Adiemus komentáře u knih
Byla jsem nadšená. Škoda, že po tak zajímavém námětu nesáhne nějaký schopný režisér. Jenže co kdyby to dopadlo jako s Vondruškovým Ve jménu krále...
Připadala jsem si jako malá holka, která hltá knihu od první do poslední stránky. Pravda, v tomto případě šlo o audioknihu, ale nedalo mi, několik posledních kapitol jsem musela zvládnout naráz.
J. Červenák má lepší slovní zásobu než V. Vondruška; ten by ostatně nestvořil poněkud bigotního Joachima Steina. Škoda, že mu tentokrát nesekundoval notář Barbarič, který je přece jen svobodomyslnější. Ovšem Jarošovi a jeho lásce nejde nefandit. Možná je to absurdní, ale připadalo mi, že paní Steinová má svůj reálný předobraz v Clemmie Churchillové.
P. S. Ke své hanbě přiznávám, že ač Trutnov i jeho okolí dost dobře znám, nedošlo mi hned, že Freiheit je současná Svoboda n./Úpou.
(SPOILER) Dobře napsané, ale námět mi neseděl, stejně jako u obou Půlnočních sluncí a Macbetha. Když zhruba od poloviny tušíte, že to skončí špatně (a ono skončí), i když nevíte přesně jak, není to zkrátka ono. Jen tak na okraj, ve slovenské verzi mi vadilo množství anglických obratů; zmiňuju se o tom, protože jsem v komentářích narazila na výtku "čecháčkovský překlad". Inu, není nad to, když čtenář zvládne číst v originále.
Zápletka nutí k zamyšlení o chování farmaceutických společností zejména v souvislosti s covidem, ale jinak je příběh značně odbytý. Ani zmínka o zásobování potravinami a dalšími základními potřebami; kde je Londýňané brali, když vybrakovali obchody? A popravdě ani Jack MacNeil není pro mě to pravé ořechové.
Psát sci-fi s dějem zasazeným na Zemi je vždycky poněkud ošemetné. Pokud čtenář žije - z pohledu autora - v oné daleké budoucnosti, může se usmívat nad některými autorovými mylnými představami. Mně osobně zaujala zmínka o telefonních kartách, se kterými měl Heinlein v roce 1957 stěží osobní zkušenost. A přece byly svého času velice populární, než je úplně vytlačily do zapomnění mobily. Rovněž uklízecí roboty podlah jsou hitem až posledních let, náhradní matky (Heinlein používá výraz "hostitelé") se stěží v padesátých letech vyskytovaly. A i když se autor zmiňuje o miniaturizaci, nevydedukoval z té myšlenky ani mobily, ani PC. Ale vadí to? Dveře do léta neztratily ani po půl století nic ze svého půvabu a vynálezy šikovného konstruktéra by i dnes přivítalo nemálo žen či mužů. Jen na okraj - i když ke kočkám nechovám nijak vřelý vztah, Peteho jsem si zamilovala.
Velice příjemné překvapení. Vadí mi jen, když se třicítka chová a vyjadřuje jako opožděná puberťačka a na druhé straně čtrnáctiletá teenagerka působí daleko dospěleji (i když pravda ne vždycky). Kdyby jedné bylo dejme tomu kolem pětadvaceti a druhé sedmnáct, bylo by to na plný počet hvězdiček.
Pro mě jedna z nejlepších Dánovek. Škoda, že se i na Krauzsovi projevuje věk a už to není ten rebel, co v zájmu spravedlnosti nekouká nalevo napravo.
Dopřála jsem si opáčko (ač ne ve formě klasické knihy, ale v elektronické podobě) jedné z nejoblíbenějších knih mého dětství - a světe div se, kniha své tehdejší kouzlo neztratila. Návodná básnička se mi dokonce kompletně vybavila.
Jako malá jsem tu knížku milovala a několikrát přečetla. Ostatně její bezmála salátové vydání (z r. 1924) se najde v mých "pokladech" dodnes.
Ne že by Bradbury měl tak dobrý odhad budoucnosti vývoje techniky, ale vývoj většiny lidstva odhadl až strašidelně přesně. Slova ztrácejí původní význam, lidé zapomínají vlastní minulost, o minulosti státotvorných dějů ani nemluvě. Snad se Bradbury nemýlil, pokud jde o přirovnání k fénixovi. Jedna z knih, která mě oslovuje i po desetiletích. Snad jen výběr nepostradatelných knih by se nemusel skládat převážně z angloamerické literatury.
