Poupátka
Hana Lehečková
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/540929/bmid_poupatka.jpg
4
764
764
Divadlo umí okouzlit. Ví to i jedenáctiletá Františka, která se po škole víc než domů těší do dramatického kroužku. Proč však vedoucí Mirek své divadelní partě zakazuje kamarádit se s jinými dětmi? Proč tvrdí, že správná herečka musí režisérovi vždy zcela důvěřovat, a nutí své svěřenkyně se svlékat? Zdá se, že ospalé městečko, kde Františka žije, má už řadu let závažné tajemství – tajemství, o kterém všichni tak nějak vědí, ale promluvit nechce nikdo.... celý text
Přidat komentář
Téma nenápadného zneužívání dospívajících dívek v jejich divadelním kroužku, který vede zakomplexovaný a náladový vedoucí, co si nejspíš troufne jen na malé holky, které ho obdivují. Poslední dobou jsou takové případy časté a tak je aktuální o tom mluvit, ale knížka mě moc nebavila.
Oceňuji výběr silného a stále aktuálního tématu (ačkoli se děj knihy odehrává v 90. letech). Výborně napsaná byla hlavně postava záporáka Mirka. Není to, jak by člověk možná mohl očekávat, žádný hnusák a slizoun, ale naopak velmi charizmatický, zábavný a oblíbený člověk, kterého mnozí obdivují. Spoustu toho dokázal, mnohým dětem z „divadelňáku“ nahrazuje nefunkční rodinu a dává jim poprvé zažít pocit jedinečnosti a výjimečnosti. Navíc je to umělec, takže mu projde leccos, co by jiným neprošlo. Zároveň se ho ale všichni tak trochu bojí. Skvěle jsou ukázány manipulativní praktiky, které používá k tomu, aby dosáhl svých cílů, a až mrazí z toho, jak snadno mu všechno vychází a prochází (omotat kolem prstu si umí nejen děti, ale i jejich rodiče). „Divadelňák“ mi v lecčems připomínal sektu (naprostá autorita vedoucího, snaha o izolaci dětí od ostatních kamarádů apod.). Dále oceňuji i formu, kterou byla kniha napsána (využití divadelních dialogů pro promluvy dětí, které jako by stále jen něco hrály, „papouškovaly“, byly loutkami v rukou svého vedoucího), a povedené ilustrace.
3 a 3/4 hvězd
v celkové tíze námětu mě potěšil uvěřitelný dětský jazyk. a vedle tématu zneužívání by kniha mohla sloužit i jako učebnice manipulace se vším psychickým vydíráním, agresivním verbálním zastrašováním, ponižováním a pomlouváním, agresorovým stylizováním se do oběti a jeho ctihodnou veřejnou fazónou, a především pomalou a pečlivou přípravou, která tohle všechno (i samotné zneužívání) hladce umožnila.
Zneklidňující román nositelky Ceny Jiřího Ortena"
Je pravda, že slovo zneklidňující vystihovalo můj pocit po celou dobu čtení. Myslím, že tohle je něco, co by si měl každý přečíst.
Příběh od české autorky z devadesátek na sídlišti v malém městě, kdy jedenáctiletá/dvanáctiletá Františka chodí do divadelního kroužku, který vede Mirek. Mirek tvrdí, že by nikdo z divadelňáku neměl mít jiné další přátele, protože kdo chce něčeho dosáhnout, musí pro něj být divadlo život. A přesně proto on se musí propojit se svými herečkami. Proč je ale nutí se svlékat? A když si tak malé holky pustí až moc k tělu, teprve zazní otázka, nebylo tohle už moc? Tajemství, které všichni tak nějak vědí, ale nikdo s tím nic nedělá.
Bylo to vážně silné čtení. Nedoporučovala bych číst mladším lidem, neboť pohled takhle mladé holčiny může být zavádějící, když si sama neuvědomuje, že je to špatně.
