Poupátka

04.07.2021

Opět silná kniha, už jen názvy (posléze vyskytující se v textu) jednotlivých kapitol dávají najevo, že to bude sugestivní. Spojení dětské (a výborně zvládnuté) perspektivy s ohavnými činy, které si Františka ve svém okolí neuvědomuje na rozdíl od čtenáře, z toho dělají vážně znepokojující četbu.
Možná není nejvíce šokující konání hlavního predátora Mirka, ale spíš pasivita okolí, neschopnost vystoupit z komfortu, z davu, najít v hlavě krapet volné vůle. Vypravěčka je zmítána ve světě, ve kterém nemá oporu – rodiče neberou dětskou citlivost v potaz, dětský kolektiv není idylický. Když k tomu připočteme touhu po uznání a po tom někam patřit, tak se nemůžeme divit, že Františce sexuální obtěžování není divné.
Manipulace Mirka je dost rafinovaná, dána i jeho autoritativní povahou, která je z divadelního kroužku schopna udělat něco, co nemá daleko od sekty. To je umocněno neotřele konstruovanými dialogy mezi dětmi – naopak Mirkovy projevy jsou zaznamenávány polopřímou řečí, i v tom je jistý vůdcovský kontext, jako by byly děti zbaveny svobodného vyjadřování. Trochu mi právě u hlavního "padoucha" chybělo nějaké psychologické opodstatnění, to by knihu mohlo posunout ještě na další úroveň. Na druhou stranu chápu, že dětská perspektiva hluboké hroužení nad ostatními postavami neumožňuje.
V knize se nachází úsek ze života dítěte nějak tak na pomezí, před dospělostí a zároveň ještě hodně v dětství. Právě kvůli tomu, že se jedná hlavně o autentický záznam (mimořádně skvěle popsány detaily a dětská citlivost), můžou motivy na 350 stranách působit trochu roztříštěně. To ale pro čtenáře, který je stržen atraktivitou vyprávění, nemusí být problém.
Docela by mě zajímalo, jak by tahle kniha rezonovala u dětského čtenáře, pro nějž může působit jako varování, ale i možnost se v příběhu najít.
Ačkoliv to nepřekonalo mé nadšení ze Svaté hlavy, která představovala přece jenom důkladnější sondu do duše a zajímavější formu, i tak nesou Poupátka velmi důležité poselství, jež má originální a autentické zpracování.

Sedim na obrubníku a čumim na popelnice. Lentilkárna nemá jen normální stříbrný popelnice, ale taky tříděnej odpad, papír, plasty a sklo. Civim na ně a říkám si, proč zrovna plasty žlutý, proč sklo zelený a proč papír modrej. Jasně, plasty zežloutnou, sklo je i zelený jako vltavíny, ale proč zrovna papír modrej? Třeba proto, že ho vyráběj ze stromů a ty rostou celej svůj život tak, aby se dostaly co nejblíž nebi?
(s. 14)

28.06.2021

O tom, jak lidé dokáží tolerovat nepřípustné. Všichni vědí, ale nikdo nejedná! Příběh o kamarádství, rodinných problémech, nepochopení, soupeření, zalíbení, potřebě uznání, dětské naivitě... Autorka bez příkras popisuje především hrůzu v podobě zneužívání dětí očima jedenáctileté Františky. Román je napsán přístupným jazykem. Čtenář hned od začátku ví, co jej čeká a čtení je s každou další stránkou těžší a těžší...

22.06.2021

Nevtíravou naléhavost zadírající se pod kůži považuji za jedinečný rukopis Hany Lehečkové. Předkládá nám emocionálně vyčerpávající nálož psanou s překvapující lehkostí, bez zbytečného patosu a vyumělkovanosti, ovšem aniž by působila školácky. Dokázala vykreslit takový ten klasický ještě holčičkovský svět; nejlepší kamarádky, které vlastně vůbec nejsou nejlepší, nevyzrálost, naivitu, ale především neschopnost rozeznat sexuální vydírání od důvěryhodné osoby. Nechť konečně všichni odpírači pochopí, že křehká holčičí duše není schopná rozeznat skutečné zlo a už vůbec není připravená čelit mu, sama, bez jakékoli podpory dospělých. Celý román chápu především jako apel, abychom nepřehlíželi a nezlehčovali dětské problémy a věnovali se dítkům především tehdy, když už plínkám odrostou...