Norské dřevo

28.10.2019

Moje první knížka od tohoto autora. Přečteno jen díky Čtenářské výzvě. Přestože se kniha četla celkem dobře není to můj šálek kávy. Mentalita těchto lidí je pro mě velkou záhadou.

25.10.2019

(audiokniha) Když četla Murakamiho manželka, nevím proč, ale řikal jsem si, že jeho knihy budou pro mne určitě moc složité. Nakonec z toho byl ale poslech, na který jsem se vždy těšil a nerad ho vypínal.
Ze začátku mě tedy poslech moc nechytl a ani jsem si nevšiml, že jde o retrospektivní román, ale celkem rychle se z toho vyklubal vynikající vztahový román s velmi pestrými charaktery postav. Ve zdejších komentářích se často píše, jak byla kniha depresivní. Můj možná trochu cynický názor je, že celkem dost záleží, jestli člověk víc sympatizoval a soucítil s Naoko nebo s Midori. Co se týče mne, tak jsem spíše fandil o něco více svérázné Midori. Její bizarní erotické choutky a svádění, které si asi ani nechtěla připustit, mě prostě dostávaly. Navíc bylo pěkné, jak její bouřlivá povaha pěkně kontrastovala s jejím citlivým přístupem nejen k tatínkovi. Ale ke konci bylo už toho sexu i na mě nějak moc.
Jinak Watanabi je moc fajn kluk s pohodovým přístupem k životu a jeho věrnost k Naoko by mu leckdo mohl závidět. V podstatě se vůbec nedivím, že k sobě přitahoval tolik sympatických lidí. Nebo mi všichni včetně Extréma přišli sympatický, jen díky skvělému podání autora?

Co moc nechápu je, proč se při překládání(asi tedy se svolením autora) nepoužijí jména, která v překladu nic neznamenají. Ze začátku mě při poslechu jméno Naoko(na oko) celkem rušilo.

22.10.2019

Velmi zajímavá filosofická kniha, která mě donutila zapřemýšlet si o nejrůznějších věcech. Moje prvotina od pana Murakamiho a rovnou treva do černého! Kniha mi dala hodně a její příběh byl podivuhodný. Rozhodně si přečtu i jiné knihy od tohoto autora.

22.10.2019

Tímhle dílem si mě Murakami naprosto získal a po přečtení ho považuju za génia. Dílo zaměřující se na ne až tak na děj - to rozhodně není to v čem kniha vyniká, ale spíše na pocity, vzpomínky a melancholickou atmosféru. A v tomhle je naprosto bravurní. Přečteno jedním dechem. Kniha má zvláštní kouzlo, budete o ní přemýšlet i na ní vzpomínat i měsíce po přečtení. Pro navození správné atmosféry vám dám tip: pouštějte si během čtení Norwegian Wood (nebo jinou hitovku od Beatles) :-)

21.10.2019

Pro mě to je neobyčejná kniha, rozhodně je jiná, mám pocit jako bych nikdy nic podobného nečetla. A i tak se mě dost dotkla, myslím, že mi po ní zůstalo víc než jen spoustu témat k přemýšlení.

18.10.2019

Rozumím, o čem kniha je. Nevadí mi, když knihy nemají výrazný děj a jsou spíš o úvahách, vzpomínkách. S tímto vědomím jsem také brala Norské dřevo do ruky. Bohužel jsem ale nepochopila, co je na této knize tak výjimečné. Deprese ano, ale četla jsem věci depresivnější. Romantika - ale no tak! A ty naturalistické popisy sexu? Nebyly ani hezké, ani nechutné, byly jen prostě “normální” a vzbuzovaly ve mně jediný pocit - trapnost. Nebudu tvrdit, že jde o špatné dílo, to rozhodně ne. Několik vět mě opravdu nutilo k zamyšlení. Ale k autorovi už se asi vracet nebudu.

13.10.2019

Jak byl/a pravil/a BeyondHorizon. Děkuji, přesné vystižení i mých pocitů. A komentář od CorneKraan také stojí za zamyšlení.

