, a tak jsem si její nový román nemohl nechat ujít. Myslím, že pro literární svět je vydání její nové knihy vždy svátkem.
Obdivovat její práci s jazykem a "čtivost" textu by bylo nadbytečným komentářem, na to jsme u autorky zvyklí. Jsem rád, že se pustila znovu do příběhu se "sociálně-psychologickou nálepkou", neboť její román Listopád se vymykal tomuto schématu a moc k ní neseděl.
Při četbě jsem stále přemýšlet na metaforou lesa, jakou má funkci, jak s ní autorka pracuje a k čemu směřuje. Musím konstatovat, že práci s touto metaforou využila brilantně. Více nemohu sdělit, čtenář si domyslí sám.
Co bych však autorce vytknul, že příběh byl neproporční; úvodní pasáže, část osamostatnění hlavní hrdinky a konec příběhu si žádaly o něco větší promyšlenost. Konec nemohl být jiný. Zúčtování muselo z logiky věci dřív nebo později přijít.
Přesto musím ocenit s jakou čtivostí byl tento těžký příběh zpracován.
Alena Mornštajnová patří mé nejoblíbenější české spisovatelky, její tvorbu jsem objevila přesně v den, kdy vyšla Hana a já ji přečetla během jedné noci. Od té doby se na každou její novinku neskutečně těším.
Les v domě je bolestivé čtení... Příběh zpracovává nejedno těžké téma, ale je (jak už jsme u autorky zvyklí) napsaný neskutečně čtivě.
První polovinu knihu jsem měla pocit, že nic horšího už nemůže přijít - pletla jsem se. Dlouho se mi nestalo, že bych po dočtení zůstala zírat s otevřenou pusou - ty poslední 2 odstavce?!
Jednoduše zase pro mě bezchybná záležitost. Autorka mě nezklamala a těším se na další její knihu!
Tak to byl opravdu silný a hlavně smutný příběh. Holčičky mi bylo moc líto a vlastně i její matky za to, co si vytrpěly. Kniha byla opravdu čtivá, škoda toho tak trochu otevřeného konce a co se stalo s dalšími postavami z knihy???
Jako spousta dalších i já jsem sáhla po knize až po tom mediálním humbuku, takže jsem věděla o čem bude i jak zhruba skončí. Přesto to byla jízda, která mě nutila neustále číst dál, i když jsem měla dost smutné, naštvané a zhnusené pocity. Velmi se mi kniha líbila. Jen škoda, že nebyl více rozvedený konec a my nevíme, jak to vlastně dopadlo dál. Co se stalo mimo jiné třeba s Jakubem? Toho mi bylo také líto
(SPOILER) Na Mornštajnovou nadprůměrné, jinak takové běžné spotřební zboží s těžkým tématem a místy naivním jazykem. Zápletka - jádro příběhu - (sorry Toy Box, fakt to nejsi ty, fakt ne) zničený dětský život skorobratra je vlastně strašně pitomě a plytce podaný a zbytek příběhu je na to naroubovaný tak nějak... aby to drželo.
Temný les, temné téma, temná kniha. Já ji četla jen za slunných dní. Ale celkově se mi četla dobře a líbila se mi.
Nevím,jestli pro toto téma hodí napsat,že kniha byla vážně skvělá..
Tak jinak.. Byla vážně skvěle napsaná,Alena Mornštajnová zkrátka umí napsat příběh,který Vás chytí za srdce.
Měla jsem zatím tu čest jen s knihou Hana,tohle je mé druhé setkání s autorkou.
Když jsem pořizovala tuto fotku,mylně jsem se domnívala,že budou bubáci v lese..
Bylo pro mě těžké číst příběh o malé holčičce,která to jednak doma neměla vůbec jednoduché,nedostávalo se jí lásky,porozumění ani pocitu,že o ní někdo stojí..
Co se v domě u lesa děje,mi došlo poměrně brzy. Nebudu spoilerovat,ale bolí mě u srdce,když si pomyslim,že takové osudy děti opravdu potkávají.
Příběh je vyprávěn už dospělou hlavní hrdinkou,která nakonec osud vzala do svých rukou a dala všem,co si zasloužili. Ikdyž zastávám názor,že aspoň ten konec mohl být trošku veselejší.
Knihu hodnotím velice kladně, zanechá ve mě podobně jako Hana spoustu pocitů..
