AgnesDee komentáře u knih

Nevýhoda těchto typů příběhů je v tom, že se strašně snadno a rychle čtou. Knížku jsem měla přečtenou snad za tři čtyři dny a nemohla jsem se odtrhnout. Na druhou stranu za to může jednoduchost a zábavnost celého příběhu. Bohužel se z toho v posledních ani ne sto stránkách stává strašnej patos plný klišé a růžových vyznání lásky, ze kterých mi bylo trochu zle a měla jsem chuť se na to vykašlat a nedočíst. Celkově je příběh klasická hra typu After, postavy spolu neumí komunikovat, nejstále se hádají a manipulují sebou a já se stále divím, že tohle ještě někdo v dnešní době považuje za atraktivní.

2 08.07.2023

Příběh Richarda Ramireze je svým způsobem fascinující. Nejmladší z pěti dětí, který se dostane pod vliv nejen násilnického otce, ale i vyšinutého a traumatizovaného bratrance, ze kterého se díky těmto vlivům stane jeden z nejnebezpečnějších a nejnevyzpitatelnějších sériových vrahů, kteří kdy v Kalifornii, potažmo v celé USA, ohrožovali životy nevinných lidí. I díky tomuto příběhu byla kniha v první polovině celkem fascinující. Popisovala místa činu a činy samotné tak detailně, že i otrlému a zvyklému čtenáři je úzko. To se ovšem nedá říct o druhé půlce knihy, která je vleklou a nudnou estrádou stejně jako samotné soudní zasedání, které popisuje. Uchyluje se k naprosto zbytečným detailům, jako kdy kdo chodí na oběd, a eskapády obhájců byly postupem času čím dál tím víc otravné, až by si člověk řekl, že tím nejhorším záporákem v této knize není Noční lovec, ale Daniel Hernandez. Celkově se celý popis soudního procesu tak táhl, že jsem pomalu zapomněla, o kom to vlastně čtu. Tomu všemu korunu nasadila otřesná korektura, kdy často opakující se slova hned za sebou vyloženě bila do očí. Tuto knihu jsem měla díky vleklému tempu rozečtenou déle, než bych byla ochotná připustit. Mezitím jsem stihla přečíst dalších asi osm knížek, z nichž některé byly dvakrát tak tlusté jako tato. Už jen díky tomu nemůžu dát ani průměr. Velmi mě to zklamalo.

1 26.12.2024

Nesta má jeden z nejlepších redemption arců, co jsem kdy četla. A rozhodně je to hrdinka, která si zaslouží být tam, kde je. Všechno, co umí, je díky tvrdé píli, odhodlání, pevné vůle a zaslouží si všechno, co se na konci stane! Na to, jak jsem měla chuť na začátku série Nestu praštit mezi oči, tak teď je za mě lepší a kompetentnější hrdinka, než její mladší sestra.

1 13.12.2024

Žánru romantasy jsem se poměrně dlouho vyhýbala, ale nakonec jsem podlehla po poslechnutí podcastu S knihou v klíně, kde je zatím rozebírán první díl. Už když jsem si na obálce přečetla, že je to na motivy Krásky a zvířete, můj skepticismus jen vzrostl. Moc se mi nelíbí tyto typy příběhů, obzvlášť když mají tendence romantizovat únosce a věznitele. Autorka se ale tohoto tématu chopila s nečekanou grácií, humorem a notnou dávkou fantazie a upravila ho do velmi čtivé, zábavné a strhující jízdy, která stále stoupá vzhůru neúprosně zběsilým tempem. Nejsem moc zvyklá na to, že na rozdíl od jiných knih podobného typu, mají postavy srozumitelné motivace, mají pevně vybudovaný charakter, plány, a i když inteligence hlavní hrdinky místy zaostává a některé její myšlenkové pochody nedávají úplně smysl, je to velmi kompetetivní hrdinka, která si rozhodně nenechá srát na hlavu a je, alespoň za mě, dobrou reprezentací ženské síly a samostatnosti.

