Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499054/bmid_zahrada-QKZ-499054.jpeg
4
1745
1745
Jak žít, když člověk dostane do vínku danajský dar? Dlouho neobývaná stará vila se zanedbanou zahradou. A jedna velká životní prohra navrch. Pětatřicetiletý Jaroslav Havlát se vrací do domu svého dětství ve chvíli vážného životního zlomu. Po zpackané „církevní kariéře“ hodlá začít nový život, poprvé konečně sám za sebe. Snad také s trochou naděje, ale především s nákladem vyhoření, samoty, s pocitem odcizení vůči všem a všemu. Jedinou laskavou náručí se mu stává zanedbaná zahrada a práce v ní. V odloučení mezi stromy, keři a květinami se pokouší znovu najít sám sebe a dát životu ještě nějaký smysl. Postupně se seznamuje se sousedy a stále víc začíná svému zvláštnímu odcizení přicházet na kloub. A s tím se dostavují i tísnivé konflikty, protože poznání sebe sama je děsivější, než dřív mohl snad jen tušit. Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Najde se aspoň někdo, kdo mu porozumí a podá ruku? Existuje z této temné noci cesta ven?... celý text
Přidat komentář
Já vlastně ani nevím, jestli se mi to spíš líbilo nebo spíš nelíbilo. Nicméně jsem ráda, že to nakonec nedopadlo tak, jak se to jevilo, a že i z takovéto "bezvýchodné" situace hlavní postavy se dá vykřesat naděje. Lidský hienismus je všude kolem nás (nicméně já sama nevím, jak bych se chovala, kdybych se jako matka s dítětem do této situace dostala, zda bych také okamžitě neodsoudila, i když se "zatím" nic nestalo), ale na druhou stranu se najdou i lidé, kteří jsou "rozumní" a neodsoudí hned od začátku a to bylo nakonce velmi příjemné...
Dopředu jsem věděla, co je tématem knihy, ale zajímalo mě, jak bude zpracováno. Kniha podle mě moc pěkně zachycuje boj člověka sama se sebou, zoufalství ze sebe samého a vlastně i bezradnost. Hezky podává nehezké téma a celkově se čte moc dobře, ačkoliv občas těžce. Určitě stojí za to si knihu přečíst.
Nevěděla jsem, o čem tahle knížka bude. Nalákal mě název, protože mám zahradnickou duši, miluju svojí zahradu a obdivuju všechny cizí, domácí i zámecké. Nalákala mě i zanedbaná vila, ale příběh se nevyvíjel, jak jsem očekávala. Hlavní postava mi byla od samého začátku nesympatická, tlustý, nešikovný, neschopný muž, s opožděným myšlením a negativními reakcemi. Vlastně mi ho nebylo líto ani v druhé části knížky.
Napsané je to dobře, ale ne pro mne.
Tohle pro mne jako pro matku stejně starých dětí nebylo jednoduché. Jarkovi jsem stranila, nechápala tu presumpci viny , nenávist a odsudky jeho okolí ( vyjma sousedů Urbánků). Ale mít Jarka za souseda já,co bych dělala? Citlivě a čtivě podané moc těžké téma. Moc se mi líbilo, to přirovnání Jarkova života k stavu zděděné vilky a hlavně zahrady kolem. Jak dával do pořádku dům a zveleboval zahradu,tak uklízel a dával směr svému dalšímu životu.
Fůůúú, tak tohle bylo hodně silný. Netušila jsem o čem kniha je, tentokrát jsem vynechala anotaci a rovnou se do toho pustila, takže to bylo velké překvapení.
Často na člověka probleskují myšlenky, že je tam něco špatně a ono opravdu je... a jakmile dojde na zapomenuté oblečení, tak se všechno vyjasní. V člověku se pak perou pocity lítosti a znechucení. Má ho litovat? Má ho nenávidět? Všechny pocity jsou na místě. Kdyby člověk alespoň neměl pocit, že by se stejně něco nakonec stalo, protože to k něčemu opravdu směřovalo... achjo.
UF, paní Dvořáková fakt umí. takhle se mnou naposled zamávaly i Vrány.
To je zvláštní příběh. Smutný. Složitý - asi neumím odpovědět na otázku, jak bych reagovala jako matka já. S vědomím "zákulisních" informací o hlavním hrdinovi se to rozhoduje jinak, ale vlastně ani on si není sám sebou úplně jist. Složité, složité. Obdiv k autorce, jak umí příběh vystavět, vystihnout, žádná zbytečná slova.
Je vlastně úplně jedno, jaké téma si tentokrát autorka zvolila. Umí nás vhodit hrdinovi do života, předestřít problém, ukonejšit obavy, nabídnout nadějný závan a tím rozdmýchat oheň pod kotlem...cokoli se stane pak, pořádně vyvětrat už musíme sami. A to se mi zamlouvá.
"Přesně tak babička s dědou žili. Každý tak trochu svou cestou, nic jim ale nakonec nebránilo být spolu."
Z knihy mám rozporuplné pocity. Je to kniha k za myšlení a poznávání sama sebe a zároveň o životních rozhodnutí a změnách, které nejsou lehké.
Ufff... Ackoliv knezstvi se v knize protaci, kniha vlastne neni o knezi, je primarne O CLOVEKU. A vede me k premysleni, jak bych se zachovala ja...
