Vrány
Petra Dvořáková
Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?... celý text
Novely Literatura česká Rodina
Vydáno:
2020
,
OneHotBook
Interpreti: Andrea Černá , Veronika Khek Kubařová
více info...
Přidat komentář
Děsně smutné a temné. Od prvního momentu mě neskutečně iritovala matka a myslela jsem si, že ona je ta nejhorší..... Chudák holčina. Děsivý příběh.
Novelka o tom, jak těžké je být dítě, když máte smůlu na rodiče. Kniha je napsána prostým, jednoduchým jazykem, tím víc je uvěřitelná, zejména když hovoří ústy Báry. Její svět je omezen zkušeností dítěte: nedokáže rozpoznat, co je prkotina a co velký průšvih, co je adekvátní trest, co je normální a co už ne. A tak se uchyluje k osvědčené strategii: radši nikomu nic neříkat. Což přirozeně vede k tomu, že si nedokáže říct mimo rodinu, a začarovaný kruh se stále prohlubuje. Matka mi připadala až příliš nedozrálá, ale umím si představit, že i takoví lidé se stávají rodiči... Fakt hrůza.
Závěr knihy mě překvapil, trochu jsem měl pocit, jako by si autorka najednou řekla, že už ji to vlastně nebaví, a sekla perem o stůl. Kniha, která jinak působí fortelně a celistvě, skončila podivně otevřeným, fantazijním úletem.
Petru Dvořákovou mám ráda a četla jsem od ní téměř vše. Líbí se mi, jakým lehkým a čtivým jazykem píše, dialogy jsou naprosto přesné a kniha vždycky plyne s lehkostí. Tentokrát ovšem byla tahle lehkost zatížena tématem dosti bolavým. Občas jsem si říkala, jestli to není trošku přehnané, že to (pro mě) trochu ztrácelo na věrohodnosti (příliš jednoznačně rozdělené postavy na hodné a zlé), ale co já vím. Jo... vím vlastně to, že si musím dávat bacha při výchově a akceptovat osobnosti mých dětí a neválcovat a nebuzerovat je za každou cenu.
(SPOILER) To prostě nechcete číst. Ale zároveň je to tak dobře napsané, že otáčíte stránku za stránkou a bojíte se toho, co se objeví na konci, ale nemůžete si pomoct. Pravda je, že ten konec jsem si přeložila spíš v tom smyslu, že to dítě vyskočilo z okna. Nevím, jestli měl zůstat spíš nějak zahalený tajemnem a fantazií o přeměně na vránu... Každopádně to připodobnění rodičů vran a rodičů lidí bylo nesnesitelně hořké.
No... Už od první strany mě vytáčela postava matky, její slovník a volba výrazů mi zkrátka nesedla. Na knize se mi ovšem líbil pohled 12leté dívky jako retrospekce do dospívání.
Knihu bych doporučila především rodičům. A čtenářům doporučuji nemít velká očekávání.
P.S. Obálka je velice zdařilá!
Tuto knihu si budu pamatovat dlouho. Kniha me zaujala hned, uz jen samotnou obalkou,proto jsem ji zvolila jako darek pro kamarádku. Pribeh je napsany stylem, ktery me nutil cist stale dal a dal, az byl najednou konec. Nejdrive jsem se zalekla tak jednoduché mluvy, ale nakonec mi to vyhovovalo.
Libi se mi, ze v knize vidime pohled jak hlavni hrdinky, tak jeji mamky.
Z cele knihy je mi smutno...ale zaroven jsem moc rada, ze jsem si knihu s touto tematikou přečetla. Kniha ctenare uvede do problematiky dospivajici mladeze a domaciho nasili.
Vrány jsou plné syrových emocí 12 leté Báry. Nepochopená, dospívající holka, žijící v průměrné rodině s ,,tradičními" vychovnými metodami minulého režimu. Nevyčnívej, poslouchej na slovo a hlavně se snaž, aby tě ostatní milovali. Pokud to nezvládneš, budeš za to potrestaná. A chybu hledej v sobě!
Autorce se opět podařilo napsat skutečný příběh, který se může odehrávat za jakýmikoliv dveřmi. Líbily se mi hlavně emoce, které z toho na těch pár stranách prosakují na povrch a vlívají se čtenáři do hloubi duše. Závěr byl naprosto dechberoucí. Ač v průběhu čtení tušíte, kam asi vše směřuje, stejně vás to dostane.
IG: @hanybooks
Kniha přečtená za dva dny. Myslela jsem si, že to bude oddychová četba, ale teda nikoli. Příběh mladého děvčete je zajímavý, věřím, že ze života mnohých dětí a dospívajících. Dál nebudu prozrazovat, určitě stojí za přečtení.
Příběh zřejmě osloví nejvíce mladistvé a rodiče. (Nepatřím ani do jedné ze skupin, takže smůla.) Jedna hvězda navíc za povedenou obálku.
Tohle je ten typ knihy, který by mohl dospívajícím otevřít oči, protože sami většinou nepoznají, když žijí v toxickém prostředí, ale také by nebylo od věci, aby tyhle děti přestali přehlížet lékaři, učitelé, sousedé, rodiče jejich přátel... Tohle vlastně v knize není. Děti jako Barča mají své projevy viditelné navenek minimálně někomu, kdo má základy psychologie. Přesto se k nim pomoc dostává později. Pro mě byla kniha zajímavá, ackoliv mě ničím neprekvapila.
Za konec teda hvězdy 2, ten mě dostal...ale jinak jazyk knihy mi vůbec nesedl. Obsah mi přišel takový nějaký zvláštní, podle recenzí jsem čekala bohužel mnohem víc.
Nooo! Uf...ten konec mě rozsekal. Vyprávění pohledem matky a dospívající dívky, zdánlivě běžné problémy a konec, jaký nechceš...
Strašně bych chtěla věřit tomu, že rodičů jako měla Bára, je opravdu jen málo. Bohužel se mi to moc nedaří.
Doufala jsem v probuzení do úsvitu a dostala (v)rány za soumraku. Konec mě přišlápl jako bota.
Nemůžu se rozhodnout, jestli je celková schematičnost záměrem, nebo projevem netrpělivosti při psaní, ale ve výsledku to vlastně závěr podtrhlo.
Kniha je sondou do duše náctileté dívky, která si nerozumí se svými rodiči a cítí se nechápaná a nemilovaná. Proč rodiče vlastně bijí své děti? Mají dobrý pocit z toho, že mohou uplatnit svou moc? Léčí si své vlastní komplexy? Svoji frustraci si vybíjí na někom, kdo se nemůže bránit? Mají z toho potěšení? Tam, kde dochází argumenty, přichází násilí...
Na necelých dvě stě stranách takto dopodrobna živě a reálně popsat příběh je opravdu úctyhodné. Dobrému spisovateli zkrátka stačí i těch "pár" stránek, na kterých uvede příběh, který Vás zasáhne. Úderné, reálné, pravdivé a smutné. Jsem velmi ráda, že jsem literaturu Petry Dvořákové objevila. Opravdu stojí za to! Další skvělá česká autorka v pořadí, doporučuji i její další knihy - Chirurg, Dědina..