Ale prosím, tohle si přečtěte. Knížka je čtivá a doplněna dokonalými ilustracemi od Ondřeje Dolejšího. Je to něco, co si budu pamatovat ještě hodně dlouho.
Téma, ze kterého mrazí a není z něj člověku vůbec dobře.
Je smutné, že se takové věci ději, kór dětem...
Nicméně mě knížka nijak zvlášť neoslovila.
Za mě skvěle napsaná kniha, téma, které většinou čtenářek otřese. Zneklidňující román, to sedí a bohužel velmi pravdivý a uvěřitelný. O to více bolestný, že toto se asi hodně často děje.
Kniha je napsaná velice zajímavým a originálním způsobem, možná to bude chvilku chtít si na něj zvyknout, ale potom se kniha četla sama.
Na této knížce musím ocenit hlavně její formu zpracování. Jazyk a styl vyprávění je tak autentický, že opravdu věříte tomu, že čtete příběh, který sepsala malá holka. Cítíte mezi řádky Františčinu naivitu a neznalost světa, ze které vám je neuvěřitelně úzko. O to víc vám pak bude úzko až zjistíte, že knížka má autobiografické prvky a že zneužívání dětí je častější, než si jsme ochotni připustit.
Někomu mohou připadat některé pasáže nudné a zdlouhavé. Podle mě ale měli velký význam v tom, že si čtenář lépe udělá představu o tom, jak takový malý človíček vnímá svět kolem sebe a že ho trápí věci, kterým mi dospělí už třeba tolik nerozumíme.
Wau, popis zneklidnujici roman je rozhodne na místě. Velmi dobře a ctive napsané, ačkoli jsou pasáže, které opravdu číst člověk nechce . Obrazové metafory děje jsou skvěle vymyšlené. Přečteno za par dni.
Ve srovnání se Svatou hlavou je to pro mě úplně jiný level.
Kniha je zpracována zajímavou formou, která je velmi blízká textu divadelní hry. Ze začátku mi tato forma úplně neseděla, ale nakonec musím tento nápad velmi ocenit. Jedná se o umělecký prvek, který je v kontextu s celým příběhem opravdu bravurní. Autorce se navíc podařilo dokonale vystihnout nejen dobu 90. let, ale také myšlení mladičké Františky, ve které se mísilo dětské a dospívající já. Někdy naprosto dětský čin byl doplněn existenčními otázkami a to vše bylo ještě doplněno "papouškováním" dospělích v ne, vždy vhodných chvílích.
Je hodně těžké říct, že se mi kniha líbila, protože toto téma se vám prostě líbit nemůže. Během čtení budete znechucení, nešťastní, rozzuření.... nicméně přesně to ve vás autorka chce vyvolat. A povedlo se jí to bravurně.
Mám to přečtené a dávám 3* jakože dobrý.
Z knížky si beru, to, co už vím, že jsou děti lehce ovlivnitelné, manipulovatelné, že je třeba se jim věnovat(!).
Také, že když na mě někdo působí jako téměř hrdina a nejraději bych mu zatleskala-co všechno dokázal, možná to není tak, jak se zdá, možná je to ta největší sketa pod sluncem.
Knížku jsem přečetla, ale byly chvilky, kdy jsem to chtěla vzdát.. Proto za 3*
Do rukou se mi tentokrát dostal zneklidňující román mladé české autorky, která použila autobiografické prvky a tím nám zároveň odhalila kus sebe.
Kus něčeho, co snadno zanechá jizvy na dětských duší. Jedenáctiletá Františka tráví v dramatickém kroužku spoustu času a vzhlíží k vedoucímu Mirkovi. Proč ale Mirek divadelníkům zakazuje přátelství s jinými dětmi? Proč nutí své svěřenkyně se svlékat? Ospalé městečko má své tajemství, o kterém všichni tak nějak vědí, ale promluvit nechce nikdo. Co všechno se musí stát, aby někdo konečně promluvil?
