Neopouštěj mě
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7879/bmid_neopoustej-me-23v-7879.jpg
4
940
940
Autor i u nás známých románů Soumrak dne, Malíř pomíjejícího světa a Když jsme byli sirotci přichází s další zajímavou knihou s prvky science-fiction. Zdánlivě jednoduchý příběh Neopouštěj mě, vyprávěný ústy dnes třicetileté bývalé studentky internátní školy na malebném anglickém venkově, zpočátku působí jako vzpomínky na téměř idylické dětství a dospívání, nebýt drobných narážek a nejasností, které krůček po krůčku směřují k šokujícímu odhalení. Románem se jako červená nit táhne otázka, co to znamená být člověkem, a nutí čtenáře k zamyšlení nad věcmi, které jsme zvyklí brát jako samozřejmost: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Kniha Never Let Me Go získala Premio de Novela Europea (Cenu za evropský román) Casino de Santiago 2006. Dále byla zařazena do užší nominace na ceny Booker Prize, Arthur C. Clarke Award a James Tait Black Memorial Prize.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , BB artOriginální název:
Never Let Me Go, 2005
více info...
Přidat komentář
Dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlala napsat k téhle knize komentář. Nějak se mi nedařilo posbírat myšlenky, slova, která by vyjádřila, co jsem po jejím přečtení cítila. A pak mi to došlo. Necítila jsem totiž nic. Měla jsem pocit absolutního prázdna, totální absence jakýchkoli emocí. Vůbec mi z toho nebylo dobře po těle. Hrůznost téhle knihy spočívá v tom, jak obyčejně je napsaná, jak je v ní všechno vlastně úplně normální. Nikomu to, co se děje, nepřijde zrůdné. Je to prostě normální. Hrdinové jsou zcela smířeni se svým osudem a vůbec je nenapadne, že by něco bylo špatně, že by se třeba mohli svému osudu vzepřít. Jako by byli skutečně do jisté míry zbaveni části duše, části emocí, schopnosti uvědomit si cenu své osobnosti, cenu svého života. Berou to, co je čeká, jako své poslání. Připomíná mi to sebevražedné atentátníky a jiné fanatiky s vymytým mozkem, kteří také ztrátu vlastního života považují za něco zcela normálního, s čím se dopředu počítá a nemá smysl o tom diskutovat. To je asi to, co mi na té knize přišlo tak mrazivé, ta totální poslušnost. Hrdinové jsou vcelku sympatičtí, ale mají tak dokonale vymyté mozky tím, jak je jim od dětství opakováno, k čemu jsou stvořeni, že se vůbec nepokusí svůj osud změnit. A vy dočtete a je ve vás úplné prázdno, stejné jako v nich.
Chtěla jsem si přečíst knihu od čerstvého nositele Nobelovy ceny za literaturu a až když jsem začala se čtením, uvědomila jsem si, že už jsem kdysi viděla film. Takže jsem byla ochuzena o to napětí a postupné pronikání k děsivé pravdě. Ale nijak to nezmenšilo můj čtenářský zážitek. Strohý jazyk, kterým je příběh vyprávěn, bez květnatých popisů krajiny i hlavních hrdinů, dává čtenáři možnost, aby si sám přestavil, o čem či o kom právě čte (samozřejmě jsem byla asi ovlivněna filmem, i když jsem ho viděla už dávno), a na druhou stranu autor dává více nahlédnout do nitra postav, do jejich myšlenek o světě a událostech v něm. A přestože je to vlastně sci-fi román, jeho děj je zasazen do současné Británie, se všemi jejími uctívanými tradicemi, konvencemi a britskou dokonalostí A strach z těch „studentů, zmíněný v závěru slečnou Emily, může vyvolat paralely se strachem ze všeho, co se vymyká anglickému způsobu života.
