Tři jablka spadlá z nebe
Narine Abgarjan
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/531669/bmid_tri-jablka-spadla-z-nebe-65c3d337444d1.png
4
421
421
Příběhy o síle lidského ducha, o oddanosti a ušlechtilosti, nenápadný bestseller o životě Arménů v zapadlé vesničce. Kdesi v horách je starobylá vesnička Maran. Dožívá tu jen pár starých lidí, kteří zde prožili celý život a jejichž rody sem patří odnepaměti. Nechtějí sejít do nížiny a opustit hroby svým blízkých. Poznáme maranské obyvatele a jejich často nelehké osudy. Například Anatolii Sevojancovou, která se jednoho dne přichystala na smrt a netušila, že ji ještě mnoho krásného čeká. Ukáže se, že nikdy nemáme přestat věřit, že dobro bude odměněno a zlo potrestáno. Nezkrácená verze podle stejnojmenné knihy vydané nakladatelstvím Prostor v roce 2020. 1 audio CD... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2021
,
Tympanum
Originální název:
С неба упали три яблока (S něba upali tri jabloka), 2015
Interpreti: Jana Štvrtecká
více info...
Přidat komentář
Jedno z velkých čtenářských překvapení tohoto roku. Knihu jsem si půjčila na základě anotace, že je to o životě, který je potřeba brát s pokorou. Čekala jsem všelicos, ale ze mě autorka zavede daleko na východ, do země cara, do období mezi válkou a hladomorem, mezi úplně prosté lidi žijící v jakési zvláštní vesničce, a ještě se mi to bude líbit, to určitě ne.
Některé prvky by obstály i v poměrně kvalitní fantasy, časově je příběh ne úplně přesně ukotven.
Ovšem kniha má až zázračně dobrý konec a je v ní spousta naděje.
Miluju magický realismus, miluju knížky z neobvyklých míst a tahle knížka byla pohlazení po duši, i když občas celkem drsná. A zároveň nadějeplná. Nemůžu říct, že by byla plná akce, ale mně se právě líbily ty momenty z pro ně běžného života. Velmi jsem si oblíbila hlavní hrdinku, které jsem celou dobu držela palce. Knihu jsem přečetla asi za 3 nebo 4 dny, což je na mě rychle. Doporučuju moc moc!
Byla to velmi zvláštní kniha. O životě obyvatel ve fiktivní arménské vesnici, v neurčeném čase. Byla zde nádherně popsaná pospolitost vesničanů, jak žili jeden pro druhého, vážili si jeden druhého, vždy pomohli, třebaže sami měli nouzi. Úplně mě dostala pasáž při zvelebování obecní knihovny a pasáž s kvasnicemi. Trochu mě rušilo časté nečekané odbíhání do minulosti, vadily mi věty, které byly někdy dlouhé i třetinu až polovinu stránky. Kniha určitě nebude pro každého, není to jedna z knih, od které se nemůžete odtrhnout, ale měla své kouzlo.
Kniha obsahuje mnohé prvky typické pro literární tvorbu zakaukazských autorů 20. století: popisují realitu za dob Sovětského svazu, v rozporu s proklamovanou snahou o udržování národních tradic nejsou napsané v národním jazyku, ale v ruštině, přitom tematicky těží z národních mýtů, tradic, zvyklostí. V tomto směru mi Tři jablka připomínají knihy mého oblíbeného Čingize Ajtmatova.
Na strašlivě ničivé zemětřesení v Arménii v roce 1988 si moc dobře pamatuji, opravdu celý svět tehdy strnul v šoku a pomáhal. Postavy tohoto románu dokazují, že žít lze i u propasti - jejich nezdolnost, fatalizmus a soudržnost jsou velmi sympatické, až dojímavé. Zarazila mne pouze epizoda s instantním droždím - přišlo mi poněkud divné, že hospodyně, která neumí číst ani psát si dovede přečíst (a na den přesně respektovat) doporučené datum spotřeby na obalu výrobku.
Příběh je čtivý, místy magický, plný zajímavých receptů na tradiční arménská jídla, některé epizody odkazují na mnohé - časově blíže neidentifikované - historické události těžce zkoušené Arménie, jedné ze zemí světa, která za poslední tisíciletí nezažila snad ani deset kontinuálních let bez války, bojů, ohrožení. To se na postavách tohoto příběhu podepsalo. Některé postavy by si - dle mého názoru - byly zasloužily více rozvinutý svůj osobní příběh, zejména u Nastasji jsem čekala větší "záběr", než jenom skici zanechané na parapetu. Ale stejně - bylo to hezké.
Nejedná se o klasicky líbivou knihu, takovou tu, kterou nemůžete odložit a přečtete na jeden zátah.
