Adiemus komentáře u knih

Po pomalejším rozjezdu příběh nabírá obrátek a nepoleví až do konce. Zpočátku mi vadilo, že jde o překlad, ale přednes Marka Holého je vskutku excelentní.

5 27.07.2019

Překladatelka nejenže nemá přehled o dostihové terminologii, ale ani cit pro češtinu. Jak jinak by mohla vypustit do světa, že "žokej na vítězovi ani nevypadal z výhry potěšený"? Být na místě nakladatele, nedostane za překlad ani korunu.

Současnost by potřebovala nového Churchilla jako sůl.

1 15.09.2018

Zklamání, i když ne neočekávané. Knížka postrádá jakoukoliv zápletku, většinou jde o sled vyprávěných (bohužel ne originálních) příběhů, autor se dokázal vcítit jen do Jirotkovy stylistiky, ale postrádá jeho lehkost. U vypravěče Macek zaměnil původní ostýchavost prakticky za přitroublost, Saturnin je spíš jako stafáž než hybatel událostí. I ostatní postavy ztrácí svou výlučnost, kladem je jen zařazení strýce Františka č. II a Nera. Autor bohužel nezná míru, Františkovi by slušelo ubrat na poučných veršovánkách. Ale po přečtení komentářů nemůžu odolat pokušení uvést dva údaje na pravou míru: anekdota o kocourovi a penisu je staršího data než v Kleinových Básnících, na vlastní uši jsem ji slyšela už v roce 1975 nebo 1976 dodnes si pamatuji místo a vypravěče. Znamená to, že i Dušan Klein v roce 1982 zpracoval už slyšený příběh, právě tak jako Ivo Jahelka ve své Baladě o úrazu snoubence Pepy (1985). A pokud jde o bydlení vypravěče (Jiřího Oulického), v Jirotkově Saturninovi tvrdí: "Napadlo mi, že bych se měl pozeptat, je-li můj starý byt u paní Suchánkové volný." V seriálu (nevím, jestli ve filmu) Saturnin oznamuje Jiřímu, že se může nastěhovat do svého starého bytu. Je ale s podivem, že Macek na jednu stranu počítá se znalostmi fanoušků knihy i filmu a na druhou stranu obtěžuje s odkazy až s citacemi původního příběhu. Mně osobně to iritovalo, přišlo mi, že Macek čtenáře podceňuje, ne-li hůř. Pokud jde o komentované ilustrace v knize, v určité době to byla móda, nakladatel nebo ilustrátor možná chtěli navodit kouzlo "starých zlatých časů". Leč snaha nemusí být vžycky totožná s výsledkem.

8 13.01.2018

První třetina spíš technický popis práce policie, pak nastane zlom končící smrští. Jakožto fandovi různých detektivních seriálů mi nesedí absence pátrání po tom, jestli zranění oběti bylo způsobeno před anebo až po smrti (množství krve apod.). Nebo že by tohle v roce 1997 na Slovensku nebylo možné zjistit? Užívala jsem si jako obvykle bezchybné předčítání Mariána Geišberga.

2 30.11.2017

Lituju, že pana Ulče neznám osobně. Pravda, ve své sbírce pohlednic mám jednu jím podepsanou, leč není adresována mně.

10.10.2017

Ota Ulč je má krevní skupina. Pořád mě překvapuje, kolik názorů máme shodných. Jenže já je bohužel neumím tak přesně vyjádřit.

10.10.2017

Upřímně řečeno, kdybych knihu neabsolvovala jako audio v podání Jaromíra Meduny, těžko bych ji dočetla (v tomto případě spíš přelouskala); určitě bych některé až příliš popisné pasáže nelítostně přeskočila. Nejpůsobivější pasáží pro mě nebyly popisy nalezených zavražděných, ale Amainy vzpomínky. Konec příliš uspěchaný, jako by sama autorka poznala, že čtenáře zahltila až příliš. Na druhou stranu se kusými závěrečnými informacemi vyhnula objasnění některých momentů, např. nevysvětlila, kdo byla záhadná Maia. Že by Amaino alter ego? Nezdá se mi. A jak vlastně identifikovala Amaia na četnické stanici svého "informátora"?

3 30.01.2015

Knihu (můj první Nesbø!) jsem si poslechla jako audio v podání Zdeňka Švarce. Skvělé a originální. (Dosud jsem považovala za jeden z nejhorších fekálních úniků útěk Andyho Dufresneho z věznice Shawnshank, ale to hladce přebila latrínová scéna z Lovců hlav. Ale abych jen nechválila.
Samozřejmě mě zarazilo několik sporných momentů, kdy jsem si říkala "tohle žádný zkušený kriminalista nespolkne", ale když jsem se dostala k televiznímu rozhovoru velice sebevědomého Brede Sperreho, který si (eufemisticky řečeno) dal za úkol oslnit diváky, napadlo mě, že právě takhle to snad autor zamýšlel. Sperre předložil svou verzi příběhu tak, aby nikdo nepochyboval o jeho schopnostech. Záměna psího a lidského kousnutí? (Pravda, psa mohl autor klidně vyškrtnout a na výsledku by to vůbec nic nezměnilo.)
A co různý stupeň mrtvolného strnutí nebo rozkladu u obětí, které měly zemřít současně? Kdo by se nad tím pozastavoval, když to televizním divákům servíruje charismatický policista, navíc přitažlivý pro obě pohlaví, že. Sperre podle mého vlastně předkládal fikci, své "pojetí dějin". O jeho skutečných úvahách se díky ich-formě posluchač/čtenář (a potažmo Roger Brown) nic nedověděli. Ale renomé je přece nade vše, že, Rogere Browne.
Daleko víc mě zarazil popis vraždy ženské oběti; jako by něco chybělo nebo jako bych nějakou scénu zaspala. Teprve na konci jsem zjistila, že právě tohle bylo autorovým záměrem: mlžit tedy umí dokonale.

1 30.11.2014

S Fuksem mám problém. Některé tituly (např. Pan Theodor Mundstock) nejsem schopná dočíst, ale Myši jsem naštěstí poslouchala jako audio v podání Jiřího Ornesta. Tvrdím, že mluvené slovo zvýrazní chyby i přednosti autora a dodá dílu úplně jiný rozměr. A tak jsem Myši bez problémů absolvovala a zařadila je v pomyslném žebříčku Fuksových knih hned za Příběh kriminálního rady.

2 19.09.2014

Nečetla jsem, ale poslouchala nezkrácené audio ve skvělém přednesu Ladislava Mrkvičky. Co dodat? To dílo nemá chybu. Na film nemám odvahu, určitě by mě zklamal.

1 18.09.2014

Pro mě nejčtivější Cunningham. Zvláštní, že je tu přirovnáván k Irvingově knize V jedné osobě, já si během četby několikrát připomněla Irvingova Pravidla moštárny.

18.09.2014

Dojem z knihy dost kazí místy toporný překlad, jako by překladatelka neměla cit pro češtinu.

18.09.2014