HTO HTO diskuze u autorů

☰ menu

Elmore Leonard

Dnes zemřel Dickens z Detroitu:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/238909-zemrel-elmore-leonard-autor-predloh-slavnych-westernu/

20.08.2013


Franz Kafka

O Kafkovi vyprávěla Dora Diamantová toto:

„Když jsme byli v Berlíně, chodil Kafka často do parku v naší čtvrti Steglitz. Někdy jsem chodila s ním. Jednou jsme potkali malou plačící holčičku, která byla zřejmě úplně zoufalá. Dali jsme se s ní do řeči. Franz se zeptal, co ji trápí, a tak jsme se dozvěděli, že ztratila panenku. Franz si okamžitě vymyslel věrohodnou historku, aby panenčino zmizení vysvětlil. „Tvoje panenka je teď zrovna na cestách, vím to, poslala mi dopis.“ Holčička se trochu nedůvěřivě zeptala: „Máš ho u sebe?“ „Ne, nechal jsem ho doma, ale zítra ti ho sem přinesu.“ Holčička byla zvědavá a své trápení už zpola zapomněla, a Franz se hned vrátil domů, aby dopis napsal.

Se vší vážností se dal do práce, jako by měl vytvořit umělecké dílo. Byl ve stejném vnitřním napětí, jaké pociťoval vždy, jakmile si sedal k psacímu stolu, i když psal jen dopis nebo pohlednici. Byla to ostatně skutečná práce, stejně významná jako jiné, protože chtěl holčičku za každou cenu ochránit před zklamáním a uklidnit ji. Lež musela tedy být proměněna v pravdu pravdou fikce. Druhý den odnesl dopis holčičce, která už na něj v parku čekala. Protože neuměla číst, četl jí dopis nahlas. Panenka v něm vysvětlovala, že ji přestalo bavit žít pořád v jedné rodině, pocítila touhu po změně, zkrátka se chtěla od holčičky, kterou velmi milovala, na nějakou dobu odloučit. Slibovala, že jí bude každý den psát – a Kafka skutečně psal každý den jeden dopis a stále líčil nová dobrodružství, jedno střídalo druhé v souladu se zvláštním životním rytmem panenek. Po několika dnech už dítě na skutečnou ztrátu hračky zapomnělo a myslelo už jen na vymyšlený příběh, který se jí nabízel jako náhrada. Franz psal každou větu románu tak důkladně a humorně, že byla panenčina situace naprosto srozumitelná. Panenka vyrostla, chodila do školy, seznámila se s jinými lidmi. Stále holčičku ujišťovala o své lásce, ale zmiňovala přitom i komplikace ve svém životě, jiné povinnosti a jiné zájmy, které jí v tu chvíli nedovolují žít společně s holčičkou. Panenka prosila holčičku, aby o tom přemýšlela, a tak ji dopisy připravovaly na nevyhnutelnost toho, že se panenka už nevrátí. Hra trvala alespoň tři týdny. Franz měl hrozný strach, když přemýšlel, jak příběh ukončit. Protože konec musel být opravdový konec, to znamená, že musel nastolit řád, který by vystřídal ne-řád vyvolaný ztrátou hračky. Dlouho konec zvažoval a nakonec se rozhodl, že se panenka provdá. Nejdřív popsal ženicha, zásnuby, svatební přípravy, potom do detailu dům novomanželů. „Sama pochopíš, že se už v budoucnu nemůžeme shledat.“ Franz vyřešil malý konflikt dítěte uměním, nejúčinnějším prostředkem, kterým disponoval, aby na světě nastolil řád."

08.08.2013


Neil deGrasse Tyson

Přidávaje doktoru deGrasse Tysonovi ocenění, říkám si, že největší radost musel mít z toho, které tady není, protože není literární: v roce 2000 ho časopis People označil za „Nejsvůdnějšího žijícího astrofyzika“ (Sexiest Astrophysicist Alive).

06.08.2013


Geoffrey Chaucer

Takto hodnotil Chaucer jednoho oxfordského učence: „S radostí, s níž se učil sám, učil i jiné." Není to nádherné?

