HTO diskuze u autorů

Zajímavost o Martinu Lutheru Kingovi (díky stránce George Takeie): dr. King byl velký fanoušek Star Treku. Když Nichelle Nicholsová, představitelka poručíka Uhury, chtěla ze seriálu odejít, přesvědčil ji, aby zůstala, protože představuje důležitý pozitivní vzor.

„Po 2. světové válce se angažoval jako přesvědčený humanista“? To musí mít humanismus ještě nějaký význam, který neznám.

Pověstný bohatýrský vous spisovatele Josefa Holečka, sahající mu až po pás, svedl jednou K. M. Čapka-Choda, který ho rád škádlíval, k všetečné otázce:
„Poslyšte, Holečku, kam si vlastně dáváte ty své vousy, když jdete spát: na peřinu nebo pod peřinu?“
„I vy jeden člověče zvědavá, co je vám do toho!“ durdil se položertem a trochu i doopravdy Holeček.
Druhého dne však milý Holeček čekal velmi netrpělivě na Čapka-Choda. A když přišel, zle se do něho pustil:
„Člověče, vy jste mi včera dal! Víte, že jsem v noci na dnešek oka nezamhouřil?“
„A proč, prosím vás?“ podivil se Čapek-Chod.
„Ale proč! Nikdy jsem na to nemyslel, kam při spaní dávám fousy, ale vy jste mne tak popletl, že jsem opravdu sám nevěděl, co s nimi.“
Načež mu řekl starý dobrák Čapek-Chod:
„A tak víte co ? Řekněte doma, aby vám na ty fousy ušili cejchu. Budete z toho mít pěkný polštář pod hlavu.“

(Fůra humoru o slavných lidech)

Známý „hradní“ sepisovatel Augustin Sedláček vyměřoval jednou v rokycanském okolí kterési hradiště. Uprostřed práce ho přepadl večer. I sbalil své výkresy a lejstra a pustil se cestou k Rokycanům.
„Prosím vás, kdypak asi dojdu do města?“ zeptal se prvního náhodného chodce, kterého potkal.
„Jděte!“ ostře odsekl tázaný Sedláčkovi, který nad tím zavrtěl hlavou, všecek udiven. Ale pomysliv si něco o hrubiánství a darebáctví, okamžitě vykročil dále.
Sotva však ušel pár kroků, ozvalo se za ním:
„No, když pudete takhle, tak ste tam za půl hodiny!“

(Fůra humoru o známých lidech)

Jan Zábrana, Celý život: „V roce 1959 v létě jsme jeli s Frantou Jungwirthem na turistický zájezd do SSSR. To jsem tam byl tehdy podruhé: prvně jako „mladý překladatel“ se svazovým zájezdem v roce 1957. Jungwirth tehdy dostal honorář za Nůž na hrdle a nabídl mi, že mi půjčí peníze na Čedok. Jeli jsme vlakem (na té cestě jsme se oba seznámili s Karlem a Vlastou W.). Ráno, když jsme se blížili ke Lvovu, kouknu z horního lůžka dolů a vidím, že Jungwirth, který ležel pode mnou, studuje jakousi usmolenou malou knížečku. Povídám mu: „Co to máš, Franto?“ „Ale, takovou konverzační příručku. Vždyť já neumím pořádně ani azbuku… Aspoň pár těch nejdůležitějších výrazů abych si osvojil, tak jsem si to vzal s sebou…“ Když jsem potom slezl z horního lůžka, koukám, co to je za příručku, kterou se vybavil na první cestu do SSSR: byla to ruská konverzace, vydaná za války pro německé vojáky – pro Wehrmacht! A byly v ní pozoruhodné ruské věty, jak stvořené pro prázdninový turistický zájezd. Například: Kam jste schovali všechny slepice? Nemyslete si, že nás oklamete. Přineste chleba, mléko a máslo, jinak budete tvrdě potrestáni! Všichni muži se musí do deseti minut dostavit na náves! Kde je předseda kolchozu? Jsou v okolí partyzáni? Neuposlechnete-li, bude každý desátý zastřelen! A tak dále a tak podobně. Povídám mu: „Prima, Franto, to sis s sebou vzal tu pravou konverzační příručku. Kdes k ní přišel? Hned jak příště zastavíme, vylez na perón a řekni jim, ať hned přinesou všechny slepice, jinak že bude každej desátej zastřelenej. Zatím ale tu příručku radši schovej někam na dno kufru, nemusel by ses s náma taky vrátit…“ Svým obvyklým tónem právě probuzeného medvěda mi Franta sdělil, že příručku nalezl za války kdesi v hotelu v Jindřichově Hradci a uschoval si ji pro případ, že by se mu mohla někdy hodit, jako schovává všechno.“

„Byl to [Doyle] geniální autor, kterého je nejlepší číst v angličtině. Překladatelé přece jen nejsou literáti a vystihnout Doylea není snadné," (pan Koláček v MfD). Fanklub Jana Zábrany pozdravuje!

