Pán much
William Golding
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/541133/bmid_pan-much.jpg
4
2918
2918
rvotina britského nositele Nobelovy ceny Williama Goldinga z roku 1954 je dodnes živou alegorií tyranie, fanatismu a vrozeného sklonu lidské povahy ke zlu. Během nespecifikované světové války se zřítí evakuační letadlo na malý neobydlený ostrov. Zachrání se jen skupinka chlapců ve školním věku. Zpočátku se chlapci těší, jaká dobrodružství je čekají, vzájemně spolupracují, podporují se. Hra na Robinsony se však brzy změní v boj všech proti všem, v němž je hlavní předností síla, autorita a schopnost šířit strach. Kniha se obrací ke stále aktuální otázce: Je civilizace v našem chování opravdu tak silně zakořeněna, jak si namlouváme? Nebo jsme stále jen příslušníky smečky? Za určitých podmínek v kombinaci s naším psychickým ustrojením se můžeme dopouštět zvěrstev, na která bychom nikdy dříve nepomysleli.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2023
,
Tympanum
Originální název:
Lord of the Flies, 1954
Interpreti: Michal Zelenka
více info...
Přidat komentář
Již několik let jsem měla tuto knihu v hledáčku a čekala na tu chvilku, kdy přijde vhod a já si ji konečně přečtu. Výzva 2018 vyloženě po ní volala a tak jsem se zakousla a četla, v půlce jsem to chtěla vzdát, ale ten bod na konci mě přesvědčil, že to dám. Pro mě to teda titul není, nemám potřebu se k němu vracet. Chápu co chtěla autor říct, ale tak nějak mi chyběl Start a Cíl.
Kdykoliv čtu něco takového (čtěte jako psychologický román), vždy mě to naprosto dostane. Proto předem upozorňuji, že nehodnotím formu, ale obsah. Tady svůj skromný komentář radši ohraničím, kdo jen kouká po kladných/záporných komentářích dál nečtěte.
!SPOILER! : Vlastně jsem se tu chtěla rozepsat hlavně o jedné kapitole, kterou jsem četla pořád dokola a dokola, dokud mi nezačala dávat smysl. Proč? Byla jsem v absolutním šoku, nevěřila bych, že nějaký autor překoná znechucení, které se mě zmocňovalo při čtení antiutopistického románu 1984. (Což není myšleno zle, koneckonců čtu, protože to ve mně vyvolává nějaké pocity - ať už pozitivní či negativní.) Simonova smrt pro mě byla naprosto úděsný zážitek. Až do konce jsem se vžila do jeho role a o to to bylo horší. Tak mladý chlapec - jistě se musel tak moc bát - a chtěl jim jen říct, na co přišel - a oni ho nazvali obludou jako jakéhosi obětního beránka a zabili.
Páni... Nevím, co napsat. Zpočátku - přesně, jak je v doslovu, vše vypadá jako parádní robinsoniáda, kluci na opuštěném ostrově se snaží přežít. A pak je z toho skoro horror ve smyslu, jak lidé dokáží zdivočet bez civilizace. Doufám, že to není spoiler :-) Co určitě spoiler je, že se mi nelíbila část, kde "lovci" zabili prasnici, která zrovna měla prasátka. To je dost neetické, ne, zvláště, když měli na výběr z celého stáda!
Vyborna kniha. Zacina to jako detske dobrodruzstvi a pres stupnujici se drama se to presouva k thrilleru. Posledni stranky jsem cetl se zatajenym dechem. Autor nemilosrdne odhaluje odvracenou stranu cloveka, kterou ma kazdy z nas, ale nechce si to priznat. Detskymi hrdiny je to akorat umocneno.
Příběh vypráví o postupném úpadku dětské důstojnosti a lidskosti, když jsou jako trosečníci zanecháni sami na pustém ostrově.
Děti si sami mezi sebou vytvoří určitou hierarchii nezbytnou pro fungování lidského společenství. Už na samém počátku jejich spolupráce ale začínají problémy. První, který jsem zpozoroval, je nestálost dětí v práci. Podle mě to hezky ukazuje, že děti nejsou schopni neustále vidět před sebou motivaci (v tomto případě záchrana a přežití), která by jim dala vytrvalost ke konání vlastního i obecného blaha. Jejich pozornost se místo toho stočí k zábavě a rozptýlení. Toto je zárodek k jejich postupnému zapomínání na to co je důležité, a k soustředění se na věci na "zvířecí" úrovni.
