Médeia
Eurípidés ze Salamíny
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/5505/bmid_medeia-kz2-5505.jpeg
4
438
438
Tragický příběh královské dcery Médeiy, pomsty a boje o zachování cti, který vede až k vraždě vlastních dětí, v jednom z nejslavnějších antických dramat. Vychází v překladu F. Stiebitze jako 67. svazek edice D.
Přidat komentář
Přečteno v rámci povinné četby k maturitě. Na "kruté vraždy" jsem zvyklá z jiných žánrů, takže nijak nenadchnula ani neurazila. Taková rychle čtivá klasika
Kniha Médea se mi osobně moc nelíbila, ale přesto jsem ji dočetla. Hlavní postava Iáson mi přišla jako naprostý idiot za to, co udělal Médeii. Jako kniha na maturitní četbu dobrá, ale víckrát bych si ji asi nepřečetla.
(SPOILER)
Tuto hru jsem viděla před lety v jednom z brněnských divadel. A bylo to pro mě jako rána klackem mezi oči. Nikdy jsem už na tu zběsilou, pomstychtivou, zrazenou, zuřící, naprosto šílenou kouzelnici nezapomněla. Jak za sebou doslova a do písmene pálila mosty a jak se nezastavila ve své nenávisti před ničím.
A nezapomněla jsem ani na toho ubožáka Iásóna, kterému se jeho žena po letech už poněkud omrzela a který si přece chtěl jen trošičku užít s jinou.
Chudák ješitný blázen, tak hrubě podcenil svoji ženu! To tedy slavně nedopadl, on, velký bojovník a vůdce Argonautů!
Rozběsněná Médeia všechno zničila, všechny, na kterých Iásónovi záleželo, zabila a pak ho nechala uprostřed vší té spouště samotného, všemi opuštěného.
No jo, pánové, to máte těžký, když po všem, co pro vás ženská udělala a co pro vás obětovala, ji pak chcete honem, honem vyměnit za nový, o dvacet let mladší model a čekáte, že po několika slzičkách a výčitkách vám půjde z cesty.
Vaše štěstí, že kouzelnice Médeia z Kolchidy byla jen jedna. Dnešní zapuzené manželky či partnerky vám udělají spoušť většinou jen v bankovních účtech a vaše děti vám aspoň na Vánoce ukážou někde u branky, nebo je s vámi (a vaší novou partnerkou) dokonce pustí na den do ZOO.
Médeia mi přijde jako neobyčejně silný příběh vyobrazující nejtemnější zákoutí lidské povahy s tou nejzvrácenější touhou po pomstě. Avšak je otázka zda vůbec lidské ne-li božské pomsty, jelikož Médeia není čistě pozemskou osobností, alespoň dle jejího rodokmenu, jak nastiňuje paní Dlouhá a je to možné se dočíst i v knize. Síla takovýchto děl se dle mého přenáší i do dnešní doby, protože při čtení mi bylo zřejmé, že se takovýmto dramatem nechal inspirovat nejeden dramatik v pozdějších letech, jako třeba Shakespeare. Je otázka, zda můžeme nějak soudit někoho, kdo si pro lásku a přízeň Iásona prošel takovými zkouškami a zapálil za sebou tolik mostů, že se rozhodne k pomstě. Ovšem Médeina pomsta je krutá vůči někomu, kdo za ni vůbec nemůže a stávají se tak pouze prostředkem pro její ublížení svému muži, který se v závěru sám odkáže ni jinou báji a svou družku nazve horší než Skyllou. Sílu něčeho takového jsem však dokázal asi nejvíce docenit až ve spojením se studiem a rozborem.
Nemohl jsem se dlouho, strašně dlouho k Medeie dokopat, až teď, v sérii řeckých dramat, které jsem uznal za nutné přečíst, jsem se k ní dostal. A i teď jsem ji zařadil až na úplný konec. A dobře jsem udělal, čtení této hry mne opravdu upřímně vyčerpalo. A může za to Durdík! Ne, fakt, ten překlad… brrr… krvelačnější, chmurnohledá…. Prostě mi to tentokrát tak nějak nesedlo.