06.08.2013


Erasmus Rotterdamský

Zajímavý výpisek o Erasmovi (z výborné knihy o Paracelsovi od Philipa Balla, http://www.databazeknih.cz/knihy/dabluv-doktor-15006 ):

Erasmova Chvála bláznivosti (Encomion moriae, 1511) se (...) zaměřila na nešvary církve — i když s Erasmovým charakteristickým vtipem. Prohlásil, že duchovní jsou „satrapové, nestarající se o náboženství, jeho požehnání a obřady a považují pro biskupa za zbabělé a ostudné zemřít jinak než v bitvě. Duchovenstvo chrabře následuje jejich příkladu a bojuje o své desátky jako praví bojovníci."

Erasmus spojil břitký vtip s hlubokými znalostmi a i když to znamenalo, že jeho slova nezasáhla prostého člověka (který stejně nebyl schopen číst v latině), jeho žerty se bavili i papežové (minimálně do okamžiku, než dal reakcionářský Pavel IV. všechny Erasmovy spisy na index). V knize Iulius exclusis vede papež Julius II. spor se sv. Petrem o vstup perlovou branou. Je nucen přiznat se, že protežoval jednoho ze svých synů. „Cože?" vykřikne sv. Petr. „Papežové s ženami a dětmi?!" „Ne, ne, žádné ženy," na to Julius, „ale proč ne děti?" Erasmus a humanisté tudíž vytvořili ovzduší kritiky nedostatků křesťanské církve, které mohl Luther při svém vlastním ještě mocnějším útoku jenom využít. Někteří to komentovali tak, že „Erasmus snesl vejce a Luther je vyseděl". Erasmus to však vůbec tak neviděl. „Snesl jsem slepičí vejce," připustil, „ale Luther z něj vyseděl ptáka úplně jiného druhu.“

06.08.2013


Martin Luther

A ještě jednu zajímavost: „Na jmenovce u výběhu damanů v zoologických zahradách bývá napsáno, že tato jako králík velká zvířata jsou příbuzná slonům. Většina návštěvníků nad tím nevěřícně kroutí hlavou. Damani totiž svým vzhledem připomínají malé sviště. Jejich vzhled vedl přírodovědce k tomu, že je až do 19. století zařazovali nesprávně mezi hlodavce. Na druhé straně jsou to zvířata známá již od starověku. Když Féničané na jedné ze svých výzkumných plaveb 1000 roků před začátkem našeho letopočtu přistáli na lberském poloostrově, překvapilo je množství divokých králíků, se kterými se setkávali na každém kroku. Protože v jejich domovině žili hojně damani, kterým říkali starohebrejským názvem saphan (což znamená v překladu „skrývající se"), zaměnili jim známé damany za divoké evropské králíky a nazvali tuto nově objevenou zemi ,,I-saphan", což znamenalo ,,Ostrov damanů". Římané, kteří si později tuto zemi podrobili, ponechali jí toto jméno, a tak nese část poloostrova dodnes název Hispania. Tenkrát tedy došlo k první záměně králíků za damany.

Tato podivná zvířata však byla s králíky zaměněna ještě jednou, a to obráceně. Když totiž zhruba o 2500 let později MARTIN LUTHER překládal v letech 1522—1534 bibli z hebrejštiny, narazil v textu na jméno zvířete saphan, se kterým si nevěděl rady. Protože však potřeboval užít nějaké obecně známé zvíře, nahradil v překladu saphana králíkem. A tak v bibli mluví král Šalamoun o slabém národu králíků, který nalezl svoje útočiště ve skalách, ačkoli ve skutečnosti šlo o damany. Také král David mluví o tom, že skalní štěrbiny se staly útočištěm králíků, ačkoli i zde je míněn daman — saphan.“ (Zd. Veselovský, Sloni a jejich příbuzní)

http://www.zoopraha.cz/cs/o-zviratech/lexikon/savci/daman-skalni

06.08.2013


Martin Luther

Zajímavý výpisek o Lutherovi (z výborné knihy o Paracelsovi od Philipa Balla, http://www.databazeknih.cz/knihy/dabluv-doktor-15006):

