Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509372/bmid_les-v-dome-6479c873c40b8.jpg
4
4592
4592
Nečekaně mrazivý román od autorky bestsellerů Hana, Tiché roky, Listopád. Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne. Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
Skvělé napsáno, pokud se to dá říci o tomto intimním a těžkém tématu.Precteno za jeden den s myšlenkou, kolik mezi námi žije takových "cacor "...
(SPOILER) Velmi silný příběh. Zneužívání dítěte je pojato zajímavým způsobem, který jen podtrhuje zrůdnost chování "predátora". Hlavní hrdinka, popis jejích pocitů a reakcí je neuvěřitelně autentický a chování jejích blízkých nelidské.
Nevím nějak knihu hodnotit. Váhám mezi 3-4 hvězdičkama. Ano, že Mornštajnová umí psát o tom se nemusíme ani dohadovat. Tuhle knížku jsem přečetla za 4 hodiny. Bylo to velice depresivní od samotného začátku. Příběh sice silný, drsný, ale přesto mi v něm chybělo prostě něco. Navíc celá ta myšlenka, že ze zlo vzniká v rodině a vlastně se s ním ani nedá bojovat na mě působí hodně pesimisticky. Špitka naděje by bodla, přece takový svět opravdu není. A to byly ty deaily co mi vadily, všichni byly zlý, i ta úřednice ze sociálky a to mi přišlo už moc.
Další výborná knížka od autorky. Člověka při ní mrazí v zádech, bojí se číst a zároveň to chce co nejdříve dočíst. Škoda jen toho aktuálního humbuku kolem, přijde mi, že nejvíce uškodí právě a jen těm aktérům.
Les v domě je nejnovější kniha Aleny Mornštajnové. Do druhého dne jsem ji měla přečtenou, protože vás děj vtáhne a dokud neotočíte poslední stranu, jen tak vás nepustí.
Říkáte, že mám být šťastná.
Říkáte, že se to musím naučit.
Říkáte, že si štěstí zasloužím.
Tak já vám o sobě něco povím.
Je to příběh o jedné malé cácorce a její rodině, ve které je všechno špatně. Marně čtenář hledá někoho, kdo by děvčátko alespoň jednou z lásky obejmulo...
Z knihy už od začátku vyzařuje mrazivá, tíživá a temná atmosféra. A vy víte, že tam je ještě něco hodně špatně...
Čekala jsem silný příběh a také jsem ho dostala, ale nezapůsobil na mě tolik jako autorčiny předchozí romány Listopád nebo Hana.
Možná je to tím, že jsem měla ještě před čtením zápletku vyspoilerovanou, možná ne. Vím jistě, že znovu si už ale Les v domě nepřečtu.
Kniha se mi moc líbila. Jako všechny od této autorky. Silný, syrový příběh, který vás pohltí.
Šílené téma, krásně citlivě zpracované, ale přesto mámraději autorčiny předchozí knihy. Hana je nezapomenutelná.
(SPOILER) Hodně silná a temná knížka a páchání zla na dětech v rodině, kde je to předáváno z generace na generaci. Byla to moje první knížka od paní Mornštajnové, ale určitě ne poslední. Autorka píše skvěle, příběh chytí za srdce a nepustí. Rozhodně brzy sáhnu po autorčině další knize. Jen konec mě překvapil, čekala jsem, že se hlavní hrdinka postará o svou mladší sestru Terezu. A je tam mnoho dalších nevysvětlených otázek - Řekla na konec pravdu o tom, co se jí dělo, co s ní bylo po požáru, usvědčili ji ze žhářství, co bylo s Jakubem, dozvěděl se někdy pravdu proč Cácora ukázala na něho a co stalo s jejím otcem? A čí kostra byla nalezena v sutinách domu. Je toho víc, co si čtenář musí domyslet.
Další kniha, která poukazuje na zlo, které dospělí lidé připravují svým potomkům, kteří se stali jejich obětí.
