adaaugusta komentáře u knih

stopni:
Ale Divoch není svobodně uvažující jedinec. Divoch je také predestinován, i když jiným způsobem. A jeho predestinace je nebezpečnější a zhoubnější, než predestinace civilizovaných lidí.
Civilizovaní lidé papouškují hypnopedické poučky a Divoch Shakespeara.
Což jsem si ovšem uvědomila až po několikátém přečtení knihy. Při prvním přečtení jsem si myslela, že Divoch mluví za autora, ale za autora spíš mluví Mustafa Mond.
V kontextu ostatních autorových knih se Konec civilizace jeví trochu jinak, než bez něj.

Nejenže byla promarněna možnost napsat první českou knihu o díle Ady Lovelace.
Koho nezajímá matematika a počátky výpočetní techniky, mohl se alespoň těšit na barvitý neoviktoriánský román. Bohužel se mu dostalo díla, kde vystupovaly ploché postavy, dramatické situace se rozplývaly doztracena (pokaždé se někomu "chtělo něco říci, ale raději to spolkl"), a především se mluvilo, ale neukazovalo se.
Kde zůstal obraz doby a tehdejšího myšlení? Copak by tehdy někdo matce z vyšší společnosti vyčítal, že odkládá děti k chůvám, vychovatelkám a domácím učitelům? To se tenkrát pokládalo za naprosto normální.
Byl to jeden z těch románů, kde vystupují současní lidé v historických kostýmech.

4 19.10.2021

(SPOILER) Knihu jsem přečetla v rychlém tempu, protože je to napínavý příběh. A pak jsem se zamyslela nad tím, jak autor své čtenáře zmanipuloval.
V tom příběhu nezvítězila spravedlnost a vítězství „spravedlivé pomsty“ při bližším pohledu zanechává hořkou pachuť. Neutkalo se dobro se zlem, ale dvě zla. Lidé, kteří v příběhu hrají sympatickou roli, porušili etický kodex svých profesí, zmanipulovali soudní proces, a – což mělo být to nejmenší, ale nad čím jsem zatínala pěsti už při četbě – znemožnili svědkyni, která říkala „pravdu, nic než pravdu, k čemuž jí dopomáhej Bůh.“
Kniha má tři části, které by se daly nazvat Pekelná kuchyně, Polepšovna a Pomsta.
První, nejdelší část je (soudě podle čtenářských hodnocení) pokládaná za „idylickou“. Život v Pekelné kuchyni je má, „tvrdá, ale spravedlivá“ pravidla. Ta pravidla by se dala spíše charakterizovat jako kmenová. Obyvatelé se živí krádežemi, podvody a falešnou hrou v karty, ale svoje zločiny páchají vždycky mimo čtvrť. Podvádějí i lékaři, kteří vykazují zdravotní pojišťovně falešné diagnózy a neprovedenou léčbu. Když ale do pekelné kuchyně zabrousil někdo cizí s nekalými úmysly, musí počítat s nejhorším. Místní lidé i vraždí, ale vždycky ze „spravedlivých důvod“. Nebo v rámci vlastní rodiny, když se domácí násilí trochu zvrtne.
Tedy spíš než idyla romantický obrázek „čestných zlodějů“, který má svůj východní protějšek v Sibiřské výchově Nikolaje Lilina, a jehož verze adaptovaná na malé české poměry je v Hříšných lidech města pražského a v povídkách Karla Čapka.
Co se týká dětských hrdinů, čtyř nerozlučných kamarádů, jejich „veselé“ kousky nejsou tak nevinné, jak to opět chápou čtenáři. Kluci kradou jako straky, ale vždycky mimo čtvrt. „Vlastním“ by nevzali nic, na cizích zřejmě nezáleží a malí zlodějíčci se patrně cítí v právu. Z této mentality se také zrodil onen hloupý vtip, který se chlapcům stál osudným. Obchodník s párky v rohlíku, který se před nimi snaží chránit svůj majetek, si přece zaslouží vytrestat…
V knize se tolikrát zdůrazňuje, že tato událost změnila život hrdinů, že čtenář nepomyslí na to, že by se časem hoši dostali do institucionální péče tak jako tak.
Druhá část naopak představuje čiré zlo. Wilkinsonův chlapecký domov je instituce, kde jsou chovanci týráni, znásilňováni i zabíjeni. Ve srovnání s tímto „domovem“ se americké věznice pro dospělé jeví jako ozdravovny. Nu, podle skandálů, které byly odhaleny ve 21.století, je možné, že se všechny popisované události staly. Ale ne v jednom ústavu, ne během jednoho roku, ne jedné čtveřici chlapců, a nespáchala ji čtveřice dozorců. Spíš během desítek let v desítce ústavů.
Proč by si ale autor vymýšlel, že byl obětí takto brutálního zneužívání? – Kvůli třetí části.
Protože má-li čtenář sympatizovat se skupinou lidí, kteří pomohou dvěma zabijákům vyváznout bez trestu (a dostat se na svobodu a zabíjet dál), musí k tomu dostat pořádně silný důvod. Stejně silný důvod by museli musela mít Pekelná kuchyně, aby se v té záležitosti angažovala. Bití by nestačilo. (Zvláště ne Pekelné kuchyni) Přidejte další sadistické týrání. Přidejte znásilnění (množné číslo). Přidejte svatokrádež chlapec se při znásilňování nucen se modlit).

