Adapa komentáře u knih

Velice dobře napsaná záhadologická knížka. Přesně takové mám rád a čtou se jedním dechem. Tuto jsem neodložil, dokud jsem ji nepřečetl v podstatě na jeden zátah.
Autor nejprve popíše, jak podle Platóna vypadala Atlantida, kdy zanikla, jak měla na svém území slony, dvakrát ročně úrodu. Pak popíše svět, jak v té době vypadal podle vědců a tím stejně jako většina vědců prohlásí, že takto to prostě nemohlo být. Zmíní se na několika stránkách o tom, kde všude se hledala „a našla“ Atlantida – na Théře, v Antarktidě, v Tunisku atd. Pak přejde ke kapitolám, které mne nejvíce bavily. Nachází po celém světě střípky tajemných staveb, které jsou staré a oficiálně nemohou ani existovat – například podvodní stavby u Japonska, Tihuanacu u jezera Titicaca, vodní eroze na Sfinze apod. Přichází s myšlenkou, že v době, kdy zanikla podle Platona Atlantida, zde existovala po celém světě rozvinutá civilizace, která najednou zanikla a přišel úpadek. Pak pátrá proč zanikla. Nastiňuje různé teorie, které mohly způsobit celosvětovou potopu a dopátrává se k tomu, že to musel být výbuch supernovy. V závěru zmiňuje Dänikena, který všude vidí mimozemšťany, ale Brennan namítá, že to nebyli mimozemšťané, ale přeživší elita zaniklé civilizace.
Závěr knihy v podobě epilogu se mi nelíbil. Najednou se dozvídáme o unikátním kódu, který je v židovské tóře, který předpověděl celou historii za posledních cca dva tisíce let. Najednou přichází příliš okultismu a celý ten epilog mi tam přišel naprosto zbytečný a jak od jiného autora.
Brennan nezabíhá do podrobností, určitě vynechal některé věci, které by jeho teorii mohli narušit, ale stejně jako mnozí autoři před ním ve mně nechává červíčka pochybností, že opravdu tady mohla kdysi existovat „předpotopní“ civilizace velkých námořních králů a stavitelů…
Rozhodně doporučuji k přečtení.

Jen poznámka, kterou píši po vložení knížky zpět do police své knihovny. Všiml jsem si, že mám doma knížku o cestování časem, kterou jsem četl naposledy před cca dvaceti lety, a až nyní mi došlo, že je od stejného autora. V té knize různé záhadné věci vysvětluje cestovateli v čase a učiteli, kteří přišli z budoucnosti. O nich se naopak v této knize nezmiňuje. Takže své teorie píše spíše pro komerční úspěch. I tak jsem rád za přečtení knížky.

2 21.08.2022

Tak od knížky jsem čekal naprosto jiný děj, nevím proč, jsem si myslel, že to bude sovětská detektivka z 60. let minulého století.
Místo toho je podzim 1920 a dostáváme se společně s hlavním hrdinou Glebem do odlehlé Ferganské kotliny, kde teprve nedávno byla nastolena sovětská nadvláda. Sověti jsou opět skvělí lidé a ti zlí a nečestní jsou angličtí špiony, bělogvardějci, basmači a tentokrát zde je dokonce i japonská rozvědka.
Je potřeba se oprostit od ideologie, pak je to zajímavý román z exotického prostředí, kdy vidíme několik protisovětských skupin, které si jdou vzájemně po krku a u toho ještě intrikují proti sovětské moci. V závěru do sebe vše zapadne, včetně rubínu, který v podstatě v knížce nehraje žádnou roli až do posledních stran.
Rozhodně doporučuji k přečtení.

