Poupátka
Hana Lehečková
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/540929/bmid_poupatka.jpg
4
763
763
Divadlo umí okouzlit. Ví to i jedenáctiletá Františka, která se po škole víc než domů těší do dramatického kroužku. Proč však vedoucí Mirek své divadelní partě zakazuje kamarádit se s jinými dětmi? Proč tvrdí, že správná herečka musí režisérovi vždy zcela důvěřovat, a nutí své svěřenkyně se svlékat? Zdá se, že ospalé městečko, kde Františka žije, má už řadu let závažné tajemství – tajemství, o kterém všichni tak nějak vědí, ale promluvit nechce nikdo.... celý text
Přidat komentář
Námět dobrý, i to jak byl příběh psaný z pohledu náctiletých holek, i když asi bych si představovala trochu víc...no ale mrazí z toho, pak dejte dítě na kroužek :/
Autorka se snažila psát jako šesťačka, ale bohužel jí to moc nešlo. Ale zneužívání a manipulace ze strany autority tam bylo vykresleno velmi dobře. Nicméně tam bylo i spoustu úplně zbytečných nudných dialogů.
Poupátka je kniha o velmi silném tématu. Od autorky jsem četla i její předchozí knihu, ale Poupátka jsou za mě daleko lepší. Je to velmi náročné téma a skvěle zpracované. Otevřené téma zneužívání je trpké, bolestné vnímané dětskýma očima. Co mě nejvíce šokovalo, byl fakt, jak to dospělí lidé přehlíželi. Bohužel se kniha zakládá na skutečných událostech. V knize mi chybělo ještě několik stran, potřebovala bych víc stran k nějakému rozuzlení.
Jako spoustu čtenářů přede mnou, taky jsem byla malinko zklamaná, ale to bude tím, že jsem měla hodně velká očekávání. Stále jsou ale Poupátka nadprůměrná knížka. Otevřený konec se mi líbil, seděl tam. Hlavní hrdinka mi byla, nevím proč, celkem nesympatická, ale i to se mi vlastně líbilo. Moc se mi líbilo, jak realisticky bylo vyobrazené chování a přemýšlení dětí v takové situaci, jak mnozí vedoucího dokonce bránili. Stejně tak postava vedoucího byla velmi dobře napsaná, zejména to jak dětem systematicky vymýval mozky. Bylo šokující, jakým způsobem se zneužívání odehrávalo, to jsem nečekala ani v nejmenším. Za mě dobrý, jsem ráda, že jsem si knížku přečetla. Podobná témata ve mně vždy vzbuzují pocity bezmoci, zejména od doby, co mám dítě. Moc bych si přála, abych měla se svým dítětem tak důvěrný vztah, aby pro něj bylo naprosto samozřejmé se mi s něčím podobným svěřit.
Kniha je napsaná zvláštně, asi to bude stylem mladých, kteří tak mezi sebou hovořili. Ovšem líbila se mi. Sice mi přišlo zvláštní, jak celé město vědělo, co se v divadelním souboru děje, ale až na konci se to vlastně začalo řešit.... Kniha asi nebude mou nejoblíbenější, ale stojí za to si ji přečíst.
(SPOILER)
Asi jsem čekala víc. Neseděl mi styl psaní a vůbec jsem nepochopila, zda se měl děj knihy odehrávat lehce v minulosti (podle her a chování dětí by mi to tak připadalo, ale pak tam byly zmíněny i sezení u mobilů, což jaksi nebylo v souladu), nebo to měla být přítomnost, která za mě neodpovídá stylu života dnešních dětí. První polovina knihy mě v podstatě nebavila, kniha si mě nedokázala získat, nešla do hloubky a tak jakoby kostrbatě poskakovala. Nebylo to takové to plynulé čtení, co chytne a nepustí.
Hlavní hrdinka Františka zjevně žije v dost dysfunkční rodině, ale úplně se mi nezdálo pravděpodobné, že by poměrně problémový bratr (ADHD, porucha autistického spektra?... těžko říct) byl takovým způsobem upřednostňovaný před neprůbojnou tichou holkou, se kterou nejsou problémy.
Nejvíc uvěřitelný byl Mirek. Nechutný manipulátor s celoživotním mindrákem a nízkým sebevědomím. S tak nízkým sebevědomím, že si musí neustále před dětmi dokazovat, jak všichni kolem jsem pitomci, co nic nedokázali. Nevynechá jedinou možnost kohokoli ponížit a předává tyto vzorce dál. Chtělo se mi zvracet, kdykoli byla některá tato scéna na pořadu dne. Deviant s antisociální poruchou osobnosti, doufám, že ve skutečnosti si opravdu nějaký rok odseděl.
Kniha není špatná, ale já osobně jsem ráda, že jsem odolala a nekoupila si ji. Jedno přečtení z knihovny mi bohatě stačí.
