Tři jablka spadlá z nebe
Narine Abgarjan
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/531669/bmid_tri-jablka-spadla-z-nebe-65c3d337444d1.png
4
421
421
Příběhy o síle lidského ducha, o oddanosti a ušlechtilosti, nenápadný bestseller o životě Arménů v zapadlé vesničce. Kdesi v horách je starobylá vesnička Maran. Dožívá tu jen pár starých lidí, kteří zde prožili celý život a jejichž rody sem patří odnepaměti. Nechtějí sejít do nížiny a opustit hroby svým blízkých. Poznáme maranské obyvatele a jejich často nelehké osudy. Například Anatolii Sevojancovou, která se jednoho dne přichystala na smrt a netušila, že ji ještě mnoho krásného čeká. Ukáže se, že nikdy nemáme přestat věřit, že dobro bude odměněno a zlo potrestáno. Nezkrácená verze podle stejnojmenné knihy vydané nakladatelstvím Prostor v roce 2020. 1 audio CD... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2021
,
Tympanum
Originální název:
С неба упали три яблока (S něba upali tri jabloka), 2015
Interpreti: Jana Štvrtecká
více info...
Přidat komentář
Magický příběh ze zapadlé vesničky kdesi v arménských horách. Pro mě typ literatury, kterou běžně nečtu a nevyhledávám a o to zajímavější byl, myslím, můj čtenářský zážitek. Kniha je napsaná lehce, prolínají se tam snové obrazy a nadpřirozené postavy s realitou a celkově je to takový milý pohádkový příběh hlavně o lásce. Bylo to pro mě velmi příjemné první setkání s arménskou literaturou.
Moc děkuji za doporučení ve čtenářské skupině na Facebooku.
Jsem nadšená z této nádherné magické knihy. Moc obdivuji lidi, kteří příliš pro sebe nežádají, jsou spokojeni a vděčni za to, co mají, pomáhají si, žijí skromně, v souladu s tradicemi svých předků a přírodou a v srdci mají stále naději. Učarovali mě obyvatelé této horské vesničky někde v Arménii. Kniha nepostrádá ani laskavý humor. " Čím prostší jsou slova, tím větší mají význam."..... A ta Anatoliina knihovna!
Škoda, že se dá udělit jen 5 hvezdiček. Kdyby to šlo, dala bych deset. Jsem z příběhu absolutně nadšená, zcela mě pohltil. Poslouchala jsem jako audioknihu a do nebes vychvaluji přednes Jany Štvrtecké. Už v polovině jsem usoudila, že knihu musím mít i v tištěné podobě a to je co říct, jen tak něco si nekupuju. Mám asi obdobné pocity jako uživatelka AGATHA2.
Život v arménských horách vypadal možná jinak, byl tvrdší, ale je to prostě tak kouzelně napsané, že se nemůžu odtrhnout. A to tak, že po doposlechnutí jsem si pustila audioknihu znovu od začátku a znovu se nořím do Anatoliina osudu.
Takový milý přiběh ze zapadlého venkova. Z prostředí, které bychom mohli přirovnat k moravským Kopanicím na přelomu 19.-20. století. Místo, kde čas plyne svým vlastním tempem a nikoho vlastně ani moc nezajímá, protože činnost se řídí počasím a zemědělskými pracemi. Kde lidé tvoří komunitu, postavenou ne na příbuzenských vztazích ale na vztazích mezilidských, na sociálním kontaktu. Tohle všechno je jaksi klidné, bez dramat, bezkonfliktní, idylické. Lidé jsou prostí, ale ne primitivní. Mnohé se řídí zvyky a tradicemi, ale není v tom pouze naivita. Je to kniha, u které si odpočinete, ale podvědomě cítíte (zejména pokud žijete na vesnici), že realita je ve skutečnosti jiná, a zde je pouze idealizovaná. Není to etnografická studie, není to cestopis.....Je to milý příběh začínající poměrně dramaticky a končící šťastným koncem, trošku "mýdlová opera". Ale přesto to je kniha, kterou jsem si přečetl rád, a pokud by kniha neobsahovala spoustu lokálních výrazů (které jsem mnohdy nedohledal ani na internetu), nebo v závěru byl připojen slovníček, asi bych dal ještě o jednu hvězdičku víc.
