adamczik komentáře u knih
Krchovského básně jsou harmonickou směsí intimity, dekadence a satyry. Nic nepřečnívá, nic nechybí, přestože se většinou jedná o krátké, čtyř až osmi veršové básně.
Bravo, jeden z mála básníků, který řekne vše co chce bez nesrozumitelných metafor a frází.
Přiznám se, že předtím, než jsem se do románu ponořil, měl už u mě rezervované místo na zlatém piedestalu mé knižní inspirace a prožitku, poté, co na mě zapůsobily nejrůznější komentáře a recenze.
I nezbylo než vymazat toto předpojaté plátno a začíst se bez jakýchkoliv předsudků a šťavnatých očekávání. Že kniha splnila, ba možná překonala má očekávání (stále se snažím chladit si rozpálenou hlavu a nepropadnout zde patetickým oslavám a hymnům), není důležité. Je potřeba se zeptat, proč. Proč život jednoho holandského asociála, neohrabance a smolaře s příměsí maniakálního šílenství pozvedá hladiny aukcí do nesmírných rozměrů? Ponechme stranou umělecký přínos a inovaci, to také v tomto případě nehraje větší roli. Takových průkopníků tu bylo, troufnu si říct, jako hub po dešti. Je to snad lítost nad tragickým osudem? Snad, lidé jdou po tragických příbězích, nešťastných osudech a neštěstích jako slepice po flusu (vzpomeňme jak nás stále nutí vytáhnout kapesníky takový Forrest Gump, nebo Titanic, že? Jen tak například). Máme tu úžasně tragickou postavu, většinu života živořící na kůrce chleba a která se nad nepochopením svého díla nakonec zastřelí, poté co její inspirace vyschne jak studnice mládí muže na prahu středního věku. Ještě k tomu přidáme slova J. M. : "People are strange, when you´re strange" a dojemný příběh je na světě.
Samotný děj je čtivý, obrovská porce dialogu mu propůjčuje živost a autentičnost, nenudí, dojímá.
Dávám tolik hvězd, kolik září na vincentově plátně.
Ke K. H. Borovskému jsem jako každé dítě v českých luzích a hájích narozené přičichl už na základní škole,posléze jsem byl podrobně seznámen na střední, byť pouze v čítankách. Leč, včera v knihovně mě snad jakýsi pocit nostalgie přinutil sáhnout do regálu po jeho epigramech. A byl jsem příjemně překvapen. Řada epigramů má již trochu vyvanutý nádech a pro dnešní dobu jsou pasé, ale spousta se nakrásně hodí i do dnešních časů a člověk jen s hořkým úsměvem přikyvuje hlavou.
"Nechoď Vašku s pány na led
mnohý příklad máme
že pán spadne a sedlák si za něj nohu zláme"
Malé, nádherným jazykem napsané veledílo mistra naší literatury Hrabala. Typickou hrabalovštinou (ať si říká kdo chce co chce, mně se líbí) je vyjádřena situace na pražské periferii v letech krátce poválečných a atmosféra pražských výčepů a lokálů. Autentické postavy grafika Boudníka a básníka Bondyho dodávají knize punc humoru, smích při četbě není vzácností.
Zpočátku jsem byl příjemně překvapen jimovým smyslem pro lyriku, postupně však toho patosu, smrti a toku podvědomí bylo až přiliš. Nicméně básníkovo nadání je značné a sbírka hodnotná určitě je.
Pozor! Toto je posvátná kniha arciumělce, největšího génia nejen na světě, to už je přežité, ale i ve vesmíru a ve všech metafyzických končinách, jichž je dalíovský suprazvrásněný mozek schopen dosáhnout. Div, že písmo není raženo ze zlata a čtenář si před četbou nejspíš musí natřikrát umýt ruce, aby byl vůbec hoden ponořit se do deníku člověka, který porazil surrealisty, který porazil Hitlera.
Bohužel, také typická snůška dalíovského žvanění, kdy člověk místy neví, o čem ten génius vůbec mluví. Jeho extravagance je až odpudivá i pro mě, velkého obdivovatele měkkých hodinek, hořící žirafy a dalších obrazů, které mě oslovily mnohem víc než povýšenost autora. Přesto si jazyk a svéráznost textu zaslouží jisté uznání a místy jsem se i dobře bavil.
Oslava násilí a perverznosti ověnčená bohatou básnickou obrazotvorností. Básně v próze připomínající rimbaudovu Sezónu v pekle. Otázkou ale zůstává (vzhledem v tajemství zahalené postavě lautréamontově) co tím chtěl básník říci. Pouhá snaha šokovat, či hlubší životní postoj?
Amédeó Modigliání, jméno, které svým vyzněním přitáhlo moji, po umění prahnoucí dušičku, aby se podívala tomuto fešákovi pod pokličku. Kniha je však poněkuď roztržitá, děj se roztekl po celé Paříži, na Amadea zbylo příliš málo místa, než aby byl můj apetit zcela uspokojen. Příště budu své oči raději šetřit na jeho obrazy.
Palec nahoru vztyčuji za poměrně ucházející vystižení atmosféry kaváren a ateliérů kdesi na starém Montmartru či Montparnassu.
Po detektivce sáhnu zřídkakdy. Tohle ale byla trefa do černého, ani ne tak pro svoji zápletku, jako pro neuvěřitelně ponurou atmosféru zámku a blat.
Typické existenciální dílo, druhá část (Nevolnost) je navíc okořeněna takřka kafkovskou atmosférou, vyvolávající onen pocit úzkosti, jenž čtenář při četbě podobných děl mnohdy pociťuje. Jestli-že se text místy jeví příliš zdlouhavý a rozvleklý, nejspíše to patří k věci. Neboť při popisu, zabývajícím se otázkou lidskému bytí nejnitěrnější, to jest existence samotné na počtu slov a vět nezáleží a ... na čem vlastně záleží?
Rozhodně doporučeno pro přežívající většinu dnešní, ultrastereoptypní společnosti.
... aneb jak se dá geniální jednoduchustí vyjádřit život.
Pane Klímo, vy se snad obracíte v hrobě. Jste-li tam vůbec, he?
Kniha = voluntaristická koncepce neuchopitelná lidským rozumem. Ale kdo z lidských hnusů by také měl něco chápat, což?.
Sternenhoch má být asi demonstrací lidské ubohosti, zbabělejší než křižáci u Domažlic. Tím kniha pro mě nabírá spíše komických rozměrů a ta perverznost v dnešní době také není nijak šokantní. Nicméně svéráznost filozofického postoje se cení.
Beckett mě zaujal. Poměrně zajímavě vyjádřený postoj člověka k okolnímu světa. Existenciální prvky jsou nepřehlédnutelné, text pro svoji krátkost nenudí. Tečka