1amu komentáře u knih
Pokud mne paměť neklame, jde vůbec o první knihu, kterou jsem držel v ruce . Vím, že to bylo u babičky a ta měla "Kulihrášků" plnou polici. Pro prťavého kluka nádhera ! Estét by nad těmi knihami ohrnul nos . Je pravda, že hlavní hrdina vypadal (dnešními slovy) jako "mimoň", ale vím, že se mi tenkrát musel děsně líbit. Pevná lesklá vazba, ležatý formát A4 a k tomu křídový papír. Je jasné, že jsem byl pod přísným dozorem, což byl dobrý tah mých"dozorců". Možná, že u Kulihrášků začala má láska a obdiv ke knize jako takové.
Málokterý autor je čtenáři tak rozdílně hodnocen jako Vladislav Vančura. Jasným důkazem je tato kniha. Má vše - kouzelný jazyk, úžasně vybrané postavy, k tomu děj se odehrává v nádherné scenérii na jihu Čech :
V poněkud zpustlých říčních lázních na břehu řeky Orše se denně setkávají tři postarší pánové: majitel lázní Antonín Důra, sečtělý abbé Roch a major ve výslužbě Hugo. Počasí je nestálé, většinou poprchává a tak má pan Důra nouzi o zákazníky. Většinu času tudíž tráví v rozmluvách a drobných půtkách se svými přáteli. Žádná hádka ovšem není tak vážná, aby ji nespravila sklenice vína a pár utopenců s cibulí. Rozruch do jejich života však přinese potulný kouzelník Arnoštek a především jeho půvabná schovanka Anna. Ta totiž hned při prvním večerním vystoupení okouzlí každého ze tří svérázných filosofů. A ti se o ni začnou každý po svém ucházet...
Ostatně mnozí z nás viděli rozkošný film Jiřího Menzela se stejným názvem.
Nedivím se, že autor z toho všeho co napsal měl nejraději tuto svou knihu. Představme si, jak se musel bavit, když ji psal.
Autor (t.zv. levicový tramp) byl protěžovaným favoritem soudruhů v 50-tých létech. Nenapsal toho málo, ale že by na jeho knihy stály fronty před knihkupectvími, o tom jsem od rodičů neslyšel.
Hlavní postava této knihy je pekařský chasník a staroměstský švihák, který pod vlivem událostí počíná chápat, že dělníkova svoboda není v prohýřených nocích, ale v boji s vykořisťovateli, a stává se uvědomělým socialistou.
Byl jsem překvapen, že si toto dílo vybral k zfilmování uznávaný (ale každému režimu oddaný) režisér O.Vávra (r.1960) a pobavil mě oficiální text distributora, kde se mimo jiné píše:...mimo jiné se dovíme, jak si filmaři představovali tehdejší nevěstinec, kde se část událostí rovněž odehrává...
Film jsem neviděl, ale dle ČSFD v něm hrají m.j. i JiřinaŠejbalová, Světla Amortová (tu bych typnul na roli "bordel mamá"), R.Hrušínský či Jan Tříska.
Tato kniha je mým typem zejména pro dědečky, babičky, tatínky i maminky - co koupit za knihu svému malému vnukovi, či synovi. Tomu proto, poněvadž holčičky zpravidla něco takového jako mašinky nezajímá.
Jde o soubor dvaceti pohádek tu veselých i vážných, ale také napínavých, ale vždy poučných příběhů o mašinkách. Jedna lokomotiva je pyšná, druhá mlsná, jiná neposlušná či až příliš odvážná, další je naopak vlídná, skromná a raději se drží svých kolejí - všechny však slouží lidem, rády je vozí a zažívají přitom neuvěřitelná dobrodružství. Oceňuji hezké ilustrace, které dokreslují půvab knihy pro malého čtenáře či poslucháčka.
Čtivá kniha zejména proto, že jde o atraktivní (z hlediska unikátních přírodních zázraků) destinace. Mongolsko ve XXI.století není podceňovanou zemí v podobě jak se na ně nahlíželo ještě nedávno. To si uvědomili i developeři, kteří zejména v Ulan Bátaru staví moderní hotely.