Je to taková zajímavá, má jisté kouzlo, vyprávění připomíná vyprávění babiček o době, když byly mladé. Umí překvapit, zaujmout, trochu nudit a zase překvapit. Nakonec jsem si ji docela oblíbila. Rozhodně to nebyl ztracený čas.
Poetické a lidské vyprávění o tom, že vždy má cenu se znovu zvednout a jít dál a o tom, že jakkoli se zdá být osud neúprosný, naděje umírá poslední. Nečekala jsem, že ve mně nenápadná vesnička Maran zanechá až takový dojem, ale Abgarjanové se daří velmi uvěřitelně popsat obyčejný a tvrdý venkovský život v souladu s přírodou a hospodářským rokem, do kterého postupně vstupují události a tragédie 20. století. To vše přitom činí s respektem k arménským tradicím, ve kterých hraje značnou roli i víra v Boha a jakýsi druh nadpřirozena v podobě vlivu snů nebo pověr. Prvky magického realismu se tak do knihy perfektně hodily a právě ty příběhy, ve kterých figurovaly, patří k těm nejdojemnějším a nejintimnějším (bílý páv). Kniha plyne poklidně, zdánlivě nenuceně a pro někoho úmorně zmateně - i v tom ale tkví její trochu archaické kouzlo protkané historií jedné kamenné vsi na vrcholu hory Maniš-kar, kam jezdí z údolí jenom sanitka.
"Z nebe spadla tři jablka - jedno pro toho, kdo to viděl, druhé pro toho, kdo to vyprávěl a třetí pro toho, kdo to všechno poslouchal."
Nezbývá tak než se pustit do třetího jablka a nechat se pohltit jeho magií.
Tohle byl úžasný výlet do zapadlé vesničky kdesi v arménských horách. Občas jsem se sice ztrácela v postavách a jejich jménech, ale ta magičnost a lehká mysterióznost příběhu mě dostala. Jednou si chci knihu přečíst určitě znovu.
Spisovatelka se nechala inspirovat knihou Sto roků samoty, jak stojí v doslovu.
Stvořila tři propletené až lehce mystické příběhy ze starého kamenného od světa téměř odřízlého města kdesi v horách patrně v Arménii, soudím dle původu spisovatelky, které pomalu přišlo o svoji slávu díky válkám, hladomoru či zemětřesení.
Zůstává v něm už cca dvacet starých lidí.
Ale na konci knihy se objeví možná naděje.
Líbil se mi popis jejich jídel, léčitelství i lehce mysteriózních výjevů na hranici nadpřirozena až zázraku.
Nečekané kouzlo jsem objevila v malé horské vesničce Maran v Arménii, vesničce, kterou po krutých ranách osudu čekala téměř jistojistá nicota. Jenže člověk nezná jeho záměry... Životy stařen a starců - mladí se zavčas odstěhovali z tohoto prokletého údolí - plynou svým tepem, které zpomalí i rytmus srdce čtenářova. Narine Abgarjan je pro mě literární objev, který v člověku dokáže probudit širokou škálu emocí a okouzlí poetikou a nečekanou laskavostí okoralých srdcí, kterou by v těchto místech nečekal. Třešničkou na tomto hořkosladkém, jihokavkazském dortu je lehké magično, které autorce umožnilo rozevřít hranice ztraceného údolí a jeho obyvatelům, v postavě Anatolie Sevojancové a přinést příslib naděje a budoucnosti... Vřele doporučuji.
(SPOILER)
V odlehlých oblastech nebyl život nikdy lehký a lidé v těchto místech byli často odkázaní jen na sebe. Přesto se jim ale dění okolního světa nevyhýbalo a často krutě do jejich životů zasahovalo. Ve vesničce Maran pomalu vyhasíná život. Mladí odešli a ve vesnici zůstává hrstka starých, kteří pomalu mizí se svou vesnicí.. A přesto tato kniha není smutná. Lidé zde přijímají svůj osud tak jak je a dál si v klidu žijí své životy každodenní prací, dodržují tradice a nechávají se ovlivňovat starými pověrami, sny a znameními. Někdo tady psal, že kniha je o ničem, že se v ní nic moc neděje, ale v tom je právě její krása -v klidu, pomalosti a dávno zapomenutých pravdách a osudech. Jediné, v čem jsem se občas ztrácela byly skoky v čase, ale postupně jsem si zvykla, že se minulost a vzpomínky neustále promíchávaly se současností. Ostatně tak jak už to v životě vlastně chodí. Kniha asi nebude pro každého, ale pro mě to je jedna z nejhezčích knih, které jsem v poslední době četla. 5*
(9/24)
Bylo to zajímavé, ale nějak mě to úplně nechytlo za srdce. Trochu jsem se ztrácela v postavách, což je dáno možná i pro nás nezvyklými jmény. Přiblížilo to sice atmosféru a život obyčejných lidí v Arménii, občas jsem stránky hltala, ale jindy mi to zase pomalu ubíhalo. Chybělo mi tam něco víc osobnějšího, nevím přesně, jak to popsat. Nelituji, že jsem četla, ale jako hodně čtivou knížku bych to nedoporučila
Krásné, ale zmatené. Právě jsem doposlouchala tuto zvláštní audioknihu a jsem trochu rozpačitá. Některé pasáže mi připadaly úžasné a jiné moc zamotané a matoucí. Ani skoky v čase tomu moc nepomohly, ani velká spousta lidí a veškeré příbuzenstvo.