Na straně druhé… Euripidés! Já ho mám, kluka, rád. Nietzsche mu vyčítal, že zabil mýtus, že hrdinové již nejsou hrdiny, ale lidmi. A ano. Jo. Je to prostě tak. Bohové pro to Euripidovi žehnejte! Mýtus musí být odhalen a ponížen! Euripides konečně z figur udělal lidi, osoby, charaktery s charakterem, citem a afektem.
Touto citlivostí k postavám Euripidés samozřejmě opět rozjíždí hru dilemat. Dilemat, se kterými se postavy musí vypořádat a není to pro ně lehké. A i my se s nimi musíme vypořádat a ani pro nás to není lehké. Hleďte, první z nich hned asi na páté straně, či kolikáté – dědičný hřích. To není malý problém, který by se mohl přehlížet a je pěkné, že už Euripidés se nad tím zamýšlel, respektive nehal své postavy se nad tím zamýšlet a shledat (racionální z nich) něco takového absolutně nepřijatelným. To si uvědomovali i Římané o asi dvě sta let později, kteří přímo do svého právního řádu včlenili pasivní (i aktivní) nezděditelnost poenálních žalob „vindictam spirans“. Ale je to debata, která se (do značné míry v tom „milosrdném“ křesťanství, respektive díky němu) vede dodnes a zas a znovu se k ní vracíme.
Co do hlavního dilematu – nemám na něj jinou odpověď než takovou: Iason krutě zranil Medeu, ale nelze zase tvrdit, že by Iason dlužil Medee lásku, nedlužil, to nelze. A takto: kdo ví, že páchá zlo, kruté, odporné zlo, nemůže být členem společnosti. Kdyby jednala v afektu a zabila Iasona – proč ne. Nejednala v afektu a nezabila Iasona. Co provedla je mimo společnost, mělo by být.
A nechám to být. Euripidovi bylo rovněž vyčítáno, že nechává své postavy deklamovat filosofické úvahy. A ano, dělá to. I s tím jsou však jeho postavy živější než postavy ostatních řeckých dramatiků. Postavy přednášejí důležitá témata k přemýšlení, nikoliv jen příběhy héroů. Ještě že tak.
Mimochodem, snad už ani nemusím zdůrazňovat, že se hra nemohla obejít bez Delf. Jistě, zase je tu proroctví a tentokrát tak mimořádně pěkně popsané, že si nemohu dovolit jej zde nenapsat: „Tak moudrá slova, že jich člověk nechápe.“
V rozvalinách Korinthu jsem narazila na skupinku anglofonních studentů, kteří si hlasitě předčítali z „Médeie“. Jedna dívka se ujala hrdinčiny promluvy o ženském údělu, zatímco ostatní dělali chór. Poslouchala jsem ty útržky, které ke mně doléhaly, a umiňovala jsem si, že si tedy taky budu muset nejslavnější z Eurípidových her přečíst. — Za dva dny se mi naskytla skvělá příležitost, poněvadž jsem byla sama v antickém divadle v Argu. Takže jsem nalistovala první repliku, monolog Médeiny chůvy, a četla jsem prázdným tribunám, které asi tutéž hru viděly poprvé přede dvěma a půl tisíciletím.
Ani poté, co jsem se seznámila s Eurípidovým pojetím, jsem pro hrdinku nenašla pochopení. Z nějakého důvodu jsem jí vždycky měla za zlé víc to, jak se zachovala ke Kreóntovi s Glaukou, než vraždu jejích dětí. V tom mě Eurípidés utvrdil, protože pro poslední jmenovaný zločin vnuká Médeie i druhou, přijatelnější motivaci (vedle její pomsty Iásónovi), totiž strach, aby synové nepadli do rukou nepřátel a nebyli zabiti ještě horším způsobem:
„Než při podzemských mstitelích tam u Hada!
to nestane se nikdy, abych vydala
své dítky protivníkův drzé potupě.“
(Přesto se nabízí otázka, proč čarodějka Médeia dokázala ochránit sebe, ale nikoli svoje děti.)