2 21.07.2022

Asi nejslabší román od Dostojevského, co jsem zatím četl. Plno psychologie, plno dlouhých dialogů a místy obrovská nuda. Velice pomalý rozjezd, se spoustou zdlouhavých popisů. Pak jsem konečně pochopil, kdo budou hlavní hrdinové a začalo se to číst lépe.
Téma nešťastné lásky, neustálé omílání toho, kdo koho miluje, kdo koho si zaslouží víc a nebo naopak nezaslouží. Proradný kníže bažící po hraběnčiných penězích, tajemný sirotek Nelly s padoucnicí. Nečekaně se objevují nahodilé postavy, které mají velký vliv na další vývoj románu.
Hlavní postavou je spisovatel Váňa, se kterým mají všichni neustále potřebuji něco řešit, svěřovat se mu. Cokoliv kdokoliv chce udělat, utíká za Váňou, aby mu to vyslepičil a nebo aby ses ním poradil.
Četl jsem to dlouho, začal jsem to číst v letadle cestou na Kavkaz, kde jsem chtěl po večerech na hotelu nasát trochu ruské kultury, ale nedařilo se mi. Na několik týdnů jsem knížku i odložil a pak se k ní vracel, abych posledních 100 stran rychle dočetl a doslova to měl už za sebou a mohl přejít na jinou knížku.

2 10.07.2022

Krátká, vtipná, motivační a značně zastaralá knížka pro lidi v MLM. Perfektně by se mi hodila pro tzv. Amwayáky někdy v 90. letech, kteří by si podle doporučení lepili obrázky vysněného auta na zrcadlo v koupelně, hledali nové distributory, které by zvali na schůzky s otázkou „Mám známého, co vydělává velké peníze, chceš se o tom dozvědět více?“

Ani nevím, proč jsem se do této knížky pustil, ale dýchla na mě z toho atmosféra doby dávno minulé, předinternetové. Až mne zamrzelo, že jsem někdy v 80. letech v USA nevrhl na MLM a nesplnil si své sny o finanční svobodě, novém cadillacu a norkovém kožichu na manželce…

2 05.06.2022

Četl jsem podruhé, poprvé asi před dvaceti pěti lety. I při druhém čtení se mi knížka líbila. Jedná se o vlastenecky psané medailonky Dmitrije Donského, Kuzmy Minina, Požarského, Suvorova a Kutuzova. Napsáno to bylo začátkem 50. let, takže občas je to proloženo Stalinovým, Marxovým nebo Engelsovým názorem na některého vojevůdce a nebo historickou událost.
Nejvíce se mi líbila část o Dmitriji Donském, ta měla své kouzlo a nejraději bych o něm měl celou knihu. Minin a Požarskij se také četli dobře, ale až příliš se zde zdůrazňovala úloha pokrokového lidu. Generál Suvurov je můj oblíbenec, ale tady byl popsán jak naprostý dokonalý nechybující génius, tak byl oslavován až ta část mne bavila nejméně. O Kutuzovi to bylo podané zase příliš propagandisticky a útok Napoleona byl neustále připodobňován k útoku Hitlera na Rusko.
Je to zajímavé nahlédnutí do ruské duše. Určitě mohu doporučit k přečtení. Rád se k této knize opět někdy vrátím.

2 25.05.2022

Román z netradičního prostředí a kvalitně napsán. Hlavní postava, ázerbájdžánský geolog Farman Dalmanov, si získal hned mé sympatie. Jen románu výrazně uškodilo neustálé přeskakování děje. Hned v první kapitole autor prozradí, jak vše dopadne a pak v dalších kapitolách vysvětluje, co všemu předcházelo. Chybí tomu tedy spád, touha dozvědět se, jak to dopadne. Jak kdyby se autor nesnažil ani o román, ale o fiktivní dokument objevu ropy na Sibiři.
Farman má svůj sen a jde si za ním. Nejprve je to fotbal, pak studium geologie a pak touha objevit ropu. Když vidí, že se ropa hledá na nesmyslném místě, postaví se systému a i za cenu špatného kádrového posudku. S manželkou, malým synem a hrstkou dobrovolníků se vydává hledat ropu na sever. Čelí překážkám, obstrukcím ze strany úřadů, nedůvěře ostatních. Manželka ho opouští i se synem, ale ani rozvod ho neodradí. Až konečně dokáže světu, že v Poobí se nachází ropa, tak jak bylo napsáno hned v prvních řádkách knihy.
Děj se odehrává na přelomu 50. a 60. let 20. Století, román byl napsán ale na začátku 70. let, takže naštěstí zde není bolševická agitace a neustálé opěvování Stalinovy neomylnosti apod. Román z obyčejného prostředí, plný obyčejných lidí a přitom se tak dobře četl. Jen by stálo za to, ty kapitoly přeházet a sledovat děj od počátku do konce. Mělo by to větší kouzlo.