„Luther mohl asi skončit jako další duševně nemocný mnich, který si se zarudlýma očima cosi mumlá ve skrytu kláštera, kdyby někdy v letech 1513–1515 náhodou nenarazil na zcela odlišný obrázek Boha, než byl pomstychtivý Pán v jeho fantazii. V žalmu 22 se místo něho zjevil Bůh jako Pán milosrdenství. Obětoval svého Syna na kříži ne z hněvu nebo vrtochu, soudil Luther, ale aby se mohl prostřednictvím Kristova nevinného utrpení smířit s nedokonalým světem. „Bůh skrývá svou dobrotu v krutosti... svou milost v hněvu," učinil z toho Luther závěr. Kromě toho v epištole sv. Pavla Římanům objevil, že ten přísně soudící Bůh popsaný v latině jako justitia dei, může být podle řeckého originálu interpretován jinak: justitia nemusí nutně znamenat soud, ale akt uvedení věcí do pořádku – „justifikaci", ospravedlnění.

Z toho Luther odvodil svou vizi spásy. Spravedlivý musí žít pouze vírou, prohlásil: Justus autem ex fide vivit, jak řekl sv. Pavel. Lidstvo není odsouzeno k zápasu o milost nekonečným pokáním a sebezapíráním, ale může dosáhnout nebe upřímnou vírou. Spásu nezaručovala žádná formule; vše záviselo na víře. Když si to Luther uvědomil, prohlásil: „Cítil jsem se jako znovuzrozený a jako bych prošel otevřenými dveřmi do ráje."

06.08.2013


Silvestr Maria Braito

Výpisek z vynikající (dvakrát podtrženo) knihy Josefa Petra Ondoka Bereme smích vážně?: „Braito je neodmyslitelnou postavou renesance katolictví v českých zemích po první světové válce, po níž následkem neblahého austrokatolicismu nastal velký odklon od Říma. Braito měl vliv především na intelektuální vrstvy národa. Byl velmi činorodý. Hodně přednášel, vykonával exercicie pro akademickou mládež, účastnil se prázdninových táborů pro studenty a dalších akcí, které probíhaly po celé republice. Říkával, že sloveso „cestovat" se dá stupňovat jako přídavná jména: cestovat, rajtovat, brajtovat. Psal knihy a redigoval časopis Na hlubinu. Jeho přednášky i kázání byly okořeněny humorem a byly přitažlivé především pro mladé intelektuály. Braito byl však i nebezpečný debatér, neboť jeho humor dovedl být sžíravý. I o otci Braitovi by bylo možno sestavit sbírku nejrůznějších příhod, v nichž humor hrál svou roli. (...) Otec Silvestr jel jednou vlakem. Do kupé, kde seděl, nastoupili dva chuligáni. Když usedli a uviděli proti sobě objemného dominikána, šťouchl první do druhého a povídá mu: „Hele, vole, nevíš vod čeho je tenhle sud?" Braito to samozřejmě zaslechl a hned briskně zareagoval: „Čuchnou si k pípě, mladej pane!" Z uznalého pohledu obou chuligánů bylo vidět, že odpověď náležitě ocenili.“

31.07.2013


Albert Einstein

Jacques Bergier, Víza na jinou Zemi: „Einstein v posledních dnech svého života, po bilanci všech ponížení a nadávek, kterým byl vystaven, prohlásil: „Kdybych měl začít znovu, radši bych dělal instalatéra, a neupozorňoval na sebe.“

Po tomto prohlášení mu instalatérský syndikát ve Spojených státech věnoval zlatý francouzský klíč a výuční list povolující vykonávat povolání instalatéra ve 49 státech USA.

Kolik cestovatelů z jiných světů se u nás skrývá jako instalatéři?“

31.07.2013


Brian L. Weiss

Pro margits: legrace a sebeironie musí být. Opravdu si myslíte, že jsem ten komentář myslel jako vážné zamyšlení nad jeho filosofií? To snad ne.