Za sebe musím napsat, že jsem z knížky až tak nadšená nebyla, vadil mi styl psaní spíš jsem se nutila do čtení, ale byla jsem zvědavá jak to dopadne tak jsem ji dočetla.Vadil mi tedy otevřený konec, víc bych příběh propracovala do hloubky i když chápu že je to dost choulostivé téma. Hlavní hrdinka Františka byla zakřiknutá, v rodině hodně přehlížená, stále něco nebo spíš někoho vyhledávala a potřebovala také někam patřit proto divadelní kroužek bylo pro ní něco. Hlavní postava Mirek mě vyloženě vytáčel a doufám že dostal v životě co proto a ten trest nejvyšší. Dávám 3a půl *
Tak na rozdíl od jiných čtenářů (viz komentáře níže) podle mého názoru není knížka ani tak o sexuálním zneužívání - proto taky neobsahuje explicitně popsané scény sexuálního zneužívání a chybí i rozluštění v tom smyslu, zda Mirek skončí za katrem či nikoliv (ne že bych mu to nepřála).
Příběh je spíš o tom, že v určitém věku prostě potřebuje dítě či dospívající někam patřit - zpravidla nemá dostatečné sebevědomí a pocit vlastní hodnoty mu dodává společenství druhých (viz vztah hlavní hrdinky ke kamarádce Magdě). Pokud navíc žije v nefunkční rodině, která dítě či dospívajícího spíš sráží, než aby budovala vlastní sebevědomí, je nesmírně snadné takového citlivého jedince zmanipulovat, ať už se jedná o vedoucího se zálibou v mladých děvčatech, nebo drogového dealera. Dítě či dospívající pak následuje svůj "vzor" i přesto, že mu tento "vzor" ubližuje. Budiž hlavně poučením pro rodiče.
Ač má kniha dle databáze knih velmi dobré hodnocení, mě zas tak nezaujala. Knihu jsem si vybrala kvůli tématu, které knihu provází, nicméně zklamalo mě, že vypravování skončilo tam, kde se teprve začínalo něco dít. Téma sexuálního zneužívaní bylo spíše naťuknuté, ale nijak příliš nepopsané. Oceňuji tu myšlenku, ale příběh mohl být více propracovaný do hloubky. Většinu času jsem se spíš nudila a nutila do čtení.
pohlavní zneužívání nezletilého je náročné téma, autorka jej podává z pohledu "ideální" oběti - zakřiknutého a podceňovaného dítěte, které je v rozpadající se rodině přehlížené, ve škole a kolektivu kamarádů spíše outsiderem, nemá moc sebevědomí ani rozumu, je snadno manipulovatelné
zklamalo mne, že vypravování skončilo tam, kde mělo teprve nabrat obrátky, zajímal by mne spíše proces vyšetřování odhaleného případu, takto se příběh blíží zase "ženskému sebeterapeutickému psaní" než literatuře
symbolický závěr je velmi působivý, ale ke stylu celého předchozího vyprávění se vůbec nehodí a předpokládám, že ho většina čtenářů (ti, kteří čtou jen primárním způsobem) nepochopí
Jestli jsem to dobře pochopila, tak styl psaní byl volen schválně, aby čtenáři doslova vykřičel do obličeje, co se děje.
Ale, ty děti v tom žijí, nemají žádné vzory, nemají žádné zastání, tak jim to prostě přijde v pořádku. Když v něčem vyrůstáte a nemáte možnost srovnání, přijde vám i šílené jako normální. Proto i jazyk hlavní hrdinky je takový plochý, vlastně jen tak mezi řádky pochopíte, co se děje, nečekejte žádná barvitá líčení, i ona sama sobě namlouvá, že se to vlastně neděje, a nestalo a nic na tom není. Je v šesté třídě, je to dítě.
"tak trochu se tam vrtí, asi také nemůžou spát...", "myslela jsem, na všechny věci, co mám ráda k jídlu...", " a na všechny věci, co ráda nemám.."
Chce jenom někam patřit a hrát divadlo, být herečkou...
Toho úchyla měli zavřít na doživotí a pověsit za koule do průvanu!
Knížka psaná pohledem náctileté holky o jejím dětství a tabu, o kterém se nemluví, do níž autorka vyrůstající v devadesátkách vložila autobiografické motivy. Co víc si třicátník, co rád vzpomíná a rochní se ve vytahování kostlivců může přát.
Já opravdu nemám co vytknout. Je to surové jak Vrány a stejně tak se žďárá v křivdách z dětství v jehož zobrazení tady si každý najde ten střípek, který neonově sviti nápisem 'toto si z té doby sakra pamatuju taky! '.
Tak, už z anotace je jasné, že jde o městečko s tajemstvím, takovým tím hodně nechutným, které léta bobtná, tak ho radši začnete ignorovat. Protože kdyby se náhodou provalilo, špína se vylije všude okolo i na vaši ignorantskou hlavu v písku.
Jak se to stupňuje. A ke konci knihy mnou cloumal vztek a zhnusení. Připrav se na to, že ti přijde hrozné, že to nikdo nevidí. A pak přijde další stupeň hrůzy -kdy si uvědomíš, že to možná ví.