2 10.04.2022

Svým způsobem stokrát ohraný motiv. Jeskyní se prostoupí do ztraceného světa, kde žije zapomenutý kmen Skytů a potomci řeckých osadníků. Od první chvíle je jasné, jak to také skončí, protože všechny takové romány z daného prostředí končí stejně – záchranou vědců a zavalením přístupu do ztraceného světa.

Čtyři sovětští vědci se dostávají mezi Skyty a potomky Řeků. Náhoda tomu chce, že hned v první chvíli se postaví proti skytskému šamanovi a znepřátelí si ho. Jeden z vědců umí řecky, díky tomu se přes řecké otroky mohou domlouvat se Skyty.

Je to lehce naivní fantasy, ale četlo se to dobře. Jen jak píše níže uživatel minirock, dnešní generaci mládeže to už neosloví.

2 09.04.2022

Krásně napsaný cestopis z téměř neznámé oblasti – z poloostrova Kola. Dvojice Čechů na konci 60. let vyráží do Murmansku, prozkoumat region, vše nafotit a zmapovat.
Autor zaznamenává dobovou atmosféru, popisuje kolská města i přírodu. Dobře se to čte, nutilo mě to často podívat se do wikipedie na pohoří Chabiny, jednotlivé řeky a stejnojmenná města.
Rozhodně doporučuji k přečtení.

2 27.01.2022

Podařilo se mi sehnat staré zažloutlé vydání této knihy, které vypadá, jak kdyby ty tři roky strávilo v Arktidě na palubě Sedova a přitom několikrát spadlo do sněhu a provlhlo. Do knížky jsem se krásně začetl, pak jsem se začal ztrácet, kdo na které lodi vlastně pluje, kde je Badigin kapitánem. Až po několika desítkách stránek jsem zjistil, že autor se stal kapitánem Sedova až v průběhu expedice.
První čtvrtina knihy mě docela bavila. Krásy Arktidy byly poznat na dálku i u nás v Brně, kde po sněhu moc není ani nyní v zimě památky. Atmosféra polární noci byla krásně vylíčena. Nezbytná adorace Stalina a celého SSSR tak nějak patřila k té době.
Ve chvíli, kdy se zamrzlé lodi od sebe oddělí a patnáct námořníků ze Sedova zůstává na driftující lodi samotných, přichází ale nuda a stereotyp. Badigin se vyživá v nejnudnějších popisech stavu zásob, toho kdo co řekl, kdy odklízeli sníh apod. Začal jsem se ztrácet ve jménech. Někdy byl někdo popsán, pak se padesát stran neobjevil a najednou jen tak mimochodem zmíněn otčestvem a nebo příjmením.
Ve chvíli, kdy ledoborec Stalin měl před sebou posledních několik mil ledu, měl jsem před sebou několik posledních desítek stran a těšil jsem se na jeho dočtení snad více než Sedovci na svou záchranu.
Bohužel vyčpělá nuda a asi se ke knize už nikdy nevrátím.