Oceňuji, že Eurípidés nechává promluvit také Iásóna, jenž představuje svůj pohled na věc — byť nepříliš důvěryhodný a sympatický. Není mnoho rysů, které by se mi líbily na antických tragédiích, ale patří k nim obyčej nechávat záporné postavy, aby se ospravedlnily, a vybavit je za tím účelem značnými řečnickými schopnostmi.
Ale dračice Médeia mi zůstává cizí.
Má druhá řecká klasika. Zajímavý pohled na usouženou hlavní hrdinku a její drastické řešení problémů, ale nečetlo se mi to příliš dobře (spíše kvůli jazyka než tématu). Přečteno během ranní kávy, víckrát už se k tomuto dílu nejspíš nevrátím. 3/5
krásně psané, nicméně příběh je zbytečně vypnutý. Medeia velmi dobře ví, odkud její pohnutka zabít děti pochází, ale stejně s tím nic neudělá. Jediný její bod pohledu je....Iáson musí trpět, není sice jedno za jakou cenu, ale stejně tu cenu podstoupí, protože vědomí o jeho utrpení je bolestně radostné.
Vášnivost sama. Pomstychtivost, lítost, zloba, nenávist i láska čišící z lidského nitra. Všechno se koná pouze před jedním domem s relativně malým počtem postav, ale i to bohatě stačí. Výborně funguje sbor, který chápu jako soubor lehce přikloněný k Médeie, zároveň však schopen racionálního uvažování, neboť jeho členky nepropadají na rozdíl od Médeii v zoufalství. A přestože vidíme její zlověstné konání a rozhodování o tragických činech přímo před očima, i tak nějakým způsobem nacházíme sympatie. Touha po vykonání co největší bolesti kvůli vykonání obrovské bolesti. Vzepření se osudu nejméně vhodným způsobem, ale žádný jiný by to zoufalství neukojil. Živé drama.
Médeia nám krásně ukazuje, že i velcí antičtí hrdinové jsou vlastně hodně nedokonalí. Iásón si místo své lásky, se kterou měl již děti, našel jinou manželku a to se mu nakonec vrátilo. Médeia je příběh o žárlivosti a pomstě z ní plynoucí, kdy se nám Eurípidés snaží říct, že se má "bojovat ohněm proti ohni". S jistotou ale lze říct, že to Médeia trošičku přehnala a nechala za sebou hned několik mrtvých.
8 bodů z 10
Krátká a čtivá knížka. Běžně mě příliš klasická literatura moc nebaví, ale tohle dílo nebylo vůbec špatné. Děj této tragédie je vcelku jednoduchý s rychlým spádem. Hlavní myšlenkou autora je, že člověk může kvůli lásce, žárlivosti a smutku vykonat i hrozné věci.
Nejvíce se mi líbila ta část, kde Médeia posílá šaty Iásonovi, korintskému králi Kreontovi, i jeho dceři, tam nabírá děj obrátky a čtenář se může do knihy lehce ponořit. Pomsta hlavní postavy Médey je krutá, nakonec neušetří ani své dva syny. V tom je rozdíl mezi pojetím Eurípida, protože podle původního mýtu prý usmrtila Médea své děti omylem. Zajímavé je, že tento autor klade důraz na činy samotných lidí, ne na vůli bohů, jak je zvykem u jiných antických autorů.
Knihu doporučuji všem, kteří si rádi přečtou před spaním krátkou knížku se zajímavou, i když pochmurnou tematikou.
