Zvuk slunečních hodin
Hana Andronikova
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/410230/bmid_zvuk-slunecnich-hodin-7bd-410230.jpg
5
1253
1253
Román vynalézavým způsobem spojuje několik rovin a časových pásem - Baťův Zlín, Indii třicátých let, poválečnou Ameriku. Před čtenářem se odvíjí strhující příběh, v jehož centru stojí milostný vztah Tomáše Kepplera a židovské dívky Ráchel viděný očima jejich syna Daniela. Za svůj debutový román získala autorka v roce 2002 ocenění Magnesia Litera v kategorii Objev roku.... celý text
Přidat komentář
Spousta obrazů, barev, vůní, chutí, mění se v divoký vír,
dechberoucí ornamenty míhají se kolem dokola,
všude kolem svět – jenže, než zjistíš, kde jsi a co se děje,
praští s tebou o zem – válka!
Proměnlivé nálady, dávné lásky, nejkrásnější sen – co z toho je doopravdy?
Orientální Tádžmahal či válečný Terezín?
Nejkrásnější sen a nejtemnější noční můra!
Část života je nenávratně pryč!
Znáš vůbec cenu života?
Křehký, emocemi nabitý příběh „ochutnáš“ snad všemi smysly – jak jinak bys chtěl poznat Orient?
„Placky a pracky. Tady si na jídlo nejdřív sáhnou, promnou ho v prstech, pomazlí se s ním, přivoní a pak teprve přijdou na řadu chuťové pohárky. Zrak, hmat, čich a pak teprve chuť.“
V náznacích a symbolech budeš číst – prožiješ tak skoro celé století – historických milníků, ale především hlubokých lidských tragédií – jak jinak bys chtěl poznat svět?
„Indie … jen tři procenta obyvatel chodí v botách. Ostatní chodí bosky. Jejich nohy netrpí mrazem, ale horkem a sluncem, které rozžhaví půdu a kameny tak, že kůže na nich jen zasyčí. Baťa věděl, že musí vyrábět něco hodně levného, aby si to mohli dovolit právě ti, kteří na boty zatím neměli.“
Dokážeš unést holou tvář skutečnosti? Nezastřenou podobu bídy, nemocí, umírání? - jak jinak bys chtěl poznat bezbřehou radost či hlubokou bolest ze ztráty? Inspirující či destruktivní sílu!
Zvuk slunečních hodin je příběhem plným protikladů – z propletence lidí, kultur a náboženství taháš to nejlepší i to nejhorší – hledáš smysl v obrazech víry, ve starověkých slunečních mýtech, v poezii orientálního světa, v extrému nejvyšší možné harmonie i mizérie světa, v bohatství šťastných i tragických osudů …
„Tomáš Baťa … chtěl by, aby spisovatelé psali o lidech, kteří to ženou vpřed. Zabývat se pesimisty a maniaky mu připadá zbytečné. Nemá pochopení pro pasivního hrdinu.“
„Ten den, 12. července 1932, se ozubená kola velikého stroje zastavila. Jen na malý zlomek vteřiny, jen na jedno nadechnutí. Práce, kterou děláme, nemůže potřebovat lidi, kteří touží po nepostradatelnosti, říkával sám šéf. Kdyby se pár dní po své smrti vrátil, musel by být šťastný. Firma, kterou vybudoval, šlapala dál, stejně dobře, stejně nerušeně jako dřív. Nemohla ji poškodit ani jeho smrt.“
„Někdy zvítězíš proto, že ten druhý nebojuje. A někdy zvítězíš tím, že nebojuješ ty. Necháš toho druhého, aby si myslel, že vyhrál. Podle rčení, že moudřejší ustoupí.
A Slunce bylo moudřejší, tak ustoupilo. To si může dovolit jenom ten, kdo je tak silný, že nemusí svoji převahu nikomu dokazovat.“
„Hloubka lidského poznání se nedá změřit množstvím vědomostí …“
Tato kniha se mi hodně těžko četla. Skákalo se z jednoho časového pásma do druhého.
Vyprávělo to více lidí, takže jsem se ztrácela v tom, kdo to zrovna vykládá.
Jsou tam úryvky z deníku, z války, ale vůbec nevím, kdo je vykládal a proč tam byly.
Pasáže z koncentračního tábora byly velice zajímavé a ty mě pohltily nejvíc.