Stalo se to při projevu generála Millána Astraye na universitě v Salamance. Unamuno byl ještě na počátku války jejím rektorem. Generálovo oblíbené motto bylo: „Viva la muerte!" (Ať žije smrt!) a jeden z jeho nohsledů vykřikoval toto heslo vzadu v sále. Když generál dokončil svou řeč, vstal Unamuno a řekl:
„Právě jsem slyšel nekrofilní a nesmyslný křik: ,Ať žije smrt!' A já, který jsem strávil život vytvářením paradoxů, jež mnohé popuzovaly k nepochopitelnému hněvu, vám musím říci jakožto expert a autorita na tuto otázku, že tento prazvláštní paradox zase popuzuje mě. Generál Millán Astray je mrzák. Říkám to tu bez jakéhokoli spodního tónu. Je to válečný invalida. Tím byl i Cervantes. Dnes je ve Španělsku bohužel příliš mnoho mrzáků. A bude jich brzy ještě více, jestliže nám v tom nepomůže Bůh. Je mi těžko při pomyšlení, že by generál Millán Astray měl diktovat, jak má vypadat model masové psychologie. Mrzák, jemuž se nedostalo duchovní velikosti Cervantesovy, je zvyklý hledat osudnou úlevu v tom, že způsobuje, aby byli kolem něho zmrzačeni jiní." Po tom už nebyl Millán Astray s to se ovládnout. Vykřikl: „Abajo la inteligencia!" (Dolů s inteligencí!) „Ať žije smrt!" Na tuto poznámku reagovali přítomní falangisté bouřlivým souhlasem. Ale Unamuno pokračoval: „Toto zde je chrám intelektu. A já jsem jeho nejvyšší kněz. Byli jste to vy, kdo jste zprofanovali jeho posvátné území. Zvítězíte, protože máte více než dost brutální síly. Ale nikoho nepřesvědčíte. Neboť abyste mohli přesvědčit, museli byste umět argumentovat. Abyste však mohli argumentovat, potřebovali byste mít to, co vám schází: rozum a v boji právo na své straně. Považoval jsem za prospěšné varovat před tím, aby vám byla dána možnost myslet za Španělsko. To jsem také učinil."

Unamuno zůstal až do své smrti, která nastala o několik měsíců později, v dobrovolném domácím vězení.
(Vypsáno z knihy Ericha Fromma Lidské srdce)

„Těžký život ježka“

Na úpatí Sněžky
Potkal jsem tři ježky
Všichni tři šli pěšky
Život je holt těžký

To, že takovýto životopis je převzat z české Wikipedie (kde je už asi čtvrtým rokem požadavek na úpravu) a to, že p. Zeman si vybere zrovna takovýto pseudonym... inu, to o naší zemi hodně vypovídá.

Čtu-li ve Wikipedii například toto: „Ovšem zcela poprvé byly jeho dobrodružné povídky vysílány v rozhlase v relaci Pionýrská jitřenka, ještě když chodil do osmé a deváté třídy v Praze v Masné ulici. V rozhlase mu je četli Miloš Kopecký a Jiřina Jirásková. Zabavovala mu je během hodin dějepisu učitelka Pišutová, když je psal pod lavicí místo toho, aby se věnoval výuce.“ nebo

„Mimo jiné napsal například šokující romány Melantrichová 13. – Go west (Otakar II-Michal Zítko 2000) a Melantrichová 13. – Výlet na Křivoklát (Chundela 2002). Tyto knihy vyvolaly doslova bouřlivé reakce. Někteří kritici a čtenáři je nemohli vynachválit, jiní tvrdili, že jde o kultivované skryté porno. Tyto jeho romány našly mnoho napodobitelů. Další jeho skutečně nádherné dílo je novela o ztracené lásce a rozbitém manželství Srdce je poloviční prorok. Kniha je silně autobiografická. Třetím dílem je historický miniromán o posledních dnech francouzského básníka Françoise Villona Nikdo nemůže plavat v sudu, který vyšel v Čechách jako součást knihy Kavalíři lásky, meče, slova a noci. Kritici o něm napsali, že jde rozhodně o nejlepší roman, který byl o Villonovi v Čechách napsán.“,

dívám se do svého hrnku s čajem, jestli mi tam někdo něco nenasypal. Jezuskote!

Úžasný rozhovor s Milanem Ohniskem:
http://www.itvar.cz/cz/2013/21-2013-volf-770.html

Erik Jakub Groch v doslovu knihy Úloža: „V jednej práci spomína Viktor E. Frankl človeka podstatne odlišného od člověka úspechu, od homo sapiens, ktorý poznáva a myslí len ve dvoch kategóriách: úspech a neúspech. Naproti tomu kategóriami homo patiens, ako takýto druh človeka Frankl pomenoval, už dávno nie sú úspech a neúspech, ďaleko viac sa pohybuje medzi kategóriami naplnenie a beznádej. Spomínam to, pretože Martin bol stelesnením takéhoto homo patiens. Nie svojou povahou, ale vzácnym darom vedomia si svojej bezmocnosti bez Boha. Po slovensky sa tomu hovorí pokora.“

Poezie

Ani já ji nemám ráda,
ale jak ji člověk čte
— s naprostým opovržením –
přece jen v ní objeví
něco opravdového…

Byla by škoda připravit čtenáře, který dotyčný text nezná, o to, co o Arthurovi C. Clarkovi napsal jeho velký přítel Isaac Asimov a co na to sir Arthur odpověděl.

