HTO
diskuze u autorů
Když jsem se díval na Biskupské šachy, jednu z nejlepších epizod Jistě, pane premiére, připomněla mi tohle místo o sv. Anselmovi ze skvělé knihy Zadní schodiště filosofie: „Nakonec se stane cantenburským arcibiskupem, a tím hlavou anglické církve. Ani k tomu nedojde bez průvodních dramatických okolností. Anselm chce totiž tento úřad odmítnout. Ale jeho duchovní i světští přátelé zinscenují jistý druh přepadu. Když stojí u lůžka nemocného krále, zajmou ho, násilím mu otevřou sevřenou dlaň a vtisknou mu do ní berlu. Pak ho odnesou do kostela a zazpívají Te Deum. Veškeré Anselmovy protesty nepomohou. Přes svou rozmrzelost se musí tvářit příjemně a stává se arcibiskupem.“
Nemohu si pomoci, já si vždycky představuju, že Descartes před Komenským bije psa a u toho říká, že zvířata jsou přece pouhé stroje, a že nářek je jen mechanický reflex, protože zvířata, nemajíce vědomí, necítí bolest. Jak píše v Bodu obratu Fritjof Capra: „Rozdělení mysli a hmoty vedlo k pohledu na vesmír jako na mechanický systém, který sestává z oddělených objektů, jež byly postupně redukovány na základní stavební bloky hmoty, jejichž vlastnosti a vzájemné působení mají zcela určovat všechny přírodní děje. Tento karteziánský pohled na přírodu se dále rozšířil i na živé organismy, jež byly považovány za stroje sestavené z jednotlivých dílů. Uvidíme, že taková mechanistická koncepce světa stále leží v základu většiny věd a stále má obrovský vliv na mnoho stránek našeho života. Vedla k dobře známé roztříštěnosti akademických disciplín a vládních institucí, v jejichž představách příroda sestává z jednotlivých částí určených k tomu, aby je využívaly různé zájmové skupiny. Vykořisťování přírody šlo ruku v ruce s vykořisťováním ženy, která byla v průběhu věků s přírodou ztotožňována.“
A tak si tady pobrukuju po vzorů slonů z geniální Trnkovy knihy Zahrada: „Potkali jsme Descartesa, hleděl na nás s nevolí, píchneme ho do pupíka, ať ho bolí – nebolí. Cára cára – Karkulka je hodná holka. Cára cára – Descartes je potvora!“
http://art.ihned.cz/hudba/c1-60100560-zemrel-hudebnik-filip-topol-lidrovi-psich-vojaku-bylo-osmactyricet
http://respekt.ihned.cz/c1-39904290-v-hudbe-dnes-chybi-vudce
Poloosobní vzpomínka: v našich letech beatnických, toto bylo už k jejich konci, protože již existovaly mobilní telefony, byl jeden kamarád na koncertě Psích vojáků na brněnské hvězdárně a „odchytl“ po něm Filipa Topola, tak celý nadšený vytočil číslo našeho společného přítele, rovněž velkého fanouška Psích Vojáků, a vychrlil: „Ahoj, já mám zrovna u telefonu Filipa Topola, tak já ti ho dám." Načež se ozvalo: „Dobrý večer. Tady Filip Topol.“ Kamarád byl nadšen, že ho slyší, ale co v takové situaci chcete povídat, navíc byla noc a on seděl ve vesnické kuchyni kus za Brnem a dívali se přes sebe na stůl s otcem, protože se právě ohromně pohádali, tak říká: „Dobrý večer. Eee... chcete pozdravit mého tatínka?“ Načež předal telefon svému otci, který o Psích vojácích v životě neslyšel, a výměna přání dobrého večera se opakovala, než se kamarád na koncertě vzapamatoval, poděkoval a přestal Filipa Topola nutit zdravit cizí lidi...
Ať odpočívá v pokoji!
Aby tu o téhle úžasné spisovatelce, která z hlemýždě umí udělat abstraktní obraz, bylo i něco veselého, přečtěte si článek o žertu, jehož se Virginia Woofová zúčastnila – vydávajíc se s načerněnými tvářemi a přilepeným plnofousem za členku habešské císařské rodiny, navštívila pýchu britského námořnictva, slavný Dreadnought! Včetně fotky:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Mystifikace_na_lodi_Dreadnought
Svatý Bonaventura byl člověk hluboce zbožný a neměl rád světskou filosofii; dokonce i sama teologie nemá v jeho očích ceny, pokud jejím cílem není mravní zdokonalení člověka. Vyprávělo se o něm, že když ho kdysi navštívil jeho veliký vrstevník Tomáš Akvinský a poprosil ho, aby mu ukázal svou knihovnu, Bonaventura mu ukázal kříž a řekl: „Odtud jsem zvěděl všechno, co vím.“ – Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias, V. Neff
Tom Sharpe zemřel 6. června:
http://www.bbc.co.uk/news/entertainment-arts-22795507
Ať odpočívá v pokoji. Knihy s Wiltem patří k věcem, u kterých jsem se smál, až jsem nemohl dechu popadnout a už jsem jen pištěl.