Toto nebyla kniha určená pro mě.
Obdivuju autory, kteří dokáží poskládat příběh z doby, kterou nezažili, z kultury, z níž nepochází a o událostech, o nichž není lehké mluvit. A poskládat ho tak, že vás stěží někdo přesvědčí, že to není skutečné, že ty postavy neexistují. Protože takové příběhy se skutečně mohly stát a taky staly.
Zvuk slunečních hodin je zlomeným, nešťastným příběhem o lásce partnerské, manželské, rodinné a mateřské. O lásce, která vzbuzuje naději i v těch nejtěžších časech, která pomáhá vydržet i to nejhorší utrpení, která dává sílu vydržet i nejdelší odloučení a bez které už nemá smysl žít. Příběh z baťovské Indie protkaný bájnými mýty, válečného Československa zmítaného krutými časy, koncentračních táborů, kde je pohřbena lidská důstojnost, i emigrace, v níž hlavní hrdina nachází lepší zítřky.
Příběh je vyprávěn očima stárnoucího Daniela, který vzpomíná na nekonečnou lásku svých rodičů, ale také očima Anny, která strávila s Danielovou matkou tu nejhrůznější dobu, kterou ani jedna nemohla trávit se svými nejbližšími. Autorka s úctou a pochopením proplouvá zeměmi, různými světy i časy a skládá obraz smutné reality, na kterou bychom neměli nikdy zapomenout. Vyzrálé poetické obrazy, dynamika, atmosféra, cit pro detail a vybroušený jazyk nám dávají možnost proniknout do hloubky, porozumět složitosti lidských vztahů, konání, žasnout nad odvahou, kterou je v sobě člověk schopen najít, aby ochránil ty, které miluje.
Ještě dlouho to ve mně bude rezonovat, děkuju a doporučuju!
Dala bych i 6*. Knížka má dvě polohy: baťovský Zlín a 2. SVV. K té první mě vážou dětské vzpomínky (70 léta) na strýce Emana, který stejně jako Tom otevíral Baťovy provozy v Indii a v Africe. Jeho neuvěřitelné vypravění o světě. Ta druhá část... jsem dočetla se slzami v očích, nikdy nesmíme zapomenout!
Tato kniha se nečte snadno. Zvláštní, ne vždy srozumitelné mýtické obrazy, těžce stravitelný, i když nádherný jazyk, ještě těžší příběh, který vás jako balvan zavalí. Zbudou jen rozdrcené kosti, puklé srdce, šrámy na duši a prázdno.Je to nádherná kniha o životě. A také o smrti. Kniha o Baťově Zlíně a Indii třicátých let. O druhé světové válce a o holocaustu. Ale také o velké, nezměrné lásce. Lásce rodičů a k rodičům. Je mi smutno. O to víc, že vím, že paní Hana Androniková už nic podobného nenapíše. Na její Nebe nemá dno nemám odvahu.
Přečetla jsem si , po přečtení knihy , něco o autorce. Je mi tíživé líto jejího osudu. Kniha byla naprosto bezkonkurenčně napsána, nechápu, jak se takhle mladá spisovatelka tak totožně mohla vžít a popsat dění světa. Vzpomínku a klidné spaní tam nahoru, paní Androníková..
Pěkný, silný příběh. Ale zpracování takový trochu zmatek. Chvílemi jsem vůbec nevěděla, kdo zrovna příběh vypráví ani kde a kdy se zrovna nacházím. Ani ten květnatý jazyk mi moc neseděl.
Střídá se několik časových rovin a míst. Československo v době okupace. Hned jste ve Zlíně, hned zas v Praze, Olomouc, nechybí Terezín, posléze Osvětim. Chvílemi jste v Indii ve 30.letech minulého století. Ty sny a vzpomínky mě nebavily vůbec. A ta třetí časová linie je Amerika, konec roku 1989. Ještě příběh vypráví víc osob. Normálně s tím problém nemám, ale tady mi to nějak nesedlo.
Příběh je fikce, ale historické události v knize jsou skutečné, tak jako místa a některé postavy, které se prolínají s těmi smyšlenými postavami.
