Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499054/bmid_zahrada-QKZ-499054.jpeg
4
1747
1747
Jak žít, když člověk dostane do vínku danajský dar? Dlouho neobývaná stará vila se zanedbanou zahradou. A jedna velká životní prohra navrch. Pětatřicetiletý Jaroslav Havlát se vrací do domu svého dětství ve chvíli vážného životního zlomu. Po zpackané „církevní kariéře“ hodlá začít nový život, poprvé konečně sám za sebe. Snad také s trochou naděje, ale především s nákladem vyhoření, samoty, s pocitem odcizení vůči všem a všemu. Jedinou laskavou náručí se mu stává zanedbaná zahrada a práce v ní. V odloučení mezi stromy, keři a květinami se pokouší znovu najít sám sebe a dát životu ještě nějaký smysl. Postupně se seznamuje se sousedy a stále víc začíná svému zvláštnímu odcizení přicházet na kloub. A s tím se dostavují i tísnivé konflikty, protože poznání sebe sama je děsivější, než dřív mohl snad jen tušit. Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Najde se aspoň někdo, kdo mu porozumí a podá ruku? Existuje z této temné noci cesta ven?... celý text
Přidat komentář
příběh může ztraceného v životě. Po odchodu z kněžského postup se vrací zpět do domu svých prarodičů a k zahradě. Uvědomnění si sebe samého ale ne přináší úlevu, ale hořký prožitek. A to i díky reakci okolí.
Tři dny přemýšlím co k tomuhle silnému příběhu napsat. Autorka mě tak vtáhla do děje ,že jsem nechtěla přestat číst. Viděla jsem Jarka jak předělává svou zahradu,staví voliéru,do kompostu háže své neprodané saláty . Držela jsem mu palce ať se dokáže vrátit k normálnímu životu, ale poznání sama sebe ho stáhne zpět do izolace. A tak ho stále vidím, jak sedí na své verandě,kouká na jezírko plné leknínů a držím mu palce,aby svůj úděl zvládl udržet v patřičných mezích.
Těžké téma, ale velmi citlivě uchopené, a toho si cením. Svět není černobílý a alegorie zahrady byla velmi dobře zvolená, díky.
Zpočátku jsem si říkala, o čem to ta Petra Dvořáková tentokrát píše... Nerýpala se moc ani v nešťastníkově dětství ani v jeho kněžské kariéře, vypadalo to, že se náš hrdina zklidní, uspořádá a tak nějak vyrovnaně bude žít. No a pak to přišlo. P.D. nezklamala a opět předložila nářez a to ještě z úhlu pohledu a nitra člověka, který je sám ze sebe zděšený a pro své okolí naprosto nepřijatelný...
Zajímavá knížka, krásně popsaná zahrada, úplně jsem se do toho prostředí vžila. Nikdy by mě nenapadlo na tento problém nahlížet z pohledu hlavního hrdiny. On to nechce, je takový a nemůže za to, ale zároveň s tím bojuje. Moc dobře napsáno, knihu doporučuji.
Petra me baví. Její knihy se čtou dobře a nutí vás milovat hlavního hrdinu i přesto,že by jste ho měli z morálního hlediska spíš nenávidět.
Nechápala jsem barvu obálky a snad mě i trochu iritovala. V polovině knihy jsem pochopila. I symboliku trnové koruny, která není vůbec nadsazená. Jen mi ten zlom přišel příliš ostrý, z už tak nepovedeného a nešťastného dosavadního života ve vteřině prozření pád do totální propasti. Pocit, že se pohybujete jen kousíček nad samotným dnem, ale dno to ještě není, se ve vteřině vytratil a Jaroslav narazil plnou silou. Nedokázala jsem následně při čtení moc pomýšlet na to, čím si prochází, ale s odstupem času chci věřit, že svou trnovou korunu přijme a s pokorou a neposkvrněně ji ponese a pronese svým životem.
Jaké je to být sám, opravdu sám? To zjistí člověk zřejmě až v momentě, kdy mu nezbyde ani on sám. Nikdy mě nenapadlo se na tuto problematiku podívat i ze strany člověka, který nemůže za to, co dostal do vínku a celý život se snaží nepodlehnout. Jak těžké to musí být se narodit s tímto stigmatem a snažit se žít takový to život s čistým štítem a zároveň najít aspoň trochu toho štěstí. Klobouk dolů za zpracování tohoto tabuizovaného tématu a způsob, jakým dokázala autorka aspoň trochu posunout vnímání celkového problému.
Doporučuji si o knize předem nic nezjišťovat a možná dokonce ani nečíst komentáře, jinak přijdete o "moment překvapení". Pro mě to byla lehká rána na solar, ale klobouk dolů, jak to autorka uchopila a umožnila tento úhel pohledu...Velmi sugestivní a skvělé, ostatně jako i další knihy autorky.
Knihu jsem přečetla na jeden zátah. Nemohla jsem se od ni odtrhnout, jak vykreslení hlavního hrdiny a jeho osudu sílilo.
Autorka mě neskutečně vtáhla. Až jsem začala nad osudem pana Havlata v jednu chvíli přemýšlet zcela jinak. Nechutenství zvítězilo. To zase ale nahráva body autorce, která na tom úžasné popisuje vnitřní boj, co se odehrává uvnitř hlavního hrdiny.
Kniha má za mě 6 hvězdiček že 6 a i přes náročné téma, možná malinko prvoplanovou obálku, si je dle mého názoru zaslouží.