Nechci už prozrazovat víc, jen to, že jsou tu ve velké koncentraci manipulativní kecy pod pokličkou uměleckých mouder (čti žvástů) . Fujtajbl .
Ale tak to zakončovat nechci. Není to příjemné čtení, ale důležité moc .
Musím uznat, že se autorka perfektně vžila do role dvanáctileté Františky, která nás celým příběhem provází. Nicméně jsem po prvních padesáti stranách myslela, že knihu nedočtu - ne kvůli tematice, ale kvůli mluvě malých holek. Měla jsem pocit, že jdu po ulici. Vyjadřování dnešních dětí je hrůza :( Nejvíc jsem nesnášela rodiče, pak Mirka a nakonec doufala, že z toho všeho ty holky jednou vyrostou. Během četby mi na Mirka docházela kapacita a neměla jsem sílu reflektovat všechna ta vodítka, která vedla k faktu, že není normální. Františky mi bylo moc líto. Pochvaly, uznání a lásky rodičů se jí nedostávalo, proto sama neviděla, co vidět mohla. Doporučuji :)!
Knížku jsem přečetla rychle, je velmi čtivá. Vzhledem k tomu, že jsem pár těžkých témat přečetla, tak mě tak nešokovala. Určitě stojí za přečtení. Bohužel jsem sama byla svědkem, kdy si charismatický vedoucí tábora podobně vybíral mladé dívky. V knížce mi pouze nesedly vulgarismy, které mi v témže věku byly velmi vzdálené.
Hodně to tématem připomíná Vrány, které jsou oproti Poupátkům depresivní. Tady se hrdinka tváří víc v pohodě. Ale o to víc to ukazuje, jak základní problém je v rodině - matka, co jí dcera nezajímá a umí jí dát leda zaracha, žádná důvěra, žádná potřeba svěření. Jazykově a dějově nic závratného, ale čtivé. Přečetla jsem rychle a i tak to zanechá tu naléhavost. Každý rodič by si měl přečíst
Ano, já oceňuji tu myšlenku a částečně i zpracování, ale většinu času jsem se nutila do čtení, protože mě to nebavilo. Ono to vlastně přispívá k tomu, aby si člověk uvědomil, že zneužívání může být plíživé, ne na první pohled bijící do očí. Navenek žádné velké drama.
Musím říct, že tohle je vážně silný kafe! Obzvlášť pokud máte dceru ve stejným věku. Je to opravdu silný příběh, která budete číst s otevřenou pusou a zděšením v očích. Jednoznačně palec nahoru.
Název Poupátka zní sice něžně a poeticky, po přečtení knihy ale dostává hodně hořkou pachuť. Je metaforou pro malé dívky, děti, členky divadelního kroužku, k poupátkům je přirovnává vedoucí divadelňáku Mirek, který své svěřenkyně psychicky i fyzicky zneužívá. V kontextu české literatury, která je, co se týče témat, poněkud stereotypní, jde o dílo (stejně jako autorky kniha Svatá hlava) výjimečné tématem i zpracováním. Přiznám se, že jsem si během čtení také vzpomněla na v komentářích zmiňované Vrány od Petry Dvořákové (vyprávění skrze dětskou hlavní hrdinku), ale taky Houbařku Viktorie Hanišové (téma sexuálního zneužívání blízkým člověkem). Poupátka ale podle mě nabízejí víc. Kromě tématu pedofilie děsivě věrohodně předestírají čtenáři způsob, jakým predátor dětmi manipuluje, připoutává je k sobě, zdůrazňuje jejich výjimečnost, aby na ně vzápětí řval. Jak si je postupně a vědomě připravuje, aby s nimi navázal fyzický kontakt. A zároveň manipuluje i jejich rodiči, těší se oblibě a tím pádem vyvstává pochybnost, zda by rodice svým dětem věřili, kdyby se jim svěřili s tím, co se děje na divadelních lekcích, soutěžích, výletech. Na závěr nutno připomenout, že je kniha založená na osobní zkušenosti Hany Lehečkové. Že vedoucí divadelního kroužku Mirek je skutečný Miroslav Slavík, který byl v roce 2003 odsouzený za téměř dvanáct let zneužívání nezletilých dívek na osm let vězení, odseděl si čtyři a, jak autorka uvedla v rozhovoru pro Novinky.cz, divadelní komunita ho svým způsobem přijala zpátky. Velice autentické a přesto citlivě zpracované dílo doplněné krásným grafickým zpracováním.
Štítky knihy
zneužívání životopisné, biografické romány divadlo pedofilie psychologické romány autobiografické prvky přátelství z dětství české romány
Autorovy další knížky
| 2021 |  Poupátka |
| 2019 |  Svatá hlava |
| 2018 | Co se děje v Podpostelí? |
| 2020 | Vesmírné putování komety Julie |
Dle mého názoru je kniha povedená. Příběh je uvěřitelný, dotažený a opravdu smutný. Oceňuji takovou knihu, protože je potřeba upozornit na to, že se takové příběhy odehrávají neustále. Myslím, že autorka psala dětské příběhy tak, jak byly.