Kniha sa čítala sama, ako sa hovorí, mala atmosféru, ktorá sa do mňa zažrala hneď na začiatku a už nepustila. Avšak hoci román ako taký je vystavaný a napísaný určite dobre, po jeho prečítaní mi stále niečo chýbalo. Kathy si proste len tak spomína na mimoriadne znepokojivé veci, a vy si s tým robte, čo chcete... Nenájdete tu ani štipku nádeje, že by sa niečo v tom príšernom systéme mohlo zmeniť. O tých ľahostajných tam nebolo takmer nič, a ostatní boli viac-menej zmierení. A keď sa aj niečo nádejné objavilo, akoby nemali dosť síl bojovať a dotiahnuť veci do konca. Vo mne román zanechal hlboký pocit beznádeje a pointa mi uniká...
Dříve jsem viděla film než četla knihu, takže můj dojem z knihy byl trochu ochuzen, protože jsem věděla, jak celý děj dopadne. Ale i tak knihu považuji za velmi dobrou. Čtivé, nejasné, vícevrstevné.
Výborný text s podobným námětem jako (rovněž skvělá) kniha Bez šance, ale s úplně jiným a velmi poutavým způsobem vyprávění. Jsme zvyklí, že autor a vypravěč mívají nad čtenářem často navrch a v průběhu četby ho mohou mnohdy svádět na falešnou stopu a pak nemile překvapovat.
Kniha "Neopouštěj mě" mě uhranula především tím, jakým způsobem její autor (resp. vypravěč) ukazuje, že ani hrdinové toho moc nevědí, že jsou nuceni postupně a velmi pomalu odkrývat a odhalovat smysl svého "tady a teď".
Tento příběh mě chytl a nepustil. Autor je mistr vyprávění- podobně jako u Soumraku dne jsem měla pocit, ze sedím s hlavní postavou na terase a rozprávíme... A příběh je děsivý a dojemný zároveň. Víc prozrazovat nechci, líbilo se mi na čtení knihy nechat se unášet dějem a příliš nespekulovat, co je účelem internátu a kdo jsou dárci. V komentářích níže je toho bohužel odhaleno až příliš.
Bavilo mě, jak v první půlce knihy má člověk stále pocit, že je něco špatně. A pak když zjistí co, tak je i tak napjatý jak to vlastně dopadne. Zvláštní příběh a skvěle napsáno.
Rafinovaně a pečlivě vystavěný příběh v temné alternativní realitě, v kůži jehož hrdinů by nikdo nechtěl být. Od samého začátku sice díky řetězci náznaků a vodítek tušíme, že něco není v pořádku, ale hrozivá skutečnost se v plné syrovosti ukáže až na konci. Osudově smutný román o světě, v němž není žádných druhých šancí... (10/10)
Po dočtení některých knih si řeknu: krásné a dále se nimy nezabývám. Tady tato mne nutí hloubat a probírat to ze všech možných úhlů, jako bych něco takového měla sama prožít. Celkem tomu napomohlo, že až po přečtení více než 200 stran, bylo teprve přesně řečeno, že se jedná "jen" o dárcovství orgánů. Předtím mne to nutilo myslet si mnohem víc hororově. Mělo to za následek, jak si Tommy ještě v Hailshamu poranil loket, a ostatní děti se mu smály. Jak chtěl po Kathy aby mu ruku dala do dlahy pomocí pravítka. Jak z toho byl celý špatný. Jako kdyby už věděl, co se s jeho tělem bude dít. Moje představy byly opravdu děsivé, jak děti vykládaly a znázorňovaly, že si ruku či jinou část prostě odepnou, tak jako se na mikině odepíná zip.
Na jednu stranu jsem zvědavá, ale asi jsem i ráda, že nebylo více popisováno, jakým způsobem dárci dokonali a co jim bylo odebráno.
Celou knihou mne provázely původní otázky z přebalu - kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme?
Viděla jsem film, který mě úplně dostal. Byl tak smutný, děsivý a dojemný.
Myslím, že mi stačil film. Knížku jsem nedokázala přečíst, byla pro mě až moc děsivá.