13.10.2019

Murakami ani tentokrát nezklamal. I když Norské dřevo nebudu považovat za jeho nejlepší knížku, bude u mě patřit k těm lepším.
Původně jsem chtěla poslouchat audioknihu, ale pak jsem zjistila, že audioverze není kompletní, takže jsem tedy tentokrát audioknihu odmítla poslouchat. A jsem ráda, že jsem si mohla dopřát plný text, i když ani nevím, co bylo v audio verzi vynecháno.

08.10.2019

Začátek knihy byl pro mne naprosto úchvatný. Prvních 50 stran bylo plných tak krásných myšlenek, že jsem z toho byla téměř v euforii. Bohužel převratné myšlenky postupně mizely a objevovaly se jen zřídka, naopak někdy jsem měla chuť knihu odložit nebo alespoň pár stran přeskočit, protože mi některé pasáže přišly nemístné a urážející. Přesto jsem knihu dočetla (bez přeskakování) a hned po přečtení mám pocit, že přijde den (minimálně jeden) kdy si ji přečtu znovu. Před tím bych ale ráda přečetla od Murakamiho ještě něco a měla tak porovnání.

02.10.2019

Ufff, nechci opakovat začátek předchozího komentáře, se kterým mimochodem zcela souhlasím, ale opravdu to bylo to první, co mě po dočtení poslední věty knihy napadlo ;-)
Kniha mi přišla hustá - ne tak, jak to používá mládež, ale opravdu hustá jako mlha, tma, všechna ta tíha bezútěšné, přetížené, zhýčkané, pokrytecké, bez lásky žijící supermoderní populace... Přesto světlo občas problesklo. Kéž bychom se z té hluboké studny dokázali vyškrábat!

02.10.2019

Uf, tohle rozhodně nebylo optimistické čtení. Určitě to ale nebyl ztracený čas. Souhlasím s některými ostatními komentáři, že bych si knihu víc užila dřív - v době kdy jsem hltala J. M. Simmela. Ještě snad poklonu překladateli p. Jurkoviči.

29.09.2019

Každý můžeme nějaké svoje vědomí/podvědomí/duši nazývat studnou, která vyobrazuje vše, co prožíváme. Někdo má jen hlubokou, tmavou černou díru, a někdo studnu s žebříkem a sílu vylézt ven. Lidi si můžou vzájemně pomáhat najít opět kousek světla, ale studny některých lidí jsou tak hluboké a temné, že už z nich není cesty zpět.

Kniha je to místy hodně smutná, ale o to víc skutečná. Protože život není pohádka od Disney, právě naopak - dost často velmi depresivní místo. Murakami vždy nechá své postavy smýšlet o sobe jako o zcela obyčejných. Nicméně právě lidé, kteří tvrdí, že jsou obyčejní, jsou většinou ti nejvíce zajímaví - nemají totiž potřebu vykreslovat se v nějaké póze.

—————
O čem to vlastne Naoko tenkrát vyprávěla?
Už vím, vyprávěla mi o studni v polích. Nevím ani, zda taková studna doopravdy existovala. Spíš to asi byla jen představa, označení něčeho, co měla Naoko v sobě, se spoustou dalších problémů, které ji v těch nepěkných dnech začaly splétat v hlavě.
...
To jediné, co o studni opravdu bezpečně vím, je, že je strašlivě hluboká. Tolik, že ani není vidět na dno. A tak je tak je ta díra až po okraj plná tmy. Husté tmy, která vypadá, jako by ji navařilinze všech temnot, co jich na světě je.

27.09.2019

Pan Murakami dokáže o velmi těžkých tématech psát s opravdovou noblesou. Jeho styl psaní mi sedí, příběhy se čtou samy a pokaždé mají v určité rovině co nabídnout k zamyšlení. Nad sebou, nad životem.

25.09.2019

Krásně napsaná kniha, která ve mě zanechala rozporuplné pocity. Smutná a melancholická, všude okolo deprese a smrt. Pro každého tato kniha asi není, ale myslím si, že stojí za přečtení.

