HTO diskuze u autorů

Opravdu zajímavý autor. Když jsem dostal dvě jeho knížky, optal jsem se na něj svého polského přítele Daniela, který stejně jako J. A. píše romány, a dozvěděl se pár zajímavých věcí: Joe Alex byl také ohromně důležitý překladatel, který do polštiny přeložil tak významná díla jako jsou Odysseus od Joyce nebo kompletního Shakespeara. Daniel říká, že polské detektivky z komunistických časů jsou, navzdory propagandě, kterou obsahují, řemeslně lepší než současné; ale Maciej Słomczyński sám byl nekompromisní člověk, kterému komunistická strana dávala pořádně zabrat. Zajímavostí je, že tajným službám na něj donášel Adam Włodek, bývalý manžel polské básnířky oceněné Nobelovou cenou, Wisławy Szymborské.

Když Arne Novákovi nabídli na jednom statku sklenici mléka, pravil tento vědec: „Cože?! Já, kterého kojila Teréza Nováková, mám pít mléko od nějaké krávy?"

Jan Zábrana, Celý život: „Vidět, jak anděl boží naučil Conrada anglicky… Poněvadž zázrak je zázrak. Zázrak zůstane zázrakem… Asi proto, že jeho slovo mělo zůstat zachováno.“

Nechcete tu diskusi přesunout do Diskuse?

Podepsán HTO, starý muž příbuzný s koněm

Teď jsem si tak vzpomněl, jak Larry říkal Durrelovic mamince, že všichni v jejich rodině jsou blázni: „Nesmysl, máti... Jen se podívej na tetu Bertu, drží si hejna smyšlených koček... nebo prastrýc Patrick... ten přece bloumá nahatý a úplně cizím lidem vykládá, jak zabíjel velryby kapesním nožem... Všem straší v hlavě." Myslím, že Gerry musel být taky blázen, protože jen blázna mohlo napadnout vybudovat z ničeho zoologickou zahradu a snažit se zachránit tolik ohrožených zvířat. A protože blázny Bůh miluje, taky se mu to podařilo. Odevždy a provždy můj idol a vzor.

Paul Johnson ve své knize Tvůrci uvádí příhodu o jednom chlapci a Hugovi, kterou sám vyslechl od jejího protagonisty. Když mu byly čtyři roky (1884, Hugovi bylo 82), pobýval onen chlapec na zámku, kde byl hostem i básník. Protože se vzbudil brzy, šel se projít po chodbě, a náhle se před ním zjevil stařec s bílým vousem, divokýma očima, v noční košili. Chlapec si myslel, že by to mohl být Bůh, ale ve skutečnosti to byl Hugo, který se vydal buď pozorovat hezkou služku, či přímo do její ložnice. Hugo uchopil chlapce za ruku, položil mu ruku na svou erekci a řekl: „Drž, můj malý. Zdá se, že je to velmi vzácné v mém věku. Tak budeš mít jednou v budoucnu právo říct svým vnoučatům, že jsi držel ve své malé ručce vercajk Victora Huga, básníka!“

Robert Craft, Igor Stravinskij, deník ze společných cest: Chile, 21. srpna „Pane Stravinskij, jaký byl F. C. Ramuz?" – „Hm, skoro ani nevím, protože když jsme byli spolu, tak jsme většinou byli opilí."