(SPOILER) Na tuhle knihu jsem se moc těšila. Jednak Alena Morštajnová je má oblíbená autorka a za druhé jsem byla velmi zvědavá na knihu, která se poslední dobou tolik řeší a autorka měla údajně "ukrást" životní příběh kreslířky Kláry Tellnerové. Nejsem v pozici, kdy bych si mohla dovolit toto soudit, ale pocitově jsem na straně autorky. Sama v jednom z rozhovorů řekla, že si při cestách vlakem ráda povídá s lidmi a také, že si před tím, než začala psát sehnala odbornou literaturu k danému tématu a na psaní se připravila. Tudíž je možné, že se v románu mohl někdo poznat, ale tyto smutné, tragické a bohužel pravdivé příběhy jsou dost často "jako přes kopírák", takže je možné, že jakousi podobnost mohlo cítit více lidí, co něco podobného prožili. Knihu jsem začala číst večer před spaním, pak už jsem ji musela odložit, protože jsem pro únavu pořádně neviděla. O to větší byla moje dnešní radost, že venku prší tak strašně, že se nedá dělat nic jiného a já si jí mohu bez výčitek dočíst. Venku celý den přívalové deště, silný vítr a já se nemohla od knihy odtrhnout a celou jsem ji přečetla. Hororové počasí venku jen umocňovalo už tak ponurý a tragický příběh. Strašně jsem hlavní hrdince fandila a přála jsem jí, jak se dokázala od její šílené rodiny odpoutat, dokončit si vzdělání a postavit se na vlastní nohy.V tu chvíli jsem i začala doufat ve šťastný konec. Jenže pak chtěla vědět, jak se má její matka a znovu do toho všeho spadla. Chtěla jen zachránit svou malou sestru, aby se jí nedělo to samé, čím si musela sama projít. Pardon za ta silná slova, ale dědek dostal, co si zasloužil... No vlastně ne, měl v tom domě uhořet... Alena Morštajnová píše pokaždé o jiném tématu, takže se pokračování asi nedočkáme. Takže si následné dění můžeme jen domýšlet. Skončila hlavní hrdinka ve vězení a Terezka v dětském domově, nebo tu celou šílenost začal konečně někdo řešit, pořádně vyšetřovat? V tom případě by jí přece... No tak ne asi osvobodili, ale minimálně by jí dali do nejmenší trest. Vždyť přece sama byla obětí a k tomu, co udělala jí dohnaly okolnosti.
,,Někdy přiletí slova, která se vytetují do paměti a zůstanou v ní navždy. Bolest možná jednoho dne odezní, ale vzpomínku na ně nevymažete nikdy."
Příběh o utajovaném a tudíž pro okolí neviditelném zlu.
Osobní zpověď jedné malé cácorky, která chtěla v životě pouze splynout s okolím, nevyčnívat, zmizet. Být jen odrazem v zrcadle.
Je to příběh o slovech vyřčených i potlačených, zraňujících i vyčítavých. Příběh o lžích a velkém strachu.
Překvapivě jsem při čtení necítila žádné pozitivní emoce, bylo mi lhostejné, jak příběh těžce zkoušené devítileté ,,cácory" dopadne. Je tedy možné, že zlo může plodit opět jenom zlo?
Otázkou pro mě zůstává:
Kdo je větší zrůda? Ten kdo zlo šíří nebo ten, kdo mu mlčky přihlíží?
Odpověď v knize nenajdete.
Přečteno 2x, abych se dokázala vyznat ve svých pocitech. Paní Mornštajnová odvedla dobrou práci, ale mně do mé konečné mozaiky jeden kamínek chybí. Přesto o problému budu ještě dlouho přemýšlet.
Kniha Hana pro mě zůstává nadále nepřekonaná.
P.S: Vzhledem k závažnému tématu je spor o autorská práva pro mě absurdní. Nechápu.
Sice smutná kniha, ale četla se jedním dechem. Paní Mornštajnová opět nezklamala.
Ano, autorka psát umí, to jí nikdo nevezme. Ale podle mého názoru ji docházejí témata nebo chce jít za každou cenu jinou cestou. První čtyři knihy byly skvělé po všech stanách. Listopád už mě neoslovil a tato kniha? Přesně se shodnu s komentářem pode mnou téma je mnohokrát zpracované a možná i líp.
Bohužel děj knihy je předvídatelný , průhedný a ničím nepřekvapí. A závěr? No to už asi musí každý posoudit sám.
