Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539377/bmid_vrany.jpg
4
3880
3880
Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?... celý text
Novely Literatura česká Rodina
Vydáno:
2020
,
OneHotBook
Interpreti: Andrea Černá , Veronika Khek Kubařová
více info...
Přidat komentář
Silný příběh, který je napsán naprosto precizně, takže se čtenář snadno vcítí do kůže hlavní hrdinky. V knize se střídá vyprávění dcery a matky, což bylo super. Kniha má spád a dobře se čte.
Nemám slov, knihu jsem přečetla za jedno odpoledne u vody a i když slunce dost hřalo, mě teda u knihy mrazilo... Tak strašně ze života a tak strašně smutné a tak strašně nespravedlivé....Tato autorka rozhodně patří mezi můj top! Stále vede Dědina, ale Vrány ji dost šlapou na paty...
Už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká kniha tak rozbrečela. Tak krátký příběh a tak silný! Přečteno za pár hodin, od toho prostě nešlo odejít. Geniálně sepsané rodinné vztahy a problémy s tím související - vlastně ani od matky, otce ani Barči nepřišlo žádné pochopení. Společně fungovali, ale každý si jel svoje a neposlouchal - nevnímal. Podobné problémy řeší většina rodin a neumí vnímat nikoho jiného než sebe. Nekonečné rodinné konflikty kvůli úklidu, neposlušnosti, odmlouvání, nekonečné nespokojenosti... apod.
Tahle kniha byla neskutečně krásná (i když je asi fakt ujetý to takhle říct vzhledem k ději…).
Nevídaně silná hlavní hrdinka, která to v životě skutečně nemá lehké.
Takovou bezmoc jsem u knihy dlouho nepociťovala.
Mohu jedině doporučit, ale vězte, že to je skutečně těžké a nepříjemné téma.
U této knihy nepochybně platí staré pořekadlo, že méně je někdy více. Je to velmi slabá kniha, ovšem jen co do počtu stránek. To, co se autorce podařilo vyjádřit tímto hodně úsporným způsobem, je totiž naopak extrémně silné.
Je to příběh o jednom moc smutném dětství, o nepochopeném dítěti, o osamělosti, bolesti a marné touze po obyčejné mateřské lásce. Příběh rodiny, kde je nepochopitelně protěžováno jedno dítě, a to druhé žije pouze v jeho stínu.
Dospívající Bára se urputně snaží dokázat, že i ona si zaslouží získat přízeň rodičů, jakou vidí u své sestry, většina jejího snažení však končí naprostým nezdarem a Bára tak podléhá čím dál více vlastní nejistotě a nevíry sama v sebe a ve své schopnosti.
Naprosto tragické je i to, že obrovská touha po větším uznání od rodičů vede k tomu, že nakonec i evidentní náznaky zneužívání považuje paradoxně za projev přízně a otcovské lásky.
Na knize bylo zajímavé porovnávat vnímání stejných situací střídavě z pohledu matky a současně z pohledu dcery. Srovnávat jejich myšlenkové pochody a chápání motivů, příčin a taky důsledků, které z těchto situací následně vyplynuly.
Postavy jsou zde opět jednoznačně rozděleny – jedni jsou bezvýhradně hodní a ti druzí bez výjimky zlí – prostě opět jen černobílý svět, k čemuž mám zase drobné výhrady. Svět až tak černobílý prostě nikdy není. Možná bych proto přece jenom uvítala aspoň náznaky vysvětlení příčin chování obou rodičů, co z minulosti si vlastně v sobě nesou a z jakého důvodu dělají takové rozdíly mezi oběma dcerami. Chtěla bych aspoň trochu pochopit jejich chování, a to, jak si ho oni sami před sebou obhajují.
Jinak ale celý příběh působí naprosto věrohodně a autenticky, autorce se na pár stránkách velice dobře podařilo vykreslit depresivní a dusnou atmosféru v naoko úplně běžné rodině.
Závěr mě slušně zaskočil (teda…pokud jsem ho opravdu správně pochopila). I když jsem se v průběhu knihy neustále plácala v negativních emocích, konec mi přesto způsobil nečekaný šok.
Bylo to opravdu kruté čtení.
Po přečtení kniha nutí sáhnout si i do vlastního svědomí…opravdu jsem někdy v některých situacích nereagovala třeba aspoň trochu podobně jako matka v tomto příběhu? A bylo to opravdu nutné?