I přes nelehké a nehezké téma mě kniha bavila a přečetla jsem ji za pouhé dva dny. Mirkovi bych dala nejradši pořádnou pěst. Františka mi zprvu lezla na nervy (používala až moc sprostých výrazů), ale nakonec mi byla sympatická. Při čtení a pomyšlení na to, že by se něco takového dělo mé dceři mi bylo fakt dost špatně.
Myslím ale, že toto téma je stále aktuální, mělo by se o tom psát a mluvit, především i s dětmi ve věku jako je právě hlavní hrdinka Františka.
Kniha o závažným tématu, zneužívání dětí vedoucím, které se v posledních letech hodně objevuje v médiích. Na druhou stranu mi přijde, že dívky v tomto věku už bývají s problematikou obeznámené. Příběh mi tedy přijde v tomto ohledu trochu mimo realitu.
Nejen kvůli tomu, že mám kolem sebe blízké lidi, kteří jsou obětmi sexuálního zneužívání, vidím tu hromadu těch znepokujících dílků celé skládačky: Nedostatečná informovanost - holky spolu řeší, jestli to, co dělá Mirek je v pořádku nebo není, všechna ta manipulace - jasně že je tohle ok, když chceš být herečkou, děti se smí kamarádit jen s lidmi z divadelňáku, Mirek je top boss a autorita, vyžívá se v ponižování ostatních (narážky na tloušťku, výsměch klukovi, co se podělal na zkoušce apod.); nedostatečný zájem rodičů o to, co a s kým dělají děti ve volném čase.. Je to dost smutný a drsný a bohužel fakt pravdivý. Tohle se děje a právě že většinou jsou agresory blízcí lidé - buď rodina, nebo nějaká takováhle autorita; učitel, vedoucí, starší kamarád.. Achjo. Přála bych si, aby vznikalo více takových autentických knih a obecně větší osvětu, už jen ty tresty za podobné činy jsou naprosto trapné.. Víc info: Iniciativa Bez trestu, Konsent, Někdo ti uvěří, Profem, Locika, Děti jsou taky lidi, Dětské krizové centrum a UPDATE: Klubovna Naděje z.s. + stejnojmenná kniha.
Hlavní je o tom mluvit a nebát se! Smekám před autorkou, že šla s kůží na trh, není to sranda.
PS: Příběh mi jinak s nostalgií připomněl vlastní dětství - odkaz na hru Roller Coaster Tycoon, kterou jsem pařila dlouhé hodiny, Červenýho Trpaslíka i všechny ty songy nebo zvonění na kámošky: Deš ven? Ale i tu touhu někam patřit, být uznávaná, doceněná, chválená..
Přečteno doslova jedním dechem. Na začátek musím říct, že na mě kniha dýchla nostalgii devadesátek s přelomem milénia. Rozpoznala jsem odraz doby ve které jsem vyrůstala a dokonalé popisy prostředí mě na krátko do dětství dokázaly vrátit. Popisy míst to ale končí (naštěstí). Chaotickému přátelství Fany a Magdy jsem za celou dobu moc neporozuměla. Jednoduchý jazyk a často užívaná sprostá slova mi přitom vůbec nevadila, i když si nevzpomínám, že bychom se podobně vyjadřovali - aspoň ne soustavně. Problémem za mě bylo nejspíš to, že jsem nedokázala uvěřit věku hlavní hrdinky. I tak mi ale v hlavě pořád poplašně blikalo, že je kniha založena na autobiografických prvcích… šílené.
Postava Mirka byla geniálně vykreslená, vadila mi, štítila jsem se ho a bylo mi fyzicky těžko číst části kde se objevoval, to vše ale způsobilo, že jsem knihu nedokázala odložit, dokud jsem ji nedočetla a nezjistila, jak to s ním dopadlo. (Přála bych si ale vědět víc, např. nastínit nějaké informace ze soudního procesu apod.) Zajímavé je taky propojení s dysfunkčními rodinami. A rodina malé Fany byla opravdu hodně rozbitá. Nenašla jsem ani jednu pasáž, kde by se jí jeden z rodičů snažil porozumět, popovídat si, pochopit. Ze strany rodiny tam nebylo nic… žádný cit, žádná láska. Je potom velmi pochopitelné, že takové děti přilnou k někomu kdo jim svou pozornost dá a už je jedno, že to ten dotyčný dělá pro svůj vlastní prospěch. Dítě to nedokáže poznat.