Jeden z nich (sice z dálky) jsem považoval za dvojče skvostného Burj al Arab (7*) v Dubaji.
A nejen hotely. Elektroniku dodává většinou blízké Japonsko.
Sibiř je kapitolou samou pro sebe. Ohromné nerostné bohatství, ale též ukrutná zima. Samozřejmě lahůdkou je obrovské Bajkalské jezero, pro neotužilce ke koupání jen několik dnů-týdnů v roce (pokud budete mít štěstí).
Opravdu je co číst a na co se v této knize dívat.
Tak jsem dočetl svého druhého Hiaasena a mé srovnání s knihou první (Naostro) je něco jako konzumovat t.zv.vánoční polévku, kterou nabízí národu na Staroměstském náměstí poslední dobou pan premiér a pochutnávat si na výtečném silném vývaru s játrovými knedlíčky, který byl k mání pouze u mé babičky.
Na této knížce (vydána r.1991) je vidět, že autor začínal. Děj mě moc nebral a zachraňovali to pouze dva troubovití zloději a úžasná ekologická stará dáma Molly ovládající výtečně svou pistoli, tato trojka mi dělala radost a pak epilog.
Zajímavé v obou přečtených knihách je opakující se motiv, kdy starší churavějící dáma (ovšem s chutí do života) napraví ty "z druhé strany", konec konců Bud Schwartz a Danny Pogue by mohli vyprávět, že ano ?
Velice zajímavá kniha, která líčí první polovinu Stravinského života. Vždy akčnější lidé na Slovensku ji vydali 65 roků po prvním českém vydání . O osobu mistra se zajímám po shlédnutí úžasného představení baletu "Svěcení jara" v Národním divadle. Podotýkám, že jsem v tomto oboru pouhý laik, ale bylo to pro mne cosi jako "představení snů".
Kdo tedy byl I.F.Stravinskij ? Především geniální hudebník. Narodil v r.1882 v rodině Fjodora Stravinského, basisty Mariinské opery v Petrohradu a přítele Petra Iljiče Čajkovského. V mládí neprojevoval výrazný hudební talent, který by napovídal, jak významným skladatelem se stane. Vzhledem k otcově povolání byl dům Stravinských vždy plný významných osobností ruského kulturního života té doby. Stravinskij původně studoval práva, jen zkusmo komponoval. V roce 1900, ještě za studií, ukázal některé své skladby N. A. Rimskému-Korsakovovi. Skladatel zřejmě zpočátku nerozpoznal Stravinského talent, nicméně od roku 1903 začal dávat Stravinskému soukromé lekce instrumentace a potažmo kompozice. Tyto lekce pokračovaly až do Korsakovovy smrti v roce 1908. Stravinským smrt jeho učitele velmi otřásla. V lednu roku 1906 se tajně oženil se svou sestřenicí Kateřinou Nosenkovou. V tomto roce se také poprvé setkal se Sergejem Prokofjevem, se kterým udržoval později přátelství i v Paříži, kde Prokofjev spolupracoval s „Ruským baletem“. V roce 1913 měl v Paříži premiéru Stravinského balet Svěcení jara Obrazy z pohanského Ruska, inspirované starým rituálem uctívání příchodu jara, na kterých spolupracoval s malířem Nicholasem Roerichem, způsobily při premiéře legendární poprask, vyvolaný jak hudbou, tak revoluční choreografií Vaslava Nižinského. Stravinskij i Nižinskij byli neúspěchem zklamáni. Když byl balet uveden podruhé v roce 1914 v koncertním provedení, bylo nadšení obecenstva tak veliké, že Stravinskému provolávalo slávu a dokonce byl z koncertní síně vynesen na ramenou na náměstí.
Protože stále více pracoval ve Francii, rodina se tam odstěhovala z "drahého" Švýcarska v r.1920 a právě zde, možná jako jeden z prvních v hudební tvorbě začíná experimentovat s jazzem. (Mimo jiné silně ovlivnil i tvorbu Jaroslava Ježka).
Bylo mu jasné, že nástup nacistů je varující. V roce 1939 odchází do USA.
Další život Stravinského pak líčí kniha: Deník ze společných cest (1968), kde má velice zajímavý komentář Koka - moc děkuji za podnětné informace.