Zvláštní? Divné? Magické? Já vlastně nevím, kniha na mě opravdu chvílemi působila historicky, chvilku se příběh tvářil jako báje či pověst, chvilku jako tvrdá, krutá realita kteréhokoliv století. Magický realismus, který se mi na konec vlastně líbil a čas ztratil význam.
Nicméně o Arménech a jejich osudech jsem četla podobnou knihu, Tymiánové dopisy, a ta na mě zapůsobila mnohem víc, proto jednu hvězdu ubírám.
Poslech audioknihy
S autorkou se vydáváme do jedné malé vesničky uprostřed arménských hor, nevíme přesně kdy, nicméně u tohoto příběhu to nebylo vůbec důležité, alespoň pro mě ne. Sledujeme osudy místních obyvatel, jak ty současné, tak se v jejich vzpomínkách vracíme i do minulosti a poznáváme jejich život, který vůbec nebyl lehký. Hned na začátku mi kniha vyrazila dech, když jsem poznala Anatolii, která usoudila, že umírá a naprosto pragmaticky se tomu podvolila a cíleně se připravovala celý den na smrtelné lože. Uklidila, obstarala všechny povinnosti a pak si lehla, ovšem kupodivu neumřela...a v ten moment jsem byla chycená na vějičku a poslouchala se zatajeným dechem. Kniha je obrazem života v jedné obyčejné vesnici, kde většina mladých vzala roha a zůstali zde starousedlíci, ti by stejně nebyli schopni žít někde jinde a já se jim v podstatě ani nedivím. Bylo mi v tomto zapomenutém koutě Arménie moc hezky, i díky opět skvělému přednesu paní Štvrtecké. Čteno ušima, ale chci ji mít doma i v klasické papírové verzi, protože vím, že se k ní jednou vrátím.
Výborné, trochu mi to připomínalo Marquéze, trochu Allendeovou, mám ráda magický realismus.
Příběh je upředený z životních osudů obyvatel vesnice, mýtů, cyklicky se objevujících přírodních sil. Vyprávění je snové, nechává čtenáře sledovat dění přes poetický opar - zjemní i tvrdé rány osudu, který život v horské vesnici přináší, vztahy mezi obyvateli se jeví téměř idylické. A kniha se čte o to příjemněji (i když v duchu vím, že to je trochu balamucení čtenáře, kdo si zkusil, byť jen krátce, život na vsi, ví, že ve skutečnosti je vše jinak). Inspirace magickým realismem a 100 roky samoty je zřejmá. Je dobře, že ji autorka přiznává.
Nejprve se musím zpětně omluvit a hluboce sklonit před touto knihou! Už v první třetině jsem si ji dovolila odsoudit a hodnotit, ale to jsem ji tedy velmi špatně odhadla!!
Před ní jsem totiž na jeden zátah přečetla oba díly Šikmého kostela a začátek této knihy na mě opět padl jako těžká duchna. Opět těžké osudy lidí, tentokrát žijících v někdy až nelítostných podmínkách odříznuti v bohem zapomenuté vesnici Maran, kdesi v Arménii....ale tentokrát to bylo jiné. Čím déle jsem četla a poznávala příběhy jednotlivých rodin, jejich nelehkých údělů i zkoušek nakládaných na jejich těžkou prací sehnutá záda, tím více z toho překvapivě čišel optimismus a jakási všudypřítomná naděje. Že zítra bude líp, že přece znovu přijde jaro, zase vzejde obilí....
A co pro mě bylo nejvíce občerstvující, byly vztahy na vesnici. Žádné záště, pomluvy a nevraživost, ba naopak. Pospolitost, vstřícně podaná ruka v nouzi a všudypřítomná laskavost. Nakonec došlo i na pár vyloženě úsměvných okamžiků, dojemných a tak lidských, že mé srdce se opravdu tetelilo blahem.
Doporučuji k přečtení i pohlazení na duši!