Je to opravdu bolestné čtení a radši zvolit potrat nebo dětský domov než toto. Já osobně jsem nejvíc odsoudila matku, i když všichni se tu podíleli na obrovském zlu.
Kniha je krátká takže se dá přečíst na jeden zátah, ale nic dobrého mi nedala.
Kolem koho se otřela aspoň trocha empatie, tomu se Les v domě bude číst těžko. Je v něm hodně tísně, hodně obviňování a taky hodně bezpráví. Mornštajnová jako kdyby se snažila zpracovat vykreslení co nejtoxičtější výchovy. Tu zprostředkovává v úvodní části její babi, pak sobecká matka, ale to nejhorší čtenáře teprve čeká.
Hlavní hrdinka, jejíž jméno se nikdy nedozvíte a když už ji někdo v románu osloví, řekne jí cácoro, je ponižovaná celý dětství. Nejbližší rodina v ní vyvolává strach z venkovního světa, přestože zlo se ukrývá uvnitř. Ale co se děje doma, to doma taky zůstane.
Les v domě je silnej příběh. Jednoduchej, přímej a útočící na emoce. Je to příběh o neviditelným zlu, kterýmu je těžký se postavit, o samozřejmosti lži a hlavně o všudypřítomným strachu. A jestli se autorka inspirovala v nějakým článku, je vlastně jedno, protože díky ní se téma dostalo do veřejnýho podvědomí, což je rozhodně dobře.
Hodně smutné čtení.
Nebudu se vyjadřovat k současnému nejasnému sporu o autorská práva.
Asi není úplně jednoznačné ta, či ona strana a její vyjádření.
Vždyť, tak jak je již historicky dané KAŽDÝ MÁ SVOU PRAVDU.
Nebo li, skutečná pravda, vlastně NEEXISTUJE.
Knížka byla zpracována pěkně, je fakt, že se člověk nemohl odtrhnout a četlo se to jedním dechem, tak jak to tu popisují mnozí.
Autorka si perfektně pohrává s identitou postav, nenazve je skutečným jménem až do konce knihy.
Takto to bylo i v Listopádu.
To se mi moc líbí, udržet napětí a čekat až na poslední stránky na rozuzlení.
Jinak nemám důvod nedat plný počet hvězdiček, ikdyž, ale to je poznat již z anotace, jde o velmi těžké téma.
Moje první kniha od Mornštajnové a taky poslední. Děj je tak uboze povrchní. Tahle kniha v člověku nemůže zanechat nic. A pokud ano, tak musí mít čtenář opravdu silně vyvynutou fantazii, aby si dokázal ve své hlavě dosadit určité emoce, které autorka nedokáže hodit na papír.
Les v domě, byl pro mne na jednu stranu strašné utrpení a na druhou jsem musela číst dál a dál. Nemám ráda tu šílenou bezmoc, která byla cítit snad na každé stránce. Ale zase na druhou stranu odvedla autorka výbornou práci, i když jsem chtěla několikrát knihu odložit, nepovedlo se. Musela jsem jí dočíst...
Anotace mě zaujala, ale po dočtení musím říct, že mrazení, které slibuje, se úplně nedostavilo. Ano, příběh je tíživý a osudy postav neveselé, ale nějaké větší emoce se při čtení nedostavily.
Mornštajnová píše dobře, ale opět se mi potvrdilo, že na zadek si z jejích knih nesednu.
Paní Mornštajnová, to se nedá číst!
Silný příběh plný bolesti a smutku jde na dřeň skrz tkáně i kosti.
Autorka opět skvěle oslovuje čtenářovy emoce a postupně do nich přisypává další a další pepř. Pro mne její jednoznačně nejtemnější kniha, proti které je Hana veselým příběhem.
(SPOILER) Tak tohle je jedna velká deprese. Knihu jsem neodložila jen proto, jelikož jsem věřila, že zkrátka bude líp. Že se osud hlavní hrdinky zlomí, že se objeví jiskřička naděje. A když už to tak vypadalo, tak to hlavní postava uplně podělá. Samozřejmě, život není vždy procházka růžovou zahradou a i takové hrozné věci se dějí. Tím nemyslím jen zneužívání dětí, ale i to příšerné zacházení a psychické týrání. U této knihy zkrátka nevidím důvod, proč bych ji doporučila dále, nedejbože se k ní vrátila.