Narodil se v Praze jako čtvrté dítě Jana Slavíčka, správce vysokých škol technických, a jeho manželky Pavlíny, rozená Mildnerové ze Semil. V letech 1881–1885 navštěvoval reálné gymnázium ve Spálené. Už jako školák se účastnil vydávání školního časopisu a troufal si vystoupit se svými kreslířskými pokusy i na veřejnosti. Jeho strýc, děkan, mu hodně pomáhal a umožnil mu cestu do Mnichova (1886–1887). Roku 1887 byl zapsán na AVU v Praze do krajinářské speciálky u profesora Julia Mařáka (1832–1899). V letech 1894–1899 s Mařákovým ateliérem jezdil malovat do plenéru do okolí Prahy (Okoř, Hvězda, Liboc) a do Bechyně. Studium na akademii několikrát přerušil, patrně pro neshody s Mařákem. V roce 1907 cestoval Antonín Slavíček do Paříže přes Norimberk a Štrasburk, pobyt v těchto místech na něj udělal velký dojem. Po návratu bydlel v pražských Holešovicích nedaleko Letenských sadů. V tomto období (1908) vznikla jeho zásadní monumentální díla Pohled na Prahu od Ládví a Pohled na Prahu z Letné.
Dne 10. srpna 1909 ho při koupání ve studené horské řece Zdobnici ranila mrtvice. Ochrnul na pravou polovinu těla. Následovala dlouhá doba léčení. Snažil se malovat levou rukou, poté se pokoušel o malá zátiší. Bohužel byl handicapován a výsledky zklamán, proto 1. února 1910 zvolil dobrovolnou smrt střelnou zbraní, dle úmrtní matriky "ve stavu nepříčetnosti". Je pochován na Olšanských hřbitovech. Jedná se o vrcholného představitele českého umění kolem roku 1900, který vyšel z odkazu náladového realismu, ale již roku 1898 začal tvořit obrazy barevnou skvrnou, chvatnou i rozechvělou, která vyvolává dojem pohybu a víření. Byl mistrem v zachycení světla a stínu. Právě Praha se stala ke konci jeho krátkého, ale plodného života hlavní inspirací a hlavním tématem jeho tvorby.
Reprezentační kniha připomíná sběratelům krásných knih úžasnou tvorbu velkého umělce.
Při četbě jsem si připadal jako divák na šachovém utkání. Barvy jasně odlišují obě strany, i když (což šachisté neznají) jedna z černých figur mění pomalu ale jistě barvu. Černý král je tak černý, že již černější nemůže být.
Střet se odehrává na slunné Floridě, což je příjemné zejména v této nepříjemné a netradiční zimě. A také jsem se dozvěděl více o tamních úžasných bažinách Everglades.
Carl Hiaasen je můj nový oblíbený autor, přivedla mě k němu kap66, které ještě jednou děkuji.
Možná u nás z těch, kteří byli počátkem roku 1998 v přiměřeném věku existuje minorita, které bylo jedno, co se v dalekém Japonsku, na severu odehrává v hokeji. Tým sestavený geniálně Ivanem Hlinkou přiletěl jako outsider, což zapřičinila ostuda ve Světovém poháru v r.1996. A to bylo zřejmě dobře. Parta v čele s Dominikem Haškem mohla být v klidu, nikdo od nich nejen žádné zázraky nečekal, a "odborníci" nedávali slepenci sestaveném z hráčů NHL a české ligy mnoho šancí.
Leč (jak to někdy bývá), stal se zázrak ! Vše šlapalo "jako na drátku". Nejdříve Amíci rozmlátili po prohře s námi šatnu. Pak Wayne Gretzky, génius Nr.99 ještě dlouho po skončení zápasu s Čechy si srovnával v hlavě, co se to k sakru stalo.
A pak slavné finále s Rusy. Mám v paměti pár detailů: pana Jágra st., jak polyká ve 3.třetině kardio-tabletky, jednu za druhou, řev komentátora Záruby, když Svoboda dal gól. který rozhodl o všem a potom při medailovém ceremoniálu chudáka 3.brankáře Hniličku, na kterého potentáti zapomenuli s medailí ! Ještě, že Češi v čele s panem Havelkou si vše pamatovali a na jeho počest mu složili operu, která se dlouho hrála v ND.