Následujícím nedostatkem dětí je pak jejich následování myšlenky: nechť zvítězí ten (ti) nejsilnější. Tím se ze začátku řídil jen Jack. Pak ale došlo k ním iniciovaném zformování uskupení Lovců a začínalo pohrdání demokratickým zvolením Ralpha jako náčelníka. To vedlo k nežádoucím následkům - k vraždě, k naprostému úpadku racionálního myšlení 90% dětí a dá se říct, že až k navození bezhlavého následování jednoho vůdce.
V knize jsem se nejvíce soustředil na psychologii jednotlivých postav. Došel jsem při tom například k závěru, že myšlenkové pochody Ralpha občas neodpovídají úrovni 12letého dítěte.
Kniha se mi zdála občas zdlouhavá, ale rozhodně stojí za přečtení. Je důležité si uvědomit jak málo občas stačí, aby člověk odhodil svůj intelekt a osobnost a držel se jen svých "zvířecích" pudů.
Zlo v nás. Zlo ve všech kolem nás. Co jej spustí? Zdržují a zadržují nás jen konvence a policejní stanice na rohu ulice? Standfordský vězeňský experiment dává Goldingovi za pravdu... I rok 1933 v Německu. Stačilo by jen pár dní...
Je to docela psycho... Příjde mi, že je to psané takovým ne moc poutavým způsobem. Nakonec jsem ji dočetla, ale dalo mi to zabrat.
Tři hvězdy za tu hlavní myšlenku knihy, jinak to pro mě bylo napsáno velmi nudným stylem, který mi vůbec nesedl a s předvídatelným koncem.
Z nevinného dobrodružství na ostrově se stává krvavá honba na nepřítele.
Líbila se mi celková myšlenka díla a postava Simona, na druhou stranu se mi téměř celou knihu zdálo, že se děj vleče.
Mistrovský vhled do našich dětských duší. Dlouho jsem tu knihu ignoroval v mé knihovničce. Když jsem ji po letech vzal a začal číst, vrátila mi to pořádným kopancem přímo do... Ale nelituji, stálo to za to. Pan Golding je Pan Spisovatel. Valná většina mých ostatních knih může jenom zahanbeně odpochodovat do antikvariátu, pokud je tam vůbec budou chtít.
Četla jsem to asi příliš brzo po Tunelu do nebes od Heinleina. Vedle tohoto veledíla mi Pán much připadá jako chudý příbuzný, i když byl vydán o rok dřív než Tunel do nebes a jako prvotina autora to je dost dobré. Nevím, jestli Heinlein jen nerozpracoval britskou látku do sci-fi podoby. A nebo byla doba zrovna nakloněna tomuto tématu...? Každopádně doporučuji přečíst spíš Tunel do nebes, kde je robinsonáda propracovanější a napínavější.
K Pánu much:
Zpočátku mě to moc nebavilo, pak už trochu víc, ale největší problém jsem měla s postavami, protože kromě Jacka a Čuňase se mi všichni pletli dohromady, dokonce třeba Ralph a Roger mi splývali (pro můj -asi trochu dyslektický mozek- jsou to prostě nějaká jména začínající na R, která mají 5 písmen), podobně dva, co začínali oba na S. V mé představivosti jsem viděla pouze shluk dětí a nedokázala je moc od sebe rozlišit.
Zajímavý nápad i pointa, jen to zpracování mi vůbec nesedlo. Nedokázala jsem se začíst, ačkoliv se autor snažil o nastínění atmosféry a popis ostrova, psychologickým pohledem na hlavní hrdiny se takřka nezabýval. Navíc otravné dialogy chlapců, v nichž se v podstatě po celou dobu kromě toho, kdo bude udržovat oheň a zda-li Obluda skutečně existuje, nic jiného neřeší, jsou to jediné, co si pod pojmem "Pán much" vybavím. (A to jsem knihu dočetla před několika hodinami).
Nepochopil jsem obludu. Nabízí se otázka: Pokud civilizovaného člověku umístíte mimo civilizaci, zůstane civilizovaným?
Super knížka, která s lehkostí dětských her popisuje zlo skryté v lidské duši. Vše se odehrává na idylickém pustém ostrově a vše děsivé působí naivně nevinně.
