Slepá mapa
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/363903/bmid_slepa-mapa-7BH-363903.jpg
5
6286
6286
Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství. Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv. Nový začátek se tak záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu — tentokrát v podobě důstojníka StB — i život vypravěčky příběhu Anežky. V roce 2018 dotisk.... celý text
Přidat komentář
Tak děsivé činy, tak krásně a poutavě popsané a čtené jedním dechem :0)))
Moje 3 kniha od Aleny Mornstajnove a opět hořkosladce plynoucí děj knihy. Od knih paní Mornstajnove se nemůžu odtrhnout, dej přirozené a lidsky plyne.
Příběh samotný se mi četl moc dobře, ani jsem se nenadála a knížka byla přečtená.
Děkuji za čtenářský zážitek
"Přestalo záležet na tom, jestli jsou lidé dobří, či zlí, podstatným se stalo, jestli jsou Češi, Židé, nebo Němci." Na stylu psaní paní Mornštajnové se mi líbí určitý nadhled a odstup od postav i příběhu. Bez zbytečných slov dokáže v jedné větě vyjádřit pocity postavy nebo náladu v společnosti. Její vyprávění je velice poutavé. Tři ženy, každá jiná. Anna veselá,upovídaná, Alžběta vážná, málomluvná, Anežka sebelítostivá. A mnoho dalších postav, na jejich osudy se také nezapomíná. Kniha se mi velmi líbila. 4,5* z 5
Čtivá knížka mapující osudy jedné rodiny na pozadí dramatických milníků novodobé české historie. Nenápadný začátek čtenáře vtáhne do víru zdánlivě poklidně se odvíjejícího příběhu, který, ač již na první pohled vykazuje absenci velkých dějových zvratů, plyne překvapivě rychle.
Mám pocit, že styl vyprávění a uspořádání děje se vyznačuje něčím ojedinělým. Snad se mi to jen zdá, mnohokrát jsem se však podivovala nad způsobem, jakým autorka (především v první části) vykresluje životy tří generací žen - jako by se jednalo pouze o velmi detailní popis jednotlivých událostí, jež formovaly jejich charakter, do jisté míry odosobněný, ale přesto nahlížející pod pokličku lidských emocí. Možná se nedokážu správně vyjádřit, pokud však srovnám Slepou mapu s jejími knižními současníky, je to, jako by v sobě skrývala nespočet miniaturních příběhů, které by klidně mohly posloužit jako náměty dalších mnohastránkových románů, jako by na docela malém prostoru bylo shrnuto až příliš mnoho let, příliš mnoho osudových okamžiků. Jako by autorka šetřila slovy, ale přesto řekla vše podstatné...
Líbí se mi, s jakou lehkostí autorka vykresluje spletitost lidských vztahů. Žádná postava vám není zcela sympatická, nic není černobílé, každá z hlavních hrdinek potlačuje své slabé stránky, které se dříve či později promítnou v činech, jejichž důsledky jsou nevratné. Žádná z nich není dobrá či špatná. Můžeme je odsoudit za jejich jednání, ale kdo ví, jak bychom se v takových chvílích zachovali my?
Oceňuji také rychlý průlet moderními dějinami a možnost nazírat je z trochu jiného úhlu pohledu - vidět historii v očích těch, kdo se stali její součástí, i když jenom fiktivní. Kniha tak přináší ucelený obrázek nejen poutavého rodinného příběhu, ale také nás samých.
Doporučuji.
Hezká knížka, určitě nikoho neurazí. Ale Hana a Tiché roky od stejnojmenné autorky jsou o level výš.
Kniha se četla hezky stejně jako všechny ostatní od autorky. Líbí se mi propletení osudů všech postav. Jen mě trochu zklamal závěr. I když pro Anežku nakonec dopadlo vše relativně dobře, stejně si myslím, že prožila svůj život ve lži.
výborná kniha ostatně jako všechny od Mornštajnové. Na autorku jsem narazila před pár měsíci a už mám přečteno vše, co napsala a moc se těším na její novou knihu Listopád. Slepá mapa mě bavila hlavně díky pohledu na rodinu po tři generace, kniha popisuje život ještě před 1.světovou válkou a končí až po revoluci 1989. Vliv plynoucího času a vývoj politické situace formoval jednotlivé postavy a ty se samozřejmě díky tomu, v jaké době vyrůstaly, lišily svými prioritami a nározy a životními rozhodnutími. Rozhodně doporučuji k přečtení.
Neuvěřitelně čtivě napsané. Od knížky jsem se nedokázala odtrhnout dokud jsem nebyla na konci. Na pozadí našich dějin se nám odvíjí příběh tří generací jedné rodiny. Autorka umí dokonale vykreslit charaktery postav a prostředí. Postavy nejsou jen černobílé, jejich povaha a jednání je složitější, rozporuplnější. Nikoho nemůžeme soudit když nežijeme jeho život.
Kniha stojí za přečtení, všem doporučuji.
Za mě druhá nejlepší knížka od Mornstajnove. Je velice ctiva, zajímavý příběh.