Naopak, autorčin jazyk je krásný a popis kraje, o kterém vypráví, se všemi strastmi, tradicemi a zvyky, přátelstvím, láskou a vzájemnou pomocí, to bylo opravdu něco. Budu si muset knížku přečíst nebo poslechnout ještě jednou. Každopádně to nebyl ztracený čas, je vždy obohacující zjistit věci ze zemí tak odlišných, kam se člověk asi hned tak nepodívá.
Líbezně napsaná kniha, ze které na Vás dýchne atmosféra života tak odlišného od toho našeho, moderního. Současně by ale někdy bylo vhodné pár řádků textu popisu odstranit, aby měl děj víc spád. Závěr těžko uvěřitelný (a trochu nedávající chronologický smysl), ale i takový může život přichystat. V postavách se člověk místy ztrácel, proto ubírám celkem jednu hvězdičku za vše výše uvedené.
#prvniprectenaknihavcervenci2024
Krása od první do poslední stránky! Po delší době opět beletrie, která mi úplně "sedla". Možná i proto, že když jsem začínala knihu číst, taky jsem zrovna hodně silně krvácela jako hlavní hrdinka. Ale tam už veškerá podobnost končí... Maran na úpatí hory Maniš-kar si mě získal a času stráveného v této vesničce, kde se zastavil čas, s jejími stárnoucími obyvateli vůbec nelituju. Je tu samozřejmě spousta bolesti a trápení, ale všem čtenářům doporučuju vytrvat až do konce a až pak knihu hodnotit. Víc by se nehodilo prozrazovat.
Autorka taky velice úspěšně balancuje mezi čtivým "příběhem ze života" a symbolickou rovinou celého příběhu. Skvělé čtení nejen na léto - a nebo pokud chcete jako já splnit téma ČV "Kniha, jejíž postava pracuje v knihovně". Mimochodem, tato knihovna je taky hodně specifická :-)
"Valinka pozorovala snachu a její dcerku s úsměvem. Byly si hodně podobné – pružné, půvabné, dlouhonohé.
„To naši lidi vypadají jinak,“ protáhla zamyšleně. „My jsme takoví silní, podsadití, s orlími nosy, nemotorní. Zato vy poletujete jako motýlci.“
„Jste krásní,“ ozvala se Nastasja. „A… jako z kamene. V Maranu je podle mě všechno kamenné. Domy. Stromy. Lidi. Jako…“ Luskla prsty, aby si vzpomněla na to správné slovo. „Vytesané. Ano, jako vytesané z kamene.“
absolútna nádhera. smutno-krásne príbehy, ktoré vám miestami budú pripomínať vaše vlastné, a miestami vás úplne vytrhnú z reality a vovedú do tajomného, snového, občas neuveriteľného sveta.. atmosférou mi pripomína Márqueza, stavbou príbehu Stefanssona, zároveň je to úplne originálne. veľmi sa mi páčia arménske historické vsuvky, a veľký palec hore dávam za prekladateľkine poznámky pod čiarou s vysvetlením niektorých tradičných arménskych pojmov.
Narine sa práve zaradila do zoznamu mojich obľúbených autorov a autoriek
Tragicky to začíná a tak krásně to končí..nikdy nevíte co vám život ještě přichystá..je to o načasování..moc hezky napsáno
Sorry, ale nějak mě to neoslovilo. Jasně, těžký život v těžké době. Spousta jmen a vazeb, bylo občas složité sledovat kdo je s kým do přízně. Jen mi to přišlo jako popis obyčejné chudé vesnice,obyčejný život, žádné velké drama. Čekal jsem dle hodnocení víc, o dost víc. 60% a to jen proto, že to bylo kvalitně načteno.
Pomalu mizející arménská horská vesnice, kde se dějí události magické, až zázračné. Nádherné vyprávění, pro mě naprosto překvapivé a strhující. Nečekala bych, že tato poměrně útlá kniha toho bude obsahovat tolik. Tolik!
Krásně popisné, jemné a dojemné. Kniha mě bavila moc.