26.07.2013


Paracelsus

Jeanette Wintersonová, Gut Symmetries, Venkovský lékař: „Nejdřív je les a v lese mýtina a na mýtině srub a uvnitř srubu matka a v matce dítě a v dítěti hora. Paracelsus, lékař, kouzelník, alchymista, stvořitel, demiurg, deus et omnia se narodil ve znamení věcí okultních: jeho vládcem byl Mars a poháněla jej hora v jeho duši.“

26.07.2013


Jorge Mario Bergoglio

„Nepřivezl jsem vám ani zlato ani stříbro, dovezl jsem vám to nejdražší, čeho se mi dostalo – Ježíše Krista“, pravil papež František v uvítacím proslovu při návštěvě v Rio de Janeiru. Takto má mluvit papež!

23.07.2013


Brian L. Weiss

Jéje, tak tohoto pána znám už mnoho let, protože o něm v písničce No Creo zpívá Shakira! Zpívá „No creo en Venus ni Marte / No creo en Carlos Marx / No creo en Jean Paul Sartre / No creo en Brian Weiss“. Tak když mu nevěří Shaki, já mu taky nebudu věřit.

20.07.2013


Kryštof Kolumbus

„A teď mi, holčičko, řekni,“ pokračovala slečna Rosenblomová, „kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku?“
„Ten? Ten už přece dávno umřel!“ vyhrkla Pipi. „Že je to smutné, co lidí už umřelo? A přitom vůbec umírat nemusel, kdyby si jen byl dával lepší pozor, aby neprochladl a nevystydly mu nohy.“

(Astrid Lindgrenová)

16.07.2013


Jiří Hásek

Tuhle jsem šli s přítelem M. podél přehrady a jelo tam auto, na místě spolujezdce seděl takový vlasatý pán, a M. a já jsme se na sebe podívali a zaráz jsme řekli: „Není to Krcháč?“ Pak že poezie těžko vniká mezi prostý lid! (Ale nebyl to Krcháč.)

16.07.2013


Edith Piaf

Charles Aznavour vzpomíná, že v den jejího pohřbu se poprvé od druhé světové války úplně zastavila pařížská doprava.

Dočetl jsem se v Guardianu v článku Stuarta Jeffriese: „Edith Piaf a Jean Cocteau zemřeli ve stejný den. Cocteau, rytířský do posledního dechu, naslouchal přáním dam. „Ah, la Piaf est morte," řekl ráno 11. října 1963. „Je peux mourir aussi." („Ach, Piaf zemřela. I já mohu umřít.") Velmi brzy na to sám zemřel na srdeční záchvat. Tak aspoň praví legenda. Ale v těchto věcech jsou legendy tím nejdůležitějším, zatímco to, co se skutečně přihodilo, se týká pouze lidí, kteří nemají představivost, nebo duši. Tuto myšlenku si nepochybně uvědomoval také druhý manžel Edith Piaf, herec Théo Sarapo, když kladl její mrtvé tělo do auta a mířil do Paříže, krátce poté, co Edith zemřela na rakovinu na Côte ďAzur. Musel závodit s časem, aby to vypadlo tak, že velká francouzská zpěvačka zemřela ve svém pařížském bytě – protože tak to od ní očekávali fanoušci a obdivovatelé: nevěrná člověku, ale vždy věrná Paříži.“ (v překladu přítele a úžasného člověka, J. E. Friče, najděte si ho zde na Databázi)

14.07.2013


Gustave Flaubert

André Breton, Nadja: „Neobdivuji se Flaubertovi, ale když jsem se dozvěděl, že podle vlastního přiznání chtěl v Salambo jen ,podati dojem žluté barvy' a Paní Bovaryovou ,udělati cosi, co by mělo barvu plesnivin v koutech, kde jsou svinky', a že mu byl ostatek zcela lhostejný, nebyly mi tyto záměry, v jádře mimoliterární, natolik cizí, aby mě nezaujaly; naopak.“

Pokud nejste milovníky svinek, k Flaubertovi by vás mohl přivést i skvělý román Juliana Barnese „Flaubertův papoušek“.