Zvláštní, ale výborná kniha. Dopředu jsem si o ní nic nezjistil, takže mě docela překvapilo, že se v podstatě jedná o scifi. Přesto bezpochyby osloví i čtenáře, kteří tomuto žánru neholdují, protože je to velmi netypická scifi. Pro mne spočívá síla knihy i v tom, jak závažnost a tragika tématu a příběhu kontrastuje se střízlivým, nevzrušeným, jakoby se vším smířeným způsobem vyprávění.
Neopouštěj mě – poprvé jsem se o tomhle počinu dozvěděla skrze film a až po třech letech jsem objevila knihu. Abych pravdu řekla, film mě moc neoslnil, nějak jsem se s tím vším, co se tam dělo nemohla ztotožnit. Ale kniha, to je něco jiného. Od první chvíle, co ke mně Kathy H. promluvila, si mě získala. Zamilovala jsem se do hlavních postav. Ačkoliv je pravda, že Ruth dokázala být někdy skutečně otravná. Ale to všechno utvářelo příběh. Příběh, který rozhodně nebyl ničím laciný. A celé mi to přišlo tak trochu tajuplné.
Alternativní historie bez (až na jednu výjimku) sebemenšího popisu vizáže lidí. Smutný, pomalu se odkrývající osud hlavních postav. Velmi podrobné náhledy do myšlení hlavní ženské postavy, o to podivuhodnější, že autorem je muž a k tomu ještě v Anglii od malička žijící Japonec. V nenápadné SF zabalená melancholie a nostalgie o tom, že všichni jsme vlastně kdysi v mládí něco důležitého propásli, to vše zdůrazněno ponurou atmosférou díky převážně zimním vzpomínkám, neustávajícímu větru a skoro hmatatelné britské vlhkosti.
85 % (zatím 139 hodnotících, 82 %).
Štítek japonská literatura podle mě naopak sedí. A to taky vysvětluje tu údajnou "rozvleklost". Má to jednoduše jiné tempo. Taky podrobné ohlížení se do minulosti má jasný smysl vzhledem k otázkám, které pak autor nastolí v závěru.
Mě se to jaksi téměř nedotklo. Zajímalo mě to a je to bezesporu výborně napsané, ale vnitřně mě to nechalo úplně chladnou.
Pozoruhodná mi přijde absence popisů vzhledu postav, nebo tedy dárců (vychovatelé naproti tomu popsáni zběžně jsou), a taky jejich v podstatě omezené emoce (každý je nějaký, má své vlastnosti a řekněme jednu převládající, nějak se projevují, ale krom Tommyho vzteku mi chvílemi přišlo, jako by neměli zas tak hluboký citový život).
To samozřejmě není chyba autora, naopak, je to skvělé vzhledem k těm úvahám v závěru. Nabízí to ještě další podněty k zamyšlení a taky možnost trochu jiné interpretace tohoto Ishigurova románu.
Po zhlédnutí filmu ve mně zůstalo mnoho otázek, na které jsem chtěla znát odpovědi. Sáhla jsem tedy i po knize. Ač jsem děj znala již z filmu, přesto ve mně kniha dokázala vyvolat ono zvláštní napětí, neblahé tušení. Některé otázky byly zodpovězeny, jiné naopak prohloubeny. Nejsem si zcela jistá, jestli je otázka líbí / nelíbí na místě. Příběh je to děsivý, přesto je něčím zvláštním přitažlivý, poutavý a zanechá ve vás tu neodbytnou otázku: Byli byste schopni vy sami na tato pravidla přistoupit?
Příběh se rozjel skvěle, bylo tam to tajemství, něco v nepořádku, taková mlha. Nějakých prvních 60 stran jsem zhltla, ale pak se příběh začal hrozně táhnout - šlo o sled vzpomínek, které v závěru ani zas tolik neznamenaly. Závěr byl hodně uspokojivý. Jednak jsem byla spokojená, že jsem se konečně dostala na konec, jednak rozuzlil všechny ty záhady a vysvětlil existenci dárců.