Výjimečná kniha, kde při přílišné orientaci na děj a stoupající napětí je možné přehlédnout symboliku a význam postav, míst i jednotlivých symbolů. Pán much bývá poněkud mylně doporučován jako kniha pro děti a mládež, k čemuž svádí „osazenstvo“ ostrova.
Nicméně děti v příběhu nejsou proto, aby byla tato prazvláštní „robinsonáda“ čtivější pro mládež, ale aby autor díky „nasazení“ nevinných dětí a jejich jednání zdůraznit hrůzy, kterých jsme schopni. A ještě více zaútočil na naše přebujelé ego.
Díky tomu se není možné dále vymlouvat na již dávno zkažené dospělé, kteří jednají na základě předchozích špatných zkušeností a jsou jen černými ovcemi v bílém stádu. Zlo se objevuje v nás a z nás čerpá svou sílu - z našich činů a rozhodnutí. Hranice mezi lidskostí a nelidskostí, mezi demokracií a tyranií, mezi logickým uvažováním a úpadkem ducha, mezi civilizací a barbarstvím je nesmírně tenká a lze ji velmi lehce překročit. I když úpadek začíná nevinně, pomalu se přidávají další a zlo se stává přijatelnějším pro širší okruh lidí, kteří se postupně přidávají. Kruh se uzavírá. Zlo se stává normou ve světě. Dobro bude poraženo, zadupáno a zavražděno.
Jak tenký je závoj civilizace? Je člověk ve své podstatě dobrý? Je civilizace to, co způsobuje zkaženost světa? Otázky, které rozdělují. Golding ve svém příběhu ukazuje, že závoj civilizace tenký je a navíc nijak pevně nedrží. Jak si stojí Goldingova vize v dnešním světě? Od napsání románu uplynulo již několik desetiletí, byl napsán v době, kdy ještě velká část obyvatel západu věřila ve vlastní civilizovanost, je zřejmé, že kniha ve své době musela způsobit poprask. Od té doby se mnohé změnilo, nicméně zdá se, že víra v to, že člověk je v zásadě dobrý a, že civilizace je to co kazí duši člověka a vyvolává všemožné násilí, není ten správný. Naopak, zdá se, že až vláda zákona, rozuměj násilí, je to co drží člověka na uzdě a snižuje míru násilností. Je to možná smutné, určitě totalitní, ale je to zřejmě tak.
Stojí kniha i dnes za přečtení? Domnívám se, že ano. Možná vám, stejně jako mě, nikdo z protagonistů nepřiroste k srdci – nejvíce se snaží Ralph, Čuňas a Simon – dělají základní chyby, Ralph se nechová jako vůdce a každí kdo má základní zkušenost s vedením lidí to hned vidí. Jediný Čuňas představuje racionální pohled. Dokonce jsem při přemýšlení o textu dával Ralphovi, samozřejmě zcela neoprávněně, vinu za eskalaci situace. Jenže, tak jednoduché to není, v nedokonalosti protagonistů je právě kouzlo, jsou to všechno děti, maximálně 12 let.
Čímž v žádném případě netvrdím, že dospělí by podobný zážitek zvládli lépe. Historie nás přesvědčuje o opaku. Největší masakry v dějinách samozřejmě nespáchali děti. Stres, strach a pud sebezáchovy zábrany uvolní velice rychle. Je na nás co dovolíme, je na nás jak se zachováme. Rád bych dodal „bez ohledu na okolnosti“ nicméně, právě okolnosti často rozhodují bez nás. Kniha, byť fikce, si zaslouží být čtena jako varování, jako připomínka mnoha masakrů v minulosti.
Jediná kniha kterou jsem přečetl z povinné četby k maturitě - v době, kdy jsem nečetl. To už něco znamená.
Jedno z nejzdařilejších podobenství o charakterové (či možná spíše pudové) podstatě člověka. Povinná četba pro všechny, co jsou toho názoru, že je člověk pán tvorstva.
Štítky knihy
prvotina zfilmováno trosečníci anglická literatura napětí psychologické romány dětský hrdina rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2003 |  Pán much |
| 2010 |  Věž |
| 1996 | Dědicové |
| 2005 | Ztroskotání Christophera Martina |
| 1997 | Dvojí jazyk |
Povinná četba, skvělá kniha od začátku do konce.