Bylo to neuvěřitelné, geniální a fantastické ! A to ještě na konci zápasu Hašek málem zlikvidoval spoluhráče z Buffala Richarda Šmehlíka (ten byl u něj nejblíže), když ho praštila odhozená hokejka do tváře. Ríša Šmehlík, je OK a v důchodu mají s manželkou kdesi poblíž Niagary prosperující hotýlek pro psíky. Až poletíte do JÚ ES EJ se svým 4-nohým kamarádem, neopomeňte tam zajít.
Nadšené komentáře k této půvabné hře mluví jasně a není skoro co dodat. Všechny důležité hlášky byly citovány. Uvědomil jsem si ale, že nejen Záskok, ale vůbec celý repertoár Divadla Járy Cimrmana ukazuje na jedno : jsou tam postavy, které si jasně identifikujeme třeba jen a jen s určitým představitelem, tedy zde se Zdeňkem Svěrákem. Inu K.I.Prácheňský či Jan Ámos Komenský může být pouze jeden, a to je právě on. Nebo další "Mohykán" divadelního souboru Miloň Čepelka má své jedinečné místo právě v této hře a pak v Hospodě Na Mýtince". Za vstřícný krok vedení Národního divadla považuji jeho rozhodnutí, aby geniální Největší Čech byl v duchu se souborem svých pokračovatelů v této hře ve "Zlaté kapličce".
XIX. Olympijské hry v Mexiku v r.1968 byly pro naši zemi po Helsinkách v r.1952 (4 zlaté manželů Zátopkových) nejúspěšnější . Fenomenální gymnastka Věra Čáslavská se tam stačila nejen provdat, ale přivezla 4 zlaté a 2 stříbrné medaile. A co skok vysoký ? Naprosto nečekaná vítězka Milena Rezková (18 let) a na věky slavný Dick Fosbury se svým unikátním stylem, kterým nikdo v té době neskákal, zvaným "flop" vyhrál a dnes tak skáčí všechna skokanská esa. Nebo neuvěřitelný Bob Beamon jediným skokem do XXI.století "ulétl" ostatním skoro o metr ! To byly bomby ! Bylo toho hodně a také doznívání těchto OH trvalo značně dlouho i po jejich skončení. O tom vypráví tato vkusná publikace.
Nemyslím si vůbec, že tato půvabná kniha je určena pro znalce a milovníky vážné hudby. Znalec by nad ní možná "ohrnul nos", milovník vážné hudby by shledal, že postrádá mnoho dalších informací.
Výtečný nápad nakladatelství FRAGMENT byl v tom, že edice "ODKAZ" je určena mladé generaci (pokud ve víru t.zv. mobilního šílenství projeví jakýs-takýs zájem o velikány tvořící kdysi geniální díla). Právě v takových knihách (+ třeba Slavní lékaři) se jim dostane základní informace, postačující k průměrné všeobecné informovanosti, kterou většina této generace postrádá.
Je štěstím našeho národa, že ve své většině máme smysl pro humor. Čím hůře se dařilo, tím lepší byly vtipy. Ty nejlepší byly t.zv.politické (a to v každé době). Obdobně jsou na tom Židé. Ti ale nemají vtipy politické, leč jejich humor je chytrý, nesmějeme se, až se za břicho popadáme, spíše je to takové tiché cha-cha-cha, ale zejména jsou sebeironické.
S dovolením použiji v závěru hezký výraz Tervy - zde je malá ochutnávka:
„Teda Kohn, že mi choděj za ženou, to by mi tak nevadilo, ale že jí ukázali, že to jde dvakrát, to mě fakt děsně rozčílilo...“
Tato kniha byla napsána na objednávku Národní fronty k 40.výročí t.tv. vítězného (jak pro koho) února. Je s podivem, že ji vydal Melantrich, tedy nakladatelství s historií, ale od 50-tých let poslušný slouha komunistů.
Únor 1948 patří k nejdůležitějším mezníkům našich novodobých dějin. Komunistická strana se minimálně od konce války snažila vytvořit podmínky, jež by jí umožnily chopit se veškeré moci ve státě.