Ivan Wernisch, STARÝCH SLOVANŮ ZÁNIK A PÁD – Písecký básník Heyduk měl tolik žáků, že si je ani nepamatoval. Kposledku proto považoval veškery Písečany za své obdivovatele, napodobitele a následovníky, a vyžadoval, aby mu prokazovali tomu odpovídající úctu. Dobromyslní Písečané, jimž stařečkův rozmar připadal roztomilý, ochotně, ba s potěchou vzdávali "svému" mistrovi čest. A mistr Heyduk byl se svými žáky spokojen. Občas se ovšem stalo, že se v jeho okolí vyskytl člověk píseckých zvyklostí neznalý, že nikým nepoučený nebo někým špatně poučený cizinec se při setkání s učitelem nezachoval náležitě. Mistr se v takovém případě nerozhněval, to ne, byl pouze ohromen. Přihodilo-li se to na ulici, strnul a udiveně, ba nechápavě se za nezbedníkem ohlížel. Stál jako zaklet na místě, a byl by tak jistě již navždy zůstal, kdyby ho některý ze skutečných žáků, jichž bylo pokaždé několik poblíž, nezatahal za rukáv a nepřipomněl mu: Mistře Heyduku, teď právě, to jest v této chvíli, se potulujeme městem a vzpomínáme pravých příčin zániku i pádu Říše staroslovanské. Anebo: Procházeli jsme se po obědě a nyní se poněkud znaveni a přirozené také s trochou smutku vracíme domů.

(Z knihy Zlatomodrý konec stařičkého léta, citováno s autorovým svolením)

Pokud je zdrojem životopisu bbart, měl by se rdít, protože „arabský Lawrence“ je odjakživa „Lawrence z Arábie“.

Duchapřítomnost

Dlaždič vytrhával kostky na ulici. Pak ji znovu vydláždil, načež se dal do rozebírání dlažby. Když se opět pustil do dláždění, odpověděl na otázku, proč tak činí:
„Ptáci také zpívají."

Výpisek z doslovu Petra Krále ke knize Mramor se jí studený: „Čte-li tak i Lecomte – zdánlivě „bretonovsky" – skutečnost jako síť tajemných znamení, nehledá za ní, na rozdíl od autora Nadji, zjevení neznámé podstaty nebo rozhodující (a radikálně nové) pravdy. Iluze skryté finality, vyprazdňující fakta z obsahu ve prospěch věčně příštího odhalení jejich pravého významu je past, do níž se Lecomte nedal vlákat. Všechen smysl znepokojivých signálů vysílaných k jeho zjitřené vnímavosti pohledem neznámé ženy, ovzduším jistých míst i prostými siluetami kolemjdoucích mu splývá s jejich intenzivním prožitkem, vyčerpává se na místě činu a v přítomné chvíli, již jen dál obohacují i komentáře a úvahy, kterými ji opřádá. Zázrak nespočívá v úniku z naší uzavřenosti v čase, ale v paradoxním otevření prostoru svobody uvnitř okamžiku a jeho sevření."

Výpisek o E. W. ze Škvoreckého skvělé knihy Nápady čtenáře detektivek: „...publikoval celkem na 170 knih a po léta nabízel odměnu 1000 liber tomu, kdo dokáže, že k psaní svých opusů najímá (jak se tvrdilo) anonymní autory. Byl to skutečně svého druhu génius: když chtěl, dovedl nejen nadiktovat písařce (britské rekordwoman v psaní na stroji) celý román za dva a půl dne nebo celovečerní hru za čtyři dny, ale dokázal občas stvořit i texty tak živé, literárně zvládnuté a půvabné, že není ani nadsázkou výrok Edgara Shankse, podle něhož byl Wallace „ztraceným Dickensem". Většina Wallacova díla jsou ovšem dobrodružné a senzační romány, jakým se dnes říká „thrillers". Ryzích detektivek napsal poměrně málo, ale oživil je zato sympatickým a plasticky vykresleným VD J. G. Reederem, opatřeným buřinkou, licousy, deštníkem a omluvným úsměvem.“

Povídka s panem Reederem – tím VD Škvorecký označuje Velkého Detektiva – je v knize 21 detektivů a je skvělá.