Lorenzo Carcaterrra měl opravdu traumatické dětství, které vylíčil ve své prvotině A Safe Place: The True Story of a Father, a Son, a Murder. „Murder“ v názvu je skutek, kterého se dopustil jeho otec na své první manželce. (Odseděl si za to sedm let, takže soud spíše klasifikoval skutek mírněji než vraždu). Pravdivost této knihy žádné pochybnosti nevzbudila, protože podle novinové zprávy z roku 1946 byl skutečně devětadvacetiletý Mario Carcaterra odsouzen za zabití své manželky. Lorenzo Carcaterra tvrdí, že mu otec umírající ve věku 71 let na rakovinu dovolil napsat knihu o této záležitosti a vydělat milión dolarů. (Podle My Heritage Mario Carcaterra zemřel v roce 2011 ve věku 94 let.) Nutno poznamenat, že tato autobiografická kniha není konzistentní se Spáči, žádný pobyt v polepšovně v ní nefiguruje a v letech, která tam měl Lorenzo strávit, zažíval jiné události.
Ďábel mi nabízí myšlenku, že mohl být obětí pohlavního zneužívání, ale ne zrovna od dozorců v polepšovně…
Do Zajímavostí dávám odkaz za předled argumentů pro a proti autentičnosti knihy.

Skvělé jako vždy. Po Pekle je tentokrát představen Eden, kam chodí po smrti lidé, kteří udělali víc dobrého než zlého, ale i oni jsou vlastně užitečnými zvířaty, tentokrát pro anděly.
Detailně vypracovaný fikční svět. Samozřejmě nechybí rozsáhlé líčení bitev. Bude třetí díl? Podle posledních vět se zdá, že ano.

Zklamání. Překvapení se nekonalo, už v polovině knihy jsem tušila, co se z toho vyvine, a to lámání srdcí skoro v každé kapitole mi šlo hrozně na nervy. Copak ty postavy musely být tak černobílé a krutosti tak kruté? A z druhé strany - nemělo by dítě devět let zavřené v jedné místnosti být hůře postižené?

Čekala jsem víc. Možná by se mi to líbilo víc, kdybych ještě o rodině Bronteových nic nečetla. Takhle mi to připadá, že autorka si přečetla několik knih a na jejich základě napsala další, a skoro nic vlastního k tomu nepřidala. Rodina Bronteových na mě působí ploše, stejně jako jazyk, kterým to je napsané.

1 05.06.2019

Těžké zklamání. Jako když pejsek a kočička pekli dort. Autorka si snad přečetla něco o Lebensbornu a napasovala na to "příběh", který jse směsí nepodařeného thrilleru, červené knihovny, nemožných náhod, ozvěn Kukačky v temném lese, Hochů z Brazílie, Zapomenuté vraždy a nakonec přidáno něco duchařiny.
Postavy kromě malé Francky zaměnitelné a nezapamatovatelné.
Zajímavé možná pro toho, kdo o Lebensbornu ještě nic neslyšel.

Ale ten překlad! Slavíka z Florencie (Florence Nightingale) prostě nevydýchám.

Francouzská verze Robinsonky.

Řešení je v poslední větě.

Hm, ale "David viděl, jak z kostelní věže vyšlehl oheň, podobný obrovské pochodni, a slyšel hrůzný křik lidí z hořícího kostela." - V Lidicích? Nespletl si je autor s Oradourem?

Chtěla bych umět psát tak vtipně!

Kdyby někomu připadalo, že nějak nehraje chronologie, pak má pravdu. Protože v originále i v anglickém překladu chronologie vypadá takto: Hana otěhotní v roce 439 (nikoliv v roce 436 jako v překladu ), Leo a Lot dělají svůj pokus v roce 451, kdy je Zerovi 11(a ne 13) a hlavní děj se odehrává v roce 471 (a ne v roce 460) a Zerovi je tedy 31 let . Především posun hlavního děje do roku 460 způsobil problém s fyzickým věkem jedné z důležitých postav.

Reader.007

Název knížky je podle říkanky. V překladu něco jako:
- Kdo se bojí černého muže?
- Nikdo!
´Co uděláme, když přijde?
- Utečeme!

Proto je název přeložen jinou dětskou říkankou. Podobný případ jako Přelet na kukaččím hnízdem/Vyhoďme ho z kola ven.

Příšerný překlad.

Podle této analýzy existují závažné pochybnosti o autentičnosti knihy.
http://www.antiwar.com/orig/ttaylor.php?articleid=5801
Například přežitá osoby s popáleninami na šedesáti procentech těla (americké vydáná uvádělo 90 procent) je bez intenzivní péče naprosto vyloučené. Dokonce i za optimálních podmínek pacienti s tak rozsáhlými popáleninami často umírají.
A to je jen jedna z mnoha pochybností, v tom článku je jich celá řada.

Nechce se mi věřit, že by to byl realistický obrázek ze života.

Děj není autorčina příliš silná stránka, psychologie jí jde lépe.

Ale proč je na obálce blonďatá holčička, když Venus byla černoška?

Ale proč je na obálce blonďatá holčička, když Venus byla černoška?