Vládní krize vyvrcholila 20. února 1948. Toho dne na protest proti personálním změnám ministra vnitra Noska v SNB podalo dvanáct nekomunistických ministrů do rukou prezidenta demisi. Následujícího dne komunisté svolali masovou demonstraci na Staroměstské náměstí a začali vytvářet tzv. Akční výbory Národní fronty, které postupně přebíraly řízení podniků či místní samosprávy. Promyšlenou součástí rostoucího napětí bylo také zformování a vyzbrojení Lidových milicí. 23. února ministerstvo vnitra omezilo činnost nekomunistických stran, začalo docházet k prvnímu zatýkání i domovním prohlídkám. Demokratické strany byly de facto paralyzovány a své naděje vložily do prezidenta Edvarda Beneše. Ten byl vystaven silnému nátlaku komunistů i zástupců dělnického hnutí a odborů. Jediným významnějším počinem na jeho podporu byla demonstrace asi 5 000 studentů, učitelů a novinářů, kterým se podařilo překonat odpor Lidových milicí a komunisty ovládaných bezpečnostních složek a dojít se svým průvodem až na Pražský hrad.
V té době již těžce nemocný prezident prezident Beneš však 25. února 1948 demisi nekomunistických ministrů přijal a dal tím Gottwaldovi volnou ruku při sestavování nové vlády. Cesta k nastolení totalitního režimu tak byla otevřena. Komunisté neztráceli čas a nedlouho po únorovém puči začali perzekvovat své politické odpůrce.
Akt je dle mého názoru hra, kde dominuje "Seminář". Má dvě úžasné přednášky: Smoljakovu Filozofii externismu (kde tento směr obhajoval, a to vítězně na filozofickém kongresu v Basileji Jára Cimrman) a Svěrákovu Rekonstrukci hry Akt .
Vlastní hra vzbudila při premiéře v r.1967 velký rozruch v médiích, i na t.zv.kulturní frontě. K jednomu z prvních představení pozvali osobně autoři i Jana Wericha. Zpočátku neměl zájem: "To jste zase někde vyhrabali nějakého zapomenutého národního buditele, že jo ?" Byl ujištěn, že tomu tak není a do správné nálady se dostal hned při semináři, kde se hlasitě chechtal a ohlížel se po publiku, zda se nesměje sám.
Akt vzbudil i pozornost cenzury, syn Pepa (Z.Svěrák) byl příslušník SNB, samozřejmě v tenkrát modré uniformě. "Neexistuje, aby byla zesměšňována tato důležitá složka státní správy" - pravili soudruzi. Autor Z.Svěrák využil jedné hlášky ze hry: Tys byl Pepo vždy divnej. Už ve škole jsi do sešitů kreslil samé kosočtverce." Z SNB-áka se stal sexuologem. A bylo po ptákách !
Jak pravil jednou ve Všechnopárty K.Šípa pan Weigel: Víte já v Aktu hraji taťku Žílu, jako mamka mi výtečně sekunduje Miloň Čepelka. On se tak do té role vžije, že mi při závěrečném klanění šeptá - podívej se do publika! Vidíš ty kvanta krásnejch mužskejch ?"
Aby nezůstal pan Čepelka těžce feminizován a traumatizován, vyřešili to autoři v následující hře jednoduše - dostal roli sexuálního maniaka - hraběte von Zeppelina.
Touto hrou vstoupilo do divadelních dějin úžasné divadlo, kde je stále vyprodáno a baví nás bohudík již neuvěřitelných 53 let !
Mnoho z nás občas zažije krásný pocit při čtení knihy, když nás "pohladí". Autor umí !
Tenká knížečka (zachycující pouhé torzo jeho rolí) o jednom z pilířů Národního divadla ve XX.století. Bohužel nebyl moc využíván ve filmu, přesto za vše mluví jeho výkon podivína Artuše ve Filmu Turbina (rež.O.Vávra).
E.Kohout byl po válce jako protagonista z doby První republiky politicky znehodnocován.Titul zasloužilý umělec dostal roku 1953 a národním umělcem se stal až za politické obrody roku 1968.