06.07.2013


Marcus Aurelius

Jiný pohled na Marka Aurelia – tedy císaře, nikoliv lva uprchnuvšího ze zoo, kterého v noční Tróji lovil vypravěč Saturnina – podává Barbey D'Aurevilly ve svém textu o životopisné knize E. Renana, třeba vás bude zajímat: „Psychologické citáty z Marka Aurelia velice usnadnily a zkrátily úkol p. Renana, jeho historika, který nadpřirozeně uvěřil jejich přirozené upřímnosti. Jako všichni duchové, vysílení starými civilizacemi, kteří, místo aby jednali, raději si pozorují vášnivě pupek, Marcus Aurelius, u něhož filosof dusil císaře, jehož ostatně bylo snadno udusiti, měl svůj modrý zápisník, jako mladé dívky dnešní doby, jež do něho zapisují, co jim projde hlavou, a právě to uchvátilo p. Renana, který rovněž trpí koketní domýšlivostí autobiografií… Velikost Marca Aurelia není než v hlouposti, která byla náramná a která činila z něho po celou dobu jeho vlády nejpurpurovějšího a nejnepohnutelnějšího hejla, který kde komu sedl na vějičku. Napálil ho Lucius Verus, pitomec Lucius Verus, jehož udělal spoluvládcem. Podváděla ho jeho žena Faustina a nevěděl, že ho podváděla. Napálil ho jeho syn Commodus, ožrala a krvežíznivec, jemuž nechal zbaběle Říši světovou. A sedl i sobě na vějičku, rozkázav studeně hrozné pronásledování Galů a vraždění Lyonských mučedníků, což arci vzbuzuje obdiv v p. Renanovi a v jeho nohsledech.“

04.07.2013


Jean Cocteau

Dočetl jsem se v Guardianu v článku Stuarta Jeffriese: „Edith Piaf a Jean Cocteau zemřeli ve stejný den. Cocteau, rytířský do posledního dechu, naslouchal přáním dam. „Ah, la Piaf est morte," řekl ráno 11. října 1963. „Je peux mourir aussi." („Ach, Piaf zemřela. I já mohu umřít.") Velmi brzy na to sám zemřel na srdeční záchvat. Tak aspoň praví legenda. Ale v těchto věcech jsou legendy tím nejdůležitějším, zatímco to, co se skutečně přihodilo, se týká pouze lidí, kteří nemají představivost, nebo duši.“ (v překladu přítele a úžasného člověka, J. E. Friče, najděte si ho zde na Databázi) – –

Umělec skutečně pozoru hodný, už pro šíři svého talentu a úroveň jeho práce, kamkoliv zabrousil.

04.07.2013


Immanuel Kant

Jak jsem slyšel ve škole, podle Kanta (také se říká: kolik čtenářů, tolik výkladů, což není výtka, jen varování před profesory, kteří si zakládají na svém výkladě, i když takoví mě naštěstí neučili) si Královečtí řídili hodiny, tak tady je na tohle téma zábavný výpisek ze skvělé knihy Zadní schodiště filosofie – Vskutku Kant je alespoň ve svých pozdějších letech génius pedanterie a puntičkářství. Jeden z jeho soudobých životopisců popisuje jeho návštěvy u přítele Greena: „Kant tam chodil každé odpoledne a pokaždé našel Greena spícího v křesle. Posadil se vedle něho, oddal se svým myšlenkám a usnul. Pak přišel ředitel banky Raffmann a udělal totéž. Konečně přišel v určenou dobu Motherby, společnost probudil, a ta se pak do sedmi večer bavila zajímavými hovory. Přesně v sedm hodin se společnost rozešla. Častěji jsem slýchával obyvatele ulice říkat, že nemůže být ještě sedm hodin, protože profesor Kant nešel ještě kolem."

04.07.2013