Je to ve společnosti opravdu tak strášné, aby nevinné děti nepoznaly ani trochu lásky, ve které se má hlavně vyvíjet dobrá, lidská osobnost? Je to vklad do života! Je mi takových dětí moc líto a nedivím se, jak se vyvíjí dnešní společnost lidí, kteří prošli tak špatnou přípravou na život. A je třeba o tom psát a vést k řešení dané situace a nehromadit zlo ke zlu.
(SPOILER)
Cetla jsem od autorky vsechno krome romanu Hotylek a Tiche roky. Dlouho pro me byla jednickou Hana, ale tento roman ji predcil.
Nevim, jestli je to mym momentalnim nezdolne pozitivnim rozpolozenim, ale i kdyz byla kniha velice temna a postavy mely kazda nejaky skraloup, neodnasim si z knihy depresi.
Je psana velice ctive, citlive a nejsou v ni (diky bohu!) popsany nechutne sceny. Autorka misto toho vetsinou odkazuje na zly les. Nekolikrat se pribeh odebiral uplne jinym smerem, nez jsem ocekavala a tim si me ziskal.
Neuzavrena linka s Jakubem mi nevadi. Jak autorka sama uvedla v jednom rozhovoru - kdyby byl pritomen vsevedouci vypravec, tak bysme se to mohli dozvedet. Ale roman je psan z pozice nasi hlavni hrdinky a ta se to nedozvedela, tim padem se to nemame jak dozvedet ani my. Ja jsem si to vysvetlila tak, jak v jedne casti i nase hlavni hrdinka - ze byl v afektu zavrazden. Konec knihy me v tom nakonec jeste utvrdil.
Naštěstí jsem narazila na článek o nařčení autorky z použití cizího příběhu až po přečtení knihy. Jinak by mi to úplně zkazilo celkový čtenářský požitek. Článek totiž obsahoval prozrazení obsahu knihy včetně konce. Jsem přesvědčená, že paní Mornštajnová nemá zapotřebí přivlastňovat si cizí příběh a zdaleka není jediná, kdo toto téma ve své tvorbě použil. Bohužel se dostatečný zdroj inspirace k napsání podobného příběhu vyskytuje velmi často ve všech médiích a podobné jsou i společné znaky. Při čtení výše zmíněného článku mě dorazil "argument", že prarodiče také bydleli v přízemí a mladí v patře, což je přece naprosto běžné. Mně se knížka líbila, i když nebyla veselá, to život také vždycky není. Příběh byl zahalen tajemstvím, které bylo postupně odhalováno. Samotný závěr mě překvapil. Mám ráda styl psaní Aleny Mornštajnové, těším se na další tvorbu mé oblíbené autorky. Doufám, že ji tato kauza neodradí, ale naopak posílí.
Tak tohle je silné čtení. Hodně mrazivý příběh jedné cácorky. Tahle kniha se vám zaryje pod kůži a přečtete ji jedním dechem.
Ach jo... Tohle zase bylo něco... Stále ještě pořádně nevím, jak sepsat svoje pocity... Tohle by se vůbec nemělo dít. Každé malé dušičce bych přála, aby na světě měla alespoň jednu osobu, která ji obejme a bude jí dávat najevo, jak moc je milovaná. Jsem ráda, že tuhle knihu čtu ještě jako bezdětná, protože si nedovedu představit, o kolik více by mě kniha zasáhla.
Po Haně je tato kniha moje druhá nejoblíbenější od autorky. Paní Mornštajnová opět napsala naprosto strhující, dechberoucí příběh. Ano, kniha je opravdu temná a téma to není pozitivní, ale bez zla není dobro a také není dobré zavírat před zlem oči, což dělalo bohužel právě okolí té malé holčičky. Mrzí mě, že někdo dá špatné hodnocení jen kvůli tomu, že kniha pro něj není dost sluníčková. Nechápu tedy proč pak vůbec takovou literaturu čte. Myslím, že autorka dokáže vzbudit velké emoce a to je dobře, umění je o emocích a ne vždy jen těch pozitivních.