2 25.01.2022

Jedna z nejslabších knih od Dänikena. Prvních 100 stran naprostá katastrofa, musel jsem se do čtení nutit. Däniken popisuje své návštěvy střední Ameriky, jakým autem jel, kde spal, co jedl, co mu kdo řekl… Nuda a nuda. Pak od sté strany konečně přichází pořádné mimozemské spekulování a začíná to být zajímavé.
Ústřední téma, že bohové přišli 11. srpna 3114 před Kristem je vysvětleno nějak divně. Däniken zmiňuje, že eixtuje několik variant, kdy začíná mayský kalendář, tzv. rok nula. Jedním z těchto datumů je právě 3114 a tak si ho Däniken bez důkazu volí a na něm staví. Podle některých teorií v knize zmíněných je rokem nula rok 8498 před Kristem, ale i 3373 a nebo 3606. Docela rozptyl. Pak už chápu, že to v roce 2012 s koncem světa nevyšlo.
Druhá třetina knížky se čte mnohem zajímavě, na posledních několika stranách se to opět vrací k nudě a já byl rád, že jsem to konečně dočetl…

2 02.01.2022

Velice zajímavá publikace o ruském dobývání Sibiře a hlavně o samotném Semjonu Děžněvovi. Četlo se to velmi dobře i když bylo poznat, že je to psáno příliš spisovnou češtinou používající zastaralé výrazy a do toho typicky ruský styl plný junáků apod.
Autor cílí spíše na ruského čtenáře a chce mu ukázat slávu jeho vlasti, co vše dokázali kdysi odvážní dobrodruzi. V dnešní době knížku ocení hlavně nadšenec toho období než někdo, kdo by po tom jen tak sáhl pro ukrácení nudy.
Knížku rád doporučím a jsem rád, že se mi ji podařilo zcela náhodně sehnat. Určitě jsem ji nečetl naposledy.

2 30.12.2021

Na bolševickou propagandu v sovětské literatuře jsem zvyklý, umím ji tak nějak odfiltrovat, ale tady v této knížce ji bylo opravdu tolik, že ji budu mít s touto knihou hodně spojené. Hned v úvodu svého komentáře opíšu několik citátů, které skvěle charakterizují právě dočtenou knížku.

Veliký Stalin, geniální iniciátor vítězství sovětského lidu ve všech odvětví budování komunismu, nadchl polárníky pro dobytí středu Arktidy.
Josef Vissarionovič měl včera jistě starost, když nefungovalo spojení.
Sovětská letecká výprava byla připravována podle vědecky vypracovaného plánu. Vyzbrojil ji mohutný socialistický stát, náš sovětský lid.

Samotný děj knížky mě docela nudil. Autor byl jedním z účastníků leteckého dobytí severní točny v roce 1937. Optikou roku 2021 si nedovedu představit, co na tom bylo tak složitého doletět z Moskvy na pól a zpátky. A když jsem od první chvíle věděl, že to zvládli, bylo mi celkem jedno kolik dní kvůli špatnému počasí trčeli v Narjan-Maru a otázky typu „Zvládneme to? Dovedeme odletět? Přistaneme v pořádku?“ mě spíše unavovali a rozesmívali.

Jak níže píše Papanin ve svém komentáři, i mně se nejvíce líbily zastávky v různých sovětských arktických městech, popis jejich okolí, historie. Dneska si bohužel knížka svého čtenáře už jen těžko získá, existuje mnohem více skvělých knih o Arktidě.

2 18.12.2021

Nuda a nuda. Začátek v podstatě tak nějak vykrádá sám sebe z prvních dvou dílů. Nudné politikaření, které autor neumí napsat záživně. Do toho opět skupina zmenšených lidí, která putuje přírodou… Na několik dnů jsem knížku odložil, někdy u strany 120 jsem si říkal, že to odložím nedočtené. Kroutil jsem hlavou nad tím, jak tak skvělé téma mohl autor nevyužít, nenapsat čtivěji.

Když do světa Mikronautů vstupuje poprvé člověk skutečné velikosti, tak mě to konečně zaujalo. Poprvé za celé tři díly mě zajímalo, jak se to bude vyvíjet dál.

Celá trilogie je tedy jedním velkým zklamáním.