1 08.11.2024

(SPOILER) Už jsem pár podobných příběhů četla - slátaniny bez děje, které spíš působí jako fanfikce od nadržených puberťaček, než klasické romantické příběhy. Nechci však všechny házet do jednoho pytle - občas se v té snůšce blbostí najde jedna fakt dobrá věc, která stojí za přečtení. Láska z Éroplánu však NENÍ ten případ. Na tomto případu jsou nejvíce zarážející a do očí bijící dvě věci, které u oficiálně vydaných knih prostě nemůžu přehlížet:
1) způsob vyprávění - začátek vypadá celkem slibně. Hrdinka popisuje své typické ráno, svůj normální život, předtím, než ho změní osudový okamžik. Od té doby jde ale všechno z kopce.
Místo dialogů, ve kterých bychom se dozvěděli užitečné informace, tu máme i na stránku dlouhé monology, kdy jedna postava vysvětluje, nebo převypravuje, dalším postavám určitou situaci. A ne jednou. Stejným způsobem často postavy zodpovídají otázky, ale navíc přidají i řadu nepodstatných informací, na které se nikdo neptal a doslova nejsou pro danou situaci důležité. Autorka úplně ignoruje snad nejdůležitější pravidlo při každém psaní - show, don´t tell.
Postavy mluví příšernou spisovnou češtinou, která snad není běžná ani v Praze. Neříkejte mi, že dnešní děcka nepoužívají hovorovou češtinu a v každý druhý větě není sprostý slovo. Tady všechny postavy mluví naprosto stejným způsobem - není zde jazyková ani kulturní rozmanitost.
Všechny zajímavý situace se zde buď nevyskytují, nebo se ztratí v letmém popisu událostí. Důležité okamžiky se řeší před skupinou minimálně pěti dalších lidí. Neexistuje, aby si postavy vyříkávaly věci v soukromí - obvzlášť, když potřebují řešit něco soukromého nebo tajného.
2) příběh - nemám nic proti tropu "zakázaná láska". Přijde mi to jako velmi zajímavý příběhový oblouk, se kterým se může dobře pracovat. Hlavně se s ním dá pracovat v kontextu vztahu mezi postavami a jejich vývojem. O což se, pravděpodobně, snažila i sama autorka. Co je ale naprosto, alespoň pro mě nepochopitelné, je téma oné zakázané lásky. Pár dní předtím, než jsem začala tuto knihu číst, jsem poslouchala podcast o klukovi, kterého v pubertě několik let sexuálně zneužíval učitel, kterého považoval za přítele. A když jsem si uvědomila, o čem tento příběh vlastně má být (protože jsem nečetla synopsi), chtělo se mi začít zvracet. Nejde o to, jaký je mezi nimi věkový rozdíl, a že to vlastně není pedofilie (jak nám několik postav taky řekne), ale že učitel chce píchat svou neplnoletou studentku. Když si určité situace představíte v opačném kontextu, je to automaticky naprosto nepřípustné a minimálně by ho měli na hodinu vyhodit. Ale ne - je to oboustranné, takže je to v pořádku. Chtělo se mi křičet a zvracet zároveň, vyškrabat si oči a stáhnout z kůže. Tak odporný to pro mě je. Postavy se navíc k dané situaci staví velmi laxně a vlastně to podporují. Jakoby to bylo něco normálního. NE, NENÍ TO NORMÁLNÍ!
Navíc je zde spousta vedlejších linek, které na celkový děj nemají vůbec žádný vliv, anebo vyšumí do prázdna, viz. Erikův muzikál. Když už tam nějaký konflikt chci dát, tak ho využiju do mrtě, a ne, že se párkrát zmíním o tom, jak to bude těžký, a pak neukážu, jak to ta postava má opravdu těžký.
Na blogu paní autorky jsem se dočetla, že chystá druhý díl. Je možné, že až ta kniha vyjde, tak dostanu nějaký zkrat a přečtu si ji. Ale pokud to bude psáno stejným stylem a bude to opět o hovně, tak to asi ani nemá cenu.
Tato kniha mě frustrovala takovým způsobem, že jsem se při čtení určitých pasáží smála ze zoufalství. A to se mi nestalo ani u čtení 365 dní.

Takový příběh by se dal napsat opravdu jenom v Polsku. Vysoce nesympatický hlavní hrdina, který využívá hlavní hrdinku v podstatě jen na sex a na zplození násedníka, a myslí si, že je to láska. Zakazuje vlastní ženě vídat dokonce vlastní rodinu, když to neprospěje jeho obchodu a drahými dárky si kupuje jejich lásku. Hlavní hrdinka je na tom však ještě hůř. Plete si chtíč s láskou, vždy, když se objeví nějaký problém a naštve se, nakonec dá stejně za pravdu svému únosci, a nechala se rozmazlit do takové úrovně, že i problémy za ni řeší někdo jiný. Ale to jsou pouze problémy hlavních postav, a zdaleka nejsou všechny. Kniha má skoro 400 stran a za celou tu dobu se náznak děje objeví na začátku asi na padesáti stranách a pak na posledních sto stranách. V knize se vůbec nic neděje. Je složená pouze z popisu toho, jak je Massimo krásný, toho, co má Laura na sobě, co si chystá k jídlu - protože když otěhotníte, máte hlad jako Obelix, a v neposlední řadě nesmím opomenout sexuální scény, které se většinou objevují na každých asi pěti stranách. Sexuální scény jsou kapitola sama o sobě. Když postavy zrovna nemají sex, tak na něj myslí a v podstatě je to jediný způsob, jak spolu můžou být, protože pouze před ním nebo hned po něm spolu mají nějakou smysluplnou konverzaci. Popis těchto scén je vždy velmi detailní a po pěti scénách je pořád stejný, takže když je přeskočíte, ušetříte si čas. Což je dost smutný, vzhledem k žánru této knihy. Tento skvost je protikladem pro všechno, o co se jiné ženy v moderní společnosti pokoušejí - vrací ženu zpět do stereotypu ženušky, která je majetkem svého muže, je dobrá maximálně tak na sex a plození dětí a nedej bože, aby chtěla být nezávislá, měla vlastní hlavu a vlastní sny. A to nejhorší - aby se rozhodla sama za sebe, co chce dělat a s kým chce žít. A to ani nemluvím o práci. Tento mindset je neodpustitelný. Romantizuje násilí na ženách, manipulaci a prezentuje chtíč jako pravou lásku s tím, že jakmile je chlap hot a vy jste z něj vzrušená, můžete mu všechno odpustit. Dělá se mi z této knihy zle a je mi líto, že jsme museli v erotické literatuře takto klesnout.