Je mi autorky líto také kvůli kauze s Toy Box, která nařkla autorku z plagiátorství nebo ukradení námětu. Četla jsem obojí a podobné to opravdu není, Toy box jen sprostě lže a nejspíš se chce jen zviditelnit. Je ale smutné, že tomu mnoho lidí věří a některé to dokonce může odradit od čtení.
Nedělám si iluze, že žádný takový cácory nechodí po světě. Bez opravdovýho domova a opory těch, kteří by jim za každý situace oporou být měli. Popsaný chování všech rodinných příslušníků včetně matky, tak z toho mě bolelo u srdce. Bezbranná cácora, která se v tmavým podkrovním pokoji prala se svými strachy, ponížením a dusivou realitou, mi navozovala neskutečný stav úzkosti. Dětství jako temná a nemilosrdná část jednoho žití. Rozuzlení přicházelo doslova plíživě, a když jsem na konci byla přesvědčena že už všechno vím, nevěděla.
Já se každopádně řadím do zástupu těch, kteří budou s netrpělivostí čekat, až se zase další Mornštajnová objeví v kolonce Novinky.
Silný příběh na téma nelásky, slabosti a mlčení, kde na vše zlé doplácí především ti nejzranitelnější - děti. O rodině, kde je všechno už dlouho úplně špatně, a tak není divu, že z ní ani Cácora nemůže vyjít "zdravá". O dětských emocích a neúměrném tlaku, který nutně vede ke katastrofě. Kniha působí smutným a tísnivým dojmem, je čtivá tak, jak to autorka umí.
Podobně jako v Tichých rocích použila motiv, který se nepozorovaně vine celou knihou a až na konci si řeknete - aha?!? Teda, v ideálním případě by to tak mělo být. Mně kauza okolo Toybox tuhle katarzi vzala, protože jsem se bohužel nedokázala vyhnout očividným (a řekla bych, že záměrným) spolierům v jejích komentářích na sociálních sítích.
Každopádně "číst novou Mornštajnovou" pro mě i přesto byl požitek.
Velice slabé. Téma samozřejmě silné, ale očividně to ne vždycky stačí. Odpad to není, četla jsem horší, ale skoro jsem to nedočetla. Nezanechalo to ve mně vůbec nic.
Je to čtivé, autorka to prostě umí. Téma bolestivé, nechceme si moc připouštět, že se takové věci dějí. Jenže dějí, nejen v knihách a ne tak málo, jak bychom si třeba mysleli. Ale - za mě tomu něco chybí, nemůžu si pomoct. Těsně před Lesem jsem četla autorčiny Tiché roky a ty se mnou rezonují daleko víc. Možná je to hlavní hrdinkou, která trpěla, ale sama nechává trpět i jiné. Skutečně nevím.
(SPOILER) Tohle je velice smutný příběh. Knihu jsem četla ani né dva dny. Paní spisovatelka to opravdu umí. Knihu jsem začala číst protože byla všude, každý ji četl, tak i já se musela přidat. Škoda, že to nedopadlo trochu lépe a "Cácora" neměla lepší život, to se dostávám k tomu, že nechápu že nedostala jméno. Líto mi bylo v příběhu i Jakuba. Ten na to vše doplatil a přitom nebyl vůbec důvod. Vůbec jsem nevedla oč v knize půjde. Bohužel ve čtvrtině mi byla kniha vyspoilerovaná,takže jsem nezažila ten "wtf" efekt. Ale určitě kdybych to nevěděla, netipla bych oč půjde. Stále u mě ale vítězí kniha Slepá mapa. 4,5*
Jsem ráda, že jsem předem nečetla žádné komentáře (některé totiž prozrazují stěžejní téma knihy) ani informace o probíhající kauze. O to víc jsem byla v šoku, když mi asi v půlce knihy docvaklo, kde je jádro oné temnoty... Slovy těžko mohu okomentovat ono nepochopitelné čiré zlo i jeho krytí. Knížka určitě stojí za přečtení,ale počítejte s tím, že vám z ní bude značně úzko.