Přemýšlela jsem i nad pěti hvězdami, ale byly tam drobnosti, které mi neseděly viz text výš a taky nedokážu překousnout, že to trvalo dvacet let a lidi o tom tiše věděli a nikdo nic nepodnikl. A co proboha ti kluci v tom kroužku? Dělo se jim to taky? Nebo to jen přehlíželi? To jim to vůbec nevadilo? Nakonec mám dost otázek, na které neznám odpovědi a proto čtyři hvězdy.
Knihu jsem četla na dovolené v jižních Čechách aniž bych věděla, že se děj odehrává tady. Knihu jsem přečetla hodně rychle a zavzpomínala jsem na svá dětská léta. Kniha se mi moc líbila.
Kniha se mi četla dobře. Vulgarismy mi nevadily. Nejdesiveji na mě působil fakt, jak si děti neuvědomují, že se jim děje něco špatného, že s nimi dospělý manipuluje, jsou jeho přízni ještě potěšeny. Čemu naopak nevěřím je to, že by se ve městě vědělo, co se děje, a nikdo nezasáhl.
Dočetla jsem se také, že autorka vycházela z osobní zkušenosti z dramatického kroužku.
(SPOILER) Abych pravdu řekla, nic světoborného. Nevadil mi styl - naopak, způsob, jakým je to psáno, velmi umocňoval vypravěčku knihy a její vrstevníky i způsob myšlení takto starých dětí. Jen se mi zdá, že se v příběhu nic moc nedělo. Už jsem byla skoro na konci a všechno stále byly jen nějaké dohady a domněnky, co se asi děje, vypadalo to, že naše hlavní hrdinka bude vše sdělovat stále jen zprostředkovaně. Ne, že bych nějak pásla po detailech, ale od knihy na toto téma jsem je očekávala. Skončilo to v době, kdy bych celý příběh teprve chtěla poznat, tedy vyšetřování Mirka s podrobnostmi, které by vyšly najevo i s jeho soudním potrestáním. Tento příběh byl pro mě jen popisování pocitů pubertální dívky vyrůstající v neutěšených rodinných podmínkách a fixující se na divadelní kroužek a jeho vedoucího. Když se děj konečně pohnul, byl konec.
Tak tohle mi dost nesedlo. Téma divadlo a sexuální zneužívání, svádění v podstatě dětí. Četlo se hodně rychle, ale to je jediný plus.
Štítky knihy
zneužívání životopisné, biografické romány divadlo pedofilie psychologické romány autobiografické prvky přátelství z dětství české romány
Autorovy další knížky
| 2021 |  Poupátka |
| 2019 |  Svatá hlava |
| 2018 | Co se děje v Podpostelí? |
| 2020 | Vesmírné putování komety Julie |
Kniha o dětství v devadesátkách tak, jak ho všichni známe. Patřilo k němu přesně to, co autorka vystihla - kouření na sídláku, plácání se v přechodu z komunismu, dnes už snad přežitý velmi autoritativní rodičovský styl výchovy a hlavně věci, o kterých se prostě nemluví.
Dnešní děti to mají v mnoha ohledech lehčí (nepopírám, že i těžší). Ale sexuální zneužívání už není takové tabu a rodiče mlátící své děti na ulici zažívají přinejmenším opovržení většinové společnosti.
Ve Fany a Magdě a Breptovi musel každý vidět svou vlastní partičku ze základky, já rozhodně. A vracely se mi při čtení dost vtipné flashbacky. Divadelní dialogy byly super oživením, avšak největší autenticitu dodaly knize Fany myšlenky a pohled na svět.