Byl by si chtěl na rozloučenou s Národním divadlem zahrát Sofoklova Oidipa na Kolónu,ale nebylo mu to dopřáno.Režisér Pleskot ho za to odškodnil posledním malým sólem v roli sluhy Adama v Jak se vám líbí, s tím,že tuto úlohu si napsal pro sebe sám Shakespeare.Po tomto monologu zazněl vždy aplaus na otevřené scéně: byl upraven tak,aby mu umožnil být osobní zpovědí...
Reinhard Gehlen (* 1902 + 1979) dosáhl hodnosti generála německé armády během druhé světové války.
Budoucí významný vysoký důstojník věděl velice dobře, proč se stát pragmatikem. To mu později zachránilo život. Jiní skončili pověšeni na háku.
Za nacistické vlády Adolfa Hitlera byl z počátku (v roce 1935/1936) členem generálního štábu. V roce 1939 byl povýšen na majora a začala jeho NAZI-kariéra.
Jako \"vhodná osoba\" byl Gehlen v roce 1942 osloven plukovníkem Clausem von Stauffenberg aby se zúčastnil pokusu o atentát na Adolfa Hitlera, kde měl sehrát pouze vedlejší roli. Když spiknutí vyvrcholilo neúspěšným atentátem po výbuchu bomby při poradě nejvyšších důstojníku nacistického Německa dne 20. července 1944-Gehlen se od atentátu naprosto distancoval dříve, než se Adolf Hitler rozhodl pro odvetu proti spiklencům. Při této odvetě proběhla série vražd, poprav a zatýkání.
V prosinci 1944 byl pověřen shromažďováním zpravodajských informací zaměřených na Sovětský svaz a jeho bitevní taktiku. Díky tomu se z něj po válce stala velmi hodnotná a potřebná osoba. Několik dní po konci II. světové války v září 1945 byl Gehlen převezen do USA a byl pověřen rekrutováním zpravodajských důstojníků a špionů pracujících pro americké zájmy v období studené války. Spolu s ním vstoupilo bez vědomí veřejnosti do služeb americké vlády více jak 4 000 někdejších nacistů, aby v Německu prováděli špionáž proti Sovětskému Svazu ve službách USA.
Reinhard Gehlen byl vypočítavý a chladně kalkulující (nejdříve) služebník nacistů. To mu zachránilo život. Později,po propuštění ze služeb USA, se stal prvním předsedou Spolkové zpravodajské služby, v této funkci působil do roku 1968. Gehlen je považován za jednoho z nejvýznamnějších německých vedoucích špionáže t.zv. studené války.
Na ostrovy jsem fanda i zatoužil jsem po této knize. Přes Google jsem se dostal na internetovou prodejnu Dobré knihy v Holešovicích. Internetové obchody, součást našeho moderního života, nám však prodávají cosi, co bych nazval "zajícem v pytli". Knihu jsem v pořádku vyzvedl (na zaplacenou částku se mi zdála poněkud tenká), papír střední kvality, inu myslel jsem, že nejkrásnější kniha Německa by si zasloužila lepší, tedy bibliofilské vydání. Jako dobrý marketingový tah považuji od vydavatele (65.pole) i citaci, že jde zároveň o nejkrásnější cestopisnou knihu roku 2010, oceněnou ve francouzské soutěži La Nuit de Livre. Tolik chvály, říkám si, to musí být klenot !
Jak pro koho. Těšil jsem se, že získám dílo plné informací a dějin oněch odlehlých ostrovů. Chyba lávky. Jedinou kvalitou díla je u každého ostrova pečlivě provedená mapa a zeměpisná poloha, bohužel toť vše. Třeba ostrov Tromelin obsahuje 24 řádků (trochu historie, nic více). Mapička na druhé straně kuriózní, nepoužít brýle - Tromelin bych neviděl.
Zkrátka Judith S. sice píše o 50-ti ostrovech, které nikdy nenavštívila a nikdy nenavštíví (zde jsme na tom stejně). Možná ťukla na přání romantických duší, přejících si přečíst o Larsi Christensenovi, který dorazil jako první k břehům Ostrova Petra I. v roce 1927 a přivezl 175 vzorků hornin (konec informace), zdá se mi to trochu málo.