Zahrada je jiná oproti předešlym knihám.Taktéž jsem myslela ,že to bude něco jiného,ale je to velmi silny a smutny příběh.
Dvořáková umí otevřít tabuizované téma a to tak, že o tématu musí čtenář přemýšlet, emočně se angažovat ( ať už je mu téma odporné či se snaží o empatii) a kniha v něm rezonuje. Alespoň u mě tak platí a řekla bych, že jí jde i psychologie. Přitom píše čtivě.
Havlát není žádný velký sympaťák (ostatně jako většina chybujícíh hrdinů v téhle knížce), ale jenom opovrhovat s ním nelze. Pokud si člověk představí, že by nedejbůh byl v jeho situaci on, jak by se s určitými špatnými sklony vyrovnával on? Navíc to není jen o "tom", ale i o samotě člověka, kterému nebylo dáno do vínku zapadnout do společnosti a to poznamenává jeho už tak nalomenou psychiku. Jen tak mimochodem, jako chovatelka dvou koček jsem těžce nesla, jak přistupoval nejenom k lidem, ale i k domácím zvířatům, kteří mu jsou poblíž.
Rovněž oceňuji pohled do církve, mnozí "věřící" jsou pokrytci, tak to prostě je, potvrdí asi kde kdo, kdo se s nimi osobně setkal (samozřejmě ne všichni). Nejlepší je mít hlavně dobrý vztah s Bohem, na tom záleží stejně nejvíc...
Symbolika a význam zahrady se mi taky líbila.
... Návrat k sobě a ke svým kořenům...
Dvořákové dávám palec nahoru.
P.S. A ta výstižná obálka!
Růžová obálka, název knihy ve mě evokoval květiny, bzučení včel a říkala jsem si, že se možná autorka tentokrát odkloní od těžkých témat. Spletla jsem se. Zas to byla emocionální dávka.
Nebylo to špatné čtení, ale povrchní a emočně prázdné trochu jo. Od autorky Vran jsem čekala působivější text. Text, který ve mně bude nějak rezonovat.
Začátek byl slibný, jenže pak přišla laciná dějová linka, která to zazdila. Škoda, že se příběh ubíral směrem, jakým se ubíral. Závěr se povede, ale celkový dojem z knihy nezachrání.
Jsem si zas jednou nepřečetla anotaci. Ale ona by mi vlastně stejně toho asi moc neřekla.
Prosim vás, vyhněte se této knize v šestinedělí. A taky pokud si nejste jisti, kde až máte své hranice. Opět říkám, že nejsem žádnej puritán a zvládnu všelicos. Jenže u Jaroslava (a ne, nepřeju mu vše nejlepší k dnešnímu svátku) jsem měla od půlky knihy co dělat. Ta první polovina je super a samozřejmě jsem čekala nějakej zvrat u bývalýho faráře žejo.
Dočetla jsem. Nebylo to veselý a nebylo mi to příjemný, to říkám narovinu. Zároveň s hrdinou absolutně nesympatizuju, ač chápu, jak následky vyhrocené situací musely být pro něj traumatizující. Jediné, čím si mě získal, byla ta radost ze zahrady a prací na ní. A pak vžuuuuum, všechno špatně, včetně toho honu na čarodějnice, s tím nesouhlasím. Jsem si zároveň plně vědoma toho, že každej jsme nějakej. Avšak i ta nejtolerantnější tolerance musí respektovat nějaké limity.
Nehodnotím. Stejně jako nesoudím.
Boží. Takhle kniha mě bavila, i když mi místy bylo velmi úzko. Autorka skvěle popisovala děj tak, že mě to vtáhlo do děje, jakobych seděla přímo vedle Jarka. Přečteno za odpoledne.
"Co jsem stanul na hoře zvané Nic, shledávám, že mi nic nechybí."
Jarek se vrací po neúspěšné církevní kariéře zpět do domu prarodičů, kde prožil část dětství a dospívání. Cítí se vyhořelý, jedinou útěchou je mu zanedbaná zahrada, a práce v ní - zlikviduje starou trávu, prořeže stromy, zasadí květiny..
Jak zahrada vzkvétá, Jarek nachází vnitřní klid a opětovnou radost ze života. Postupně se seznamuje se svými sousedy Annou a Pavlem a jejich dětmi. Navazují přátelství, Anna dokonce Jarkovi nabídne práci asistenta ve škole, kde učí. Jarek se těší na novou etapu života.
Zde radostná linie příběhu končí..
Útlá knížka, ale tak silné a bolestné téma, děj tak nabouchaný emocemi..
Uff, čtěte doporučuji!
"Postupně mě začíná zaplavovat nevysvětlitelný pocit, že v noci se něco změnilo. Že lovec ve mně ušetřil to zvíře. Byl tím jediným, kdo jej mohl ušetřit a on to doopravdy udělal. A i když nikdo jiný by se mnou soucit neměl, já jediný ho sám se sebou měl. A v tom okamžiku pochopím, že to je to nejvíc, co může být."
Štítky knihy
česká literatura faráři tajemství katolická církev samota společenské romány české romány
Jediné, co nechápu, je věta na obálce knihy. Proč dar?
Knihu jsem přečetla jedním dechem. Stále jsem čekala na zvrat v ději, ale tento byl opravdu překvapivý. Výborně napsaná kniha. Autorka umí skvěle popsat prostředí i vykreslit nitro postav. Úžasná kniha. Smutná. Plná emocí.