Bohužel mě celou dobu rušil často neobratný překlad a s imaginární slzou v oku jsem vzpomínala na Jaroslavu Moserovou.
Kniha, díky níž jsem objevila jednu z mých celoživotních lásek, díky níž si mohou galerie vystavující Hollarovy kresby a grafiky přidat čárku v množství návštěvníků a díky níž jsem navštívila Westminster Cathedral, abych na vlastní oči viděla Hollarovu pamětní desku instalovanou jeho anglickým obdivovatelem. I v Praze je k vidění Hollarova pamětní deska včetně busty, leč ulici, která by nesla jméno tohoto génia, byste hledali marně. Najdete jen malou galerii na Smetanově nábřeží.
Kniha by si zasloužila hodnocení 1,5 (za češtinu a popis Karlových Var), ale k jejímu dočtení jsem se doslova dokopala a popravdě mi bylo úplně jedno, do za tím vším stojí a proč. Zlatá Praga Piccola, pro mě poslední stravitelná Urbanova kniha.
Překvapení. Fikera jsem měla zaškatulkovaného jako autora například Série C-L (zfilmované jako Na kolejích čeká vrah), ovšem tohle je jiný rank. Chvilku jsem měla podezření, jestli nejde o variantu na film Těžký život dobrodruha, ale vývoj příběhu připomínal spíš absurdní situace z Fuksových Nebožtíků na bále a přes počáteční skepsi jsem se nakonec výborně bavila. A propos, Václav Knop jako interpret audioknihy je skvělý.
Pro mě (zatím) nejslabší Mayova kniha. Spíš červená knihovna než detektivka, ústřední motiv poněkud přitažený za vlasy. Dokonce i zaujaté popisy Hebrid mě po čase začaly nudit.
Po pomalejším rozjezdu příběh nabírá obrátek a nepoleví až do konce. Zpočátku mi vadilo, že jde o překlad, ale přednes Marka Holého je vskutku excelentní.
Překladatelka nejenže nemá přehled o dostihové terminologii, ale ani cit pro češtinu. Jak jinak by mohla vypustit do světa, že "žokej na vítězovi ani nevypadal z výhry potěšený"? Být na místě nakladatele, nedostane za překlad ani korunu.
Zklamání, i když ne neočekávané. Knížka postrádá jakoukoliv zápletku, většinou jde o sled vyprávěných (bohužel ne originálních) příběhů, autor se dokázal vcítit jen do Jirotkovy stylistiky, ale postrádá jeho lehkost. U vypravěče Macek zaměnil původní ostýchavost prakticky za přitroublost, Saturnin je spíš jako stafáž než hybatel událostí. I ostatní postavy ztrácí svou výlučnost, kladem je jen zařazení strýce Františka č. II a Nera. Autor bohužel nezná míru, Františkovi by slušelo ubrat na poučných veršovánkách. Ale po přečtení komentářů nemůžu odolat pokušení uvést dva údaje na pravou míru: anekdota o kocourovi a penisu je staršího data než v Kleinových Básnících, na vlastní uši jsem ji slyšela už v roce 1975 nebo 1976 dodnes si pamatuji místo a vypravěče. Znamená to, že i Dušan Klein v roce 1982 zpracoval už slyšený příběh, právě tak jako Ivo Jahelka ve své Baladě o úrazu snoubence Pepy (1985). A pokud jde o bydlení vypravěče (Jiřího Oulického), v Jirotkově Saturninovi tvrdí: "Napadlo mi, že bych se měl pozeptat, je-li můj starý byt u paní Suchánkové volný." V seriálu (nevím, jestli ve filmu) Saturnin oznamuje Jiřímu, že se může nastěhovat do svého starého bytu. Je ale s podivem, že Macek na jednu stranu počítá se znalostmi fanoušků knihy i filmu a na druhou stranu obtěžuje s odkazy až s citacemi původního příběhu. Mně osobně to iritovalo, přišlo mi, že Macek čtenáře podceňuje, ne-li hůř. Pokud jde o komentované ilustrace v knize, v určité době to byla móda, nakladatel nebo ilustrátor možná chtěli navodit kouzlo "starých zlatých časů". Leč snaha nemusí být vžycky totožná s výsledkem.