Ale jinak to byla docela nuda. V tomto případě mě filmové zpracování bavilo mnohem více (i když to je trochu díky dvěma oblíbeným hercům).¨
Štítek "japonská literatura" se podle mě ke knize nevztahuje. Ishiguro je britský autor a i přes názor některých kritiků se v tomto románu jeho japonské kořeny a japonský způsob uvažování opravdu neprojevují.
Hodně jsem přemýšlela, jestli se mi kniha líbila nebo ne. Usoudila jsem, že ne....teda ne dokonale NE, ale ani dokonale ANO, chápete? A protože toho NE bylo víc, konečný rozsudek je: NE.
Kladem je rozhodně zajímavá myšlenka. Vlastně dost děsivá myšlenka, když vezmeme v potaz, že by to ani nemusela být takový sci-fi myšlenka.
Mírný napnelismus, co že se to tam děje? Co je to za divný internát? Kde jsou rodiče?
Tyto otázky jsou, na můj vkus, dost brzy zodpovězeny. Respektive na to čtenář sám přijde.
A pak ta děsivá věc, která je součástí všech hrdinů, jaksi zdomácní a já, čtenář, na ni přestanu myslet jako na něco hrozivého....
Divné, že? Přitom je to opravdu děsivé pomyšlení, že by to tak snad i někdy mohlo být.
Je to prostě tím, že ti, jenž se to týká, to berou tak moc jako samozřejmost, že to stejně vnímá i čtenář. Takže to začne brát jako normu, respektive na to přestane myslet.
A v tom kniha začne být o ničem.....pár dětí, teenagerů bydlí kdesi na samotě u lesa :-), učí se, malují, výletují, zamilovávají se, stěhují se, snaží se zjistit proč se dělo to co se dělo.....:-) A nakonec se to stane. Hotovo.
Více na www.siraelxy.blogspot.cz
Podle mě byl příběh rozvleklý, nudný a o ničem. Prostě se mi to nelíbilo. Další kniha, u níž asi nikdy nepochopím důvod její obliby a chválu na ni pěnou. Někdo v komentáři níže tvrdil, že i bez chybějícího popisu postav si postavy dokázal jasně představit - já teda ne a celou dobu mi to vadilo.
Víceméně tu bylo vše už řečené. Já sáhla po knize, protože jsem doma nic neměla. Stejně jako ostatní jsem ze začátku byla napjatá, co se vlastně stane, o co tu jde. Potom mě ani téma knihy nepřekvapilo, ne, že bych si to přála, ale věřím, že je to jen otázka času, kdy se to bude opravdu dít. Toto téma se objevuje často, např. film Ostrov. Stejně jako lidé odsouvají farmy kožešinových farem či velkochovů, starobinců či blázinců do končin, aby neviděli utrpení, tak věřím, že i s "náhradami" to bude stejně. Jen díky komentům tady jsem si uvědomila, že v knize nebyly obšírnější popisy prostředí a postav. Co jsem tu ale v komentářích nenašla a zděsilo mě to více než myšlenka, že nás něco takového čeká je to, že jsem se nedokázala smířit s tím, jak ty "děti" byly smířené se svým osudem. Ani nebojovaly, nesnažily se utéct, max. poprosily naivně o odklad. To je z celého příběhu pro mě nejděsivější, stejně jako rozhovor mezi dětmi a jejich vychovatelkami, když se jich ptaly, proč musely malovat nebo vyrábět různé věci...:"Chtěly jsme dokázat, že máte duši"....brrrr! I film je povedený a stojí za to.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie láska zfilmováno anglická literatura vzpomínky dospívání škola internát pátrání v minulosti
Autorovy další knížky
| 2018 |  Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Byla jsem zvědavá na čerstvého držitele Nobelovy ceny, ale tato kniha asi nebyla úplně vhodným začátkem. Tématika je rozhodně zajímavá, ale skoro polovina knihy mě víceméně nebavila hlavně svým stylem dívčího románku. Sice se velmi pozvolna objevovaly náznaky něčeho temného, tragického, ale skutečný posun nastal až v samotném závěru, který je působivý a nutí k zamyšlení.