S britským surrealismem se v poslední době u mne opravdu roztrhly dveře. Během mezinárodní surrealistické výstavy v Londýně v roce 1936 přednášel Dalí svoji přednášku Fantomes paranoiaques authentiques z potápěčského obleku, z nějž jej musel francouzským klíčem vysvobodit David Gascoyne – znamenitý autor! Svou ženu Judy Lewisovou potkal díky „mimořádné shodě okolností“: když jednoho dne předčítala ve Whitecroftské psychiatrické léčebně na ostrově Wight svou oblíbenou báseň Zářijové slunce, přišel za ní jeden z pacientů a řekl: „To jsem napsal já“. Položila mu ruku na rameno a řekla: „Samozřejmě že ano, drahoušku“. Když jej potom poznala lépe, uvědomila si, že je to pravda.

František Kožík, Na křídle větrného mlýna: „Zeyer vyprávěl o svých návštěvách u básníka Adolfa Heyduka v Písku. – Bude mít brzy šedesát. Mám připravený dárek: násadku na psaní, která končí píšťalkou. Napsal knihu básní Ptačí motivy, víte? A tak když si nebude moci vzpomenout, může si zapískat...“

Z Ripellinovy Magické Prahy, jako lákadlo ke studiu Haška a četbě Ripellina: „Na jaře 1911 před volbami do českého zemského sněmu založil Hašek s několika kumpány stranu mírného pokroku v mezích zákona. Sídlem nového hnutí se stala hospoda U Zvěřinů, které se také říkalo Kravín, ale straníci se scházeli i v jiných výčepech, neboť byli toho názoru, že „alkohol je mlékem politiky". Hořkosladký program hnutí vycházel z potměšilé zásady, že každý radikalismus je škodlivý a k rozkvětu společnosti se musí spět postupně a bez otřesů. V této stranické linii se obráží celé Haškovo poťouchlé tichošlápkovství, jeho hraná poslušnost.

Volební projevy svérázného hnutí byly aktrakcí pro pražské intelektuály a umělce. Začínaly v osm večer. Po sborovém zapění stranické hymny, složené Josefem Machem, začal řečnit Jaroslav Hašek, „největší spisovatel český", a hodiny a hodiny plácal a žvanil s tváří smrtelně vážnou o zhoubě alkoholismu, o ochraně zvířat, o ženském hnutí, o svatých a misionářích, o gurmánských pochoutkách. Proud šplechtů prošpikovával podvrženými citáty, výmysly, ohromujícími sliby, patetickými frázemi, parodiemi hesel a cílů jiných stran. Bez ohledu na pískání a výkřiky přítomných výřečný kandidát střídal své plesky s mocnými doušky piva a neochvějně trval na nutnosti zrušit poplatky na veřejných záchodcích a diškrece domovnicím při nočním otvírání domovních vrat, neboť s hausmajstry byl Hašek pořád na štíru. (...)

Ve druhé etapě svého života, po návratu ze Sovětského Ruska, vystupoval Hašek v kabaretu Červená sedma: namol opilý, špinavý, se zablácenými botami. Vrávoral a jazyk se mu pletl, když reprodukoval svou povídku Jak jsem se setkal s autorem svého nekrologu, což byla satirická odpověď na zlovolný útok básníka Jaroslava Kolmana-Cassia, který v článku Zrádce (1919) napsal, že „vyvrhel a komediant" zahynul ve víru revoluce. V lednu 1921 pronesl Hašek v Červené sedmě přednášku „o čínských a mongolských zvycích a oblékání". Dělal, že hledá ve slovníku (ve skutečnosti to byl jízdní řád) a s profesorskou vážností tvrdil, že mongolsky se řekne kůň čo, dva koně čočo a stádo koní čočočočočočočo. To už bylo čiré dada. V září téhož roku uspořádali v Praze Kurt Schwitters a Raoul Hausmann večer pod názvem Merz und Antidada.“

K životopisu autorky je nutno dodat ještě to, že její „obsesivní loajalita“ k manželovi vedla po jeho smrti k nesmyslným obviněním Paula Celana, který Ivana Golla překládal, že ve své sbírce Mák a paměť Ivana Golla plaguje. Nejen, že to bylo absurdní, ale Celanovi to strašně ublížilo.