Krásné čtení, vše je takové snové, jako by v oparu nebo když se obraz tetelí v horkém vzduchu, ale přitom moc hezké, objevné (Arménie musí být úžasná země a autorka nám poodhaluje spousty informací zejména o původním životě a zvycích lidí) , cizokrajné, laskavé a příjemné. A ty magické prvky a popisy, které se prolínají s realitou až tak těsně, že někdy je problém odlišit co je skutečné a co už ne tomu dodávají ještě větší kouzlo. Líbilo se mi moc, jak autorka popisuje život starých lidí, kteří si uchovali své původní zvyklosti, tradice a způsob života předávaný z generace na generaci a dali přednost tomu na co byli odjakživa zvyklí (ikdyž to znamenalo spusty dřiny navíc, minimum pohodlí a nevyužívání "výdobytků a pokroku civilizace"). Mohli žít jinak, ale většina z nich se rozhodla zůstat tam v horách, ve vesnici "na vymření", ve svém starém dobrém světě. Moc se mi líbilo shrnutí celé knihy v doslovu Kateřiny Šimové - tohle bylo fakt velmi trené: "Tři jablka spadlá z nebe tak jsou přes všechnu svoji tragiku nejen výrazem úcty k předkům, zemi, na niž žijí a odvěkému způsobu života, v němž má vše svou chvíli a svůj čas. Jsou především univerzální výpovědí o tom, že láska vítězí nad smrtí. A že zázraky se dějí. A že na ně nikdy není pozdě...!"
Moc se mi to líbilo. Víc než moc. Tento typ knih je přesně moje gusto. Bylo to parádní, objevné, exotické, magické, laskavé, lidské a nesmírně příjemné čtení, které jsem si naprosto vychutnávala. Laskavost a soudržnost vesničanů byla až dojemná, velmi jsem fandila vztahu Vasilije a Anatolie. Popis obyčejného fungování vesnice, kdo s kým, kdy a proč, popis okolní přírody apod. to byl zkrátka koncert
Sledujeme osudy několika desítek lidí, starců a stařen. Poslední lidé, žijící v této zapadlé horské vesničce. Hladomor, války a těžký život sebral mnoha mladým lidem jejich životy a tak poslední zbytky lidí se připravují na neodvratný zánik jejich vesnice. I když magie může vše ještě zvrátit. Knihu neumím žánrově zařadit a jenom těžko hledám správná slova k popisu této nádherné knihy. Několikrát jsem nekontrolovatelně vybuchla smíchem. Často se mi draly slzy do očí. V té knize je zkrátka úplně všechno. Audioknihu načetla naprosto dokonale paní Jana Štvrtecká.
E-KNIHA: Toto je dílo s krásným překladem a úžasným pohledem do rodinné historie. To mám ráda. Bohužel tady je té historie a postav najednou tolik, že jsem ztrácela v tom, která rodina prožila co. Oproti tomu přítomnost je líná, tíživá. Chápu, že o to autorce šlo - zobrazit pomalé plynutí času v zapomenuté vesničce. Ale po minulé, taktéž tempově táhlé knize mi to zrovna nesedlo. A nejspíš i to vedlo k tomu, že jsem knížku četla po kouskách, zvolna a neměla nijak velkou potřebu dostat se brzy na konec. Což je škoda. Kontroverzně působí i magično, jelikož je pro nás neznámé a občas těžko uchopitelné a uvěřitelné. A v příběhu mi občas spíš překáželo. Toť pohled Češky zvenku. Na druhou stranu, kdybych se do příběhu propadla a ve vesničce žila, nemám proti tamějšímu magičnu námitek. Tak uvěřitelně ho autorka popsala. A to vlastně není jediné, co působilo reálně. Jde totiž o fikci plnou zvyků a receptů, že byste neřekli, že dané místo neexistuje. Když to zkrátím - hodnotím 3 a půl hvězdičky. Tou čtvrtou si po prvním čtení nejsem jistá. Ale to, že chci knihu vzít do ruky jednou znovu, také o něčem vypovídá. Aby ne - překlad, rodinné příběhy - to všechno jsou vážně silné plusy. Když navíc připočítám nikoli přeslazený, přesto možná ten nejpozitivnější konec, jaký jsem kdy četla... Jo 3 - 4 a po dalším přečtení to nejspíš bude víc. Doporučuji.