Po přečtení této trilogie mám naprosto jasnou představu o tom, o čem Maasová ráda píše a jaká je její osnova. Protože když si vedle sebe postavím ACOTAR a Půlměsíční město, tak nejen, že některé zápletky jsou v podstatě stejné, ale zároveň i v určitých dílech se dají najít totožné příběhové oblouky, a dokonce i stejné vyvrcholení příběhu. Co se ale musí Maasové nechat, je nápaditost a "originalita" jejího vybudovaného fantasy/sci-fi světa. Postavy, jak kladné tak záporné, jsou skvěle vykreslené, mají osobnost a jde z nich opravdový strach a občas jsem cítila i frustraci. Žádná postava ani podzápletka nejsou v ději nadarmo - všechno má v příběhu své místo a význam pro pozdější dění. A všechno, co zazní, ať už replika nebo cokoli jiného, autorka vytěží do poslední kapky. Jistě, jsou zde i repetitivní pasáže, ze kterých mi už šla hlava kolem a nebavilo mě to, ale beru to tak, že autorka chtěla poukázat na určité myšlenkové pochody postav. A přeci jen, i my se občas v hlavě zasekneme na určité věci a omíláme si to pořád a pořád dokola. Ve výsledku mě ani tato kniha, ani tato trilogie, nijak neurazily, ale asi to ani není dílo, ke kterému bych se chtěla v budoucnu vícekrát vracet.

03.02.2025

Pokud knihu číst nechcete, ale zajímá vás, jak celá tahle šaškárna skončí, stačí si přečíst úvodní kapitolu. Pokud trpíte sebevražednými sklony jako já, vyhraďte si pár nekonečných chvil. Proč nekonečných? Protože při čtení budete mít pocit, že to utrpení nikdy neskončí. A je mi jedno, že autorka dala na konec knihy poznámku o tom, že nepodporuje ani neglorifikuje násilné a manipulativní vztahy, a že Massimo nemá být vnímán jako hrdina. Mám totiž pocit, že i naše autorka se do něj tak trochu zamilovala, když ho pořád popisuje jako nebesky krásného a dokonalého, poté, co zneužije svou vlastní manželku. Popravdě, ani náš nový kladný hrdina není nic moc. Pokud bych si měla vybrat mezi manipulativním únoscem, a stalkerem, tak si nevyberu ani jednoho a uteču do neznámé země pod novou identitou. Taky by mě zajímalo, kdy měla být Laura chytrá? Poté, co se nechala snadno zmanipulovat? Nebo poté, co nezabila svého násilnického manžela, když k tomu měla dokonalou příležitost? Být toto thriller, a ne naivní romantika, tak by byl Massimo na konci mrtvý fyzicky a Laura psychicky. Příběhů o manipulativních vztazích, kterým se snaží autoři čtenáře varovat, jsou mraky. A některé z nich jsou opravdu bravurně napsané. Ale série 365 dní, byť toto téma naservírovala, pravděpodobně ve stravitelnější míře, většímu okruhu čtenářek, ho nedokázala uchopit s úctou, chytře a na konci není dožadovaná satisfakce. Celé téma je uchopeno a zpracováno neuvěřitelně povrchně. Autorka se bojí (a nebo je jen líná) zajít víc do hloubky, a místo toho, aby nám přes sexuální násilí či frustraci pootevřela dveře do Massimovy zvrácené duše, čteme pořád a pořád dokola, jak má pěknej zadek a velký péro. Možná to někoho překvapí, ale i erotické romány mohou být napsány chytře. Ale asi už jsem příliš náročná.

Autor svou informační střídmost v knize odůvodňuje v podstatě tím, že je to moc informací najednou a že by nebyly dost zajímavé, a tak místo precizní analýzy Napoleonových největších životních úspěchů, bitev a selhání jak v osobním, tak politickém měřítku, věnuje stránky strohým popisem, jaký měl sexuální život, jaký měli sexuální život jeho sourozenci a v kapitolách skáče z roku na rok tak rychle a tak často, že jsem se v událostech naprosto ztrácela. Některé témata nakousl, aby je o kapitolu později znovu otevřel, ale rozhodně ho nerozvedl nijak uspokojivě. Nemůžu říct, že jsem se o Bonapartovi nedozvěděla nic (rozhodně jsem se dozvěděla víc věcí, než si pamatuju ze školy), ale čekala jsem od historické biografie trochu víc.

17.09.2023