Přečteno za jediný den. Nádherná kniha ze života plná různých osudů, lidskosti, zloby i odpuštění. Smekám před autorkou.
Kniha byla velmi čtivá, ale kniha Hana mě chytla za srdce mnohem více :) Konec knihy už mě moc nebavil.
Zatímco nedočkavě otáčím stránky, přemýšlím, které postavy ve Slepé mapě jsou kladné a které záporné. Jediné co vím, je, že je všechny chápu. Rozumím jejich chování. Cítím s nimi. Užívám si, jak skvěle jsou napsané a vykreslené. A na konci příběhu spolu s autorkou dospívám k závěru, že na tom asi ani nezáleží... Možná lidé nehýbou dějinami. Možná jen dějiny hýbou lidmi.
V Slepé mapě se prolínají rodinné dějiny s těmi národními, není to ale historický román. Je osobní, příjemně malý a bez velké epiky. V něčem mi připomíná Sto roků samoty nebo Pravěk a jiné časy. Nevypráví jen rodinnou historii - skrze ni odkrývá příběh místa, na kterém se odehrává. Akorát tady to není ani Pravěk, ani Macondo, ani žádná jiná vesnička, ale celá jedna země.
Vynikající dílo. Příběh má spád a člověka baví. I z historického hlediska zajímavé.
Druhá knížka od této autorky a opět neuvěřitelné čtení. Osudy mnoha lidí popsaných v jednotlivých obdobích 20 století. Každé období mělo svoje temné a světlé stránky a musím říct, že už poněkolikáté jsem se ujistila, že opravdu největší zlo bylo po válce. Během války každý věděl, kdo je jeho "nepřítel", ale po válce... Miluju tyhle syrové příběhy, které mě vždy utvrdí v tom, že naše životy, naše dějové linky jsou opředené pouze šťastnými nitkami, že vše, co nyní vidíme jako velké tragédie, jsou v porovnání s osudy lidí z této knížky, jen malichernosti. Přeju všem krásné čtení příběhu, který by nám neměl dát možnost zapomenout a který má ukázat, jak báječný svět je kolem nás. Děkuju autorce a těším se na další příběhy.
Při čtení se mi líbilo, jak si autorka připravila půdu pro hlavní příběh, tím jak vylíčila osudy dvou předešlých rodinných generací, aby pak vše vytvořilo zajímavé a poutavé vyprávění. Hlaví hrdinka , úplně normální ženská , mě přinutila vžít se do daných situací, že jsem se v duchu ptal sám sebe, jak bych se asi zachoval. Veliký dík autorce.
Knížka je spíše rodinnou kronikou. Příběh Anny a Alžběty měl spád. Příběh Anežky už tolik ne. Celkově se četla knížka velmi dobře. Jen konec mi nějak nesedl...
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Státní bezpečnost (StB) první republika, 1918-1938 Sudety komunistický režim historické romány rodinná historie, dějiny rodu
Skrýt reklamy
Po přečtení třetí knihy (předtím Tiché roky a Hotýlek) od paní Mornštajnové musím žel konstatovat, že nejsem cílová skupina této populární autorky. Po technické stránce snad není co vytknout, jazyk je kultivovaný, projev učesaný, čistý... možná až moc... sterilní? Nic zneklidňujícího, nic živelného prostě. Autorka si předsevzala odvyprávět nějaký pro ni zajímavý příběh a tak učinila. Jenže s jakýmsi pro mne nepochopitelným odstupem... až úřednickým. Každý spisovatel ovšem nemá tu potřebu rozpitvávat myšlenkové pochody svých postav, uvrhnout je do maléru a pak zkoumat jejich reakce a emoce, jako leckterý čtenář se nerad zdržuje (zbytečnou) psychologií. Jistě. Řvu tady na špatným hrobě. Nicméně stačilo by alespoň si pohlídat, aby se v knihách neopakovaly stejné motivy. Proč musím pořád zakopávat o muže-bručouny, o zralé ženy zaučující panice, o divné dětí, které nepoznaly jednoho z rodičů, o nečekaná těhotenství, která překvapí hrdiny příběhu (mě nikoliv) v nejméně vhodnou dobu, o soudruhy z StB a jejich totožná pracoviště s uměle osvětlenými chodbami (inu, co naplat, když ono to tak kdysi vypadalo všude), nemluvě o pořád dokola omílaném komunistickém režimu a s ním ruku v ruce jdoucích zbabělostech a zradách (totalitní režimy jsou samo sebou konstruktivním námětem, z něhož lze čerpat příběhy do aleluja, tak proč to nenarvat do každé knihy). I některé postavy jsou si podobné jako vejce vejci (Anežka připomíná Bohdanu z Tichých roků, a pak všechny ty babičkovské babičky a laskaví dědečkové).
Takže je to řemeslně dobře odvedená práce, děj je poutavý, hezky plyne jako vždy, místy napínavý, avšak bez větších uměleckých ambicí. A to mě zase zamrzelo. Inu, ještě mě čeká Hana...