Ta cena za několik neuvážených slov, i když třeba pramení jen z únavy v důsledku kolotoče běžných starostí a povinností, může být někdy až příliš vysoká…
Knížka to byla výborná, skvělé téma, takových knih by mělo být více, jen se mi velice špatně četla. Tato temná témata se vždycky špatně čtou, člověk se zkrátka bojí, co dalšího čeká hrdinu na následující stránce, a tak se tam ani nechce dočíst... povedené avšak smutné dílo
Krásná a smutná knížka. Často jsem si kladla otázku, jak se můžou rodiče chovat tak rozdílně ke svým dětem. Dlouho mi ležela v hlavě.
Kniha byla velmi čtivá a líbila se mi. Celkem jsem se dokázala dostat do kůže hlavní postavy, jelikož je mi velmi podobná a sympatická. Sice jsem z knihy měla lehce nepříjemný pocit po dočtení, ale to bylo hlavně kvůli nečekanému konci, který mě dosti překvapil. Knihu doporučuji, ale určitě ne jako pohádku na dobrou noc. ;)
Knížku jsem přečetla večer, před spaním. Chyba. Měla jsem děsně stísněný pocit, bylo mi smutno a nemohla jsem usnout. Sama mám děti, (možná) naštěstí dva kluky... Velice závažné téma.
Stát se rodičem je jednoduché, ale skutečně jím být to už není jenom tak samo sebou. I já si často ráda někdy přečtu pár stránek nové knihy, abych se později až se ke knize dostanu, měla na co těšit. A tak se stalo, že jsem toho dne místo krátkého úvodu celý příběh hned přečetla. Neodvažuji si odhadovat kolika dětí se to týká a proč tomu tak v rodinách někdy je, kdy a proč se to vlastně děje. je to šokující a alarmující.
(SPOILER) Loni bylo téhle knihy všude plno. Reakce na knihu byly pozitivní, ale dávaly tušit, že to nebude lehké čtení. Já si tedy novou Petru Dvořákovou šetřila na později. Tak dlouho jsem si ji šetřila, až jsem ji teď přečetla skoro na jeden zátah. Kniha nešla odložit, ač se jednalo o děsivé čtení. Dvanáctiletá Bára vyrůstá v rodině, kde nezažívá pocity pochopení, bezpečí, bezpodmínečné lásky, naopak běžný je křik, výčitky, fyzické násilí. Snaží se zavděčit, být nenápadná, ale na druhou stranu chvílemi projevuje vzdor, když vnímá přistup rodičů jako nespravedlivý. Chvíli to vypadá, že díky svému výtvarnému talentu najde místo, kde jí bude dobře a kde ji budou vnímat jako skutečného člověka, dvanáctileté dítě, které něco umí, ale má právo dělat i chyby. Ale podvědomě člověk při čtení tuší, že happy end se konat nebude...
No ty vole.. Je to první co jsem to na jeden nádech přečetla. To je vše co k tomu teď mohu říct. Přečíst, rozhodně přečíst. Au. Krá-krá-krása....
NOrmálně píši komentář ke knize ihned po přečtení, ale tady jsem si tedy musela od večera dát pauzu a zamyslet se nad příběhem .... uf ... jeví se to jako nevinný příběh, vyprávění dospívající dívky s normálními starostmi, ALE nakonec je z toho hluboký, intenzivní, psychologický příběh s nevinně vypadajícím složitým a těžkým osudem.
No a ta obálka s morovou maskou ......
Další příběh o dysfunkční rodině a domácím násilí. Kniha je útlá, umí zaujmout, to nejpodstatnější je zběžně načrtnuto. Zbytek si čtenář domyslí i bez hlubšího ponoření se do psychologie postav. Petra Dvořáková napsala krátký příběh, kde i na pár stránkách bez brilantního a hlubokého ponoření se do složitosti lidských vztahů pochopí snad každý, že se v této rodině stala chyba a kde přesně. Je mementem pro rodiče, kteří se nedokážou vcítit do toho, jak se dítě cítí, odstrašujícím případem pro ty, co se nesnaží pochopit, proč se potomek chová tak jak se chová a nejsou k jeho občasným mírným selháním shovívavější.