2 18.12.2021

Zajímavá povídková sbírka, která začala velmi dobře. První povídky se odehrávají na osamělých polárních základnách, kdy hlavní roli hrají telegrafy a radiogramy, kdy se zprávy přenáší morseovkou o 140 znacích za minutu. Působilo to na mě dojmem sci-fi románů a povídek z 50. let, které se věnovaly kolonizaci Marsu, Sluneční soustavy apod.
Očekával jsem nános komunistické propagandy, byla zde v mnohem menší míře než jsem čekal.
Z osamělých polárních stanic jsem se v několika povídkách dostal do tundry, do domorodých vesnic a pak přišlo zklamání. Poslední povídky se mi nelíbily. Nejslabší byla o Eskymácích, kteří odešli na Wrangelův ostrov – to jak kdyby psal nějaký jiný spisovatel.
Chtěl jsem dát čtyři hvězdičky, ale za povídky o Eskymácích a podivný zmatek v několika posledních povídkách, kdy se někam vytratil děj, musím dát jen tři hvězdy.
Skvěle se to četlo s horkým čajem, v noci a přes francouzské okno jsem se díval na svou zasněženou zahradu…

2 03.12.2021

(SPOILER) Poslední díl trilogie právě dočten a jsem za to rád. Třetí díl se mi moc nelíbil, jsem rád, že autor již další nenapsal. Zcela souhlasím s komentářem Sarah01. Dějová linie se studiem a léčením je zajímavá, ostatní je moc překombinované. Postavy se chaoticky objevují a zase mizí.
Loutkář, krátce po padesátce, se v tomto díle rozhodne dokončit svá studia. Vydává se do na univerzitu mezi mladé studenty. Přivydělává si břichomluvectvím, je pro smích mladým společníkům. Se svou láskou Alenou jsou manželé, mění si příjmení, aby ukryl svůj židovský původ.
A do toho vstupuje spousta zbytečných odboček – dívka převlékající se za studenta, citáty z dizertační práce, plačka Alena od manžela odchází a zase se vrací, zatímco na spoustě nudných stran brečí na cizím pohřbu. Do toho tajemné vraždy, kdy pachatel je najednou úhlavní nepřítel, který koná naprosto nelogicky.
Kdybych měl znovu někdy číst celou trilogii, asi bych zůstal jen u prvního dílu.

2 28.11.2021

Slabší pokračování předchozího románu, přesto ale čtivé a rychle vtáhne do děje. Břichomluvec Julis, který mi je nesympatický neustálými rozhovory s loutkami, se v Postupimi setkává s plačkou Alenou, kterou stále miluje a připlétá se k vraždám šlechticů. Břichomluvec se setkává s pruským králem, stává se oblíbencem madam Eve, u které je Alena jako sekretářka a u které se pořádají setkání vlivných šlechticů. Promíchejme zde vraždy, sex, politiku a 18. století a dostáváme hlavní obsah knížky.

Pachatelka vražd byla od počátku tak zřejmá, že jsem se říkal, že to nemůže být ona a čekal jsem stále zvrat. Zda přišel nebo ne, raději neprozradím.

2 20.11.2021

Nevěděl jsem, co od knížky čekat. A hned v úvodu jsem udělal obrovskou chybu, která mi zkazila požitek ze čtení. Přečetl jsem si anotaci na obálce, prolistoval knížku, podíval jsem se na konec, zda tam není rejstřík apod., našel jsem tam poznámku autora, přelétl ji očima a hned v první větě poznámky, jsem zjistil, kdo je pachatelem všech vražd. Takže kouzlo pátrání se mi vytratilo.

Knížka mě do sebe vtáhla. Jednoduché čtení, napínavý děj, zajímavé prostředí. Jen mi nesedlo to neustále rozmlouvání Loutkáře se svými loutkami.

Nějak jsem se ale nedokázal sžít s postavami. Přišly mi nějak odtažité, zvláštní. Hlavní postava se někdy chová jak dvacetiletý klučina, přitom mu táhne na padesátku – a to v 18. století už musel být přeci jen větší věk.

Příjemné bylo propojení židovství k jednotlivým postavám. Dodalo to tomu zvláštní atmosféru.