Jsem zas nějak nasedla na vlnu českých autorek a nemůžu z ní slízt. Dobrý to bylo.
Smutný bolestivý příběh člověka, který spadl na úplné dno lidského žití a čtenář do poslední chvíle netuší, jestli se ode dna odrazí nebo tam zůstane... Přesto, že morálka velí nenávidět, já jsem si ho oblíbila a cítila jsem lítost nad tou úpornou, ale přesto naprosto pochopitelnou snahou nebýt sám. Autorka v poměrně útlé knize vykreslila ožehavý problém ze zcela neobvyklého pohledu zevnitř, z nitra člověka, který, ač vnímán jako agresor, je vlastně křehkou obětí.
Dvořáková nezklamala.. Vrány, Sítě,.. A teď zahrada... Neuvěřitelné, nepopsatelné,trochu děsivé...
Po Vránách další kniha autorky, která mě zasáhla.
Přemýšlím, proč se mi psaní Petry Dvořákové tak líbí. Protože to je uvěřitelné. Skutečné. Příběh přirozeně plyne, nic mi tu nešustí uměle šroubovanými rádoby uměleckými obraty, není tu nic slzopudného, nic bombastického. Minimalisticky psané, někomu, jak tak čtu komentáře, se může zdát dokonce povrchní...
Hlavní hrdina je obtloustlý plešatý samotář, který nezvládl ani povolání, ve kterém by se mohl rozdat, pomáhat, najít smysl. Nemá nikoho, rodinné zázemí žádné, ale za to může tak nějak napůl. Takže vlastně pro mnohé asi ne moc sympaťák. Už tady je problém, a což teprve později...
Obdivuju autorku, jak drsné a pro mnohé kontroverzní téma podala tím nejpřirozenějším způsobem. Jak píšu výše, vše je uvěřitelné, lidské, a přece tak smutné... Nečernobílé.
Souhlasím s tím, že do knihy by se člověk měl pouštět bez znalosti zápletky. Bez předsudků, bez předem utvářených názorů na hlavní postavu. Já to tak měla, a o to víc působivé.
Petra Dvořáková to zase dokázala. Stejně jako u její knihy Vrány, tak i v Zahradě se jí na vcelku malém prostoru podařilo vykreslit velmi tíživý a bolestivý příběh. Bez nějaké větší omáčky, silný svými emocemi a tím, co zůstává nevyřčené mezi řádky, ale na člověka to i tak dokáže zapůsobit.
Nechci úplně zacházet do detailů, abych tu omylem nevypustila nějaký spoiler. Nicméně autorka tu zpracovává téma, které je velmi citlivé a určitě nesnadné ke zpracování. Pro jednu stranu zúčastněných asi horor, ale zároveň pro stranu druhou bolestivá realita přinášející předsudky, ač daný člověk postižený "daným tématem" nemusí nutně nikomu ublížit. Střet těchto dvou stran je třeskavý, bolestivý a nepříjemný pro všechny. A vlastně i pro čtenáře, protože na jedné straně asi chápete ten strach jedné strany, ale zároveň prostě vidíte do hlavy hlavního hrdiny. Cítíte jeho bolest, obavy z okolí a to, jak se snaží bojovat sám se sebou, ač nikomu neublížil. Vidíte, jak se to v něm pere a skoro se za něj modlíte, aby v sobě dokázal najít vnitřní sílu a říct si o pomoc. Aspoň o tak na mne působilo.
Co na paní autorce obdivuju, je její práce se slovy. Jak dokáže tak silný příběh napsat tak hutně, minimalisticky a přesto toho říct hodně. Čím víc jsem se blížila konci, tím víc to pro mne bylo tíživé čtení, protože paní autorka těmi emocemi skutečně nešetří. Na mne se to tedy určitě přenášelo velmi silně, že mi bylo místy fakt těžko.
Plný počet hvězd určitě pro mne na místě. Moc si cením, že mi Petra Dvořáková zas uměla předat spoustu podnětů k zamyšlení. Uff, byla to fakt kláda!
Opět jeden velmi smutný příběh nešťastného člověka. Rozhodně velmi čtivě napsaný, člověk se úplně v té zahradě vidí. Ale být tam je velmi nekomfortní. Autorka si opět vybrala těžké téma, je ale zpracované velmi citlivě, za to ji patří velký obdiv. Poslouchala jsem jako audioknihu, velmi pěkně načteno, interpret vybran skvěle.
Štítky knihy
česká literatura faráři tajemství katolická církev samota společenské romány české romány
Znova shledávám, že psychologicky laděné romány od českých autorů jsou si v jistém směru velmi podobné. Boj se sebou samým, se svými démony, se společností...
Přesto mě příběh bývalého kněze vtáhl do svých temných tenat a donutil k zamyšlení nad tím, jak často vidíme věci černobíle, jak se necháme ovlivnit nepodloženými pomluvami, jak se bojíme vystoupit ze stáda, jak snadno dokážeme odsoudit druhé a jak zlí a nenávistní dokáží lidé být, pokud jejich jejich "pravda" nestojí na nablýskaném piedestalu.
Na druhou stranu nikdy nevíme, co ukrývá nitro každého z nás, kam si troufneme zajít a kdy už nemáme své démony pod kontrolou...
Neveselá, leč zajímavá psychologická sonda do mnohovrstevné duše člověka.