O tom, že někdy si rodič(e) oblíbí jen jedno dítě a zdaleka ne to nejmorálnější, víme. Není na škodu si tuhle skutečnost připomenout. Jak velkou neplechu protěžování jednoho na úkor druhého napáchá! Nutno říct, že matka nechce Báru trápit záměrně. Jen jí schází empatie a domnívá se, že za většinu chyb může její nepovedená dcera, na níž si vybíjí svoje vlastní pocity nedostatečnosti, selhání a frustrace a je přesvědčená, že ona přece nic špatného nedělá. Jen usměrňuje chybující Báru a svého nedostatečného muže. Do jejího citově oploštělého chování mi akorát neseděla profese. Knihovnice by minimálně měla pochopení pro výtvarné sklony své dcery, knihovnici, byť třeba méně vzdělanou a vyrovnanou než jsou jiné její (většinou vysokoškolsky vzdělané) kolegyně, která dokonce ani nemá vztah ani cit pro umění opravdu neznám, tohle byl od autorky trochu úlet. Možná tím chtěla říct, že ani společensky dobře hodnocená profese se vadnému chování nevyhýbá?
Novela naznačuje, že podobné jednání vede k tragickým koncům potomka. Někomu z týraných dětí se podaří díky silné osobnosti vyváznout bez následků. Většině ne a ty životní cesty poznamenaných dětí jsou pak nesmírně tragické. Buď uletí do říše fantazie až duševních poruch, spáchají sebevraždu nebo trpí celoživotním traumatem a jsou celoživotní obětí. Podobné osoby se neumí hodnotně začlenit do společnosti, přebírají patologické chování rodičů a přitahují pozornost pachatele trestních činů (od domácího násilí putují k šikaně, vydírání a jiným až kriminálním činům, stávají se obětí díky svému životnímu postoji, špatné výchově, narušenou osobností s převzatými vadnými vzorci chování). Je skvělé, že matku a otce většina čtenářů odsuzuje a Báru by láskyplně hýčkala ve své náruči. Bohužel, z praxe můžu odhadovat, že dospělá Bára by většinu lidí štvala. Nerozuměli by jste jí, odsuzovali za její projevy, strach, zatrpklost, ohrnovali nos nad její slabostí, posmívali se její jinakosti a to vše by ve vás vyvolávalo možná i agresi (bezradnost nebo slabost jiné bytosti může vyvolávat útočnost a znechucení směrem k oběti). Nad týraným a narušeným děckem každý ušlechtile zapláče, ale nad problematickým a nesrozumitelným dospělým? Kéž by jsme na to mysleli, až potkáte dospělou Báru, která má na něco talent a v něčem naopak selhává. Pokud si někdo stěžuje nad údajnou povrchností této knihy, věřím, že se mělkosti, jež ho irituje, nedopouští ani ve svém vlastním životě.
Ačkoliv jsem knihu přečetla jedním, anebo spíš dvěma dechy, a ačkoliv je to téma s potenciálem, jsem tak trochu zklamaná. Čekala jsem mnohem víc: třeba víc psychologie (myšlenkové pochody postav málo rozepsané), víc originality (opět manželka-zapšklá manipulátorka, která si vzala slabocha - to už tu žel bylo, škoda). Pokus o "přidanou hodnotu" s rádoby poetickými vránami jsem moc nepochopila. Konec uspěchaný. Vlastně ne jen konec. Tento způsob psaní zdá se mi poněkud odbytý... Paní spisovatelka přece umí lépe - i ta babička Petruny z Dědiny byla plastičtější a měla větší hloubku!
Naprosto čtivá kniha, i když téma není nijak veselé. Líbilo se mi, jak slova dokázala působit na emoce a soucítit tak s mladinkou Bárou.
Přečtená za jedno odpoledne. Krásně napsané, s postavou Báry jsem velmi soucítila a celou dobu napjatě doufala a čekala, jak to skončí. Konec mi vyloženě trhal srdce, takhle by se nikdy rodič ke svému dítěti chovat neměl.
Drásavé čtení. Čte se to jedním dechem a také se strachem, jak tohle dopadne? Na malém prostoru detailní vykreslení charakteru postav. A bohužel, je to dost ze života. Pracuji ve škole, a jako bych ty rodiče i děti znala.
Štítky knihy
česká literatura zneužívání dospívání rodinné vztahy pro dívky domácí násilí týrání vrány matky a dcery syndrom CAN
Skrýt reklamy
Dlouhé tak akorát , výstižné - sem tam ukápla slza .
Bylo by zajímavé připojit pár kapitol z úst otce , ale kdoví kam bychom se dostali.