Paměti Dmitrije Šostakoviče (via Petr Kabeš, Těžítka, ta těžítka): Stalin se rád díval na filmy, a když se mu některý líbil, mohl jej vidět znovu a znovu. Tak například „Velký valčík" o Johannu Straussovi viděl alespoň dvanáctkrát. Také filmy s Tarzanem se Stalinovi velmi líbily a potom, samozřejmé, filmy sovětské (...) Zvláště si oblíbil „Nezapomenutelný rok 1919", kde vystupoval na obrněném voze s tasenou šavlí v ruce. Tato velkolepá poema neměla ovšem se skutečností společného nic. Ale Stalin se na ni znova a znova díval, zcela opojený: „Jaký mladý byl tehdy Stalin, jaký krásný! Ech, jaký byl Stalin tehdy pěkný!“

Velmi důležitý člověk v mém putování. Už je tomu deset let, co jsem zase jednou stál ve frontě přes celé knihkupectví Barvič a Novotný na České s jeho knížkou Co je bez chvění, není pevné – labyrintem světa s vírou a pochybností, do níž jsem chtěl věnování. Padre se na mne mile usmál a řekl: „Já vám je napíšu do labyrintu, ano?“ A napsal mi je do labyrintu: http://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka/#Halk-labyrint.jpg Když jsem stál v té frontě v knihkupectví, zeptala se mě malá stařenka, která stála vedle mne a přes lidi neviděla, kdežto já jako člověk vysoký ano: „Prosím vás, už přišel otec Tomáš?“ A já zcela po pravdě odpověděl: „Ano. Sedí pod kalendářem s plyšovými medvídky.“

Myslím nejzábavnější na tomto lžistuartovcování (podle vzoru Lžidimitrij) je ne to, že Jeho Výsost má titulů víc než gramatika výjimek (nebo Bagdád zlodějů, jak je ctěná libost), ale to, že je mimo jiné velmistrem řádu, který sídlí ob panelák ode mne. Bývám u něj často, ale ne proto, že bych chtěl být pretendentem nějakého trůnu, nýbrž proto, že tam taky sídlí půltucet koček, s nimiž si už léta hrajeme.

Jo, na Stalina mnoho lidí vzpomíná v dobrém, protože SSSR byl tehdy mocný a každý se ho bál... a na to se jen tak nezapomíná, na rozdíl od toho, že odpovědí na smyšlenou protikomunistickou narážku v časopise pro děti byla kulka do autorova týla nebo jeho zmrznutí kdovíkde na Sibiři. Napadlo vás, jak by asi SSSR bojoval, kdyby nejlepší velitelé nebyli povražděni a konstruktéři techniky buzerováni politruky? Jak by bojoval, kdyby v Pobaltí a na Ukrajině zpočátku nevítali lidé Němce jako osvoboditele? Víte, že po vpádu Němců došlo ke katastrofálním ztrátám, protože Stalin zakázal jakákoliv předběžná opatření, takže např. letectvo, tehdy největší na světě, bylo na zemi? Že Stalinovi trvalo jedenáct dní, než se vynořil ze samoty, aby převzal velení, že v rozhlase národy poprvé oslovil „Bratři a sestry... mí přátelé“ místo „soudruzi“, takový měl strach? Že proslovy k velitelům končil větou „nebo to zaplatíte vlastní hlavou“? Že ruští dělníci se překonávali, jakmile mohli improvizovat, místo toho, aby byli svázáni centrálním plánováním? Tu válku vyhráli právě ruští lidé, kteří jsou schopni téměř nekonečně trpět, kteří jsou vlastenci ochotnými kdykoliv položit život za Svatou matku Rus, muži, kteří byli na frontě, a ženy, děti a starci, kteří byli v továrnách. Pokud se klaníte člověku, který prohlásil, že „smrt jednoho člověka je tragédie, smrt miliónu lidí statistika“ (a já vypsal do komentáře jen několik věcí souvisejících s německou invazí), můžu udělat jenom jediné: můžu vás litovat.