Na díle mě zaujalo, že se i přes své stáří dá poměrně snadno číst, takže se v něm projevuje nadčasovost určitých myšlenek. Bylo mi líto Médeina a Iásonova osudu, což se projevilo především na konci dramatu, který však nebyl nikterak překvapivý, jelikož se jedná o tragédii.
K této knize jsem se dostala díky dceři, která ji zařadila do své povinné četby. Emotivní drama, měla jsem docela rychle přečtené. Mám z ní rozporuplné pocity. Jako zrazený člověk chápu, že měla potřebu se pomstít, ale jako matka nemůžu a nechci pochopit, že ublížila vlastním dětem....... I přesto doporučuji přečíst.
Pověst o Iásonovi a Médeie ze Starých řeckých bájí a pověstí si náhodou pamatuji, jako jednu z mála, protože mě prostě zaujala. Když jsme nedávno v literatuře začali Euripida probírat a já zrovna chyběla na první část hodiny, nijak mě to nezajímalo, ale náhodou jsem na Médeiu narazila v knihovně, a tak jsem se dostala k příběhu, který se mi líbil a zpříjemnil mi dvě odpoledne. Tedy, tragédie hezky podtrhla mé špatné období. Doporučuji... :)
Hodina češtiny kdesi na Moravě, cca 2010:
Učitelka: "Kdo to byla Médeia?"
student: "No, byla to žena..."
Učitelka: "...to jsi mě teda překvapil, Roberte, já jsem myslela, že to byl hermafrodit."
Tragedie neskutečného rozsahu - aneb, čeho je schopná žena, kterou opustí její vyvolený. Na pár stránkách se čtenáři otevírá působivé a emotivní drama, které končí vskutku morbidně.
Je těžké vžít se do Medeiiny situace, je těžké pochopit, jak může být matka schopna zabít své děti jen proto, aby se pomstila jejich otci. To je naprosto šílená představa (ač sama děti nemám, přijde mi to jako čiré bláznovství). A to je možná ten důvod, proč Medeia udělala to, co udělala - pozbyla rozumu.
Knihu jsem přečetla za jedno odpoledne. Dobře se mi četla a bavila mne (ale možná je to tím, že mám zálibu v antických dramatech...). Jen pro mne bohužel nebylo zřetelné, zda je nebo není Medeia čarodějka, zda je nebo není v právu... Chtělo to trošku času na usazení, prostudovat popis hry i autora. Euripides, jakožto nejmladší z trojice významných antických dramamtiků, už totiž antické drama bere víc s nadsázkou a rozvolňuje "stereotypy", které byly tehdy běžné (např. chování bohů, postavení žen ve společnosti...), a tak je třeba to brát v potaz a v tom duchu nad hrou přemýšlet.
Autorovy další knížky
| 2010 |  Médeia |
| 1978 |  Trójanky a jiné tragédie |
| 1976 | Řecká dramata |
| 1988 | Héraklés a jiné tragédie |
| 2009 | Ifigenie v Aulidě |
Nové přebásnění uveřejněné v Ostravě jako divadelní brožura je již vyprodané. Překladatelské duo Havrda – Borkovec nám seslala sama nebesa. S chutí jsem pro své studenty naskenoval jejich Krále Oidipa (bohužel ze smutně proslulé Filosofické fakulty). A jelikož mám Havrdu a Borkovce rád, hned bych jim po Médee (tu měli rychle!) zadal další práci. Prosím přeložte nám I. Sofoklovu Elektru a II. Aischylova Prométhea. Proč Elektra? Protože obsahuje největší zlom v psychice hrdin(k)y v dějinách dramatu. (Však z toho taky protagonistka Bergmanovy Persony oněměla.) Proč Prométheus? Protože ho v češtině zatím nemáme vůbec a je nám ho, i po Nolanově Oppenheimerovi a pochybování lidstva o sobě samém, zapotřebí.