I tak doporučuji
"To vzpomínky dělají. Vracejí se v podobě snů, zrazují a popírají samy sebe, vysmívají se paměti. Ve spánku se mozek proměňuje ve zmatenou telefonní spojovatelku, která strká kolíky s telefonními hovory do nesprávných dírek,, spojuje lidi, kteří spolu nechtěli a neměli mít nic společného. Vznikne zmatek, zašmodrchaný chumel, který nerozluští ani ti nejlepší vykladači snů."
Kniha mě mile překvapila, na českou autorku (bohužel již nežijící) hezký jazyk, příběh z různých koutů světa... pokud by to bylo "jen" o holokaustu, asi bych to ani nečetla. Díky autorce na mě opravdu dýchlo kouzlo Indie. Bohužel se nemůžu ubránit dojmu, že od Ráchel byl návrat a setrvávání v Československu před válkou čirý nerozum... ale asi si ani v nejdivočejších snech nedovedla představit, co ji čeká. Moc jsem si přála šťastný konec.
Příběh začíná v Americe, krátce po Sametové revoluci v Československu. Daniel v Coloradu na zimní dovolené náhodně potkává krajanku z Českoskovenska, která znala jeho matku Ráchel. Vzápětí se propadáme časem - do třicátých let dvacátého století a sledujeme Danielova otce, stavebního inženýra Tomáše Kepplera, a jeho začátky v Baťových závodech ve Zlíně a v Otrokovicích, i jeho pracovní pobyt v Indii, kam se k němu později připojuje i jeho žena Ráchel. Následně do osudů dvojice razantně zasáhne druhá světová válka, se všemi hrůznými atributy jako byly rasové čistky a holokaust. Pořád jsem se při čtení vztekala stylem „proč v té Indii, sakra, nezůstali?“ Autorka popisuje postavy, jejich motivace, radosti i velké utrpení tak věrohodně, až z toho mrazí. Jak se příběh rozvíjí, časové roviny se proplétají, což mi připomíná podobné žonglování, jaké můžeme zažít třeba v románě Očista od Sofi Oksanen (nedávno jsem se o něm zmínila), a jak tam i zde je to ku prospěchu věci. Je velká škoda, že autorka a velká spisovatelka Hana Androniková zemřela tak mladá.
Výborná kniha! Před 21 lety získala Magnesii literu za objev roku.
Celý příběh se odehrává na několika místech - začínáme v Americe, pak se přesouváme do Olomouce, do Zlína, do Indie, do Prahy, do Terezína, do Osvětimi.
Autorka neotřelým způsobem a velmi bohatým jazykem popisuje život Tomáše Keplera - baťovského stavitele a jeho nespoutané a paličaté ženy Ráchel a syna Daniela.
Část příběhu sledujeme právě očima Daniela. Rodina přesídlí do Indie, kde Tomáš dohlíží na stavbu továrny a prodejen Baťa. Části z Indie jsou neuvěřitelně barevné a nádherně popsané a dávají celé knize "něco navíc". Rodina se ale po několika letech na popud Ráchel vrací do Československa. Ráchel je Židovka a časem dostane předvolání k transportu do Terezína. Tomáš s Danielem zůstávají bez Ráchel jako bez duše.
Daniel už jako dědeček a americký emigrant potkává v Coloradu paní Anne, která znala Ráchel právě z Terezína a Osvětimi a pomůže Danielovi doplnit mozaiku příběhu o jeho matce.
Strašně se mi líbil způsob, jakým je kniha napsána, jak autorka vykreslila vztah Tomáše a Ráchel. Pokud někdo tuhle už starší knížku nečetl, nenechte si ji ujít...
"Zavřel svůj svět jako okenice. Ano, jistě, pan opatrný. Když konečně vystrčil hlavu, malinko pootevřel dveře, jen na dva prstíčky, v euforii se k němu přihnala. Zbrkle se na něj vrhla - a on vyděšeně zalezl. Tvrdý krunýř, tvrdá ulita. Citový přizdisráč."
"Váránasí je starší než Jeruzalém, říkal táta. Město, které bylo staré už v době, kdy zakládali Řím. Nejsvatější místo na Ganze, střed světa. Mikrokosmos. Zemřít ve Váránasí znamená splynout s vesmírem."
"To takoví jako ty, seriózní a uvážliví, vymysleli všechny tyhle nesmysly! Pravidla, daně, náboženství i ty kravaty, co se v nich tak nenuceně škrtíš!"