Sbohem a díky za všechny ty knihy:
http://www.mirror.co.uk/news/uk-news/iain-banks-dead-59-just-1941750
Užitečný odkaz:
http://pervegalit.wordpress.com/2012/06/09/how-to-fake-your-way-through-hegel/
Pořad o Sabinovi:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10150778447-historie-cs/211452801400012/
Jak vás nalákat k četbě Oldřicha Wenzla? Byl to vynikající básník. To je ovšem těžko dokázat. Také názvy jeho básní jsou velmi zajímavé. To už je lehčí dokázat:
— Dlouho si vydělával František Křižík své skromné živobytí hrou na housle na ruské stepi. Měl dlouhý vous a rád vypravoval veselé příběhy dětem. Tak také Vít. Nezval na moji otázku, zda byl tenkrát u Lochra Jindřich Heisler, učinil rozpačitý posunek a pohlédl na můj červenavý frak.
— Milovali jsme se skromně a pohodlně, jak ne, když ona byla mou jedinečnou, to jest první, totiž jedenáctou ženou, s níž jsem kdy obcoval. A tak se láska změnila ve čmeláka nebo všední den.
— Kozoroh, ten starý rošťák, a jeho otec, bývalý plukovník carské gardy
A nebo konečně můj oblíbený (i pro to „y“) — Jsem syrotek zcela opuštěný, otce jsem neměl, matku jsem neznal, jsem krátce syrotek v Praze narozený
Takto na Karla Matěje Čapka-Choda vzpomíná ve Večerech u krbu Vladimír Neff: „I podnik Měšťanská beseda se účastnil té hry, že dopolední paprička je bezvýznamná nicotnůstka: neservíroval ji na talířích, jedlo se z obdélníkových porcelánových misek. Všichni pánové tedy jedli a pili, jenom jeden ne.
Byl to mohutný hřívnatý muž s plnovousem a okrouhlými brýlemi na nose, a pil jedno pivo za druhým. Vždycky mu přinesli půllitr, on se mohutně nachlastnul a s náležitým důrazem položil sklenici na stůl. A psal. Ten psal! Po celém stole rozložil papíry, před sebou měl kalamář, v ruce násadku a pero skřípalo nepřetržitě, s výjimkou přestávky nezbytné k hlubokému doušku. A protože to byla zahradní restaurace, foukal tam vítr a papíry mu bral, ale on si toho nevšímal, psal dál a pil k tomu pivo. Číšníci běhali po celém lokále a lezli pod stoly a nosili ulovené archy nazpět:
„Tady máte, Mistře..."
„Chybí ještě strana sto devatenáct!"
„My ji hned najdem, Mistře."
„No, to doufám," na to Mistr hněvivě a psal a pil dál. Mně úžasně imponoval, pozoroval jsem ho jako u vytržení a ptal jsem se strýčka, kdo to je.
„Přece slavný spisovatel Karel Matěj Čapek-Chod," odpověděl strýček, „a píše takhle tlustý romány. Tenhle bude jistě taky tlustej a moc krásnej."
A tak byl Čapek-Chod první živý spisovatel, jehož jsem viděl, a tehdy jsem se pevně rozhodl, že budu psát zrovna tak tlusté a krásné romány jako on.