Asimov: Musím vám na Arthura něco prozradit. Známe se už nějakých čtyřicet let a celou tu dobu jsme si ani na chvíli nepřestali vyměňovat láskyplné urážky. Je to určitá forma, kterou si muži dávají najevo náklonnost.
Například loni havarovalo v Iowě letadlo, asi polovina pasažérů se zabila a polovina přežila. Zjistilo se, že jeden z cestujících zůstal během katastrofálního pokusu o přistání klidný, protože si četl román Arthura C. Clarka. Tento fakt se objevil v novinářském článku. Arthur, jak je jeho zvykem, okamžitě článek miliónkrát oxeroxoval a poslal ho každému, koho znal nebo o kom kdy slyšel. Dostal jsem taky jeden a pod mou kopii Arthur rukou připsal: „Škoda, že nečetl některou tvou knížku. Byl by celé to děsné dobrodružství zaspal.“
Bylo jen dílem okamžiku poslat mu dopis tohoto znění: „Naopak, tvou knížku četl proto, že kdyby padlo, smrt by byla spásným vysvobozením“.

Clarke: Jedna drobná oprava: Nerozeslal jsem milion kopií toho článku v Time, o kterém se Isaac zmiňuje. Poslal jsem jen jednu — samotnému Isaacovi, protože jsem věděl, že zbytku světa už to dá k lepšímu sám.

Zajímavý výpisek z guerilla.cz: „Uběhlo již spoustu vody od dob, kdy Marta Semerdžieva (spoluautorka knížky Léčivé houby dříve a nyní, Academia 1986) na jednom mykologickém kongresu v Itálii požila lysohlávky a na vlastní kůži prožila její halucinogenní účinky, za užaslého přihlížení důstojných členů mykologické obce, zavázali se tito naši ctihodní mykologové, že tyto tajemné houbičky budou u nás tabu, i přesto, že „trip“ vědátorky byl poměrně vydařený a zábavný.“

Za tip na knihu vřelý dík příteli nightlybirdovi.

Vzhledem k tomu, jak nesmírně obdivuji – mimo jiné! – autorčin styl a její práci s jazykem, pobavil mě tento odstaveček z vynikajícího doslovu Jana Zábrany ke knize 3x slečna Marplová:

A. Ch. se poněkud plaše vyhýbá učeným diskusím o svém spisovatelském řemesle. Je vděčná jistému Američanovi, který sestavil bibliografii jejího rozsáhlého díla, která je „užitečná pro orientaci", ale poněkud ji překvapil švédský profesor, který napsal filosoficko-matematický traktát o jejím slovníku. „Velice mi to polichotilo, ale musím se mu přiznat, že jsem z toho nerozuměla jedinému slovu."

Ve svém slovníku vymyslel pro špiona takhle nádherný výraz: ouhledčí zpyták.

„Karl Rahner, jeden z nejvýznamnějších teologů naší doby, psal už krátce před svou smrtí dopis mladému německému narkomanovi, který ho požádal o pomoc. Ten mu napsal: „Vy teologové mluvíte o Bohu, ale jaký význam může mít tento Bůh pro mě? Jak mi tento Bůh může pomoci zbavit se drog?" Rahner mu odepsal: „Musím se vám s veškerou upřímností přiznat, že pro mě Bůh je a vždycky byl naprosté tajemství. Nerozumím tomu, co to Bůh je. Nikdo není schopen tomu porozumět. Máme jisté náznaky, tušení; a podnikáme váhavé, naprosto nepostačující pokusy vyjádřit tajemství slovy. Ale neexistuje žádné slovo, žádná věta, která by to mohla vyjádřit." A když mluvil ke skupině teologů v Londýně, řekl Rahner toto: „Úkolem teologa je vysvětlit vše prostřednictvím Boha, a vysvětlit Boha jako něco nevysvětlitelného." (Anthony de Mello, Bdělost)

http://zen.e15.cz/pribehy/cesky-indian-zeleny-oslavi-sedmdesatku-1010665

Našel jsem dnes dvakrát Lenina, jednou jako sošku, pozůstatek ze staré kanceláře, podruhé tady:

Soudružka učitelka se ptá dětí: „Děti, kdo ví, jak se jmenoval nejvýznamnější člověk 20. století?“
Nikdo se nehlásí. „Kdo správně odpoví, dostane čokoládu.“
Přihlásí se Pepíček a říká: „Vladimír Iljič Lenin.“
„Výborně, pojď si vzít čokoládu!“
Pepíček vezme čokoládu a když si sedá do lavice, říká potichu: „Sorry, Rambo, obchod je obchod.“

Myslím, že kolega WEIL naráží na román Trampoty pana Humbla od Vladimíra Neffa.