"Přestaň myslet. Jedině tak najdeš to, čemu říkáš Bůh."
Jsem opravdu nadšená, kniha má krásný, leč smutný, dojemný příběh, avšak nejvíc mě dostal bohatý jazyk, poetický sloh a moudrost skrytá mezi řádky. Zaujala mě práce s reáliemi a časovými rovinami, které mě v jiných dílech mírně obtěžují, ale tady byly geniální. Jedná se o dílo vysoké literární hodnoty, je mi líto, že už se žádného dalšího nedočkáme. Za mě opravdu objev, škoda, že jsem autorku a její tvorbu nepoznala dřív.
Kniha Zvuk slunečních hodin je nádherné dílo. Autorka měla geniální styl psaní. Skoro nad každou větou, nad každým odstavcem nutila k zamyšlení.
Příběh Kepplerových mě velmi zasáhl. Hnala mě touha dozvědět se, jestli Rachel přežila a setkala se se svými kluky. Miluji postupné otevírání dveří osudu a rozkrývání minulosti.
Velmi zajímavé bylo, že nad každou novou kapitolou jsem musela kus přečíst a zorientovat se, kde a u koho jsem. To mě bavilo!
Ale co mě naopak nebavilo, byl ke konci návrat Daniela k minulosti do Indie. Ke konci jsem to přeskakovala.
Tato kniha je nádherně napsána. Autorka má vybroušený styl, není tam ani slovo navíc a zároveň nic nechybí.
Mě osobně ale nezaujal vlastní příběh.
Úžasné, i když téma smutné. Krásný košatý jazyk a styl psaní mě vedou k přečtení dalších autorčiných knih. Škoda, že jich už nebude více.
Krásná kniha- nejen příběhem, ale především jazykem. Člověk si ani neuvědomuje, jak je čeština bohatý, tvárný a rozmanitý jazyk a co vše jím lze vyjádřit. Moc se mi líbila, zanechala ve mě spoustu myšlenek, úvah a otázek, které byly, jsou a budou aktuální po celou dobu lidského života, potažmo existence lidského rodu.
Obdivuhodně zpracovaná kniha, kde se prolínají časové roviny, různé lokality s množstvím postav.Nádherný barvitý poetický jazyk, silný, hluboký a jedinečný vztah Tomáše a Ráchel, krutý osud,který se dotkne každého srdce. Ten smutný příběh dokáže v člověku vyvolat celou škálu emocí, a proto na tuto knihu nelze zapomenout. Člověka nutí se zastavit a zamýšlet se nad životními hodnotami. Neobvyklý styl psaní, vysoká literární úroveň a mimořádný čtenářský zážitek, to všechno můžete nalézt v této knize. Vřele doporučuji.
Poutavé, snové zpracování nelehkých událostí první poloviny 20. století viděno z různých úhlů pohledu spíše nesourodé dvojice protagonistů přelévajících se v čase i prostoru. V principu generační román, na jehož počátku stojí Tomáš Baťa, který roztáčí kolo rodinné historie Kepplerů, když je zavádí do kulturně odlišného prostředí Indie 30. let. Před očima mi vyrůstaly planoucí pohřební ohně a protékala živoucí řeka. Androniková zaujme jazykovou vytříbeností, záviděníhodnou schopností metaforického vyjadřování i lehkostí zpracování témat jako válka, odloučení, bolest, hlad, násilí, smrt... Už jsem si říkala, že koncentrákům a Hitlerově Německu se budu aspoň nějaký čas vyhýbat. Díky renomé autorky i samotnému titulu knihy mi můj záměr ale příliš dlouho nevydržel. Slyšeli jste už někdy zvuk slunečních hodin? Nejspíše ne, dokud se neponoříte do Hanina díla. Musela to být výjimečná osobnost.
Štítky knihy
Indie koncentrační tábory prvotina láska česká literatura Zlín (Gottwaldov) ságy holokaust, holocaust historické romány Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2001 |  Zvuk slunečních hodin |
| 2010 | Nebe nemá dno |
| 2014 | Vzpomínky, co neuletí |
| 2002 | Srdce na udici |
Četla jsem už podruhé a opět se nemohla odtrhnout. To přeskakování v prostoru i čase se mi líbilo. Barvy, vůně, hlasy a chutě také. A ta nádherná slova o lásce! Ráda bych si přečetla podobnou knihu.