(...) Mimochodem, mezi námi, Karel Matěj Čapek-Chod byl moc dobrý spisovatel a jeho knihy stojí za přečtení!“
Vlastimil Maršíček, spisovatel, překladatel a pořadatel antologií, způsobil i jeden z nejkurióznějších omylů, které jsem kdy při čtení zažil – opravil ho až můj přítel, znamenitý básník Jakub Kostelník. Koupil jsem si totiž Maršíčkovu antologii Chlapecké srdce mi zemřelo, s jeho věnováním Jaroslavu Seifertovi. Pod věnováním je přípis R. Havla, že mu knihu Seifert daroval: http://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka#img_6116.jpg Četl jsem na dolním řádku, že R. H. tu knihu „odsral“. Ale ono to je „dostal“…
Vlastimil Maršíček, Nezval, Seifert a ti druzí...: „Jednou se [na Svazu čs. spisovatelů] jednalo, jak nazvat nový svazový měsíčník, který měl zaujmout místo po Novém životě, který se už vyžil a nepřicházel s ničím, čím by čtenáře překvapil. Návrhy padaly nejrozmanitější. Marie Majerová doporučovala Kmen, což podpořil František Branislav, který hned vzletně vykreslil jablůňku s korunou plnou zlatých plodů. „Co když ten kmen bude bez koruny?" oponoval Jiří Marek — a řeč se vedla dál, až do ní vstoupila slovenská básnířka Krista Bendová: podle ní by měl ten název vyjadřovat charakter časopisu, dnes, v době všelijakých „škodlivých zápaďáckých vlivů", ideologicky zcela jednoznačně. „Nic takového mě teď zrovna sice nenapadá," uvažovala, „ale mělo by to být něco jako třeba Rudá záře..." Vtom do jejího horlení vpadl Mikulášek, dosud netečný, jako by nic neposlouchal: „A nestačilo by, drahá súdružka," spustil česko-slovensky, „keby sa ten časopis jmenoval iba Nad Kladnom?" Ideologicky pevný titul padl pod stůl za veselí všech přítomných — ale nakonec přece jen z toho ohně v něm něco zůstalo: Plamen.
Jakub Arbes, vynálezce svojského žánru, romaneta, byl, jak píše Radko Pytlík, u svého stolu nesporným Mistrem. Všechno proto strnulo, když mu jednou náhle přerušil vyprávění jakési historie tehdy sotva dvacetiletý Jaroslav Hašek slovy: „Arbesi, Arbesi, ty špatně skončíš!“ Arbese však na rozdíl od všech ostatních Hašek z míry nevyvedl. Mistr si pohladil leb a suše odvětil: „Ano, to vím. Půjdu jednou domů a uvidím shluk lidí kolem ležícího špinavého a ukoptěného opilce. Přistoupím blíže – a on to Jaroslav Hašek. V tu ránu mě raní mrtvice a bude konec.“ Hra, sada a zápas Arbes.
O tomto překladateli, kterého nelze dost vychválit, Zdeněk Urbánek s nadsázkou říkával, že má už ve jméně dvě chyby.
Nemůžu se nepodělit o pár teorií, které jsem našel, jednu loni, jednu o víkendu: existuje názor, že Kolumbus, jehož původ není úplně jasný, byl Indián! A, podle některých historiků se měl zúčastnit expedice Pinninga a Pothorsta, na níž byli i Cortereal, Homen a Cabot (1472–6), která přistála v Grónsku a možná i v Americe, což by nebylo tak senzační, jako to, že lodivod této expedice, Johannes Scolvus, byl možná Čech! Takže když to zkombinujeme: Kolumbus byl Indián, kterého do jeho vlasti poprvé zavedl Čech. Není to krásné? Jistě je – avšak je to i dostatečně šílené na to, aby to mohla být pravda?
Díky skvělým komentářům kolegy Ikkjua jsem si otevřel McKennu na anglické Wikipedii a nalézám tam tento citát z interview, které s ním vedl Erik Davis koncem roku 1999, které se stalo jeho posledním rozhovorem: „Vždycky jsem si myslel, že smrt přijde bleskově, v několika hrůzných okamžicích, takže nebude čas přebrat si to. Mít měsíce a měsíce k tomu, dívat se na smrt a přemýšlet o ní a mluvit k lidem a poslouchat, co o tom říkají, to je svého druhu požehnání. Je to jistě příležitost k růstu, příležitost k porozumění tomu, jak se s něčím vypořádat a všechno si přebrat. Prosté konstatování z úst bez úsměvu, od člověka v bílém plášti, že za čtyři měsíce budete mrtvý, to s konečnou platností vrhá na věci světlo... Činí to život bohatým a naléhavým. Když se to stalo a já uslyšel tuhle diagnózu, uviděl jsem světlo věčnosti, à la William Blake, svítící skrz každý list. Tím chci říci, že brouk lezoucí po zemi mne dojal k slzám.“
Tady je hezký obrázek Kingova universa pro jeho čtenáře: http://ebookporn.tumblr.com/image/46429694929
Slovní hříčka k irskému géniovi – malého Andrého Rousimmofa do školy vozil Samuel Beckett, jeho soused, protože malý André byl příliš velký.