Dočteno a sahám po dalším díle. Jen se už nebudu dívat na poslední strany, ať nepřijdu zase o pointu.

2 14.11.2021

Tenká kniha plná vojenských faktů a dat o dávno zapomenutém vojenském konfliktu, o kterém dnes v Česku skoro nikdo nic neví. Překvapilo mě, kolik je v knížce odkazů na Československo. Je zde uvedeno nejen, kolik a jakých zbraní jsme dodali, ale také je jedna celá kapitola věnována Československé vojenské misi v Bolívii. Kvůli tolika zmínkám o Československu jsem si byl skoro jistý, že autorem musí být Čech a příjemně mě překvapilo, že knížku napsal Argentinec.

Jak jsem se již zmínil, knížka je stručná a krátká, přesto se dozvídáme, co předcházelo válce, jak se válka vedla, kdo byli hlavní velitelé, politici apod. Také se dočteme jak válka skončila a co po ní následovalo. Smutné je autorovo konstatování, že dvě chudé americké země se po válce staly ještě chudšími.

Je zde plno fotografií, ilustrací, map a grafů. Pro milovníky vojenské historie je to skvělá kniha.

2 11.11.2021

Mielke se rozhodl napsat knihu, která udělá z Attily vojevůdce, politika, zakladatele říše, stratéga a zbaví ho barbarského nánosu, který po staletí má. Román místy přechází v literaturu faktu, kdy není jisté, co je pravda a co autorská fantazie.
Na rozdíl od předchozích komentářů, mně se knížka líbila. I když jak píše eltondo níže, tak se v románu neustále někam cestovalo a vypadalo to chaoticky. Mielke mě ale dovedl vtáhnout do děje, do atmosféry té doby a za to mu patří můj pomyslný dík.
Knížku doporučuju a jdu hned na další díl.

2 01.11.2021

(SPOILER) Klasický sovětský román o oslavě kolchozu napsaný v době Stalinismu. Už touto první větou se dá nejlépe vystihnout, o čem román je a co od toho můžeme očekávat.
Než Synové, měla by se knížka spíše jmenovat Matka, protože právě tak je hlavní postavou, téměř by se dalo říci až jedinou postavou. Ostatní jsou tam spíše tak do počtu, jako kulisy. Na prvních stránkách se seznamujeme se čtyřicetiletou Annou Michajlovnou Stukovovou, je rok 1917 a její muž se vrací ze Světové války. Nemocemi a hladem v předchozích letech přišli o několik dětí, oba jsou chutí a manžel se doma dlouho neohřeje a odchází bojovat na straně bolševiků v občanské válce, kde padne. Po té krátké době, co byl doma, Anna Michajlovna přivede na svět dvojčata – dva syna. V pozdním věku, bez muže, nejchudší z celé vesnice. Odříká si a stará se o děti. Brání bolševiky před příznivci starých pořádků, jako jedna z prvních vstupuje do kolchozu, kde se stává jednou z nejlepších.
Zastánci starých pořádků nejen zrádně jednají, ale jsou popsáni i jako šilhaví, kulhající, hrbatí… Oproti tomu kolchozníci jsou švarní junáci a kolchoznice jsou krásné hrdličky. Prostě autor to musel vše dokonale vysvětlit od prvního pohledu 
Kniha popisuje dvacet jedna let Anny Michajlovny Stukovové, která se osobně setká i s dobrým vůdcem Stalinem, který s ní povykládá, vyfotí se a všemu rozumí. Kult osobnosti z těch stránek číší dokonale.
Když se Anně Michajlovně daří, stěhuje se do nového velkého domu, diví se, jak jsou lidé najednou všichni bohatší, jak jsou upřímní, ušlechtilí a váží si druhých. Ptá se svých přátel, čím to, když dříve bohatí byli ti nejpodlejší. A předseda kolchozu ji vysvětluje, že za to vše může kolchoz, ten mění práci a mění lidskou duši… Přesto je to dobře napsaný román i když v podstatě bez pořádného děje.

2 22.10.2021