,,(...) a nad světem maličké Voske se rozprostřela bezedná letní noc, která vyprávěla příběhy o síle lidského ducha, o oddanosti a ušlechtilosti, o tom, že život je jako kruhy, které zůstávají na vodě po kapkách deště a každá událost že je jen odleskem toho, co už se kdysi stalo, akorát není nikomu dáno, aby to poznal (...)".
Jestli jste při čtení tohoto úryvku měli pocit čehosi důvěrně známého, tak jste pravděpodobně někdy četli, či alespoň slyšeli o knize Gabriela Garcíi Marquéze Sto roků samoty, k nimž tvoří kniha Tři jablka spadlá z nebe jakousi arménskou paralelu.
Maran, ve kterém se příběh Tří jablek odehrává, je stejně jako městečko Macando (obě příhodně začínají na M a podobností ještě přibyde) Ve sto rocích, místem téměř nedostupným, zapomenutým a časem opomíjeným. Vesnička Maran ja jakýmsi živoucím pomníkem starých časů, kde lidé vypadají jako vytesaní z kamene a staré rozbité věci se nechávají na půdách, aby ti, kteří je vytvořili nikdy nebyli zapomenuti. A tak zatímco ve velkém světě tam venku míjí den za dnem, mění se vlády, začínají a končí války, v Maranu jako by zastavil čas. Lidé sice žijí a umírají, děti se rodí, ale jako by se to všechno odehrávalo ve snu, a ještě v takovém, který se zdá někomu jinému. Děti se rodí, ale buď umírají, a nebo odchází do velkého světa, ze kterého se ale až na pár vyjímek nikdy nevrátí. A tak budoucnost tak samozřejmá pro svět, obchází Maran po špičkách. Spíš jako možnost, než jistota. Jako rozměr, se kterým nikdo příliš nepočítá.
Dojem bezčasí ještě podrthuje vyprávění, které jako by se samo točilo ve smyčkách a kruzích, a pokud je někdy nějaká událost uvedena do časového kontextu je to jen zběžně a spíše orientačně, aby se vysvětlila příčina důsledku, který je dále řešen.
Magický realismus se stejně jako ve Sto rocích projevuje na pozadí zdánlivě realisticky vykresleného vesnického života výskytem zázraků, které obyvatelé vesničky vnímají spíše jako součást každodenního života, než jako cosi "magického". Jako příklad můžu uvést smrt bílého páva, pohromy, které záměrně připomínají deset ran egypských, nebo Akopa a jeho vize budoucnosti.
Spoiler:
Pokud jste četli Sto roků samoty, jistě se budete ptát, jestli jsou pohromy, které městečko stíhají a jindy téměř "magické milosrdenství" projevem nějaké kletby, či požehnání. Pojem "sto roků samoty" je tu opravdu několikrát zmíněn především ve spojitosti obrazem jistého movitého předka, který je - světe div se - vymalován se záhadným bílým pávem. Mlčení, které tento pán na svou neposlušnou dceru uvalil jako trest za prohřešek, je stejně jako "bezčasí" (potažmo odtrženost vesničky od okolního světa, které můžeme také nazývat "mlčením") Marana poměrně laskavého charakteru.
Není tedy překvapením, že Maranu je jeho budoucnost znovu navrácena ve chvíli, kdy je z půdy po sto letech snesen obraz slavného předka, který tu byl schován před komunisty. Ta je vložena do rukou dvěma dětem, které můžou Marano buď oživit, nebo navěky uvrhnout v zapomnění.
Závěrem bych chtěla říct, že ač je kniha opravdu velmi inspirovaná Marquézem a autorka se nebojí na něj přímo odkazovat, nejsou Tři jablka jen pouhou kopií, ale velmi podařeným samostatným příběhem, při jehož čtení máte pocit, jakobyste se vrátili ke staré známé knize jen s trošku pozměněným příběhem. A ač pozadí není přímo originální, je třeba ocenit s jakou zručností autorka pracovala, když takové dílo zvládla nenásilně začlenit do svého příběhu.