24.09.2019

Kniha převážně ponurá, depresivní, melancholická, ale i vtipná a radostná. Nenáročný styl psaní s hlubokými myšlenkami. Bavila mě autorova přímočarost i ona syrovost. Samotné téma knihy asi nebude mezi čtenáři oblíbené, ale ke mě kniha přišla v pravou chvíli a zanechala ve mě dostatečnou stopu. Dle mého názoru má kniha co nabídnout.

22.09.2019

Mám v úmyslu přečíst od Murakamiho všechno a Norské dřevo byl další krůček k cíli. Schéma je opět klasické: samotářský nevýrazný mladík a jeho vztahy k mnohem zajímavějším přátelům, zejména dívkám. Murakamiho intimní styl psaní mi sedí, nicméně jeho "mystičtější" romány mám raději. Některé dialogy v knize mi přišly už trochu za čarou - takhle by, myslím, žádní mladí lidé nemluvili. A když už jsem v té kritice, postavy na můj vkus vykouřili příliš mnoho cigaret. Jinak klasika Murakami.

22.09.2019

(SPOILER) Nemohu se rozhodnout, zda se mi kniha vlastně líbila, nebo ne. Četla se velmi snadno, jazyk není nijak složitý a přesto se vyskytuje mnoho romantických a poetických popisů. Příběh vypráví o vysokoškolákovi, který tak nějak zcela nezapadá do okolní společnosti. Možná ne přímo tím, co (ne)dělá, ale svým způsobem myšlení. Prožíváme s ním jeho každodenní obyčejný život a hlavně se dozvídáme o jeho vztahu s několika lidmi, kteří v jeho životě zanechali velkou stopu, a o osudech těchto lidí.
Kniha je hlavně o emocích a složitých vnitřních pochodech člověka, které ne vždy chápeme a někdy ani nemůžeme chápat. Každý člověk, kterého Tóru poznal, byl jiný a každý přemýšlel jinak. Někteří své pocity chápali a dokázali je přesně vyjádřit a někteří ne. Kniha je protkaná dlouhými a duchaplnými dialogy, které doplňuje popis prostředí, které postavy zrovna obklopuje. Všechny postavy jsou naprosto odlišné, ale přesto je jedno spojuje - každá si v sobě nosí své temno.
Když o knize takto píšu, nezdá se mi vůbec špatná, ale bohužel při čtení jsem balancovala na hranici nudy. Nevadí mi číst o obyčejném každodenním životě, ale bohužel mě moc nezajímalo, co se postavám děje a přiznám se, že jsem jim často nerozuměla. Dynamiku Tórových vztahů jsem na konci knihy už vůbec nechápala. Je nutné se s každým vyspat?
Celá kniha je protkaná osamělostí, všudypřítomným smutkem a depresí a to i ve šťastných chvílích, protože můžeme vycítit, že to asi nedopadne dobře. Přesto mi chyběl nějaký smysl, který bych na konci cítila. Nějaká pointa, nějaký závěr. Něco, čím by se na mně kniha podepsala. Zůstalo ve mně jen jakési prázdno. A ne v tom dobrém "tohle mě dostalo a musím se nad tím zamyslet" smyslu.

21.09.2019

Kniha ve mě zanechala rozporuplné pocity. Příběh pěkně plynul a byly zde i zábavné pasáže, ale život hlavního hrdiny, který příběh vypráví, začala obklopovat smrt a já začal upadat do deprese a smutnil spolu s ním, protože vím moc dobře, jaké to je ztratit někoho velmi blízkého.

17.09.2019

Obyčejný, osamělý kluk se dostane do vztahu s dvěma dívkami najednou. S ani jednou to naplánoval, s ani jednou to není ono, s ani jednou není doopravdy šťastný, ale dřív či později musí min. jednu z nich zklamat. Vlastně je to o klukovi, který se jen tak plácá životem. Většinou je život takový, jaký jsme ani nechtěli a naplánovali, ale našim úkolem je být šťastní .... tahle knížka není depresivní, všechno to nějak plyne a člověk se musí rozhodnou a změnit to anebo to nechat plynout a nějak to dopadne, ale tak či tak nemá cenu si dělat moc starostí a nesvádět to na okolnosti.