Je to hodně zvláštní kniha. Je to ten druh knihy, na kterou je úplně zbytečné číst recenze. Polovina čtenářů řekne, že ta kniha je o ničem a druhá polovina jí bude vynášet až do nebes. Záleží na tom, jak je kdo v životě nastaven. Já osobně jsem se stěží prokousal první půlkou příběhu, ale druhá půlka mě zcela pohltila.
Osudy lidí ze zapadlé arménské vesnice kdesi v horách se odvíjejí na pozadí blíže nespecifikovaných historických událostí, které ovlivňují, stejně jako občasné přírodní výkyvy a mystické jevy, jejich obyčejný životaběh. Poetické líčení krutostí a ran, které člověk vydrží....
Magické vyprávění o umírající arménské vesnici skutečně připomíná Sto roků samoty; Maran je mimo čas, řídí se na jedné straně přírodními, na druhé těžko postižitelnými "kosmickými" zákony, zvolna a melancholicky se v něm odvíjejí životní osudy těch, kteří zbyli - a s nimi osudy bílého páva, prstenu s modrým kamenem, obrazu ukrytého v truhle; vše určuje počasí, zvyky, smysl pro povinnost, dovednosti zděděné po předcích, ale také každoroční laviny, ale i občasné nevysvětlitelné jevy... A i když to vypadá, že ženským údělem je zde jen "kostel, postel, plotna" a mužským dřina, dřina, dřina, že před ošklivostmi dvacátého století typu válka, revoluce, hladomor uzavřenost a nepřístupnost vesnici nezachrání, přece přirozený řád věcí, lidská vzájemnost a možnost beze zbytku prožívat přítomný okamžik dělají z Maranu magické místo, v němž třináct stařen, osm starců a ještě někdo nejen pracují ke smrti, ale hlavně žijí nadějí a vírou v to, co bude... Omlouvám se za patos, ale tohle byl jeden z nejvýznamnějších a zároveň nejpozitivnějších čtenářských zážitků měsíce dubna.
Jedna z nejkrásnějších knih, jakou jsem kdy přečetla. Líčí těžký život v těžkých dobách, přesto v ní nenajdete ani stopy po zármutku, zoufalství či bezútěšnosti. Naopak je prodchnuta pozitivním myšlením, humorem a také nadějí, na níž už si nikdo netroufal myslet. Kniha o zdolávání nepřízně osudu, o síle lásky a přátelství, kořenech člověka, vztahu k Bohu, půdě, ale i k sobě samému. Kniha obsahuje tolik mouder a myšlenek, že bych jimi zaplavila celý mrak papíru. Naprostý klenot, který bude součástí mojí knihovny, a díky čtenářské výzvě i knihovny mojí nejlepší kamarádky. Terezko, těš se!
Nepřipadá mi to ani podivuhodné ani magické, konkrétní osudy postav mě nikterak nevzaly za srdce. Spíš jsem se ke konci dopracovala až k lhostejnému postoji ke knize. Nijak se mi neznelíbila, ale byla jsem jen ráda, že je konec. Konec stejný jako začátek. Nepříliš zajímavý.
Arménii ve skutečnosti mám ráda, lidé jsou mi tam sympatičtí. To byly i postavy v knize, jen mi nepřipadalo zajímavé se zabývat jejich každodenními banalitami. I když někdo umřel, bylo to popsané tak nějak nevzrušeně. Pohřbít ho a žije se dál...
Príbeh o skaze jednej dediny na úpätí hory. 100 rokov samoty na arménsky spôsob.
Začiatok bol teda dosť bezútešný, dedinu Maran stíha jedna katastrofa za druhou, preživší mladí odchádzajú a zostávajú len starci. Knihou prebleskujú i úsmevné momenty (topánky pre nebožku, droždie v žumpe), ale zánik dediny sa zdá byť neodvratný. A potom sa udeje zázrak:).
Autorka používa krásny jazyk, cítiť jej úctu k tradíciám, spätosť s prírodou, súdržnosť dediny, vnímanie nadprirodzena ako bežnej súčasti života.
Skvelé čítanie.
Z nebe spadla tři jablka – jedno pro toho, kdo to viděl, druhé pro toho, kdo to vyprávěl, a třetí pro toho, kdo to všechno poslouchal.